Producent George Martin: Pátý Beatle se nebál odhazovat hudební konvence
V devadesáti letech zemřel Sir George Martin, britský hudební producent, aranžér, skladatel, a především člověk, který významně ovlivnil podobu všech alb legendární skupiny The Beatles. Ne náhodou se mu říkalo pátý Beatle. Ve skutečnosti byla jeho role mnohem rozporuplnější…
Z každé, každičké nahrávky, pod kterou se kdy George Henry Martin podepsal, je patrné, že byl sám duší muzikant. Absolvent hudební školy Guildhall kdysi pilně cvičil na piano a hoboj, na nějž ho učila hrát matka Jane Asherové, pozdější snoubenky Paula McCartneyho. Snil o tom, že se stane druhým Rachmaninovem; stejně tak ho ale vzrušoval Ravel nebo dokonale vybroušené swingové šlágry Colea Portera. To už měl za sebou službu u námořního letectva, kam se přihlásil v sedmnácti. Ještě během studií, v osmačtyřicátém roce, uzavřel sňatek se svou první manželkou Sheenou, s níž měl dceru a syna, shakespearovského herce Gregoryho Paula Martina. Podruhé se oženil v šestašedesátém, rok poté, co v rodném Highbury probudil k životu Wessex Sound Studios, druhé nejlepší londýnské studio po Abbey Road, kde se pak postupně vystřídali Rolling Stones, Sex Pistols, King Crimson, Clash i Queen. Skutečný zvrat v jeho životě ale přišel o několik let dříve, konkrétně 13. února 1962, kdy si poprvé poslechl pásek s demosnímky neznámé beatové skupiny z Liverpoolu. Její manažer Brian Epstein mu vysvětlil, že si ti kluci říkají Beatles…
Začalo to kravatou
Co dělal George Martin před velkým třeskem? Nějakou dobu byl zaměstnán v hudebním archívu BBC, pak mu nabídli místo asistenta šéfa labelu Parlophone, jenž spadal pod značku EMI Records. Na rozdíl od další přidružené společnosti Columbia se Parlophone specializoval na klasiku, komiky a nevýbojný mainstream. To znamená, že se George na jedné straně zabýval barokem, muzikály nebo tradiční lidovou muzikou, na straně druhé chodil pozorovat kabaretní výstupy. Nutno říci, že neměl konvenční vkus. Nejprve na Notting Hillu objevil komické duo Flanders & Swann, načež natočil veselé scénky s Peterem Sellersem a Sophií Lorenovou. V reakci na Sinatrovo populární elpíčko Songs for Swingin’ Lovers stvořil s budoucím protagonistou filmů o Růžovém panterovi pohotovou parodii Songs for Swingin’ Sellers. Největšího úspěchu v této oblasti dosáhl se singlem Mock Mozart, pro který angažoval charakterní herce Petera Ustinova a Anthonyho Hopkinse. Už tehdy se projevily dvě Martinovy přednosti: vedle břitkého smyslu pro humor to byla chuť a odvaha riskovat (vedení EMI nemělo pro třeskuté parodování Wolfganga Amadea pochopení a singl málem nevydalo).
A právě tyto komediální výstřelky mu umožnily, aby navázal jiný než chladně pracovní vztah s Beatles, které tehdy tvořili John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a bubeník Pete Best. „Zamiloval jsem si je,“ prohlašoval zpětně Martin, „a oni mě taky měli rádi, protože jsem dělal Sellersovy desky a Peter patřil k jejich idolům. Nemyslel jsem si, že z nich něco vypadne; jako skladatelé zatím nestáli za nic. Ale byl jsem přesvědčen, že naživo jsou nedostižní performeři.“
S manažerem Beatles Brianem Epsteinem ho seznámil Sid Coleman, šéf vydavatelské pobočky EMI Ardmore & Beechwood. Epstein chodil s demosnímky liverpoolských „Brouků“ od jedné firmy ke druhé. Všude ho hnali, nikde si je nechtěli poslechnout. Slavná historka o tom, jak společnost Decca propásla historickou příležitost podepsat s Beatles nahrávací smlouvu, není přesná. Tutéž šanci totiž promarnily i tři popové odnože společnosti EMI. Ani Parlophone a George Martin se podle všeho neposadili ze začínající čtveřice na zadek. Ono se to k stáru dobře vyjímá v pamětech, když se člověk vemluví do role jasnovidného objevitele, ale Colemanova verze zní tak, že se Martin nechal dlouhý čas přesvědčovat, než se s Brianem Epsteinem vůbec sešel, a ani pak nebyl moc nadšený. Epstein se nakonec uchýlil k zoufalému tahu: pohrozil, že jestli se nedohodnou, bude velký obchod s deskami NEMS na Whitechapelu, který patřil jeho rodině, bojkotovat všechna alba z produkce firmy EMI.
Tuto poněkud méně romantickou verzi vyprávění o začátku kariéry nejslavnější skupiny všech dob potvrzují vzpomínky Epsteinova asistenta Alistaira Taylora, který tvrdil: „EMI trpěla Beatles jen proto, že byl Brian jedním z jejích předních zákazníků. Viděl jsem Briana doslova v slzách, protože mu George Martin slíbil, že zavolá, ale pak plynul den za dnem a Martin pořád nebyl k dispozici, vždy měl ,schůzku‘. Viděl jsem, jak Brian pláče, protože se mu Martin neozval.“
Nicméně ať už byly okolnosti podpisu smlouvy Beatles s Parlophonem jakékoli, George Martin si zaslouží uznání za to, že hozenou rukavici přece jen zvedl. Po letech sám přiznal, že zrovna tento jeho krok nevyžadoval žádnou velkou kuráž. „Kdybych řekl, že jsem riskoval, přeháněl bych, protože jsem jim nabídl pěkně mizerný kontrakt,“ dal se slyšet ve vzácném návalu upřímnosti. Dál už to šlo ráz na ráz: šestého června 1962 přišli Beatles do studia na londýnské Abbey Road natočit zkušební snímky několika převzatých i vlastních písniček. Mezi autorskými věcmi vynikala skladba Love Me Do, která pomocného producenta Rona Richardse upoutala natolik, že rychle poslal pro Martina, jenž zatím nevzrušeně svačil v kantýně. Když si pak skupina pouštěla, co ten den vytvořila, vysvětloval George muzikantům jako malým školákům: „Pořádně poslouchejte, a jestli se vám něco nebude líbit, dejte mi vědět a pokusíme se to spravit.“ Načež mu kytarista George Harrison se svým typickým akcentem suše sdělil: „No, pro začátek se mi nelíbí vaše kravata.“
Pravda a lež
V následujících týdnech se musel producent rozhodnout, zda je třeba na kapele něco změnit. V duchu měl před sebou model skupiny Shadows s frontmanem Cliffem Richardem. Co takhle Paul McCartney & The Beatles, říkal si. Anebo by snad znělo lépe John Lennon & The Beatles? Fakt, že si mu Ron Richards postěžoval na výkon bubeníka Besta, Martina přesvědčil, že by měl také zauvažovat, jestli by se ke zbývajícím „Beatlům“ nehodil více nějaký jiný bubeník. Ale i když George Martin vejde do dějin jako ten, díky němuž nahradil Besta v Beatles „lepší“ Ringo Starr, jeho vyhození bylo zjevně kolektivní konspirací. Když totiž Brian Epstein v srpnu 1962 na Besta vyhrkl slova: „Kluci si nemyslí, že jsi dost dobrý, a chtějí, aby tě nahradil Ringo,“ znělo to téměř jako urážka. Pete Best se svým „atom beatem“ patřil už zamlada k liverpoolským legendám, což dokazuje jedno z vydání časopisu Mersey Beat, jenž v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že mají Beatles v kapse smlouvu s nahrávací společností, otiskl článek s Bestovou fotografií a titulkem Gratulujeme Peteovi, Paulovi, Johnovi a Georgeovi. Přesně v tomto pořadí! Ringo Starr, toho času bubeník formace Rory Storm & The Hurricanes, se od Besta učil. Proč to tu tak detailně připomínat? Kvůli těm letitým nánosům polopravd a hezky znějících frází, jež dělají z příběhu pátého a šestého Beatla bezkrevnou selanku. Martinovi se přece ze začátku nelíbil ani Ringo Starr – vždyť ho při dalším nahrávání písně Love Me Do nahradil svým osvědčeným studiovým bubeníkem Andym Whitem!
Coby příslušníkovi odlišné hudební generace Martinovi chvíli trvalo, než pochopil, o co Lennonovi, McCartneymu a spol. vlastně kráčí. Například jim vnucoval marmeládový popík How Do You Do It? Oni přitom chtěli dát na singl vlastní písničku Please Please Me, ze které se nakonec řízením osudu stal jejich první hit. Teprve když Martin slyšel obě skladby nahrané na magnetofonovém pásu, uznal, že měli kluci pravdu. Ale abychom byli spravedliví, přiznejme mu, že počínaje písní Please Please Me dělal geniální čtyřce víc než solidního sparingpartnera. Původní Lennonovu poctu ploužákům Roye Orbisona poručil zrychlit, čímž z ní vykřesal potřebnou jiskru. „Po pravdě nás trošku vyděsilo, že přišel na lepší tempo než my,“ připustil po čase Paul McCartney.
Vzhledem k tomu, že Brian Epstein dohodil Martinovi i další zpěváky, které zastupoval, podařilo se novopečenému mentorovi beatových skupin (majícímu o vkusu mladých jen mlhavé představy) v roce 1963 zabodovat v hitparádách s nečekaným množstvím nahrávek. Dohromady se singly, jež produkoval, držely v žebříčcích impozantních 37 týdnů. Když ovšem Martin zjistil, že se za to od svých šéfů nedočká žádné finanční satisfakce, dal v EMI výpověď a utvořil vlastní produkční tým Associated Independent Recording (AIR). Tím získal nezávislost, a jelikož lidé z EMI dál stáli o jeho služby (především o dohlížení na zlatý důl s názvem Beatles), museli mu příště pořádně zaplatit. Tento smělý manévr z něj brzy udělal nejúspěšnějšího producenta na světě.
Od Bacha po Psycho
Zajímavě se George Martin vyvíjel jako aranžér, a tedy faktický spolutvůrce skladeb Johna, Paula, George a Ringa. Zatímco v první fázi kariéry Beatles obstarával tzv. zastřešující aranžmá (John a Paul mu písničku přebrnkali a on jim řekl, co si o ní myslí), postupem času pronikal do jejich tvůrčího procesu, až se stal jeho integrální součástí. Zlom nastal u balady Yesterday, k níž napsal partituru pro smyčcový kvartet. Lennonovu zpověď In My Life ozvláštnil barokním pianem ve stylu J. S. Bacha. Na singlu Penny Lane byl strůjcem nezapomenutelného sóla na piccolo trubku, které mu předtím Paul McCartney neuměle zabroukal. Pro Eleanor Rigby vymyslel orchestrální podklad, připomínající hudbu k Hitchcockovu hororu Psycho. Ve Strawberry Fields Forever si pohrál s rychlostí a dopustil se smělé zvukové koláže.
Asi nejvýrazněji zasáhl George Martin do podoby koncepčního alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band z roku 1967. (O devět let později složí hudbu k stejnojmennému filmu Roberta Stigwooda.) V písničce Lovely Rita břinká do schválně rozladěného piana, pro Fixing a Hole zvolil spinet, zatímco v cirkusovém čísle Being for the Benefit of Mr. Kite! vyvolal dojem pouťové atmosféry zrychlenou hrou na Hammondovy varhany. V roce 2006 si tuhle náladu připomněl, když se svým synem Gilesem připravoval aranže pro představení světoznámých akrobatů Cirque du Soleil na témata z písní Lennona a McCartneyho. „Na to, odkud vyšel a do jaké doby patřil, byl docela slušný inovátor,“ vysekl Siru Georgeovi poklonu o šestnáct let mladší Sir Paul.
S McCartneym slavil Martin úspěchy i po rozpadu Beatles. Začalo to v roce 1973 písní Live and Let Die z bondovky Žít a nechat zemřít (připomeňme, že v Martinově produkci vznikl o devět let dříve ještě jiný slavný leitmotiv filmu s agentem 007 Jamesem Bondem – Goldfinger v podání Shirley Basseyové). Roku 1982 přišel hitový duet Paula McCartneyho a Stevieho Wondera Ebony and Ivory a rok nato se Paul s Martinem vrátili písní Say, Say, Say, kterou McCartney složil a nazpíval s králem popu Michaelem Jacksonem. V postbeatlovské éře sahal Martinův producentský rozptyl od jazzrockové fúze The Mahavishnu Orchestra přes Jeffa Becka, UFO a Ultravox až po nové zpracování rockového muzikálu Tommy z dílny skupiny Who. V roce 1998 si dopřál album beatlovských coververzí In My Life, kde v titulní písni deklamuje Sean Connery, bigbeatovou pecku Come Together trhá na kousky osvědčené duo Robin Williams & Bobby McFerrin a v baladě Because preluduje na housle Vanessa-Mae.
„George Martin byl vždy připraven na každou naši podivnost,“ řekl jednou George Harrison. Těžko bychom hledali lepší charakteristiku tohoto distingovaného pána, který dokázal odhodit konvence, kdykoli si to umělec a hudba žádali.
