Zdislava a Zázračné uzdravení pana Strosse

Vše se odehrálo v pokoji 275 na jednotce intenzívní péče ve druhém patře malostranské Nemocnice pod Petřínem. Dnes již neexistuje. Vnitřní dispozice nemocničního zařízení se po přestavbě změnila.

Po letech pročítáme složku dokumentů, jež tehdejší události popisují. Té noci byl úplněk. „Ve zmíněnou hodinu jsem se probudil a zjistil, že se nad mým lůžkem sklánějí dvě nebo tři postavy, které jako by se nade mnou o něčem radily. Tváře jsem nerozeznal. Byly mně patrné jen kontury osob, které byly jasně zřetelné proti nouzovému nočnímu osvětlení,“ popisuje Jiří Stross události oné noci. Zprvu se domníval, že jde o mimořádnou vizitu. Nejspíš byl také podrážděný – proč ho budí, nenechají spát? Po operaci zhoubného nádoru prostaty a infarktu, jejž při tom utrpěl, byl jeho stav kritický. Únava těla i ducha nepopsatelná. Vzápětí se však postavy vytratily. Jak? To nedokázal pan Stross ani s odstupem popsat – „prostě nebyly“.

Jenže to vše byla jen předzvěst. „Po krátké chvíli, kterou časově nemohu přesně zhodnotit, začalo se v místě dveří rozjasňovat a ve zlaté záři jsem spatřil postavu řádové sestry v šedém rouchu. Držela v rukou nádobku v podobě misky, ve které se to třpytilo, jako by to byl zdroj vířících paprsků,“ vzpomíná Jiří Stross.

Tehdy tu ještě nepůsobily řádové sestry boromejky. Komunisté je v padesátých letech z Nemocnice pod Petřínem vyhnali. Vrátily se až na počátku devadesátých let. Na pokoji bylo několik dalších pacientů. Všichni ve vážném stavu.

Řádová sestra se přiblížila k lůžku pana Strosse. „Čeho se bojíš, vždyť se ti nemůže nic stát?“ zeptala se.

On odpověděl: „Já se nebojím, já jen trpím.“

„Nesu ti ten nejlepší lék, který existuje,“ řekla potom sestra a dodala: „Rozhlédni se a uvidíš kolem sebe zástup lidí, kteří ti dosvědčí, že jsem je uzdravila.“

Těžce nemocný muž se rozhlédl. „Ten zástup lidí jsem skutečně viděl a všichni přisvědčovali kýváním hlavy, že je to pravda. Zeptal jsem se, kdo je, a ona s pousmáním odvětila: Ty mě neznáš? Já jsem Zdislava. Pak se nade mnou naklonila a přiblížila nádobku k mému hrdlu nebo hrudi a zdroj paprsků vznikl do mého těla. Pocítil jsem nepopsatelné štěstí a blaho a byl jsem oproštěn od všech bolestí, které mne dosud sužovaly.“

Jiří Stross upozornil řádovou sestru na muže ležícího na vedlejším lůžku. „Můj soused potřebuje také pomoci. Usmála se, pokývala hlavou a vzdalovala se pomalu ke dveřím a ve mně zůstalo ono neskonalé ulehčení. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se vlastně se mnou stalo. Cítil jsem se naprosto zdráv a oproštěn od všech bolestí. Jako bych nebyl nemocen, hleděl jsem stále na dveře, kudy sestra Zdislava odešla, a ty zůstaly otevřené. Do rána jsem již neusnul…“

Úterý 2. února 1988. Zdá se, že ranní zjištění bylo mimořádně překvapivé pro sestry i lékaře. Teplota – zcela normální 36,6. Rána – dle ošetřujícího lékaře – „fantasticky zhojená a zcela zaschlá“, takže pacient nepotřeboval převaz. O den později kardiogram nevykázal žádnou anomálii (jen nedlouho po těžkém infarktu!). A nešlo o poruchu přístroje, jak se lékařka zprvu domnívala…

„Následující den jsem byl propuštěn z nemocničního oddělení,“ vzpomíná Jiří Stross. „Celé moje prohlášení se zakládá na pravdě a jsem ho ochoten před kýmkoliv dosvědčit,“ uzavírá poté svoje svědectví.

Přesný popis ženy

Ještě tentýž rok, patrně na podzim, zaznamenal svůj pohled na události, jež se v Nemocnici pod Petřínem odehrály, přítel pana Strosse – fotograf Antonín E. Nový. Jeho tehdejší záznam je obsáhlejší. Má pět stránek. Po letech jimi společně listujeme.

„Byla sobota dopoledne, když mi telefonovala paní Strossová, plakala a byla velmi nešťastná. Její muž byl po operaci, při které utrpěl druhý infarkt myokardu. Ležel na jednotce intenzívní péče v Nemocnici pod Petřínem. Bylo to velmi zlé a lékaři jí řekli, aby počítala s nejhorším.“

Antonín Nový odjel do bytu manželů v Praze-Bubenči. „Snažil jsem se paní Strossovou připravit na nejhorší. Věděl jsem, že šlo o operaci zhoubného nádoru nad konečníkem, ale především o srdeční infarkt. A čekal jsem, že se během zbytku soboty ohlásí nemocnice se špatnou zprávou. Proto jsem byl opravdu překvapen, když v neděli paní Strossová telefonovala, že její manžel je zřejmě z krize venku a jeho stav se trochu zlepšil.“

V následujících hodinách přicházely stále lepší zprávy. Po letech Antonín Nový vzpomíná: „Ještě v úterý mi Jiří Stross zavolal z nemocnice. Říkal: Nechci mluvit do telefonu, ale stala se mi zvláštní a mimořádná věc. Snad mě brzy pustí, musíte k nám hned přijít.“

Přišel jste…

„Ano, hned jak ho – tuším, že to bylo ve čtvrtek – pustili. Přijel jsem znovu do Bubenče. Pan Stross jen zářil, oči mu svítily, vážně, vypadal skvěle. V nemocnici o svém vidění nechtěl mluvit, aby ho nakonec ještě nezavřeli na psychiatrii, ale teď mi vše vypravoval a cítil obrovskou úlevu a pocit štěstí. Jako když něco během okamžiku odfoukne všechny útrapy.“

Byl pan Stross věřící?

„Ano, ale tak obyčejně, spíš vlažně. Do kostela zašli s manželkou několikrát do roka. On také zprvu vůbec netušil, kdo je – nebo kdo by měla být – ona sestra Zdislava, kterou v noci spatřil. Ani manželce to nic neříkalo, když jí druhý den o nočních událostech vypravoval. Paradoxně jí to prozradil až pan Bláha…“

Kdo byl pan Bláha?

„Taková hradčanská figurka. I když… figurka, spíš legendární postava. Dlouholetý vrátný na arcibiskupství ve Šternberském paláci a fámulus kardinála Tomáška. On rozhodoval, koho do paláce pustí a koho ne. Měl nos na lidi. Často postával před vchodem, rozhlížel se, co je na náměstí nového, a spoustu lidí znal. Zřejmě i paní Strossovou...“

Říkal jste, že manželé Strossovi nebyli příliš věřící…

„To je pravda. Ale pana Bláhu znal skutečně kdekdo. Stál nejspíš zrovna venku, když tudy paní Strossová procházela a ona mu vypravovala, co jejího muže potkalo. — Zdislava? To musela být naše Zdislava! Zázračná léčitelka!“

V tu chvíli nabyl dosud rozostřený zážitek jasné kontury. Jako vždy, když nedokážeme cokoli ve svém životě, jakoukoli událost, jasně popsat, verbalizovat, a pak – obvykle v jediném okamžiku – nalezneme slova, která ozřejmí její vnitřní smysl a logiku. Nebo alespoň to, co za ně považujeme. Údiv vystřídá pochopení. Tušení či napovídající instinkty – víra a přesvědčení.

Manželé Strossovi už nikdy nepochybovali.

Nepochyboval ani Antonín Nový. A v nejmenším nepochybuje ani dnes, když na tehdejší události vzpomíná. Mnohokrát od té doby navštívil Jablonné v Podještědí, kde Zdislava z Lemberka působila, založila klášterní špitál a kde je také pochována. Jako mnoho dalších věří v léčivou sílu zdejší studánky.

Tehdy, v roce 1988, zaznamenal svědectví Jiřího Strosse ještě jednou. Tentokrát šlo především o popis samotné Zdislavy, jejího vystupování a jejích šatů. Antonín Nový kladl otázky, Jiří Stross odpovídal.

Jaké měla Zdislava oči?

„Šedé, nebo spíše šedomodré, mírné a krásné. Nebyly velké ani daleko od sebe. Rozhodně nebyly tmavé nebo černé.“

Jaký měla na sobě oděv?

„Jeho barva byla šedá, ale taková skoro holubičí šedá, tedy světlejší. Zarazilo mne, že tkanina byla hrubá, viděl jsem zřetelně velké uzlíky, to mi utkvělo v paměti.“

Dále pan Stross konstatuje, že nohy dívky, jež se mu zjevila, byly zakryty oděvem – nebylo poznat, zda je obutá, nebo bosá. Podobně šaty končily vysoko u krku. „Vlasy nebylo vidět, čelo bylo zakryté rouškou téměř až k obočí. Z jejího těla jsem viděl jen ten krásný obličej a ruce,“ pokračuje Jiří Stross v (jistě) idealizovaném líčení Zdislavy.

Potom dodává: „Ten obličej byl půvabný, nesmírně krásný a mladý. Ale byla to mladost zralá, dospělá. Tvář bez vrásek, svěží, jakoby prosvětlená, jasná. Obličej však nebyl takový, jaký jsem později viděl na některých obrazech, kde převládaly široké slovanské rysy. Její obličej byl užší a delší, oči více u sebe.“

Příznačný je následující poznatek. Nový se ptá: Jak to bylo s postojem jejího těla vůči vám?

Odpověď: „Nevšiml jsem si, že by se jen trochu natočila stranou, byla stále jen čelem ke mně, i když odcházela.“

K misce, kterou držela v rukou, Jiří Stross říká: „Mám pocit, že to byla obětní miska. Nevím přesně proč, ale zdá se mi to. Byla zlatá, nebo tak alespoň vypadala. Z jejího vnitřku vycházel veliký jas a veliká síla. Zdálo se, že si ji tiskne k hrudi, k srdci.“

Co bylo uvnitř?

„Obsahovala cosi, co vypadalo jako zdroj příjemného světla, které neustále cirkulovalo, bylo v pohybu, klokotalo. Do všech stran a zase zpět. Uprostřed bylo ohnisko bílého zářivého jasu. Směrem k okrajům to však zlátlo, až se to změnilo v prskající krůpěje v barvách všech odstínů duhy. Nemizelo to pryč, vracelo se to zpátky do misky.“

Nakonec se Antonín Nový zeptal na druhého pacienta, o němž Jiří Stross s tajemnou ženou hovořil. Připomeňme, lékaři si nevěděli rady s jeho diagnózou. „Následujícího dne (tedy 2. února – pozn. autora) byl odvezen na speciální vyšetření a byla konečně určena choroba lymfatických žláz,“ vzpomíná Jiří Stross. „O jeho dalším osudu však nic nevím.“

Marné hledání důkazu

Uplynulo více než čtvrtstoletí. S Antonínem Novým se probíráme lékařskou dokumentací, alespoň tou, jež se dochovala. Mnoho nedokazuje. Svědčí o vážně nemocném člověku, osudné noci a následujících dní se ovšem nedotýká.

„Víte, pan Stross byl racionální člověk, řadový úředník. Neměl potřebu si něco vymýšlet, aby na sebe upozornil a učinil svůj život nějak výjimečným. Naopak, on svůj už tak výjimečný osud spíš skrýval, nemluvil o něm.“

V čem výjimečný?

„Jiří Stross byl pražský Němec a jako takový musel za války narukovat coby řadový voják do Wehrmachtu. Dostal se do ruského zajetí, možná se do něj sám přihlásil. Ještě předtím byl totiž odsouzen německým polním soudem k trestu smrti. Proč, to nevím. Jenže vůz, který odsouzence převážel na místo exekuce, byl ze vzduchu napaden sovětskými letadly a jeho osazenstvo se rozprchlo do okolí. Domů se vrátil až v padesátých letech.“

Ruské zajetí přežilo jen několik set tisíc Němců.

„Ano, ale on o tom nikdy moc nemluvil. Ani o tom, jak se dostal zpátky do Prahy. Pro mě bylo podstatné, že kdykoli v dalších letech líčil události, které se v Nemocnici pod Petřínem odehrály, vždycky opakoval stejnou verzi. Nic nepřidával ani nedramatizoval. Jen pořád zdůrazňoval: Nechápu, jak se tohle mohlo stát zrovna mně, takovému hříšníkovi? Byla v tom obrovská pokora a údiv.“

Ptám se na lékařské záznamy z nemocnice. „Ztratily se. Vážně, pátral jsem po nich, ale záhadně zmizely. Tehdy se to na Hradčanech přece jenom rozkřiklo, mohl za to nejspíš pan Bláha, a já mám pocit, že je někdo sebral, aby do toho ještě nezačalo strkat nos ministerstvo vnitra. Nezapomeňte, že byl rok 1988. Nikdo nechtěl mít problémy.“

Ano, záznamy se ztratily. A skeptika, jehož duch musí nutně provázet celé toto vyprávění, napadá, pokolikáté už v případě podobných událostí?

Důkaz zázraku ani tentokrát neexistuje. Jako neexistoval nikdy v minulosti a nebude existovat ani v budoucnu – proto jsou zázraky odkázány na svět víry a jeho hranice nejspíš nikdy nepřekročí. Jenže – a to je podstatné – zároveň to nijak nevyvrací jejich skutečnou existenci.

A my ostatní? Kteří nedovedeme přijmout události, jež se v Nemocnici pod Petřínem odehrály jako nezpochybnitelný axiom, pro nějž není třeba (vlastně ani nelze) hledat další důkazy, neboť je důkazem sám, tak, jak se v každém detailu oné noci z prvního na druhého února 1988 odehrál…

Nám zbývá příběh. V tomto případě možná silnější a podmanivější než mnohé jiné.

Epilog

Povědomí o zázračném zjevení v Nemocnici pod Petřínem záhy překryly události devětaosmdesátého roku. Komunismus se definitivně zhroutil a Jiří Stross se na důchod přestěhoval na sever Čech. Žil tu spokojeně dalších osmnáct let. „Ale já mám i teď, po letech, pocit, že je mou povinností celý příběh znovu vypravovat, že to panu Strossovi i Zdislavě, která mu zachránila život, nějakým způsobem dlužím,“ uzavírá Antonín Nový.