Neuvěřitelný příběh první kandidátky na prezidenta USA, které se přezdívalo Mrs. Satan
Charismatická kráska provokující volnou láskou si vydělávala jako dětské médium, pak prostitucí, přikládáním léčivých magnetů a burzovními spekulacemi se zlatem. Kandidaturou do Bílého domu by šokovala i dnes – natož v roce 1872. Sufražetka Victoria Woodhullová jako první vydala Marxův Kapitál v angličtině a na newyorské burze vyvolala černý pátek.
Jako by její veřejný život začal v jedenatřiceti. Jen den po těchto narozeninách, v pátek 24. září 1869. Valnou část onoho dne strávila na newyorské burze, přesněji před budovou, v kočáru u kraje Broad Street. Na burzu totiž tehdy měli přístup pouze muži. Victorii Woodhullové to nezabránilo, aby pracovala jako finanční poradkyně obdivovaného i nenáviděného magnáta. Její pozornost se tehdy soustředila na rychle stoupající cenu zlata. Když kurs dosáhl hodnoty 150 dolarů za troyskou unci, oči madam Woodhullové nejspíš zazářily. Vyhrála. Před několika dny totiž poradila svému klientovi Corneliu Vanderbiltovi, který pohádkově zbohatl na lodní a železniční dopravě, nakoupit co nejvíce drahého kovu.
Jeho příklad strhává další investory, Woodhullová z pozadí tahá za nitky a rozdmýchá psychózu horečných nákupů. Mnozí se neváhají zadlužit. Vrtoch marnivé ženy? Něco víc. Vanderbilta totiž upozornila, aby po dosažení mety 150 dolarů začal stejně energicky… prodávat.
Správně odhadla setrvačnost trhu. Cena zlata ještě chvíli rostla, ale krátce před zavřením burzy už jí vržený kámen strhl lavinu. Lidé se začali stejně panicky zbavovat ještě před chvílí tak vytoužené komodity.
Události 24. září 1869 vstoupí do dějin jako první černý pátek v historii – nejen na newyorské burze. Ožebračí řadu investorů. V hodinách zbývajících do půlnoci jich
25 spáchá sebevraždu a šokující zprávy z Broad Street povedou k zalarmování policie i vyslání vojenského oddílu z Brooklynu na Manhattan.
V tu chvíli se radují jen dva spiklenci, ne nutně milenci. Vanderbilt se o závratný zisk 1,3 miliónu dolarů (v dnešních cenách a po přepočtu na české koruny více než půl miliardy) s Woodhullovou podělí spravedlivě – půl na půl. On dodal kapitál, ona strategii. Victoria Woodhullová si na svých zdrojích zasvěcených informací zakládala. Na rozdíl od ostatních finančníků je nesháněla v horních, nýbrž ve spodních patrech společnosti. Právě odtud totiž pocházela.
Malá věštkyně
Měla osm sourozenců, ale tři z nich záhy zemřeli. Její dětství a dospívání formovalo prostředí alkoholismu, domácího násilí, zanedbávání a zneužívání. Victoriin otec, Buck Claflin, platil za podvodníka a vyděrače. Aby unikl ruce spravedlnosti, věřitelům i napáleným členům podsvětí, neustále měnil s rodinou místo pobytu. Brzy si uvědomil, že se dá dobře vydělat i na pohledných dcerách. Největší úspěchy slavil s extrovertní malou Victorií, vystupující jako věštkyně a dětské médium při různých seancích. Hlasy ze záhrobí jí šly výtečně, spiritistické vlohy prý zdědila po matce trpící duševní chorobou. Brzy živí celou rodinu.
Z drsného prostředí unikne v necelých patnácti díky sňatku s lékařem Canningem Woodhullem. Nechová se k ní o moc lépe než otec. Victoria se stará o svého mentálně postiženého syna, a naopak velmi inteligentní dceru. Rodina se v období zlaté horečky stěhuje do San Franciska a atraktivní mladá matka si přivydělává tím, že zlatokopům prodává kuřivo i sex. Později povýší na herečku, což se v daných poměrech obecně považovalo jen za maskovanější, a hlavně výnosnější formu prostituce. S vydělaným kapitálem Woodhullovi odcházejí do Missouri, kde si Victoria coby „Madame Holland“ v roce 1865, kdy končí válka Severu proti Jihu, otevírá léčitelskou praxi. Přikládáním magnetů a jasnovidectvím slibuje napravit ženské obtíže, „léčí“ ale i muže. Toho svého už odkopla.
Sukně mezi býky a medvědy
Její život nakonec od základu změnil jeden ze zákazníků. Mužného soudce a zároveň prezidenta železniční společnosti Jamese Blooda prý k léčitelce poslala jeho vlastní manželka. Z války se totiž vrátil psychicky zlomený. Médium slibující nemožné se jej mělo pokusit zkontaktovat s jeho mrtvými kamarády. Vznikl nepravděpodobný milenecký i intelektuální vztah muže s formálním vzděláním a přirozeně inteligentní ženy ze společenského dna, v lecčem bez zábran. Spojila je mimo jiné sociální nespravedlnost. On teoretizoval, ona vycházela z vlastních zkušeností. To Blood Victorii líčil boje na evropských barikádách revolučního roku 1848 a seznamoval ji s marxismem stejně jako s ideálem volné lásky.
Otevřel jí myšlenkový svět, do něhož zapadal také spiritismus, v polovině 19. století i v lepších kruzích velmi módní. Překotný technický pokrok povzbuzoval k víře, že lidskou myšlenku lze šířit nejen na dálku telegrafem, ale i bezdrátově do záhrobí.
Victoria Woodhullová sice žila z obcování s duchy, ale rozhodovala se podle informací z mnohem lepších zdrojů – z nevěstinců na newyorské Fifth Avenue. Ve vykřičených domech totiž našla spoustu zákaznic. Společně se sestrou Tennessee prodávaly prostitutkám jasnovidecké věštby, octové houbičky, sloužící jako antikoncepce, a uspávadla, aby prostředky proti početí ani nebyly potřeba. K informacím „přes postel“ se vnímavé sestry dostávaly zprostředkovaně. Naslouchaly hlavně společnicím burziánů a za zajímavé informace ochotně zaplatily. Investoři se před dražšími kurtizánami nejen holedbali svými skutečnými nebo údajnými úspěchy, ale navíc přímo v bordelech s oblibou uzavírali obchody. Ženy tomu přece nerozumějí, navíc by je na burzovní parket nikdo ani nepustil.
Milenka železničního magnáta Jima Fiska prodala Victorii echo o chystané spekulaci na růst ceny zlata. Organizovaná skupina se prý chystá šroubovat cenu a pak se všeho zbavit dřív, než zasáhnou vládní agenti. Victoria věděla nejen kde, co a za kolik nakoupit, ale také komu prodat. Pětasedmdesátiletý „komodor“ Cornelius Vanderbilt si u ní rád dával věštit budoucnost a se sestrou Tennessee si užíval života. Jedna pečovala o jeho tělo, druhá mu pomocí hlasů ze záhrobí radila na burze.
Po zmíněném černém pátku už měly sestry vyděláno dost na to, aby se mohly „udělat pro sebe“. Na jaře 1870 založily firmu Woodhull, Claflin & Company. Victoriin mentor a milenec James Blood za ně realizoval burzovní obchody podle Victoriiných instrukcí.
To ale neznamená, že by se zdatná manipulátorka skrývala – naopak, první brokerky bez práva fyzicky vstoupit na burzu inspirují novináře k titulkům jako Sukně mezi býky a medvědy. Přiživování public relations má podobu udržování neopadající vlny provokací. Sestry se k interview dostaví v pánských oblecích, nechají se ostříhat nakrátko (aby se už prý nemusely denně starat o vlasy) nebo si po šesté večerní sednou do restaurace bez mužského doprovodu. To se totiž v New Yorku tehdy nesmělo.
Jejich úspěch stál na originálním přístupu k zákazníkům. „Muži rychle přednesou svou žádost a hned odejdou,“ tvrdil nápis ve vstupní hale. Zato ženám radily s investováním pěkně trpělivě, se šampaňským a jahodami, čokoládovými bonbóny. Peníze, na nichž seděly vdovy, dědičky, obchodnice, bordelmamá nebo i lepší prostitutky, totiž běžné investiční poradce nezajímaly. Zato firma Woodhull, Claflin & Company jim vycházela vstříc.
Frivolní amazonka
S růstem popularity, bohatství a intenzitou společenských kontaktů se večírky pořádané sestrami začaly měnit v politické salóny filozofů, liberálů i socialistů a anarchistů, na kus řeči tu a tam přišel i kongresman nebo generál.
Victoria Woodhullová už má dost umírněných feministek a energicky agituje za volební právo žen. Sama chce nejen volit, ale také být volena. Proto ohlásí kandidaturu na prezidenta USA. Nominace se dočká v květnu 1872 od 600 delegátů nově založené strany Equal Rights (Rovná práva) z 22 států Unie. Nadpoloviční většinu tu mají aktivistky proti otroctví, socialistky, spiritistky. Na jedné straně síně je vztyčena červená vlajka Pařížské komuny, proti ní transparent s textem z bible. Reportér deníku The World referuje: „Byli tam muži i ženy, ale i tací, kteří, soudě podle oblečení a vzhledu, mohli náležet ke kterémukoli pohlaví.“
VŠE O PREZIDENTSKÝCH VOLBÁCH 2016 V USA NAJDETE ZDE
Hlučné, barvité a chaotické primárky se zásadně lišily od republikánských nebo demokratických. Victoria Woodhullová pronesla v newyorské Apollo Hall plamennou řeč o rovnosti příležitostí v politice i ve společnosti. Jejím viceprezidentem se měl stát bývalý otrok Frederick Douglass, výmluvný aktivista za lidská práva. Hymnou partaje se stala posměšná píseň o maloměšťácích a vůbec lidech s „dobrými mravy“.
Na programu figuruje požadavek osmihodinové pracovní doby, péče o chudé, zrušení trestu smrti, moderní zákon o manželství, dále zřízení mezinárodního soudního dvora. Dítě ulice Woodhullová volá po reformě výchovy a vzdělávání: „Mnohem horší než formální vyloučení žen z politiky je to, že výchova dívek časem vedla tak daleko, až mnohé ženy ztratily přesvědčení o své odpovědnosti za politiku.“ Charismatická podnikatelka dává najevo, že si dobře uvědomuje beznadějnost své kandidatury. Prostě prý chce ženy vyprovokovat ve smyslu: „A proč ne?“
U některých narazí. Například Harriet Beecher-Stoweová, autorka protiotrokářského bestselleru Chaloupka strýčka Toma, napíše: „Kdo se chce stát prezidentem Spojených států, musí se připravit na to, že jeho charakter roztrhají na kusy a že ho budou zraňovat, ubíjet a házet na něj špínu. Je to utrpení, jež může položit i muže. Jaká nestoudná potvora musí být žena, která něco takového vydrží?“
Čas pro vlastní týdeník
Sestry zatím rozbíhají vydávání vlastního týdeníku Woodhull & Claflin Weekly, věnujícího se volebnímu právu žen a spiritismu. Radí manželkám alkoholiků, za příklad dávají francouzskou buřičku George Sandovou. Módní hlídka a varování proti jedovatým barvám na vlasy jsou vysázeny vedle líčení osudů vězeňkyň. O kupní síle čtenářek (a „pokrokových čtenářů“) svědčí inzeráty na luxusní hodinky od Tiffanyho nebo klavíry Steinway.
Týdeník bojuje za zrušení trestu smrti, protestuje proti pronásledování prostitutek policií a přetiskuje články dcery Karla Marxe Jenny o politické situaci ve Francii. Vousatý klasik děkuje vydavatelkám za to, že „byly tak laskavé a zaslaly mu tyto zajímavé noviny“.
Na otázku volebního práva žen nejde Victoria Woodhullová jen přes plamenné apely. Po právní analýze se se skupinou svých příznivkyň vydá při komunálních volbách v New Yorku k urnám, a když jsou dámy vykázány, s připraveným rozkladem v ruce se obrátí na soud i média.
Nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná bojovnice za práva žen přitom naráží i na zavedené ženské spolky. Jednak jde šmahem proti diskriminaci všeho druhu, včetně etnické a sociální, a hlavně pro teoretizující dámy z lepších kruhů zůstává ordinérní frivolní amazonkou ze dna společnosti. To ji dál radikalizuje. Vystupňuje provokace: opěvuje ozbrojené bojovnice Pařížské komuny.
Volná láska
Snad ještě více si Victoria Woodhullová naběhne s propagací volné lásky. Polepí Manhattan plakáty zvoucími na svou přednášku – více než 3000 zvědavců se do vyprodané Steinway Hall ani nevejde. Má tu přece být řeč o manželství, rozvodu, volné lásce, prostituci. Strhující řečnice publikum šokuje každou další větou: „Když budu chtít mít pohlavní styk se 100 muži, je to jen moje věc!“ Pak se na chvíli odmlčí, rozzářenýma očima pohlédne do sálu a jemným hlasem pokračuje: „Na téma pohlavního styku se můžeme bavit hned tady a teď – až do doby, dokud se nikdo nebude červenat.“ Pokračuje: „Každý muž musí slyšet žádostivé výkřiky ženy toužící po orgasmu.“ Publikum nevěří vlastním uším. Reportéři na jednu stranu jásají nad trhákem, jenže zároveň obtížně hledají publikovatelné výrazy. Právě tehdy, v listopadu 1872, vzniká slavná karikatura Victorie Woodhullové coby Mrs. Satan, svádějící počestné americké ženy na scestí.
Provokace a řeči nejen o volné lásce a komunismu začínají připomínat úsloví o mnoha psech věštících zajícovu smrt. Cíleně vydráždí i nejnebezpečnějšího rivala, „nedotknutelného“ nejznámějšího kazatele Ameriky Henryho Warda Beechera. Evangelický moralista a člen stejné vlivné rodiny Beecherů je notorický nevěrník. Na svou adresu pak slyší veřejná prohlášení, jako: „Já ho neodsuzuji, já mu dokonce tleskám, jen bych si přála, kdyby měl odvahu a otevřeně mě podpořil v mém boji za volnou lásku.“ Victoria navíc kazateli vzkazuje, že v opačném případě zveřejní jeho milostné aféry ve svém týdeníku Woodhull & Claflin Weekly. Což vzápětí také udělá.
V pozadí je opět chytrý obchodní tah. Famózní skandál zajistí krachujícímu týdeníku obrovskou publicitu. Náklad 100 000 kusů zmizí kamelotům pod rukama stejně jako dotisk. Cena tiskoviny vyletí z deseti centů na 40 dolarů! Nejpohotovější podnikavci začnou týdeník na den půjčovat – za dolar.
Beecherovi přispěchá snad ze solidarity na pomoc prokurátor s dostatečně vágním paragrafem o „šíření obscénního materiálu“. Victoriinu předvolební kampaň tak osmkrát přeruší uvěznění, které se týká i spoluvydavatelky Tennessee. Na jedné straně to znamená úžasnou publicitu, jenže vysoké kauce na propuštění z vazby sestry skoro zruinují. Po osvobozujícím rozsudku končí takřka tam, kde před mnoha lety začínaly, totiž dole. Při jejich praxi ani nepřekvapí, že pomoc přichází ze záhrobí. Od zesnulého Cornelia Vanderbilta. Jeho potomci se totiž perou o obrovské dědictví a jedna ze skupin napadá závěť tvrzením, že starý pán byl nepříčetný.
Sestry se ani nemusejí příliš namáhat. Za to, že pomlčí o magnátově vášni pro spiritismus, obdrží od protistrany královské výpalné. Doba se totiž změnila, duchařina dostala negativní punc.
Victoria s Tennessee musejí být uklizeny co nejdál. Dostanou lístek na loď do Velké Británie, pěkný dům a navrch 100 000 dolarů za mlčenlivost. Tennessee se provdá za štědrého excentrika, jejž krátce nato jmenují baronem –
takže se dcera ulice stane skutečnou dámou. Mrs. Satan si najde bankéře a brzy jí spadne do klína pohádkové dědictví, včetně honosného venkovského sídla. V kraji platí za štědrou mecenášku. Po padesátce v sobě objeví další z vášní, tentokrát pro rychlá auta. Mercedesem Simplex se s dcerou vydává do Monte Carla i nedalekého mondénního Nice. Luxusní německé vozy tam prodává jistý Emil Jellinek, židovský dobrodruh, hochštapler a honorární konzul Rakousko-Uherska s rodinnými kořeny u Uherského Brodu, jenž výrobky konstruktéra Daimlera překřtil podle své dcery španělským jménem Mercedes.
V roce 1920 se Victoria Woodhullová opět dostává do centra pozornosti médií. Tentokrát poskytuje rozhovory na téma volebního práva, právě přiznaného občankám Spojených států. O sedm let později osmaosmdesátiletá bohatá vdova umírá. Skandální výzvy k volné lásce jsou zapomenuty, nad hrobem se klene pomyslná duha vděčnosti těch, které štědrá mecenáška obdarovala.
