Švejk, Terazky a malinkatý ďábel aneb kde hledali spisovatelé inspiraci pro své slavné hrdiny
Četl je snad každý a téměř všichni známe jejich filmová zpracování. Řeč je o nejslavnějších českých vojenských románech: Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška, Tankovém praporu Josefa Škvoreckého a Švandrlíkových Černých baronech. Hlavní hrdinové jsou v těchto knihách popisováni natolik plasticky, že si řada čtenářů jistě někdy položila otázku, zda existoval jejich předobraz ve skutečném životě. Ano, většina postav z těchto románů skutečně měla reálné vzory. Podívejme se alespoň na ty nejvýraznější.
Vojín Švejk a nadporučík Lukáš
Jaroslav Hašek vycházel při psaní svého nejvýznamnějšího díla zejména ze zážitků ze služby u rakousko-uherského pěšího pluku č. 91. Nedělal si těžkou hlavu s anonymizací postav, takže jim ponechával skutečná jména, případně jim dával jména jen mírně pozměněná. Řadu jeho hrdinů a antihrdinů tak lze snadno identifikovat.
Předobrazem Švejka byl jistý František Strašlipka z Hostivice u Prahy. Narodil se roku 1880. V Hostivici vychodil obecnou i měšťanskou školu a později se vyučil v místní továrně na šrouby a nýty. Před vypuknutím první světové války se živil jako topič v cihelně ve Zličíně, později jako dělník v cukrovaru v Ruzyni. Vojenskou prezenční službu nastoupil v předválečném období, po vypuknutí války byl povolán a vyslán na srbskou frontu. V průběhu služby se poznal i s Jaroslavem Haškem. Po návratu do Hostivice si našel místo na železnici. Podle pamětníků byl Strašlipka proslulý neskutečnou upovídaností a v místním lokále bavil o pátečních a sobotních večerech sousedy neuvěřitelnými historkami z vojny. Tímto svým charakteristickým rysem ostatně zaujal i spisovatele, který mnoho z něj transformoval do literárního vojína Švejka. Strašlipka několikrát změnil působiště, Československé státní dráhy jej nakonec přemístily na železniční stanici ve Veselí nad Lužnicí, kde prožil poslední fázi života. Až do samého konce byl topičem na parní lokomotivě, zemřel 21. září 1949 ve věku 69 let.
Jméno hlavního hrdiny si však Hašek vypůjčil od jiného kamaráda. Josef Švejk se narodil Kateřině Švejkové 22. listopadu 1892 v Dubí u Kladna. Rodina později přesídlila do Prahy, kde se mladý Josef vyučil pekařem. Odvedli jej roku 1913, vojenskou prezenční službu nastoupil k rakouskému pěšímu pluku číslo 36 v Mladé Boleslavi, s nímž jej po zahájení války poslali na ruskou frontu. Zde padl 14. května 1915 u Sieňavy do zajetí, záhy požádal o vstup do československých legií. Od 24. června 1916 se tak bojů na frontě účastnil v legionářské uniformě. V roce 1918 působil u tajného výzvědného oddělení československých legií v Ťumeni, což svědčilo o Švejkově odhodlání a přirozené inteligenci – k rozvědce totiž byli vybíráni jen mimořádně schopní vojáci. Jeho zařazení rovněž dokládá, že osobnostně musel mít s literárním Josefem Švejkem společné pouze jméno. Po návratu do vlasti se vrátil ke své profesi pekaře a cukráře, oženil se a měl dvě dcery. Zemřel 18. srpna 1965, je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
Vzor Švejkova velitele, nadporučíka Jindřicha Lukáše, se ve skutečnosti jmenoval Rudolf Lukas. Narodil se ve Velkém Varaždíně v uherském Sedmihradsku (v dnešním Rumunsku) 11. října 1886. Vzdělání zahájil na obecné škole pro chlapce na Smíchově, v letech 1898 až 1903 studoval na Nižším německém gymnáziu na pražském Staroměstském náměstí. Zřejmě pod vlivem rodičů pak nastoupil vojenskou kariéru, vystudoval kadetní školu v Brně-Králově Poli. V roce 1909 byl s velmi dobrým prospěchem vyřazen v nejnižší důstojnické hodnosti praporčíka a umístěn k pěšímu pluku číslo 91. Ač německé národnosti, cítil se pravděpodobně spjat s českým prostředím – po válce se přestěhoval do Čech a vstoupil do československé armády. Prožil v ní celé meziválečné období a dosáhl hodnosti majora. Zemřel 22. února 1938. Místo posledního odpočinku našel na hřbitově Praha-Malvazinky.
Černí baroni
I Miloslav Švandrlík vycházel při psaní Černých baronů z vlastních zkušeností během povinné vojenské služby. Svým hrdinům však zkomolil jména a sám mi v rozhovoru přiznal, že po desítkách let si už na některá nedokáže vzpomenout. Hlavní postava, vojín Roman Kefalín, zobrazuje autora samotného. Miloslav Švandrlík do postavy vložil celou řadu autobiografických prvků, včetně profese asistenta režie Vesnického divadla.
Jeho protipól, major Haluška, přezdívaný Terazky, se ve skutečnosti jmenoval Andrej Gazda (Švandrlík měl oprávněné obavy, že by jej při ponechání skutečného jména mohl zažalovat) a jeho postava je v románu zobrazena do značné míry věrohodně. V knize je popisován jako vysoký holohlavý muž zemité povahy, netající se svou účastí v bojích proti Rudé armádě v letech druhé světové války. Tato charakteristika víceméně odpovídá realitě, jeho pozdější vyhození z armády a návrat k původní profesi dřevorubce, zmiňované v pokračováních románu, jsou však čistou autorovou fabulací. Andrej Gazda se narodil 28. ledna 1920 v Dlhém nad Cirochou v okrese Snina. Po obecné škole se živil jako dělník v zemědělství, pak pomocník lesního správce, od října 1940 nastoupil povinnou vojenskou službu ve slovenské armádě. Po tažení v Sovětském svazu a propuštění do civilu pracoval jako dělník a koncem roku 1944 dobrovolně vstoupil do Svobodovy armády. S ní se účastnil bojů až do konce války, poté zůstal ve vojsku a doplnil si nejnutnější vzdělání. V září 1953 je kapitán Andrej Gazda jmenován na novou funkci, velitele 1. technického praporu v Nepomuku a Zelené Hoře. Tehdy nemohl tušit, že právě tahle služba mu zajistí nesmrtelnost – jedním z vojáků, nad jejichž hlavami se nesl jeho mohutný hlas, byl totiž vojín Miloslav Švandrlík. V Nepomuku Gazda sloužil tři roky do září 1956.
K zásadním postavám Švandrlíkova románu patří poručík Troník. Působil jako zástupce pro věci politické u roty v Táboře, kde se mohl uzoufat z reakčních živlů. Ve skutečnosti se jmenoval Josef Hrunek, narodil se 2. dubna 1930 jako syn obuvníka. Autorovo tvrzení, že pocházel z rodiny evangelického faráře a s nejbližšími se nadobro rozešel pro jejich tmářství, je tedy bohapustou smyšlenkou. Roku 1951 Hrunek nastoupil vojenskou službu, absolvoval důstojnickou školu a následující desítky let působil jako politický pracovník v armádě. Do výslužby odešel 31. ledna 1990, zemřel v Praze 28. února 2004.
Kdo by si v souvislosti s Černými barony nevzpomněl na agilního svazáckého funkcionáře Dušana Jasánka – i on měl reálný vzor. Podle autora samotného mu za něj posloužil kolega z vojny Marcel Jansen. Narodil se 17. prosince 1933 v Praze. Po obecné škole vychodil v letech 1944 až 1948 měšťanku a potom do roku 1950 studoval odbornou zdravotnickou školu. Ještě v mládí mu zemřeli rodiče a Jansen vyrůstal u příbuzných. Vojenskou základní službu nastoupil 29. října 1953 k 1. technickému praporu, kde se seznámil s Miloslavem Švandrlíkem. Po několik měsíců vedl útvarovou knihovnu. V šedesátých letech působil jako redaktor, mimo jiné v Mladé frontě. Miloslav Švandrlík vzpomínal, že se občas potkávali v redakci Dikobrazu. V době kolem sametové revoluce byl Jansen u zdroje dění, působil totiž jako mluvčí vlády a jeho jméno je zaznamenáno na zápisech z některých klíčových jednání té doby. Zemřel 17. ledna 1991. Urna s jeho popelem je uložena v arkádách pražského strašnického krematoria.
Další z výrazných postav Černých baronů je nešťastný lékař MUDr. Hořec, držený na vojně proti své vůli již dávno poté, co měl být propuštěn do civilu. Jeho předobraz, MUDr. František Hotovec, lékař 1. technického praporu, se narodil 12. února 1922. Jako mladý lékař musel roku 1952 narukovat na vojnu, kde nešťastníka skutečně drželi až do roku 1956, dosáhli toho jmenováním důstojníkem v hodnosti kapitána. Po návratu do civilu se věnoval pediatrii a stal se uznávaným odborníkem. MUDr. František Hotovec zemřel 18. prosince 2010. V té době byl již autor jeho literárního zobrazení na věčnosti. Miloslav Švandrlík zemřel náhle 26. října 2009.
Tankový prapor
Autor Tankového praporu Josef Škvorecký zvolil při tvorbě svých postav osobitou metodu. Některé skutečně existovaly, jiné sestavoval z charakteristických vlastností několika různých osob, další zcela vyfabuloval. Skutečné vzory měli rotný Dany Smiřický, nesmiřitelný major Borovička, přezdívaný Malinkatý ďábel, nebo iniciativní poručík Hezký. Řada postav má původ nejasný a třeba chlípná četařka Babinčáková je zcela smyšlená.
Do postavy Danyho Smiřického vtělil Škvorecký sám sebe, kniha tak plasticky vykresluje městského intelektuála postaveného před realitu buzerace nevzdělanými komunistickými politruky.
Bezpochyby nejvýraznější postavou je major Borovička, zvaný Malinkatý ďábel. Skutečným vzorem Borovičky byl major Jan Jedlička, narozený 5. ledna 1913 do rodiny bednářského dělníka. V mládí vystudoval čtyřletou obchodní akademii s maturitou, svou dráhu pak spojil s československou armádou, v níž sloužil od poloviny třicátých let s přestávkou nacistické okupace až do odchodu do penze v roce 1969. Plukovník Jan Jedlička zemřel v Praze 14. prosince 1971. Autor u něj popustil uzdu fantazii – Jedlička měl velmi slušné civilní i vojenské vzdělání za první republiky, účastnil se protinacistického odboje a nebyl ani tak trpasličích rozměrů. Bylo by zajímavé zjistit, zda vůbec tušil, že posloužil světoznámému spisovateli k vytvoření velmi nelichotivé postavy. Škvorecký sice knihu dokončil v roce 1954, vyšla však až v roce 1971 (mimochodem jako první titul Škvoreckého exilového nakladatelství ’68 Publishers).
