Hrabě Saša Kolowrat: Život zasvětil automobilům a kinematografii
„Měl jižanský temperament, vídeňský šarm a český smysl pro humor,“ říkalo se o charismatickém českém hraběti Alexanderu Josephovi Kolowratu-Krakowském. Během pouhých 41 let života stihl proslavit automobily Laurin & Klement, patřil k průkopníkům letectví a v jeho vídeňských studiích odstartovala svou hvězdnou dráhu nejen Marlene Dietrichová.
Heslo „Věrně a stále“ je vepsáno do erbu jednoho z nejstarších a nejrozvětvenějších českých šlechtických rodů, s kořeny sahajícími až do 13. století. Proč se tedy Alexander Joseph „Saša“ Kolowrat-Krakowský narodil ve Spojených státech? Mohl za to spor temperamentních aristokratů. Kvůli urážce své vyvolené zastřelil Sašův otec Leopold Filip v (té době již zakázaném) souboji soka, knížete Auersperga. Horkokrevného šlechtice za to čekalo mnohaleté vyhnanství. V Glen Ridgi (stát New Jersey) vybudoval farmu a v New Yorku se oženil s baronkou jménem Nadine Speranza von Huppmann-Valbella, dcerou úspěšného obchodníka s kuřáckými potřebami. V pátek 29. ledna 1886 přišel na svět prvorozený syn Saša.
Zhruba ve stejné době rodina zvítězila ve vleklém soudním sporu a získala nazpět panství v západočeském Týnci u Klatov. Když bylo Sašovi jeden a půl roku, přestěhoval se s rodiči nazpátek do vlasti svých předků. Jenže panství zahrnující
14 velkostatků s pozemky rozesetými po 35 obcích bylo dlouhodobě pronajato – včetně týneckého zámku. Nájemce se z něj odmítl vystěhovat, a tak hraběcí synek pět let vyrůstal na místní faře. Hrál si s českými dětmi, chodil tu do školy a vracel se sem na prázdniny i za pozdějších studií v zahraničí.
Panství bylo do roku 1900 ztrátové. Teprve poté si Sašův otec, člověk novým myšlenkám veskrze nakloněný, mohl dovolit koupi prvního automobilu. Z řadového člena Rakouského autoklubu se vypracoval až na místopředsedu této elitní organizace. Nepřekvapí proto, že v roce 1904 odměnil čerstvého maturanta Sašu prvním motocyklem.
Kolowratům-Krakowským se tou dobou podařilo vysoudit velké dědictví i po novohradské větvi rodu, takže k dvacátým narozeninám dostal Saša sportovní automobil značky Laurin & Klement.
Korpulentní hrabě odlehčuje
Na motocykl Laurin & Klement usedl Saša Kolowrat v roce 1904 a už počátkem října dojel do cíle svého prvního závodu Praha–Písek na 9. místě, tehdy ještě pod průhledným pseudonymem Alexandr Klatovský. Proč pseudonym? Rodiče od něj přirozeně očekávali soustředění na studia.
Poprvé Saša zazářil roku 1906 nejlepším časem v kategorii motocyklů do 65 kg při závodě do vrchu u rakouských lázní Semmering a brzy bodoval i za volantem automobilu. Kolowrat svůj speciál důkladně odlehčil demontáží většiny karosérie. Sedadla nahradil křesílky z proutí a vzhledem ke své korpulentní postavě si za spolujezdce vybral teprve jedenáctiletého bratra Jindřicha (byla totiž předepsaná minimální váha obsazeného stroje), o němž bude ještě řeč.
Kolowrat zvítězil v bezpočtu závodů a coby velmi komunikativní aristokrat otevíral automobilce Laurin & Klement dveře do nejvyšších společenských kruhů. Například po úspěchu v náročné soutěži cestou necestou z Petrohradu do Sevastopolu v roce 1911 a vítězství v jízdě o Kavkazský pohár vzrostl export do carského Ruska až k takřka třetinovému podílu na produkci této mladoboleslavské automobilky.
Po otcově smrti v roce 1910 přešel na hyperaktivního aristokrata rozsáhlý majetek, nacházející se převážně na českém území. Dědictví mu umožnilo naplnění dalších snů a dobrodružných plánů. Vyzkoušel si let balónem a jako teprve čtrnáctý občan Rakousko-Uherska získal pilotní průkaz – navzdory více než stokilogramové tělesné hmotnosti.
Kolowrat si svým podmaňujícím charismatem spolu s demokratickým vystupováním a znalostí českého jazyka i prostředí dokázal získat sympatie spolupracovníků z Laurinky. Když se před závodem pracovalo na novém voze, nechal do dílen přivézt velké množství jídla a pití, pracoval s mechaniky přes noc. Byl mezi nimi k nerozeznání, po skončení práce odcházel od ponku snad ještě umazanější než ostatní.
Jenže v neděli 28. června 1914 ukončil předčasně oslnivou sérii vítězství v závodech a soutěžích sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho českou manželku Žofii, rozenou Chotkovou. Vypukla první světová válka.
První ateliér v monarchii
Ještě v dobách míru podlehl mladý hrabě i dalšímu dynamicky se rozvíjejícímu oboru: kinematografii. Inspirovalo ho hlavně setkání s francouzským producentem Charlesem Pathém. Na zámku Velké Dvory u Přimdy tak Saša po smrti svého otce v roce 1910 zřídil filmové laboratoře Sascha-Filmfabrik.
Své spolupracovníky, především kameramany, jako byli Karl Freund či Hans Theyer, posílal Kolowrat na zkušenou do tehdejší evropské metropole filmového průmyslu – Paříže. Brzy získal prestižní zakázky pro habsburskou dynastii, natočil například svatbu arcivévody a zanedlouho posledního rakousko-uherského císaře Karla I. se Zitou von Bourbon-Parma. Po roce 1912 se ze zámku Diana u Přimdy definitivně přestěhoval do centra dění, do Vídně. Právě tady fungovalo 150 z asi 400 biografů celého mocnářství. Jeho společnost vyprodukovala přibližně 30 němých snímků. Budoucí producent historických velkofilmů v kinech debutoval dokumentem o zpracování železné rudy...
Mistr vojenské propagandy
Odklon Kolowratova zájmu od motorismu k filmu je patrný z jeho činnosti za první světové války. Sice narukoval k automobilní jednotce, ale již v říjnu 1914 získal povolení natáčet filmové týdeníky Sascha-Kriegswoche a ve druhém roce globálního konfliktu stanul v čele filmového oddělení válečného tiskového střediska. Podařilo se mu získat monopol na výrobu kinematografických dokumentů s válečnou tematikou (1916), v nichž nešetřil studiovými efekty a aranžovanými scénami v duchu hesla „Nic nepůsobí tak skutečně jako iluze“. O mimořádném postavení „filmového hraběte“ svědčila výhradní práva ke zdokumentování pohřbu císaře Františka Josefa I. Během tří dnů a tří nocí vzniklo 255 kopií, pohotově distribuovaných i do nejodlehlejších koutů monarchie. V téže době nechal Kolowrat přestavět letecký hangár na první skutečný filmový ateliér v podunajské monarchii.
Během války Sašova společnost vyprodukovala přibližně 300 hlavně krátkometrážních snímků, včetně grotesek à la Hollywood. Mimochodem teprve nesporné úspěchy těchto Kolowratových válečných týdeníků inspirovaly německé spojence k jejich napodobení. V roce 1917 byla v Berlíně za účelem výroby propagandistických filmových snímků založena společnost Universum-Film (UFA).
Kouzlo němého filmu
Přestože se o propagaci c. a k. armády zasloužil jako málokdo jiný a díky zablokování přísunu francouzské, britské i americké filmové produkce do biografů po celé monarchii se mu otevřela cesta ke značným výdělkům, teprve kolapsem mocnářství získal Saša Kolowrat nad svými středoevropskými rivaly zásadní konkurenční výhodu. O jeho příslušnosti k českému národu nebylo sporu, již během své závodní kariéry byl Němci napadán pro provokativní dekorování svých laurinek slovanskými barvami. Za působení v mašinérii válečné propagandy tak skončil na pranýři hlavně v Rakousku. Doma byl s ohledem na předválečnou propagaci češství hodnocen mnohem pozitivněji.
Hraběcí majetek, nacházející se z valné části na území nově ustavené Republiky československé, Kolowratovi vynesl občanství i cestovní pas vítězného státu první světové války. Tím se mu otevřela brána do velkého světa. Obratný a velmi dobře situovaný Kolowrat, navíc narozený ve Spojených státech, mohl navazovat užitečné kontakty s filmaři i vládními místy v Paříži, Londýně či ve Washingtonu.
Jen pár dní po kapitulaci a rozpadu monarchie dokázal získat zastoupení amerického Paramountu pro Rakousko. Inspirován Hollywoodem, kde pobýval v letech 1919 a 1920, úspěšně zaváděl americké pracovní postupy do praxe své společnosti Sascha-Filmindustrie. Zvlášť se zhlédl v monumentálních eposech Davida W. Griffitha a správně usoudil, že úspěch mu zaručí „odrakouštění“ filmové produkce, aby byla prodejná i na lukrativní zahraniční trhy. Situaci ještě nekomplikovala jazyková bariéra, mluvený film se objevil až krátce po Kolowratově smrti. Jeho prvním úspěchem se stala dramatizace Twainova Prince a chuďase (1920). Pro film ji adaptoval jistý Sándor László Kellner.
V roce 1919 se totiž hraběti podařily dvě cenné akvizice. Z Budapešti museli do Vídně uprchnout významní tvůrci, kteří se zapletli s kulturní komisí poražené marxistické Maďarské republiky rad. Jednalo se o později slavného britského producenta Alexandera Kordu (tak se přejmenoval již zmíněný Kellner) a režiséra Manóa Kaminera. Že vám jeho jméno nic neříká? Budapešťský Žid Kaminer se nejprve pomaďarštil na Mihálye Kertésze, a když jeho díla vytvořená pro Sašu Kolowrata zaujala amerického producenta Jacka Warnera, přestěhoval se do USA. Tam už coby Michael Curtiz natočil třeba vynikající, třemi Oscary ověnčenou Casablanku (1942). Ostatně i proto v ní figuruje „největší protinacistický bojovník Evropy“, jistý Victor László z Prahy.
Ale vraťme se do Vídně roku 1922: Tandem Kertész–Kolowrat vytvořil skutečně mimořádné dílo, tříhodinový velkofilm Sodoma a Gomora: Legenda o hříchu a trestu. Za kameru se postavil syn Gustava Klimta a pozdější režisér Gustav Ucicky. Mezi herci nechyběl bývalý frontový kameraman, o pár let později režisér snad nejpovedenějších komedií s Vlastou Burianem Karel Lamač. Ten si zahrál i v Kertészově Mladém Medardovi (1923).
Jenže Kolowratovi se podařil i přechod od biblických témat k lehčí múze a jím produkované filmy většinou zaznamenaly komerční úspěch. Již v roce 1920 se je podařilo protlačit do americké distribuce. Exportem uměleckých děl za devizy se dařilo kompenzovat ničivé následky hyperinflace pustošící Německo i Rakousko.
V posledním roce Kolowratova života vznikl ještě snímek Café Elektric, který byl sice již třináctým „zářezem“ v kariéře Němky Marlene Dietrichové, avšak prvním, jenž vzbudil zájem i mimo Rakousko a Německo. Herečce tak otevřel cestu k Modrému andělu i do Hollywoodu. Dietrichová v Café Elektric zaujala mimo jiné skandálně dlouhým polibkem a lascívním odhalením svých dlouhých nohou.
Prolhaná kněžna Trubecká
Hraběcí bonviván byl již dávno před zahájením kariéry filmového producenta obklopen krásnými ženami, vůči nimž prý projevoval nemalou „vnímavost“. Oženil se až v dubnu 1923 s půvabnou dcerou bývalého carského atašé v Římě, kněžnou Sofií Nikolajevnou Trubeckou. Saša krátce po sňatku ukončil automobilovou závodní kariéru, byť si ponechal akciový podíl v mladoboleslavské Laurince a zřejmě se podílel na dojednání jejího spojení se strategickým partnerem, strojírenským gigantem Škoda z Plzně (1925).
V předjaří 1927 se u jedenačtyřicetiletého hraběte Kolowrata, do té doby pověstného železným zdravím, začaly projevovat trávicí potíže. Žloutenku nezmírnil ani pobyt v Karlových Varech. Při následné operaci mu byla zjištěna dodnes obtížně léčitelná rakovina slinivky břišní. Krátkodobé zlepšení se dostavilo po pobytu v lázních Semmering u Vídně, kde ještě o pět let dříve závodil. Přesto v neděli 4. prosince 1927 Alexander Kolowrat-Krakowský ve Vídni zemřel. Pohřben je však v rodinné hrobce v Týnci u Klatov.
Hlavou rodu se stal hrabě Jindřich. Tři jeho starší bratři zemřeli, a na Jindřicha tak kromě správy majetku podstatně okleštěného československou pozemkovou reformou z poloviny 20. let dopadla i starost o zachování rodu. Dva roky po Sašově smrti si „převážně ze soucitu“ vzal jeho vdovu, stále atraktivní Rusku Sofii. Krátce po svatbě však zjistil, že je neplodná, což mu před sňatkem zapřela. Naopak vinu svalovala na bývalého manžela.
Rozvod Kolowrat ze zásady odmítal, a tak připadali v úvahu jen nemanželští dědicové. V tramvaji u pražského Národního divadla spatřil dívku zjevně kypící zdravím. Sledoval ji až do Braníka, kde měl její otec řeznický krám. Hrabě, živící se mimo jiné v exportním oddělení ČKD, s ní nakonec měl pět zdravých dětí. Dcera řezníka se stala hraběnkou až za heydrichiády, po autonehodě a smrti Sofie.
Mimochodem po válce se Sašův bratr stal československým vyslancem v Turecku, na únorový puč zareagoval demisí. S celou rodinou emigroval do Spojených států. Po listopadové revoluci se vrátil domů, kde rodina restituovala značný majetek. Jindřich Kolowrat zemřel jako osmadevadesátiletý roku 1996.
Sašovi Kolowratovi bude věnována výstava v mladoboleslavskem Škoda Muzeu (29. 1.–4. 4. 2016)
_____________________________________________________________
Saša Kolowrat podle Radoka a Formana
Téměř třicet let po smrti závodníka Saši Kolowrata ožila jeho závodní kariéra na plátně. Vzhledem ke společenským poměrům panujícím v polovině padesátých let překvapí odvaha tvůrců prezentovat příslušníka tehdy nepřátelské společenské vrstvy, aristokracie, jako jednoznačně kladnou postavu.
Snímek Dědeček automobil (1956), oceněný na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu v červnu 1957 Stříbrnou mušlí, natočil Alfréd Radok za asistence čtyřiadvacetiletého Miloše Formana. Scénář pocházel z pera autora knižní předlohy Adolfa Branalda. Tomu se základním pramenem staly hlavně vzpomínky mechanika a spolujezdce závodníků Laurinky Františka Krutského, alias Františka Projsy, ztvárněného debutujícím Luďkem Munzarem. Kolowrata představoval Josef Hlinomaz a továrníka Václava Klementa Radovan Lukavský.
Filmová produkce pomocí inzerátů hledala vlastníky motocyklů a automobilů vyrobených před první světovou válkou – tehdy zvaných „staráky“. Hlavní autoritou při jejich výběru byl akademický malíř Kamil Lhoták, sám majitel celé řady historických vozidel. Zbývá dodat, že na laurinky a jejich dobové soupeře byla v servisu Mototechny v Praze na Žižkově adaptována i dostupná vozidla jiných značek. Současným milovníkům veteránů z toho ničení vstávají vlasy na hlavě hrůzou.
