Biblický Barabáš, místo nějž byl popraven Ježíš
Velikonoce jsou dnem, kdy si křesťané připomínají Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání. Původně měl ovšem zemřít někdo jiný. Kdo byl lupič Barabáš, kterého Pilát propustil na svobodu? Nebo jinak, kým mohl být?
Je to krátká, ale velmi dramatická scéna: římský prokurátor Pilát Pontský nechá vyvést dva vězně a nechá jeruzalémský dav rozhodnout: bude propuštěn Ježíš, nebo Barabáš? Lidé si k Pilátovu překvapení vyberou vraha a na smrt pošlou kazatele, jenž se měl prohlašovat za Syna božího.
Křesťané věří, že Ježíš zemřel za ostatní. V Barabášově případě to platilo doslova. V okamžiku, kdy už Barabáš očekával smrt, dostal nečekaně druhou šanci. Nevíme, jak tuto šanci využil. Díky krátkému okamžiku se mu dostalo nesmrtelné slávy. Přitom rozdíl mezi oběma muži nemohl být větší. Na jedné straně zločinec, na druhé hlasatel lásky a pokory.
Opravdu byli Ježíš a Barabáš tak rozdílní? Při podrobnějším pohledu se tento obraz nemusí jevit tak jednoznačně. Oba byli Židé. Oba nějak stáli proti Římu a částečně i proti dobovému židovskému establishmentu, který se snažil s Římany vyjít. Nezapomeňme, že kolem roku 30 je Palestina už přes devadesát let v římských rukou. Oba byli připraveni položit život za své cíle. Oba byli zatčeni a poté přemisťováni za účasti velkého množství vojáků, což znamená, že oba měli srovnatelné množství stoupenců, kteří by je mohli chtít osvobodit silou. Oba seděli ve stejném římském vězení a čekali na tutéž popravu – totiž ukřižování. Na smrt jde ovšem jen jeden z nich.
Bratr Barabáš
Scénu volby mezi Barabášem a Ježíšem zmiňují všichni čtyři evangelisté, ale každý trochu jinak, což vytváří prostor pro řadu spekulací. Například nejmladší a historicky nejméně věrné Janovo evangelium o něm mluví jako o „lupiči“. Tak byl historicky chápán, jako kriminálník, jenž byl vlastně jakýmsi dokonalým „Antiježíšem“. Ovšem u Matouše je Barabáš uveden jako „známý vězeň“, tedy přinejmenším dobová celebrita. Marek pak říká, že Barabáš „byl mezi vzbouřenci, kteří spáchali vraždu“, což Lukáš rozvíjí slovy, že byl „uvržen do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a za vraždu“.
Evangelisté chtějí co nejvíce zvýšit kontrast mezi oběma muži. Přesto tam, kde ještě Kralická bible používá slovo „lotr“, novodobý ekumenický překlad už mluví o „povstalci“. Dnes je totiž zřejmé, že Barabáš pravděpodobně nebyl nějaký lupič, jenž přepadává pocestné, ale příslušník židovského protiřímského odboje. O této skupině, které se řecky říkalo zélóti, píše například starověký historik Josephus Flavius.
Zélóti byli přívrženci ozbrojeného odporu, a to za každou cenu. Stojí tedy i proti ostatním židovským stranám, zejména saduceům, straně velekněží a boháčů, kteří se s Římem snažili vyjít po dobrém. Nebo farizeům, jež zajímaly zejména morální a legální otázky, případně sektě esejců, kteří ostatní považovali za nečisté a žili stranou u Mrtvého moře. Jednou z rodících se židovských nábožensko-politických stran byli také křesťané, kteří svůj postoj k Římu v Ježíšově době teprve formulovali.
VŠECHNY ČLÁNKY NA TÉMA BIBLE NAJDETE ZDE
Dá se říci, že každá z židovských stran měla vlastní názor na to, co je ono „království Boží“ a jak ho dosáhnout. Zélóti věřili v boj a s Římem skutečně válčili. Jejich přesvědčením bylo, že lidu Božímu může vládnout jen Bůh, žádný pohanský král. Zmíněný historik Flavius popisuje, jak se skupina radikálů s dýkami ukrytými pod oděvem přitočila k jednomu z židovských chrámových velekněží a potrestala ho za „kolaboraci s Římem“.
Pojem „Mesiáš“, řecky „Christos“, znamená doslova „pomazaný“ a v 1. století se chápal politicky. Spasitelem měl být potomek krále Davida, jenž osvobodí svůj lid od cizí nadvlády. Ostatně velikonoční příběh se odehrává v době Pesachu, svátku, jenž připomíná vysvobození Izraelitů z Egypta. A to i vysvobození za cenu násilné smrti. Zélóti byli v tomto ohledu nejblíže očekáváním široké veřejnosti.
Jestliže si tedy jeruzalémští Židé vybírali mezi Barabášem a Ježíšem, možná si vybírali mezi „odbojářem“ (podle Matouše byl přece „známým vězněm“) – a mužem, kterého neznali. Anebo možná znali, ovšem jako autora výroku „co je císařovo, dejte císaři!“, tedy člověka, jenž je proti odboji, nebo pro něj přinejlepším nehodlá nic udělat.
Věčná vina
Ve scéně, v níž si jeruzalémský dav vybere Barabáše, nejvíce bije do očí Pilátova snaha osvobodit Ježíše. Dokonce o něm praví, že na něm neshledal vinu. Odpovědnost je sňata z Piláta a přenesena na „velekněze“, kteří na Piláta tlačí, aby Ježíše nechal popravit, a na zběsilý dav, jenž volá, co se mu řekne.
Tento motiv se v textu neobjevuje náhodně. Doba, kdy byla evangelia sepsána a upravována, tedy asi tak léta 60 až 100 našeho letopočtu, představovala důležitou etapu vývoje vztahu prvních křesťanů k Židům. První křesťané byli téměř výhradně Židé, kteří se domnívali, že křesťanství je jediným správným vyústěním dosavadního judaismu. Křesťané z řad Židů však zůstali v menšině, místo toho rostl podíl křesťanů nežidovských. Postupně se z křesťanství stala samostatná víra, jež ovšem i nadále uplatňovala nárok na Hospodinovy přísliby Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi, což vedlo k hořké soutěži o to, kdo je pravým dědicem.
Ve druhé generaci už křesťané neměli zájem distancovat se od Říma, který chtěli spíš dobýt zevnitř. Naopak se potřebovali oddělit od židovství. Židovské povstání let 66–70, jež v očích římské moci udělalo z každého Žida podezřelého buřiče, tento trend ještě zesílilo. Křesťany přimělo k tomu, aby dali Římu najevo, že v trojúhelníku Židé–Římané–křesťané jsou druzí dva na stejné straně barikády.
Příběh o rozumném Pilátovi a fanatickém jeruzalémském davu je tak zřejmě součástí strategie autorů evangelií. Nástrojem tohoto postupu je pravděpodobně i postava Barabáše, ovšem nyní již jednoznačně Barabáše zločince, nikoli revolucionáře. Když Pilát nechá jeruzalémský dav osvobodit Barabáše, říká tím autor příběhu tři vzájemně propojené věci. Za prvé, že Židé jednali morálně špatně, když dali přednost vrahovi před nevinným člověkem. Za druhé že selhali, když nepoznali pravého Spasitele. A za třetí, že tak učinili za všechny Židy hromadně a jednou provždy: vždyť dav volá nejen: „Ukřižuj ho!“, ale také: „Krev jeho na nás a naše děti!“
Ozvěny tohoto volání zněly celá staletí, staly se totiž základem víry v kolektivní židovskou vinu za ukřižování Ježíše coby Syna božího a spasitele lidí. Viny, která se dá smýt jen křtem, a tedy odstoupením od ostatních Židů.
Až do relativně nedávné doby málokoho trápilo, že scéna, v níž Pilát propouští Barabáše, není příliš realistická. Podobný zvyk skoro určitě neexistoval a nezaznamenává ho žádná písemnost mimo evangelia. Také si lze jen těžko představit, že by zástupce římské moci byl ochoten propustit na svobodu někoho, kdo zabil římského vojáka, jen proto, že Židé slaví nějaký svátek, nebo proto, že to po něm chce shromážděný dav. Vždyť Pilát během svého desetiletého úřadování v Judsku poslal na kříž tisíce Židů, ani si nad nimi nemusel mýt ruce.
Spasitel a jeho stín
Ježíš a Barabáš se v evangeliích potkají jen na okamžik, když jsou předvedeni před dav, jenž má rozhodnout o jejich osudu. Měli příležitost spolu mluvit nebo přemýšlet o cestě toho druhého?
Již jsme upozornili na určitou podobnost jejich osudu a postavení. Jsou tu však i jiné zajímavé analogie. Jméno Barabáš je jméno aramejské, tedy v jazyce, jímž mluvil i Ježíš. Správně znělo Bar Aba, syn Aby, doslova v překladu: Syn otce. A to už vypadá dost povědomě – jako Syn člověka se přece označoval sám Ježíš! A o Bohu hovořil jako o svém nebeském otci.
V některých z nejstarších verzí evangelií se Barabáš navíc jmenuje Ježíš Barabáš. V pozdějších opisech toto první jméno chybí, zřejmě proto, že autorům novějších verzí připadalo nevhodné, aby se kriminálník jmenoval stejně jako Spasitel. Ježíš, Ješua, bylo a dosud je běžné hebrejské jméno. Pokud se ovšem vedle sebe v jednom příběhu vyskytují dva Ježíšové zvaní Syn otce, už to vypadá přece jen zvláštně. Není tedy divu, že se objevují nejrůznější hypotézy, včetně spekulace, že se v obou případech vlastně jedná o tutéž osobu.
Tradice i evangelia líčí Ježíše jako mírumilovného člověka, který nehodlal vstoupit do boje s Římem a nastražené otázce o loajalitě Římu se vyhne známou neurčitou formulací o placení daní císaři. Ježíš hlásal lásku i k nepřátelům, ne boj proti nim. Obraz Ježíše je ovšem i v samotných evangeliích (i po dodatečných úpravách) velmi vrstevnatý a nejednoznačný. Někdy se jeví jako tichý, mírný muž, jindy jako rozverný kumpán, popřípadě jako zapálený kazatel a karatel.
Důležité je, že po příjezdu do Jeruzaléma se v Chrámu projeví jako buřič, jenž převrací stolky obchodníků a mluví o tom, že svatyně bude zbourána. Nechá se označit za „židovského krále“ a hovoří o příchodu „království Božího“, chápaného jako osvobození od cizí okupace. V Lukášově evangeliu Ježíš učedníky vyzývá, aby si opatřili zbraně, případně tvrdí, že přišel „na zemi uvrhnout oheň“, u Matouše říká, že nepřišel, aby přinesl mír, ale meč. Neměl by tak mluvit a jednat spíše zélóta Barabáš? Zdá se, že takto chápali Ježíšovu zvěst i mnozí jeho učedníci. Na základě nepřímých indicií se dá usuzovat, že řada z nich byla přinejmenším před setkáním s Ježíšem přívržencem zélótů.
Toto hnutí založil zhruba v době Ježíšova dětství muž nazývaný Juda Galilejský. Jeho následovníci se domnívali, že vládcem Židů může být jen Bůh. Zmíněný Josephus Flavius popisuje Galilejce jako velmi odbojné a svobodomyslné lidi. Být v 1. století Galilejcem znamenalo v očích úřadů skoro totéž co být agitátorem a buřičem, Galilejcem byl i Ježíš a jeho druzi, navíc šlo o lidi z venkova.
Určité stopy Ježíšova protiřímského postoje lze najít i v samotném evangeliu. Ježíš byl svými druhy označován za „židovského krále“, do Jeruzaléma přijel na oslátku, tak, jak byl ohlášen Mesiáš, a to vše o Pesachu. I jeho jméno, Jehošua, mělo revoluční potenciál. Znamená Hospodin je spása a nesl ho také Jozue, dobyvatel země zaslíbené. Je možné, že Římané mohli Ježíše vnímat jako dalšího protistátního buřiče. I tak lze vysvětlit, proč šla Ježíše zatknout početná a dobře ozbrojená jednotka. Šla by takto zatknout muže, jehož jediným proviněním bylo, že se prohlásil za krále Židů? A co vlastně obnášelo to „povstání ve městě“, při němž měl Barabáš někoho zabít? Evangelisté ho dále nezmiňují, i když muselo zásadně ovlivnit atmosféru v Jeruzalémě v době, kdy byl Ježíš zajat, odsouzen a popraven. A v neposlední řadě: Ukřižování bylo římským trestem pro lidi, kteří se postavili proti státu.
Podle britského židovského historika Hyama Maccobyho text o Barabášovi a Ježíšovi skutečně pojednává o tomtéž muži, totiž historickém Ježíši, odpůrci Římanů a ohlašovateli svržení jejich útlaku.
V každém případě se dá říci, že Barabáš je vlastně jakýmsi jungovským „stínem“ Ježíše Nazaretského, fiktivní postavou, jež na sebe stáhla negativní příznaky nebo představy. Pokud Ježíš očekával, že se stane Mesiášem v dobovém smyslu, tedy zachráncem před Římany, neuspěl. Tentoneúspěch na sebe stáhl jeho stín, buřič Barabáš, který usiloval o dosažení Božího království tady a teď, ne až po smrti. Místo něj nastoupil Ježíš, jenž zemřít chtěl a svou smrtí přivodil jinou spásu, hlubší a trvalejší, vykoupení z hříchu. To také umožnilo, aby Ježíšovi žáci mohli pokračovat v hlásání jeho učení i po Mesiášově smrti a nerozpadli se tak, jak se to stalo Janu Křtiteli.
Ježíš, tak, jak ho podávají evangelia, sám sebe přirovnává k velikonočnímu beránkovi, jenž na sebe bere hříchy ostatních a svou smrtí je vykupuje. Motiv obětního zvířete ve světle příběhu o propuštěném Barabášovi ovšem připomíná jiný židovský rituál, a to rituální očištění židovské obce, jak ho popisuje 16. kapitola knihy Leviticus. Nejde o jarní svátek Velikonoc, ale Jom kipur, podzimní Den smíření. Velekněz má mimo jiné vybrat dva kozly. Jednoho losem vybere pro Hospodina, ten je obětován. Druhý je i s pomyslným nákladem hříchů na zádech vyhnán do pouště. I tento druhý kozel symbolicky odnáší hříchy společenství. Obětí za vinu a její odčinění jsou oba kozlové, ovšem jen jeden je usmrcen, zatímco druhý může jít, i když je jeho budoucnost v nebezpečné pustině nejistá. Ježíš byl obětován. Barabáš by byl tím, kdo mohl jít.
Barabášova oběť
Co mohlo být s Barabášem poté, co tak neočekávaně začal nový život? Evangelisty to kupodivu nezajímá, řada romanopisců z něj na-
opak udělala křesťana. Na křesťanskou víru se obrátil i herec Pedro Sarubbi, jenž Barabáše hrál v Gibsonově Umučení Krista.
Pokud bychom uvěřili verzi, že Barabáš byl příslušníkem strany zélótů, možná by smrti tak jako tak neunikl. Například dva synové zmíněného Judy Galilejského byli ukřižováni v letech 46–48 právě pro vzpouru proti Římu. V roce 66 vypuklo velké židovské povstání, které roku 70 Římané krutě potlačili a zbořili i jeruzalémský Chrám, jak to předpověděl Ježíš. Ukřižovaných zajatců bylo tolik, že římským vojákům došlo dřevo.
Ještě další tři roky se statečně držela skupina odhodlaných bojovníků v pouštní pevnosti Masada, šlo nikoli náhodou o příslušníky strany zélótů. Zbytky římského tábora a obléhacích staveb kolem pevnosti jsou patrné ještě dnes. Poslední ostrov odporu na Masadě vedl pravděpodobně vnuk Judy Galilejského. Když se Římanům už už podařilo překonat opevnění, obránci se raději vzájemně pozabíjeli, než aby upadli do otroctví, tak alespoň praví legenda. „Historický Barabáš“ by zemřel nejpozději při tomto kataklyzmatu židovských dějin.
Ježíš evangelistů se díval na zélóty kriticky, nechtěl s nikým bojovat a jeho království „nebylo z tohoto světa“. Zajímavé je, že se na tyto lidi podobně dívala i rabínská tradice. Obviňovala je z toho, že bezhlavě riskovali existenci celého národa a že způsobili dosud neodčiněný zánik Chrámu. Teprve novodobý politický mýtus Státu Izrael vyzdvihl zélótskou legendu jako vzor a izraelští vojáci po základním výcviku přísahají právě na Masadě. Je to vlastně přihlášení k odkazu zélóty Barabáše, i když to tak v židovském prostředí samozřejmě nikdo nechápe.
Do dějin křesťanství vstoupil nikoli Barabáš osvoboditel, ale Barabáš evangelií, tedy „vrah“, jenž neočekávaně dostal druhou šanci. Jeden z předních poválečných švédských autorů, Pär Lagerkvist, o něm napsal své nejslavnější dílo, za které dostal roku 1951 Nobelovu cenu. Spisovatel v něm řešil svá vlastní dilemata: jako dítě byl vychován v přísné víře, již v dospělosti ztratil. Lagerkvistův Barabáš se po celý zbytek života snaží neúspěšně pochopit, o co šlo tomu muži, který zemřel místo něj, a proč kvůli jeho učení musí tolik lidí trpět. Na konci svého vypůjčeného času je také ukřižován, umírá však jako osamělý člověk a žádné vzkříšení nenásleduje. V tomto smyslu pojednává evangelijní příběh o Barabášovi skoro ve stejné míře jako ten o Ježíšovi.
