La famiglia jménem Příbram

Podobných vět padlo víc, ti odvážnější formulovali přesněji.

„Co si budeme povídat, třeba Příbram je fakt nesestupitelná,“ prohlásil před dvěma lety herec Ivan Trojan, zarputilý fanoušek Bohemians.

„Zbyli jsme tam v koncovce s mužstvem, které sestoupit nemohlo,“ čílil se majitel olomoucké Sigmy Josef Lébr před necelými dvěma týdny.

To byl vrchol. Příbram v právě skončené sezóně potřebovala bod, aby zůstala v nejvyšší soutěži a do sestupového bahna zašlapala Olomouc. Chtěla ho – a v Jablonci dostala. Kdo má o fotbale jen trochu „ánunk“, bylo mu to dopředu jasné. Frašku, která znechutila i nepočetné jablonecké fanoušky, předjímala pikantní scéna těsně před zápasem, zachycená na fotografii. Na hřišti se bavily vysmáté suity obou klubů: na domácí straně majitel Miroslav Pelta, zároveň předseda fotbalové asociace, a jeho pravá ruka Ivan „Ivánek“ Horník, na druhé boss Příbrami Jaroslav Starka, podnikatel Vlastimil Spěvák, považovaný za krále podsvětí, a Roman Rogoz, muž na černou práci.

Výsměch? Provokace? Kdepak s tím na ně. Buď jsou tak odtržení od reality, že jim na tom nepřijde nic divného, nebo je jim to úplně fuk.

„Říkal jsem si, že je musím pozdravit. Je to slušnost. Kdybych se někde schovával a hrál zákulisní hry, tak tam nejdu, tak hloupej samozřejmě nejsem. Šel jsem tam proto, že jsem měl čisté svědomí,“ řekl v první reakci deníku Sport Pelta – než mu lidé z jeho okolí vysvětlili, že spáchal další z řady pokusů o mediální sebevraždu.

O té skutečné, rituální, mluvil Starka, Peltův starý parťák z fotbalu. „Hergot, to se máme bát se spolu vidět, sejít? To mám jít na Václavák a rituálně tam spáchat seppuku?!“ nadhodil. Zrovna to by od něho nikdo nečekal, ale přece jen… „Když si někdo myslí, že remíza v Jablonci byla domluvená, tak je idiot,“ reagoval rázně. V tu chvíli aby se jeden bál o půlku republiky.

Pan Nezničitelný

Příbram je v českém fotbale specifický fenomén. Je to jeho kvintesence i svět sám pro sebe se zvláštními pravidly. A Starka, to je jeho vládce, kolem něhož se všechno točí. A taky personifikovaný důvod, proč Příbram získala přezdívku středočeské Palermo. Sám o sobě říká, že je obyčejnej kluk, kluk z ulice, „pocem, brácho, jestli mi rozumíš“. Bývalý číšník, pokoutní hráč v karty a boxer se vždy stýkal a potýkal s dalšími známými firmami: Františkem Mrázkem, Tomášem Pitrem či Radovanem Krejčířem. S ním mimochodem v roce 2002 domluvil jeden z nejpikantnějších obchodů v historii českého fotbalu: převzal hned devět hráčů z krachujících Drnovic. Později si na něho ale uprchlý „padrino“, jak sám Starka tvrdí, objednal zabijáka: příbramského souputníka i rivala podezříval z únosu svého otce Lamberta. Před jedenácti lety měl Starka opravdu namále. Před jeho domem ho zasáhlo devět výstřelů. Přežil. Pořídil si luxusní černé audi, na zakázku opancéřované. „Zespodu mu neublíží ani ruční granát,“ vykládal. Mnohem víc mu nakonec dal zabrat kolaps z počátku roku 2011. Dva měsíce byl v umělém spánku, ale zase se z toho dostal. Mohutná postava se scvrkla, ale i když obávaný boss nevidí na pravé oko a zamávala s ním těžká cukrovka, po čase zase nabral sílu a je opět ve formě.

Starka je muž kontrastů a bi-

zarních spojení. Stejně jako celá

Příbram. Chlap divoké pověsti jezdí na Svatou Horu, doma má kout s kříži a svíčkami. „Nejsem svatý, ale k Bohu mám vztah,“ tvrdí o sobě. V kanceláři na stadiónu si vedle dýky Muela Podenquero vystavil – bustu T. G. Masaryka. „Takový šéf nám dneska schází,“ prohodí nenuceně. Jindy z něj vypadne, že by na národ platil leda generál Pinochet. Na zdi svého času pověsil plakáty rappera Tupaka Shakura, černou muziku má rád. Není nepřístupný, jde s ním mluvit „na férovku“, ledacos na sebe v soukromí prozradí. Na rozdíl od jiných se netají tím, že i on používal lecjaké praktiky. „Já prostě skočil do posledního vagónu, stál jsem na tom posledním stupínku a nechtěl z něj spadnout,“ líčil začátky ve fotbale. A obzvlášť rád dával k dobru příhodu, jak do jeho mužstva kdesi „zajela“ miliónem korun Opava. Jeho hráči za šéfem přišli s tím, že se je pokoušejí podplatit, on jim řekl, ať peníze vezmou – a funkcionáři ze Slezska pak na jednom dálničním odpočívadle dostali pěkně naloženo.

Na svou otevřenost před lidmi, které zná, nemůže doplatit. Je si jistý, že se to neobrátí proti němu, to si přece jen každý rozmyslí. S novináři umí vyjít, je chytrý, ví, že se mu to hodí. A ano, automaticky tyká.

Sorry, co je ti do toho?

Ač je klub z Příbrami napsán na jeho syna Jana, Starkovi se musí nechat, že drží tamější fotbal nad vodou. Je závislý na jeho fyzické i finanční kondici, ročně spolkne kolem 35 miliónů korun. Proslulé jsou historky, jak Starka po pravidelných obdobích „sucha“ vyndal na stůl ve své kanceláři bankovky a začal vyplácet. Nikdo mu nic nenabulíkuje, fotbal poznal odspodu. Umí postavit mužstvo z jinde odložených hráčů, proslulých rošťáků a místních patriotů, občas prohodí, že místo trenérů zajde do kabiny a „ty věci o taktice řeknu hráčům před zápasem sám“. Čas od času se umí postarat o rozruch. Začalo to tím, že v polovině 90. let přenesl s podnikatelem Bohumírem Ďuričkem (tím, co později zastřelil Václava Kočku mladšího) do Příbrami slavné i proklínané, ale především skomírající jméno Dukla – v jednom pytli i s historií a poháry armádního týmu, což působilo nepatřičně a v mezinárodním kontextu až komicky. O tom, jak „vyluxoval“ Drnovice, už řeč byla, svého času angažoval bývalého reprezentačního trenéra Jozefa Chovance, jenž na českém území vedl pouze Spartu – a právě Příbram. Taky do jejího dresu Starka oblékl nechtěnou letenskou legendu Horsta Siegla. Poslal na hřiště nejmladšího hráče i střelce v samostatné lize, líheň příbramských talentů je vyhlášená (mimochodem: ředitelem akademie je bývalý ministr školství Josef Dobeš, jeho kontakty se hodí).

Vždyť z ní do Ajaxu Amsterdam odešel Václav Černý, aktuálně největší talent českého fotbalu. Chudá období spjatá s bojem o udržení v lize střídaly lepší časy, nejvýš Příbram vystoupala na čtvrté místo v roce 2001, v Poháru UEFA vypráskala francouzský Sedan 4:0.

Jenže co naplat, všechno to přebije averze, kterou vzbuzuje tím, že to prostě „umí“ s rozhodčími. A taky šíbry, jež „capo di tutti capi“ měl či má kolem sebe. Vždyť to byl Starka, kdo jako první po korupční aféře 2004 nakrátko přijal hlavní postavu policejních odposlechů Horníka, s nímž kdysi začínal na Žižkově. Klidně se s ním nechal vyfotit v šatně a svazovému předsedovi vzkázal: „Sorry, ale co je ti do toho?“

Ve hře o fotbalové trůny Star-

kovi vždy patřilo jasně vymezené

území, na které nikdo nevstoupil.

Nebral si servítky, rýpl si i do bos-

se Sparty a faktického muže číslo jedna českého fotbalu Vlastimila Košťála, byť ho jinak uznával a chválil. Ve válce byl jeden čas dokonce s fotbalovým kmotrem Romanem Berbrem. Jenže to už je dávno pryč. S Berbrem a jeho partnerkou, bývalou šéfkou komise rozhodčích Dagmar Damkovou, je zadobře. A s Peltou samozřejmě taky. „Je na vrchnost hodnej,“ glosovala Starkovo chování legenda Ladislav Vízek. Starka si nestěžuje, je loajální – a vrací se mu to. Zároveň však ztrácí na přesvědčivosti, jež se mu zpravidla nedala upřít a s níž jinak dokáže říkat věci tak, jak jsou.

Muž na černou práci

Sudí a Příbram, to je kapitola sama pro sebe. Rozhodčí na jejím hřišti vždy měli respekt. Ale nejen to. Nápadně často jim ujedou památné verdikty, ba přímo „zářezy“. Když v roce 2014 „starý známý“ Petr Ardeleánu sestřelil Liberec dvěma penaltami, které domácím pomohly k výhře 3:1, severočeský obránce Jan Rajnoch přemítal na Twitteru: „Tak mám pocit, že kdybych se chtěl pustit do nějakých větších debat, tak mi asi někdo prostřílí kolena...“ Legendární je zápas o záchranu se Znojmem na jaře téhož roku. Rozhodčí Jiří Jech sice Příbrami neodpískal dvě penalty, ale nechal ji vyrovnat v poslední minutě na 1:1 po tragikomickém faulu brankáře Aleše Hrušky, jenž se vydal do pokutového území a povalil hostujícího gólmana.

„My se chováme slušně. Jednak na to nemám peníze a pak jsem taky zestárnul,“ odtuší Starka s oblibou, když dojde na výtky, že Příbram „zajíždí“ do rozhodčích. Jenže stačí mít i vliv. Nebo vzbuzovat obavy. V každém případě mají ve středu Čech k sudím blízko. Blíž než jiní. Mezi dlouholeté arbitry patřil Josef Zvonič, klubový obchodní manažer. A hlavně se náramně vyzná Roman Rogoz. To je ten zavalitý chlapík, jenž v předposledním kole této sezóny umravňoval na lavičce rozhodčího Marka Pilného. Jeho opilecké extempore, kdy se poločas utkání se Slavií potácel u laviček a dubloval práci kolegy asistenta, zase jednou proslavilo český fotbal po celém světě (à propos, byl u toho i zmiňovaný a rovněž zjevně indisponovaný Jech, který se během zápasu vymočil na trávník). Zrovna Rogoz je přitom známý tím, že v rámci velice pozorné péče nalévá sudím před zápasy panáky „tulamorky“. A nejspíš sám nezůstane nedotčen následky. „Odmítne málokdo, hlavně z těch mladších rozhodčích, protože všichni vědí, že to je Berbrův kamarád. Ze stejného důvodu ho nikdo nevyhodí ze šatny a on u nich sedí ještě půl hodiny před zápasem,“ řekl deníku Sport nejmenovaný zdroj. „Když rozhodčí přijedou, chovám se k nim slušně, chci, aby byla sranda, protože je to jenom fotbal. Nemám rád takovou tu těžkou atmosféru, kdy to na tebe všechno padá,“ vypráví Rogoz nenuceně. Potíž je v tom, že někdy je veselo tak nějak moc…

Rogoz je další z figur, jež výtečně zapadají do panoptika českého fotbalu. Patří mezi nejpracovitější i nejprovařenější šíbry, kteří se pohybují kolem fotbalových bossů. Je to muž z šedé zóny. Soupeři si na jeho údajné praktiky za hranou stěžují – dokud ho nezískají do svých řad. „Jsem bojovník,“ říká o sobě. Ostatně: když se v zimě 2013 vrátil z Českých Budějovic do své domovské Příbrami, všem bylo jasno: středočeský klub se na úkor svého konkurenta zachrání. A stalo se.

Do ligy se vypracoval z Prachatic, Berbr, šedá eminence, o něm prohlásil: „Patří mezi deset nejmocnějších lidí ve fotbale.“ To je přehnané, ale do padesátky se vejde. Berbrova slova spíš vyjadřují vzájemný vřelý vztah: Rogoz je jedním z těch, kdo se k němu přimkl a těží z toho. Prý si dokáže zařídit nominaci zkušených arbitrů.

Berbrovi, jenž vedle sudích vládne pevnou rukou i nižším soutěžím, říká familiárně Taťko. „Odmala jsem žil jen s mámou, tak jsem mu řekl: Když jsi teda můj nejbližší, tak ti budu říkat Taťko. Vzniklo to z recese,“ vykládá. „Pořád všude slyším, že jsem jeho kůň. Tak ještě abych za chvíli neběžel Velkou pardubickou,“ kroutí hlavou skoro dotčeně. Stejně jako Berbr ovšem taky zdraví Čest práci!

Na humornou notu se snaží stočit i jiné své kousky. Když začal vyhlašovat nejlepšího sudího, který Příbram pískal, a předávat mu poháry, prý to taky bylo z legrace. Zlehčuje i své pobíhání při zápase u postranní čáry, kdy hučí do asistenta rozhodčího. Dlouho to dělal bez povšimnutí, byl to kolorit zápasů. Když konečně skončil vykázán za své řádění na tribuně, veřejnou výstrahu mu dal sám Starka.

Nikdo nepůjde

proti Jardovi

Setkání s Rogozem je zážitek svého druhu. Je znát nedůvěra, ale pak se rozpovídá s intonací a slovníkem lidového vypravěče, sem tam mu ujede „ty vole“. A začne přednáškou o tom, že novináři nejen o něm přece nemůžou psát, co chtějí. „Podívejte se na ten francouzský Dikobraz,“ argumentuje – a myslí satirický časopis Charlie Hebdo, který se stal terčem teroristického útoku…

Opravdu ouvej bylo Rogozovi jedinkrát: to když skončil u soudu kvůli obvinění, že v roce 2013 nabídl úplatek 50 000 korun českobudějovickému záložníkovi Michalu Klesovi, aby ovlivnil zápas s Příbramí. Kauza ale vyšuměla. Stejně jako jiné, které byly s klubem od říčky Litavky spojovány. Ani největší korupční aféra v roce 2004 ho nerozstřelila. V policejních odposleších se objevil jen nepřímo, to když Horník, tehdy ve službách Žižkova, rozebíral se spřízněným asistentem rozhodčího Milanem Vodičkou překvapivý výsledek duelu Blšany–Příbram (1:0), tedy rivalů v boji o záchranu. Vznikla tak jedna z legendárních hlášek. Horník podle všeho neúspěšně „investoval“ do prohry domácích, ale sudí Lubomír Puček Vodičkovi tvrdil, že platil Starka. „To nejsou peníze Jardy, to jsou peníze Ivana, ty vole,“ vysvětloval Pučkovi Vodička, čí to byly peníze…

Horník přitom moc dobře věděl, že při dalším utkání v Příbrami s pokusy získat „přízeň“ sudích neuspěje. Maximálně z toho bude „rovina“. „To je složitý, ty vole, tam stejně nikdo nepude proti Jardovi,“ posteskl si. Pro český fotbal je zcela příznačné, jak se potkává stále stejná společnost, jen její příslušníci jednou stojí proti sobě a jindy zase svorně po boku…

Jako je nezničitelný Starka, tak je odolné i jeho fotbalové království. A tak i letos došlo na obvyklý scénář: úspěšný boj o setrvání v lize, tentokrát kvůli odevzdanému mužstvu a mizernému jaru opravdu do té poslední možné chvíle. Dlouho se očekávalo, který soupeř bude „popraven“, ovšem nic nepřicházelo. Až v závěrečných čtyřech kolech přibylo podezřelých momentů, nicméně pozornost přebilo opilecké vystoupení v tom předposledním. V souběžně hraném utkání přitom nejvíc namočená Olomouc prohrála na Slovácku a vztekala se, že ji potopil uznávaný sudí Miroslav Zelinka. Jen to tak nějak zůstalo ve stínu.

V sezónní derniéře stačil Příbrami bod. Jak to dopadlo, už víte. Kdo se u toho dobře bavil, též.

Tak zase za rok…

Autor je zástupce

šéfredaktora

deníku Sport