Kleopatra VII.: Egyptská královna, "děvka" a intrikánka, která si omotala kolem prstu vládce mocného Říma
Paměť věků nám uchovala jména i činy mnoha proslulých žen. Vzpomeňme třeba asyrské královny Semírámidy, básnířky z ostrova Lesbos Sapfy, Afričanky Balkidy, která se v bibli objevuje jako královna ze Sáby a z jejíhož lůna vzešli etiopští králové, a zapomenout nelze ani na krásnou římskou patricijku Lucretii, která byla příkladně pia a pudens (zbožná a skromná), ale především natolik pudica (stydlivá), že nepřežila své zneuctění. Žádná z nich se ale co do proslulosti nemůže srovnávat s Kleopatrou VII. (69 – 12. srpna 30 př. n. l.), poslední královnou Egypta.
O Kleopatře se především ví, že byla "děvka", děvka královská a údajně největší v celých dějinách lidstva. I vševěd Shakespeare se o tom zmínil ve své nejopojnější, nejbásničtější hře Antonius a Kleopatra. Jenže Shakespeare ve své nedostižné hloubce a objektivitě ji nenazval jen děvkou, nýbrž také "nedostižnou milenkou". Tak vzniká prostor pro otázku, jaká že Kleopatra vlastně byla.
Zprávy od pramene
Ani pro historiky to není snadná otázka. Zpráv o královně sice mají dost, ale ty jsou evidentně zaujaté, pocházejí většinou od Římanů a ti samozřejmě nebyli nadšeni, když si "ta cikánka" přitáhla do postele jejich nejlepší muže. Měla-li Kleopatra zdravý sexuální apetyt, nijak se v tomto ohledu nelišila od Římanů, takže třeba plešatý Caesar, před nímž se všude museli ukrývat dívky i chlapci, byl přinejmenším stejná děvka jako ona. A navíc Kleopatra svou smyslnost skvěle vyvažovala bohatostí zájmů a kromobyčejnou vzdělaností. V tom byla oslnivou Helénkou, pravou představitelkou helénské epochy. Oslnivou a poslední, neboť helénská epocha, oněch zhruba 300 let začínajících smrtí Alexandra Makedonského (323 př.n. l.), končí právě její smrtí (30 př.n. l.).
Slovo "hellénistai" původně označovalo pořečtěné Židy a později orientalizované Řeky, kteří se díky výbojům Alexandra Velikého usadili především v Sýrii, Babylónii a Egyptě. Na tato rozsáhlá území Řekové přišli jako dobyvatelé s vyšší kulturou, již domorodci tu více, tu méně ochotně přijímali. Zároveň však bystří a přizpůsobiví dobyvatelé přejali ledacos z kultury jejich. Tak se stali Helény. Jejich novou dějinnou situaci reflektovali filosofové, a to způsobem historicky závažným. Vznikly proslulé školy: epikúrejská a stoická, z nichž především škole stoické je za mnohé zavázáno křesťanství.
Kleopatřin Egypt
Zakladatel poslední egyptské královské dynastie Ptolemaios I. byl muž, který, "vzal-li si do hlavy nějakou myšlenku, žádný z mužů to nemohl vymyslet lépe" (napsal o něm básník Theokritos). Byl údajně Alexandrův příbuzný a jakožto jeho satrapa vládl z Alexandrie celému Egyptu. Králem se prohlásil kupodivu až v roce 306 př.n. l., 17 let po Alexandrově smrti. Byl Řekem každým coulem, vážil si vzdělanosti a nesmrtelnost si zaslouží především založením Múseia. To bylo cosi na způsob dnešních Akademií věd. Učencům bádajícím v Múseiu za jejich bádání platil stát a oni byli povinni nejen bádáním, nýbrž i pořádáním vědeckých zasedání a přednášek a také diskusemi spojenými s obžernými hostinami.
Vedle Múseia pak byly založeny zoologická a botanická zahrada, a především přeslavná Velká alexandrijská knihovna, která brzy obsahovala 200 000 knih (čili svitků), na konci helénistické doby pak neuvěřitelných 700 000 svitků. Knihovna byla obohacována vskutku shánčlivě. Například si Ptolemaiovci z aténského státního archívu vypůjčili originály Sofokleových a Eurípidových her a samozřejmě je už nikdy nevrátili.
Avšak nejen Múseion a Velká alexandrijská knihovna byly pýchou Ptolemaiovců. Mimořádné postavení v rozsáhlém helénském světě mělo samo jejich město - Alexandrem Velikým založená Alexandrie. Žádné jiné se jí nádherou nemohlo rovnat. Krásná a nejkrásnější jí říkali dokonce i pyšní a sebevědomí Římané. Určitě nepřeháněli. Alexandrie byla postavena na úzkém pásu písku a bílých vápencových skal (jen 1,5 km širokém a 5,5 km dlouhém), vyznačovala se přísně pravoúhlými ulicemi (dvě hlavní třídy byly široké 30 m!) a řadou výstavných domů z kamene a cihel, avšak mnoho domů místních boháčů pokrýval bílý mramor a tu a tam i alabastr. Krásu městu dodávaly také věčně rozkvetlé parky i jeho pozoruhodná poloha. Na severu ležel ostrov Faros, spojený s městem 1,5 km dlouhým molem.
Ze všeho nejvíc se však Alexandřané chlubili majákem na ostrově Faros. Byl postaven z bílého mramoru, měl čtvercový půdorys (jedna strana měřila asi 190 m) a tyčil se do výše minimálně 120 m, možná i 160. Ve starověku jej považovali za jeden z divů světa, pro dnešní historiky i architekty je to jedna velká hádanka, neví se ani, zda v majáku hořelo dřevo, či olej, a už vůbec se neví, jak vlastně fungoval prý hydraulický výtah dopravující palivo do výšin.
Ostatně záhadná pro nás zůstává celá ptolemaiská Alexandrie. Do našich dnů se z ní nezachovalo takřka nic. Současná Alexandrie totiž leží přesně na místě staré, avšak má už jiný půdorys, jiná je i hranice mezi souší a mořem a také jezero na jihu už není spojeno s Nilem, nemá sladkou vodu a rychle vysychá. A zmizel i div světa. Už ve 4. století ho poškodilo zemětřesení, zkázonosnější bylo to v 7. století, po němž z něj prý zbyla sotva čtvrtina, a zkázu dovršilo zemětřesení v roce 1326. Tečku za koncem pak udělali lidé, kteří trosky použili jako stavební materiál. (V roce 1996 se zrodila senzace, když francouzský tým potápěčů a podmořských archeologů objevil v hloubce šesti metrů jak zbytky Kleopatřina paláce - včetně sfingy, která před palácem stála -, tak zbytky majáku).
Ptolemaiovci byli Řekové, chodili řecky oblečeni a svou administrativu vedli řecky. Avšak jejich město řecké nebylo. Nežili v něm Řekové, nýbrž Alexandrijci či Alexandřané - a ti byli mnoha národností: Řekové, Egypťané, Židé, Syřané, Makedonci atd. Navíc se Ptolemaiovci chytře snažili splynout s egyptským prostředím. Proto vytvořili božstvo Šarapšu, které spojovalo egyptského Osírida s řeckými Diem a Hádem. Šarapšův kult znamenitě splnil úkol ideologické integrace ptolemaiovské říše, stal se jak božstvem egyptských mystérií, tak božstvem přijímaným a ctěným veřejně, považovaným i za patrona múz a umění, jako byla řecká Pallas Athéné.
Jak důvtipně si Ptolemaiovci vedli ve vnitřní politice, tak obezřetní byli i v politice zahraniční, především ve vztahu k Sýrii, a co bylo ještě významnější, správně ohodnotili vzrůstající moc Říma a navázali s ním dobré vztahy. Dokonce tak dobré, že se to začalo blížit ztrátě suverenity přinejmenším v tom, že Řím zasahoval do permanentních nástupnických zmatků ptolemaiovské dynastie. Došlo to tak daleko, že Kleopatřin otec Ptolemaios XII. Aulétés (čili flétnista, hrál totiž raději na flétnu, než vladařil) se nemohl ujmout vlády, dokud ho nepotvrdil římský senát. Když v roce 51 př. n. l. zemřel, usedla na egyptský trůn jeho nejstarší dcera, Kleopatra VII., už dříve otcova spoluvladařka.
Kleopatřiny problémy
Kleopatra byla odhodlána všemi silami obnovit tehdy už dávno zašlou ptolemaiovskou slávu. Už její zevrubná inspekční cesta po zemi ukazovala, že svůj úkol chápe velmi vážně. Měla pro jeho splnění výborné předpoklady, byla vzdělaná, chytrá a energická a ze všech Ptolemaiovců nejegyptštější, protože jako jediná z nich se vedle jiných jazyků naučila i egyptsky, aby byla svým poddaným blíž. Poddaný lid to neocenil, a dokud neotevřela během hladomoru státní sýpky, nemiloval ji. Problém byl v tom, že se vlády ujala ve svízelné situaci. Ústřední vládu ochromovala rostoucí autonomie kněží a vysokých úředníků a trvalé nebezpečí představovaly nově sílící odstředivé tendence Horního Egypta. Není tedy ani divu, že Ptolemaiovci hledali podporu a útočiště u Římanů, zvlášť když se vzhledem k úpadku obchodu vůčihledně tenčil i ekonomický potenciál Egypta. Postupně už se vyváželo takřka jen egyptské obilí, i když paradoxně právě tento vývoz se stane jednou z příčin pádu Říma.
A samozřejmě problematické (jako obvykle) bylo i nástupnictví osmnáctileté královny, protože jak podle otcovy závěti, tak podle egyptských zvyklostí nemohla vládnout sama, nýbrž spolu se svým manželem, jímž byl její mladší bratr Ptolemaios XIII. To brzy nutně přineslo komplikace, v nichž Kleopatře šlo o život. V Egyptě mezi královskými manžely vypukla občanská válka a Kleopatra se spasila jen útěkem do Palestiny. A však občanská válka vypukla i v Římě, když Caesar překročil pověstný Rubikon, aby svého soka Pompeia porazil v bitvě u Farsálu. A tato římská občanská válka se dotkla i Egypta a jeho královny, protože brzy po Pompeiově smrti Caesar dorazil do Alexandrie, aby vymáhal dlužné peníze a urovnal spor mezi manželi-sourozenci. Tehdy se k němu navzdory nebezpečí, že bude odhalena a zabita, dostala z vyhnanství Kleopatra, prý lišácky zabalená do koberce.
Caesar a Kleopatra
Ani vojevůdci Caesarova formátu se v Alexandrii zprvu nedařilo, a když mezi jeho vojskem a Egypťany došlo k bitvě, zdála se být jeho i Kleopatřina situace beznadějná. Caesar v tísni dokonce přikázal zapálit své lodě v přístavu, aby se nedostaly do rukou nepřátel. Požár se však rozšířil a shořela i část Velké alexandrijské knihovny. Nakonec geniální římský stratég zvítězil, a protože Kleopatřin manžel-bratr v bojích zahynul, určil královně za chotě bratra druhého, sotva desetiletého Ptolemaia XIV. Ovšem mnohem důležitější než tento druhý sňatek pro Kleopatru bylo, že za tři měsíce po skončení bojů Caesarovi porodila syna. Z toho je zřejmé, že ani v ožehavých válečných situacích se Caesar nevěnoval jen válčení. Synek dostal jméno Ptolemaios, ale v Alexandrii mu neřekli jinak než Césárek. Láska dobyvatele a egyptské královny hořela jasným plamenem, obzvlášť za dvouměsíční cesty po Nilu, kterou spolu podnikli a o níž se nám zachovala spousta zpráv.
Ale pak - láska neláska - Caesar musel z Egypta pryč za svými velkými dějinnými úkoly. Kleopatře nezbylo než se vydat za ním do Říma. Moc se jí nechtělo, ve městě na Tibeře žila Caesarova právoplatná manželka, a tak se pokoušela předstírat, že přijela uzavřít spojeneckou smlouvu. Nikdo jí to pochopitelně nevěřil, zejména když Caesar nechal v nově zbudovaném chrámu zasvěceném Venuši hned vedle bohyně postavit její zlatou sochu. To královnu nadchlo, viděla v tom příslib, že Caesar se s ní vrátí do její Alexandrie a ta se stane centrem budoucí východní říše, již pak zdědí jejich syn. Dnes je těžké říci, do jaké míry s ní Caesar sdílel tyto mocenské choutky a poněkud fantasmagorické plány, v každém případě dřív, než je mohl zavrhnout či vzít za své, ho ochránci republikánského zřízení jakožto tyrana zavraždili a Kleopatře nezbylo než co nejrychleji prchat do Egypta. Psal se rok 44 př.n. l., bylo jí 25 let.
Sotva se vrátila domů, zemřel její bratr-manžel. Ve starověku se věřilo, že mu na onen svět pomohla, a protože historikové nectí presumpci neviny, obvykle prohlašují, že je to neprokázané, ale velmi pravděpodobné. Ptolemaiova smrt jí v každém případě přišla vhod, mohla totiž na trůn okamžitě dosadit svého a Caesarova syna. Už se zdálo, že bude moci klidně vládnout pod záštitou tří legií, které jí Caesar v Alexandrii nechal, ale tu ji opět dostihly události římské, další občanská válka, tentokrát mezi Caesarovými vrahy a triumvirátem uzavřeným mezi Caesarovým adoptivním synem Octavianem a vojevůdci Antoniem a Lepidem. Triumvirové brzy přesvědčivě zvítězili, a když Lepidus zemřel, zůstali jen dva - Octavianus a Antonius. První si ponechal západní část římské říše, druhý východní. Tak se Antonius stal Kleopatřiným osudem.
Antonius a Kleopatra
Stejně jako Caesar už byl ženatý, dokonce potřetí, ale to samozřejmě nijak nepřekáželo tomu, aby se nenechal snadno vlákat do postele královny sice nijak zvlášť krásné, ale zřejmě půvabné a s neobyčejným osobním kouzlem, navíc promlouvající hlasem tak barevným a melodickým, že muži ztráceli hlavu už jen při jeho zaslechnutí. Když Kleopatra zmámila vládce jedné poloviny světa (ve hře Caesar od V+W s Antoniem podváděla Caesara už během své "zimní sezóny" v Římě), mohla obnovit své mocenské plány, k nimž zprvu chtěla použít Caesara. Jenže přimět Antonia k politickým a vojenským aktivitám nebylo snadné. V poli sice vynikal chrabrostí, v nouzi pil i moč koní a ani nemrkl, ale zároveň byl veselý brach, požitkář a neporovnatelný hýřil - jeho sklon k pitkám a zábavám neznal míru. "Hráči na kitharis, hráči na píšťalu, jakýsi tanečník a množství jiných takových asijských umělců předstihujících drzostí a patolízalstvím ničemnou chásku, kterou si vedl s sebou z Itálie, vplížili se na jeho dvůr a panovali tam, v ničem nebylo pravé míry a všichni se zařizovali podle toho," napsal Plútarchos. A k tomu přibyla Kleopatra, s níž se bezuzdně miloval a po nocích se spolu, když zrovna nehýřili, potloukávali ulicemi Alexandrie, přestrojeni za nosiče a služku.
Není divu, že při takovém životě nedodržoval závazky, jimiž se zavázal svému spojenci Octavianovi. Nakonec mu nezbylo než hrozící roztržce zabránit kajícnou cestou do Říma. Bohužel se v Římě ocitl v osidlech vlastních dobrých předsevzetí, takže se dopustil i té nerozvážnosti, že se na znamení souladu oženil s Octavianovou sestrou. Zprvu se asi upřímně pokoušel na egyptskou čarodějku zapomenout (i když mu v jeho nepřítomnosti porodila dvojčata) a celé čtyři roky se Egyptu vyhýbat, ale nakonec si ho Kleopatra přivábila zpět. Oženil se s ní, prohlásil ji za královnu králů a jejich děti vyzdvihl do výšky na znamení, že je uznává za svoje. Ale tím i on - jako kdysi jeho velký přítel Caesar - překročil svůj Rubikon - válce s Octavianem už nešlo zabránit. Ten pod záminkou, že Antonius poškozuje zájmy Říma, se schválením senátu sebral vojsko, nalodil je a připlul k egyptským břehům. Tak došlo v roce 31 př.n. l. k bitvě u Aktia, k bitvě, při jejíž interpretaci se historici shodnou jen na jediném, totiž že šlo o jednu z nejzáhadnějších bitev světových dějin. Spolehlivého lze říci toliko to, že uprostřed bitvy Kleopatřina loď náhle bitevní vřavu opustila a Antonius jako smyslů zbavený vyrazil za ní, takže vojáky, kteří za ně bojovali, nechali na holičkách. Ti si ještě chvíli hráli na udatné a pak se vzdali. Proč se tak zachovala ona a proč se tak zachoval on, o tom lze jen spekulovat.
Epilog
Zbývá slavný truchlivý epilog. Snad ze strachu, aby se nestala terčem Antoniova zuřivého zoufalství, vzkázala mu Kleopatra, že spáchala sebevraždu. Svlékl si pancíř a zavzdychal slova, která nám zachoval Plútarchos: "Kleopatro, nebolí mne, že jsem o tebe oloupen, neboť ihned přijdu k tobě, ale bolí mne, že jsem já, takový imperátor, přistižen, jak mě srdnatostí předčila žena." A nalehl na meč. Byl však - snad ze smutku - tak nešikovný, že se jen poranil. Pak se dostavil Kleopatřin tajemník se zprávou, že královna žije a že ho dopraví do hrobky, kde se ukrývá. Tak ji ještě stihl naposled políbit. Ona ho oplakávala, "bila se v prsa a drásala si je rukama", ale i během svého zoufalství se zkoncentrovala do té míry, že se pokusila dát si něco zlata stranou a usmlouvat na vítězném Octavianovi pro sebe a pro syna přijatelné podmínky kapitulace. Když Octavianus trval na tom, že musí jít v Římě v jeho triumfálním průvodu, využila smutečních obřadů, které jí dovolil o samotě vykonat nad Antoniovým tělem, a spáchala sebevraždu. Prý pomocí kobry, již jí kdosi přinesl, když strážím namluvil, že jí nese fíky: "Odvážná, vzala do rukou hrůzné hady, aby dala černému jedu vniknout do těla," napsal básník Horatius. Ale žádného hada v hrobce nenašli. Jiná, méně malebná verze praví, že ve vlasech nosila jehlici s jedem.
Vítěz byl velkorysý. Nechal ji pohřbít spolu s Antoniem a syna, jehož měla s Caesarem, přikázal usmrtit. Antoniovy děti zdobily jeho triumfální průvod, nejstaršího pak dal také zabít a ostatní vychovala jeho sestra a vdova po Antoniovi. Se starobylou slávou záhadného Egypta byl definitivní konec, jakkoliv si Alexandrie význam centra helénistické kultury podržela i pod římskou nadvládou.
