Jean Genet: Francouzský básník, dramatik a spisovatel, který se živil krádežemi, žebráním a prostitucí
Jean-Paul Sartre, André Breton a Jean Cocteau v roce 1948 podepsali petici, v níž žádali francouzského prezidenta o udělení milosti Jeanu Genetovi (19. prosince 1910 – 15. dubna 1986). Jako tulák, kriminálník, prostitut a dezertér byl pro ně živým dokladem ideálu umělce, který nerozlišuje mezi literaturou a životem a oboje naplňuje svobodou, láskou a poezií až k prasknutí.
První dochovaný text, rozsáhlou báseň Odsouzenec k smrti, napsal Genet v roce 1942 ve vězení ve Fresnes. Ještě téhož roku, ale už v jiném vězení napsal i svůj první román: Panna Marie Květná. Ten byl v roce 1957, téměř deset let po oficiálním vydání, označen za pornografické dílo a stažen z prodeje. Cenzurní zásahy do jeho děl přetrvávaly v některých státech až do osmdesátých let, kdy už byl Genet-dramatik kladen naroveň Beckettovi a jeho divadelní hry slavily jeden úspěch za druhým.
Erotický záměr
Jean Genet se narodil 19. prosince 1910 v Paříži a matka ho ještě jako nemluvně odnesla do nalezince. Otec zcela neznámý. Představu, že potká svou matku jako starou zlodějku, tedy sobě rovnou, líčí Genet takto: "Proč nad ní plakat? Stačila chvilka, aby můj duch nahradil tyto obvyklé známky něhy jakýmkoli jiným gestem, které bych nadal týmž významem, jaký mají polibky, slzy nebo květiny. Spokojil bych se tím, že bych na ni z přemíry lásky slintal. Slintal bych jí do vlasů nebo zvracel do dlaní. Přesto bych tu zlodějku, která je mou matkou, zbožňoval."
Malý Jean je svěřen do pěstounské péče venkovské rodiny, kde se mu dostane slušné katolické výchovy. Jako chlapec je uzavřený, ale talentovaný a nejlepší ve třídě. První osudovou ránu mu zasadí vlastní spolužáci. Když je učitelem pochválen za slohovou práci o domově, děti se mu posmívají, že žádný skutečný domov nemá. Jean toto stigma přijme za své a s nenávistí ke svému obydlí, k vesnici i celé Francii se rozhodne pro celoživotní bezdomovectví, které nikdy neporuší. Po skončení základní školy se mu již žádného školského vzdělání nedostane, protože z učňáku, na který byl jako talentovaný hoch poslán, po čtrnácti dnech uteče. Veškeré ostatní vědomosti bude po zbytek života čerpat z knih.
Nastává asi nejhorší období Genetova života. Po dva roky se střídají útěky a umisťování v různých ústavech, začíná krást a posléze je zavřen do polepšovny v Mettray. V tomto agresívním prostředí, jež sám nazývá peklem, vykvete jeho erotické pojetí života a ustaví se jeho homosexuální orientace. "Oddal jsem se zlu, protože jen ono vytváří podmínky k erotismu. Mé dobrodružství nebylo nikdy poháněno revoltou ani žádnými požadavky a až do onoho dne bude jen dlouhým pářením, nabitým a komplikovaným hrubými erotickými obřady."
Láska k mužům je u Geneta na první pohled tělesná. Miluje mužství, miluje krásné (tedy rozezpěvující) šíje, zadky, ramena, stehna, pohlaví. Jenže Genet vždy popisuje osobu skrze její tělesnost, svalovou hmotu, styl chůze, držení hlavy, a hlavně skrze veškeré ohyzdnosti, které ho neustále obklopovaly. ("Pokud jde o Stilitanovo pohlaví, doufal jsem, že se do něj přelila síla z jeho uříznuté ruky.") Jeho vnější popis jde ale do takových podrobností, do takové hloubky, že je nakonec výstižnější než pokus o zachycení charakteru. Důležité je vyzařování, přitažlivost, na jejichž základě rozeznává hrdost homosexuálů a ubohost buzerantů. První miluje, druhými pohrdá.
Lásku nutno zradit
Tříletý pobyt v polepšovně v Mettray v něm zanechá hluboký otisk. "Vždy mě dojímá, že to podivuhodné neštěstí mého dětství v Mettray stále trvá." Zvykne si na mužský kolektiv, kterému dominuje autorita, boj, láska a zrada. Proto se v osmnácti letech dobrovolně hlásí do armády. Vidí v tom také příležitost, jak konečně opustit Francii. V Deníku zloděje píše, že se dal naverbovat na pět let, aby dostal prémii za uzavření závazku, a že po několika dnech dezertoval. Ve skutečnosti však v armádě několik let strávil a nechával se dokonce několikrát naverbovat. Je možné, že někdy dezertoval a někdy ho prostě vyhodili, protože kradl. Určující pro jeho další život je, že se jako voják dostal do Afriky, k Arabům, které si zamiloval.
Roky strávené v armádě, kdy se oddával četbě a možná se snažil i o kariéru, tají před čtenáři asi proto, aby nenarušovaly obraz tuláka nezakotveného a svobodného ve svém rozhodování. Jenže právě armáda je logickým vyústěním jeho pobytu v polepšovně, je kolektivem založeným na vztazích, se kterými se ještě tolikrát setká ve vězení. V přítomnosti autority je obsažena možnost neposlušnosti, v přítomnosti samých mužů vzniká atmosféra lásky, jež volá po zradě.
"Snad právě jejich samota - po níž sám prahnu - způsobuje, že se obdivuji zrádcům a miluji je. Tato záliba v samotě je znamením mé pýchy a tato pýcha projevem mé síly, jejím užitím a důkazem. Musím totiž rozbít nejpevnější pouto na světě: pouto lásky. A jaká to musí být láska, abych z ní načerpal dost sil ji zničit! Právě na vojně jsem byl poprvé svědkem zoufalství jednoho z těch, které jsem okradl. Okrást vojáka znamenalo zradit, protože jsem rozbíjel pouto lásky, jež mě poutalo k okradenému." Genet miluje, aby mohl zradit, zrazuje, aby byl svobodný. I za cenu největší samoty. Protože zrada je jedním z nejtěžších hříchů, absolutním popřením platných konvencí.
Absolutní bída
Rok 1933 strávil Genet ve Španělsku. Rok mezi žebráky, zloději, teplouši a děvkami, v nejhorší špíně a v nejhlubším úpadku. Živil se krádežemi, žebráním a prostitucí. Toto období tvoří nejkrásnější část jeho Deníku. Je to velká báseň opěvující vznešenost nízkosti. Vši byly jedinou známkou jejich blahobytu, ekvivalentem našich šperků. Síla byla totéž co slabost, vítězství znamenalo úpadek a bída povznášela.
Aby se dostal z této špíny (protože každá erekce jednou opadne), přihlásil se opět do armády. Chtěl do Afriky. Jeho pluk však dlouho neodjížděl, a tak nyní opravdu dezertoval. Kvůli hrozícímu trestu se vydal na dlouhé pěší putování po Evropě. Itálie, Albánie, Jugoslávie, Rakousko, Československo. V Brně ho vzala pod ochranu Liga pro lidská práva, a dokonce se tu citově sblížil s jistou čtyřiatřicetiletou Annou Blochovou. Byl to snad jeho jediný citový vztah k ženě.
K tomu se v Deníku opět nepřiznává. Líčí Brno jako tmavé a vlhké město, v němž se seznámil s mladým pouličním hudebníkem. Po provedení společné krádeže museli utéct do Polska, kde se chtěli věnovat padělání peněz. Po policejním zásahu následuje vyhoštění do nacistického Německa, kde ale Genet dlouho nevydržel. Zlo tu bylo natolik všudypřítomné, že měl člověk touhu být dobrým, aby se odlišil. "Tady je skandál nemožný. Kradu naprázdno." V roce 1937 se tedy vrátil zpět do Francie. Živil se krádežemi, hlavně knih, z jejichž prodeje si vytvořil malé živobytí. Jeho touha navštívit opět Afriku je mařena policejními úspěchy. V příštích sedmi letech je minimálně desetkrát vězněn. Mezitím se však přiblížila válka.
"Jakkoli tento neklid roste, jakkoli se čím dál víc rýsují přípravy (ne pouhá halasná prohlášení státníků, nýbrž hrozivá přesnost techniků), zakouším zvláštní mír. Vracím se do sebe. Usazuji se tam na líbezných a divokých místech, odkud budu bez obav pozorovat lidské běsnění. S nadějí očekávám hřmot děl a polnice smrti, abych se mohl skrývat v neustále obnovované bublině ticha." A v tomto tichu uprostřed války začíná Genet psát.
Sbohem, galeje!
Možná je snadnější živit se psaním knih než jejich kradením. K tomuto závěru došel Genet po válce, poté, co péčí Jeana Cocteaua vyšla nejdřív ilegálně v roce 1944 jeho Panna Marie Květná a rok nato další román, Zázrak růže, v němž zpracoval své zážitky z polepšovny v Mettray. Cocteau v něm odhalil geniálního spisovatele už po přečtení básnické elegie Odsouzenec k smrti, kterou Genet napsal na památku přítele Pilorga, popraveného, protože zabil svého milence Escudera, aby mu ukradl necelých tisíc franků. Co jiného mohlo Geneta více rozezpívat.
V Cocteauovi našel Genet svého anděla strážného. Roku 1943 byl zadržen pro krádež luxusního vydání Verlainových Galantních slavností ("Znal jsem jejich hodnotu, ale ne jejich cenu," prohlásil prý před soudem). Podle tehdejších zákonů mu v součtu deliktů, za něž byl trestán, hrozil doživotní trest za recidivy. To znamenalo jediné: galeje ve Francouzské Guyaně! Nebýt Cocteaua, který využil své styky a zařídil mu dobrého advokáta, vyplnil by se Genetovi nejtemnější sen. Pro něj tvořily galeje mýtus, který nasazoval nízkosti královskou korunu.
Zánik galejí koncem čtyřicátých let v něm vzbuzoval úzkost a smutek. Možná cítil souvislost mezi jejich rušením a koncem své zlodějské kariéry.
Z nudy a pro peníze
Genetovi jistě nevadilo, že se loučí se světem zločinu. Během druhé poloviny čtyřicátých let se s ním vypořádal i literárně a stával se den ode dne slavnějším. Krást už nemusel, protože měl bohaté a štědré přátele. Intenzívní tvůrčí období započaté ve vězení pokračuje: Genet píše jednu knihu za druhou. V románu Pohřební obřady se vyrovnává se smrtí svého přítele Jeana Decarnina, který padl jako odbojář za pařížského povstání. V dalším románu, Querelle z Brestu, líčí život v přístavním městě, tak jak ho zná, plný zločinu a lásky. Píše i první divadelní hry: Zostřený dozor, Služky a Splendid´s, kterých se okamžitě chopí nejlepší divadelníci.
"Nuda mých vězeňských dnů mě přiměla uchýlit se do svého někdejšího drsného a bídného tuláckého života. Později, už na svobodě, jsem psal dál, pro peníze. Při představě literárního díla bych asi pokrčil rameny. Ale když se dnes probírám tím, co jsem napsal, rozeznávám v tom trpělivě prosazovanou vůli rehabilitovat bytosti, věci a city prohlašované za nízké."
Toto píše už ve svém Deníku zloděje, vydaném v roce 1949. V něm jako by chtěl zachytit Osud, vlastní Genezi, vyzpovídává se ze svého života, aby mohl začít nový. "Už nechci dál psát, umírám při psaní." Vyždímal se do sucha a nenapíše nic dalších šest let, tedy stejnou dobu, za kterou napsal vše předchozí.
Druhá míza
Vypadá to, jako bychom měli najednou co do činění s jiným Genetem. Čtyřicetiletý slavný spisovatel nepřipomíná člověka, který se musel živit žebráním a prostitucí. Přesto mu úděl tuláka a bezdomovce zůstal. Až do své smrti nebude mít vlastní domov se stálou adresou, bydlí u přátel a známých, po hotelech a cestuje po kontinentech.
Pera se znovu chopil v roce 1955. Nastává další šestileté období, nyní tvůrčí hlavně z hlediska kvality než kvantity. Vznikají tři divadelní hry (Balkón, Černoši a Paravány), které autorovi navěky zajistily kolonku v každém encyklopedickém slovníku. Tyto hry zůstávají až do jeho smrti posledními publikovanými texty.
Paravány vyvolávají v roce 1966 jeden z největších skandálů v dějinách soudobého divadla. Genet hluboce pohrdá vším, co vytvořilo evropské divadlo až dosud: "I ty nejkrásnější západní hry vypadají jaksi vyšinutě. To, co se děje na scéně, je vždycky dětinské. Krása slova nám někdy klamavě zakryje plytkost námětu. Na divadle se všechno odehrává ve viditelném světě a nikde jinde."
Také hrubě odsuzoval svévolné nakládání s dramaty, jak jsou na to dnešní režiséři zvyklí. Každou svou hru doprovodil přesnými instrukcemi, jak ji inscenovat. Těmito přídavnými texty podle některých teoretiků vytvořil Genet svébytnou teorii divadla. Text Jak hrát Balkón začíná těmito slovy: "V Londýně v Arts Theatre hráli Balkón špatně. Špatně ho hráli také v New Yorku, v Berlíně a v Paříži." Samozřejmě se také snažil o zrušení nezdařilých inscenací.
Genetovým záměrem je, aby diváci shledali, když vyjdou ven z divadelní iluze do skutečnosti, že tam je vše ještě falešnější než v divadle.
Zdaleka ne jen úspěch
Šedesátá léta nepředstavují pro Geneta období slávy a blaha. Série osobních tragédií ho nakonec dohání k pokusu o sebevraždu. Vše samozřejmě začíná velice nevinně, láskou.
Nejsilnější milostný vztah jeho života trvá asi osm let. Genetovým partnerem je mladý Arab, cirkusový artista Abdalláh. Jezdí spolu po Evropě, Genet pro něho vymýšlí provazochodecká vystoupení, navrhuje kostýmy, dělá osvětlovače. Prostě idyla. Ale několik těžkých pádů vyřazuje Abdalláha z práce a Genet ho opouští kvůli mladému automobilovému závodníkovi. Nešťastný Arab spáchá v roce 1966 sebevraždu, čímž uvádí Geneta do naprosté zoufalosti. Ničí své rukopisy a sepisuje závěť. Utíká neznámo kam.
Brzy nato Genetův druhý milenec havaruje při závodě a umírá. V březnu 1967 si vezme život další osoba z Genetova bezprostředního okolí, jeho literární agent. V květnu se pokouší o sebevraždu sám Genet. Neúspěšně.
Revoluční atmosféra Francie roku 1968 přivádí Geneta na jiné myšlenky. Poprvé ve svém životě se angažuje "pro společnou věc". Cítí spřízněnost s novými levicovými proudy, které chtějí zničit kapitalistické struktury a vůbec podkopat hodnoty konzumní společnosti. Spolu s Foucaultem, Sartrem a jinými osobnostmi se účastní protirasistických demonstrací, které tenkrát nebyly takovou samozřejmostí jako dnes. Ve Spojených státech se podílí na aktivitách Černých panterů, jejichž hnutí bývá někdy považováno za teroristické. Účastní se také Sjezdu demokratů (s Ginsbergem aj.), který je rozehnán obušky. Není divu, že je nakonec v USA oficiálně označen jako persona non grata.
Srdcem i hrobem Arab
Ve svém tažení proti nespravedlnostem světa pokračuje v samém ohnisku velmocenského sváření. V roce 1970 poprvé navštíví Izrael, respektive palestinské tábory, na jejichž stranu se pochopitelně přidá. Co však připoutalo Geneta tak silně k arabském u světu?
K islámu nikdy nepřičichl, ten se k jeho nespoutané povaze jistě nehodil. Jeho citové pouto bylo více osobní. Možná mu imponoval silně dominující mužský prvek v arabské kultuře a jistě mu byl chudý a špinavý styl života sympatičtější než konzumní způsob rozmáhající se v jeho rodné civilizaci. Stabilita arabské kultury pro něj představovala významnou opozici k divokému vývoji Západu.
V roce 1982 je prvním Evropanem, který v Libanonu navštíví známým masakrem zpustošené tábory Sabrá a Šatíla. Tohoto pohledu se již v mysli do smrti nezbaví. Otřesen hrůzami začne psát své svědectví o Palestincích, Zamilovaného zajatce. Jeho vydání se už nedožije. Umírá 15. dubna 1986, ve stejný den jako jeho přítelkyně Simone de Beauvoir. Hrob na marockém pobřeží má kámen obrácený směrem k moři.
