Bono: Zpěvák skupiny U2 a zapálený aktivista, který skloubil hudbu s politikou
Jmenuje se Paul David Hewson (* 10. května 1960), ale celý svět mu říká Bono. Zpěvák nejslavnější kapely posledních dvaceti let, textař a skladatel, autor námětu k Wendersovu filmu The Million Dollar Hotel, fotograf. Megaloman? Má silné charisma, přirozené vůdcovské schopnosti, řečnický talent a silné sociální cítění. To vše nyní spojil s ambicemi zachránit třetí svět. Naivní snílek? Spíše potenciální nositel Nobelovy ceny míru.
Podpora trýzněných Tibeťanů, záchrana deštných pralesů, boj proti AIDS, pomoc hladovějícím v Africe. Celebrity se rády prezentují svou dobročinností. Každoročně se odehraje bezpočet charitativních koncertů za účasti nejpopulárnějších osobností současnosti. Nepochybně chvályhodná činnost, byť cynické publikum za ní nejčastěji vidí vykalkulovanou snahu popových hvězd o získání větší vážnosti a vylepšení kádrového profilu.
Existují pochopitelně výjimky. Většina celebrit se však omezuje na pouhé konstatování, že je třeba s neutěšeným stavem této planety něco dělat; není divu, že společnost toto falešné svědomí světa nebere příliš vážně. Existují však výjimečné výjimky. Je rozdíl poslouchat prázdné fráze nebo slyšet Bona zasvěceně řečnit na téma zadluženosti zemí třetího světa. Žádat na vládách nejbohatších států založení fondů na pomoc rozvojovým zemím je vcelku laciný způsob, jak si vysloužit aplaus liberální společnosti. Poukazovat na nesmyslnou snahu některých vyspělých zemí o zvýšení životní úrovně obyvatel Afriky vyvážením zemědělských komodit či levných triček namísto globálního řešení problému, to již vyžaduje značnou dávku odvahy.
"Neexistuje žádná omluva pro zabraňování chudým zemím v přístupu na světové trhy," hlásá Bono; většina odborníků s ním souhlasí, respektují jeho hluboké znalosti dané problematiky. "Odmítl jsem, když mě Bono poprvé požádal o schůzku," vzpomíná americký ministr financí Paul O´Neill. "Byl jsem přesvědčen, že jde o další popovou celebritu, která se mě jen snaží využít ve svůj prospěch." Teprve když byl rockový zpěvák přijat papežem Janem Pavlem II., tehdejším prezidentem USA Billem Clintonem a Colinem Powellem, otevřely se mu dveře i do O´Neillovy pracovny. Původně plánované třicetiminutové setkání se nakonec protáhlo na půldruhé hodiny. Na následné tiskové konferenci se ministr financí nechal slyšet: "Byl jsem nucen pozměnit svůj názor na jeho osobu. Bono je velice seriózní člověk, který se touto problematikou zaobírá opravdu hodně. A ví o ní velmi mnoho!"
Tři akordy a pravda
Bobby byl poštovním úředníkem, jeho žena Iris v domácnosti, Norman o dva roky starší než druhorozený Paul David Hewson; narodil se 10. května 1960 ve čtvrti Ballymun v severním Dublinu. Byla to irská středostavovská rodina; otec katolík, matka protestantka. Paul byl vychováván v přísné náboženské víře, která se později měla výrazně promítnout do textů skupiny U2, ovšem učitelé z Mount Temple High School na svého nejslavnějšího žáka s odstupem let vzpomínali spíše jako na věčného potížistu, na oblíbeného třídního klauna, jenž byl u každé lumpárny. Byl první ve třídě, který si osvojil rozervanou punkovou módu; brzy ho napodobovala většina spolužáků. Záhy se tak stal vůdčí osobností skupiny dětí, jež si říkala The Lypton Village; každý zde měl svou přezdívku. Jistý David Evans, který se později měl proslavit jako kytarista skupiny U2, byl přejmenován na The Edge. Paul David Hewson své přízvisko dostal podle sluchátek značky Bonavox, jež byly k mání v jedné prodejně na O´Connell Street. Nelíbila se mu. Alespoň dokud se nedozvěděl, že pochází z latiny a znamená dobrý hlas; smířil se s tím. V době, kdy Bono patří k nejlepším rockovým zpěvákům, je ironií osudu, že tuhle přezdívku nedostal kvůli svému dobrému hlasu, ale pouze proto, že nedokázal ani na chvíli zavřít pusu.
Bylo mu čtrnáct, když zemřela na mozkovou mrtvici Iris Hewsonová. "Leccos pro mě v tu chvíli pozbylo smyslu," přiznal Bono s odstupem mnoha let; nikdy se s touto ztrátou plně nevyrovnal. Začal se tehdy hůř učit, vyhrotily se jeho vztahy s otcem. Novou víru našel na podzim roku 1976 na chodbě své školy. O dva roky mladší Larry Mullen zde vyvěsil inzerát o založení kapely; sám hrál od devíti let na bicí, zbytek sháněl. Dům jeho rodičů v uvedenou hodinu navštívili čtyři chlapci - sourozenci David a Dick Evansové s kytarami, Adam Clayton s baskytarou a Paul Hewson bez nástroje, se sebevědomým tvrzením: "Klidně budu hrát na kytaru, když mi někdo z vás nějakou půjčí!" Neuměl na ni, neuměl ani zpívat, přesto zůstal. Odešel jen Dick Evans. Ze zbylých čtyř vznikla kapela, která si nejprve říkala Feedback, záhy The Hype, nakonec se definitivně rozhodla pro mnohovýznamovější U2 (označení amerického výzvědného letadla, ponorek a dělostřeleckých baterií, anebo jednoduše You too = vy také). Její obsazení se dodnes nezměnilo. I když...
Druhá polovina sedmdesátých let patřila punku, přímočarým písním a agresívnímu zpěvu. Bonův hlas však poletoval nad jednoduchými melodiemi začínající kapely jako akrobat na hrazdě, samé salto, otočka, obrat. Rozhodli se ho vyhodit; tajně už sháněli nového zpěváka. Do data jejich prvního koncertu se jim to nepodařilo, nezbylo než si uříznout premiérovou ostudu s Bonem; dostavilo se devět lidí. Bono se mezi nimi procházel s mikrofonem v ruce, žádal o cigarety, kouřil, podivně zpíval. Zabralo to. Zbytek kapely rezignoval - zpívá mizerně, ale je to dobrý showman; nechali si ho. Dobře udělali, ovládat publikum Bono umí. A postupem let se i ten zpěv zlepšil.
Rockový politik
Nejsem schopen uvěřit dnešním zprávám. Nedokážu zavřít oči a dělat, že to neexistuje. Jak dlouho musíme zpívat tuhle píseň? Jak dlouho? Dnes večer můžeme být jako jeden muž. Rozbité láhve pod nohama dětí. Těla roztroušena ve slepé ulici. Ale nebudu si všímat volání do boje. Neděle, Krvavá neděle. A bitva právě začala. Takové ztráty, ale řekněte mi - kdo vyhrál? Zákopy vyhloubené uvnitř našich srdcí. A matčiny děti, bratři, sestry roztrhané na kusy. Neděle, Krvavá neděle.
Tenhle text k písni Sunday Bloody Sunday napsal Bono v roce 1983 pro třetí album U2, nazvané War. Vztahuje se ke smutně proslulé Krvavé neděli; 30. ledna 1972 zastřelili během demonstrací na protest proti uvěznění osob podezřelých z činnosti v IRA britští vojáci v Derry třináct lidí. Vůbec prvně ji U2 zahráli na koncertu v Belfastu. "Měli jsme velký strach, jak takovouhle skladbu přijme belfastské publikum od kapely z Dublinu. Proto jsem ji uvedl slovy: ,Je to písnička o tom, co se tady stalo. Pokud se vám nebude líbit, už ji nikdy hrát nebudeme.` Lidi však byli nadšeni a my ztratili veškeré pochybnosti," vzpomíná Bono na začátky této skladby, kterou mají U2 ve svém koncertním repertoáru dodnes. Přesto ještě několik let na začátku této písně vždy upozorňoval, že nejde o rebelskou píseň, a mával během ní bílou mírovou vlajkou. Stejnojmennou skladbu o této události složil o deset let dříve i John Lennon; Bono nikdy nezapíral, že tento legendární muzikant byl vždy jeho velkým vzorem. Zatímco však John & Yoko popisovali černobílé chápání fyzického násilí, Bonova slova se dovolávala lásky a porozumění.
Za další politicky angažovanou píseň z prvního uvědomělého alba War lze označit singlovou New Year´s Day, kterou Bono napsal inspirován polským hnutím Solidarita a jeho vůdcem Lechem Walesou, který byl v té době uvězněn.
Stále častěji se tehdy koncertní jeviště stávalo Bonovou tribunou k hlásání politických názorů - brojil proti rasové diskriminaci, apartheidu, náboženské nesnášenlivosti. Reakce ostatních členů kapely byly různorodé; nejvíce bylo tohle poučovaní fanoušků proti mysli The Edgeovi. Podle jeho názoru nebylo koncertní pódium místem pro politické debaty. Bono si to však nenechal vymluvit, The Edge nakonec ustoupil. Dokladem toho bylo hned další album, které vyšlo v roce 1984.
Název The Unforgettable Fire byl inspirován kolekcí fotografií a obrazů lidí, kteří přežili bombardování měst Hirošima a Nagasaki, vystavenou v chicagském Muzeu míru, zasvěceném památce Martina Luthera Kinga. U2 tomuto černošskému představiteli hnutí za lidská práva věnovali největší hit z nového alba s názvem Pride (In The Name Of Love): "Čtvrtého dubna brzy zrána / pod memphiskou oblohou třeskla rána / konečně svobodný. / Vzali ti život / hrdost ti vzít nemohli," zpívá Bono dodnes na každém koncertu U2. A obyčejně dojde i na další píseň z jejich čtvrtého alba - protidrogovou Bad. "Je to píseň o našem rodném městě, o droze jménem heroin, která žije v Dublinu s námi, která žije ve vašich městech s vámi, je to píseň určená všem vládám, které odmítají vynakládat peníze na pomoc drogově závislým, které je nechávají povalovat se po ulicích s jehlami v předloktích," promlouval Bono často do úvodních tónů této skladby.
Koncertní mítinky
V témže roce se Bono a Adam Clayton stali součástí největší kapely hvězd, která pod názvem Band Aid natočila píseň Do They Know It´s Christmas? Charitativního singlu se prodalo přes tři a půl miliónu kusů, což organizátora této akce, rockového zpěváka Boba Geldofa, přivedlo na myšlenku uspořádat největší charitativní koncert všech dob, jehož výtěžek by byl věnován na pomoc obětem hladomoru v Etiopii. Pětihodinový koncert Live Aid, přenášený 13. července 1985 z londýnského Wembley a filadelfského Stadiónu JFK do celého světa, sledovalo na televizních obrazovkách půldruhé miliardy lidí! U2 byli jednou z dvaadvaceti kapel, které vystupovaly ve Wembley; každá měla k dispozici pouhých patnáct minut. U2 nad výběrem repertoáru neváhali - Sunday Bloody Sunday, Bad a Pride (In The Name Of Love).
O několik dní později se Bono se svou ženou Alison vypravili do Etiopie; šest týdnů zde pracovali v sirotčinci. "Ráno jsme vyšli před stan, pomalu se zvedla mlha a my počítali těla mrtvých dětí. Každý den za námi přišel někdo z rodičů a pokoušel se nám vnutit své dítě: ,Prosím vás, vezměte si ho. Když bude žít s vámi, nezemře.` Nikdy na to nezapomenu," prohlásil Bono po svém návratu; nezapomněl. Krátce nato se připojil k uměleckému hnutí namířenému proti apartheidu, které organizoval kytarista Little Steven. Výsledkem bylo album Sun City: Artists Against Apartheid; Bono na desku přispěl skladbou Silver And Gold, kterou s ním nahrál Keith Richards a Ronnie Wood z Rolling Stones.
Z koncertů U2 se pozvolna stávaly politické mítinky - vystupovali na sérii benefičních koncertů na podporu irských nezaměstnaných a Bono jim vyprávěl o tehdy aktuální tragédii v Černobylu, zúčastnili se rozsáhlého turné Conspiracy Of Hope u příležitosti pětadvacátého výročí založení Amnesty International. Přes všechny tyto aktivity se jim podařilo v roce 1987 vydat album The Joshua Tree; dnes považované za nejlepší desku osmdesátých let. Obtížně se jim po tomto opusu magnum hledal nový umělecký směr; v otázkách politické angažovanosti si byli jistí. Podporovali hnutí Greenpeace i nadaci Warchild, založenou na pomoc dětem postiženým válkou v Bosně, Bono se výrazně podílel na charitativní akci NetAid, jakési internetové obdobě koncertu Live Aid; v roce 1999 mu byla za jeho charitativní činnost udělena cena MTV Free Your Mind. To však byl teprve začátek.
Advokát Afriky
Většinu politicko-ekonomických summitů doprovázejí demonstrace a během zasedání G-8 v roce 1999 v německém Kolíně nad Rýnem tomu nebylo jinak. Jen namísto černě oděných anarchistů se ulicemi města rozlévaly davy černě oděných jeptišek, zpívajících církevní písně. Bono tuto nenásilnou kampaň, upozorňující na vzrůstající chudobu zemí třetího světa, podpořil. Vyneslo mu to silnou kritiku ze strany oficiálních politických představitelů a organizací. Neodradilo ho to. V témže roce se připojil k hnutí Jubilee 2000, usilujícímu o smazání státních dluhů dvaapadesáti nejchudších zemí světa, a byl mu udělen čestný titul ambasadora. Nebyla náhoda, že jeho členové nebyli liberální aktivisté, ale věřící; Bono sám na setkání citoval Třetí knihu Mojžíšovu. Ačkoliv již v té době měl určité znalosti o této problematice, spojil se s ekonomem z Harvardu Jeffreym Sachsem, který se v roce 1986 zabýval snížením státního dluhu Bolívie. "Zavolal mi a řekl, že by si se mnou rád pohovořil o zahraničních dluzích. Zároveň mě požádal, ať na schůzku přivedu také několik svých konzervativních kolegů, protože by rád znal i názor druhé strany," popisuje počátky Bonovy aktivní politické kariéry Sachs, který tvrdí: "To naší zásluhou se země třetího světa ocitly v situaci, kdy nám musí splácet půjčku ve výši 350 miliard dolarů. Pokud bychom tento dluh smazali, mohly by se peníze určené na každoroční splátky vynaložit na obnovu zdravotnických a vzdělávacích systémů, které nejsou v současné době absolutně schopny fungovat. Naprosto se zhroutily a výsledkem jsou spousty mrtvých. Nemyslím si, že kterýkoliv Američan chce žít s tímto vědomím."
Tento názor si Bono záhy osvojil - jeho ctižádostí se stalo prosadit záměry Jubilee 2000 na pořad jednání vlády USA a dalších nejbohatších národů stejně jako u Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. V rámci zasedání těchto organizací také navštívil v roce 2000 Prahu. K lobbování u nejvlivnějších politiků světa mohl použít jediné - svou slávu. Zdaleka ne každý z nich však zpočátku věděl, co je Bono vůbec zač. "Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy za mnou během mého funkčního období přišel ministr financí Lawrence Summers a povídá: ,Pane prezidente, navštívil mě nějaký chlapík v džínách a tričku, který má jen jedno jméno a zájem o řešení otázky dluhů zemí třetího světa. Víte o něm něco?`" vzpomíná Bill Clinton, který člena svého vládního kabinetu poučil, že onen výstřední muž je jeho dobrým přítelem ještě z dob, kdy on sám byl pouhým guvernérem.
Po Clintonovi přijal Bona i jeho prezidentský nástupce George Bush. I on se nechal strhnout plamennými projevy tohoto rockového mesiáše, který razí teorii, že nejlepší obranou západního světa proti terorismu je pomoc třetímu světu. "Smazání dluhu nejchudších zemí je v bezpečnostním zájmu Spojených států," hlásá Bono. Zasedání Jubilee 2000 již dostalo oficiální podtitul Drop The Debt, Bono se stal jeho hlavní postavou. Jen s tím se však nespokojil - v březnu roku 2002 představil světu svou neziskovou organizaci DATA (Debt, Aid, Trade for Africa), zabývající se zrušením obchodního embarga a získáním peněz na boj proti AIDS. Program DATA je lehce inspirován Marshallovým plánem. "Dodnes žijí lidé z generace, která byla pyšná na Marshallův plán. Amerika tehdy pomohla Evropě, která je jí za to dosud vděčná. V současné době musíme my všichni pomoci Africe - měli bychom udělat něco, na co bude tahle generace pyšná," soudí Bono.
Na nedávném Světovém ekonomickém fóru v New Yorku se setkal s Billem Gatesem. Společně s jeho nadací Bill & Melinda Gates Foundation a zástupci episkopální církve hledali způsob, jak přesvědčit celý svět o nutnosti pomoci černému kontinentu. O dva dny později Bono zpíval pro 130 miliónů televizních diváků Super Bowl show. Nezdá se, že by umělecká aktivita popírala politickou a naopak. Bono si z pozice celosvětového symbolu rock´n´rollového aktivismu vydobyl renomé horlivého politického advokáta. "... Vím, jak je absurdní, když musí o Světové zdravotnické organizaci, zrušení dluhu nejchudším zemím či o AIDS v Africe mluvit rocková hvězda. Ale také vím, že nikdo jiný s mými možnostmi přístupu k médiím a penězům se takovéhle práce nezhostí." God bless him!
