Miloš Zeman: Poslední muž devadesátek
To, že se třetím prezidentem České republiky stala třetí ze tří nejvýraznějších osobností porevolučních devadesátých let, jen dokazuje, že lidé přirozeně inklinují k volbě silných a známých osobností, lhostejno, zda volí zákonodárci, nebo všichni občané.
Miloš Zeman, stejně jako Václav Klaus prošel významnými politickými posty – byl předsedou sněmovny i vlády. Na rozdíl od Klause se však při svém prvním pokusu o Hrad dočkal porážky. Bylo to v lednu roku 2003, necelé dva roky poté, co dobrovolně skončil v roli premiéra.
Tehdy volba proběhla nepřímo parlamentem a Zemana nepodržela vlastní strana. Vedení ČSSD (Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Bohuslav Sobotka) se obávalo, že vznikne druhé mocenské centrum strany na Pražském hradě. Tohle bral Zeman jako podraz a ponížení, které těžko mohl zapomenout. Významně to určilo jeho další jednání a politické cíle. Přímá volba o deset let později mu byla velkou satisfakcí, na zradu ale nezapomněl.
Zeman inteligentní, protirežimní a přezíravý
Miloš Zeman vyrůstal s matkou a babičkou, otec od rodiny odešel, když synovi byly dva roky. Nebudeme se teď věnovat různým více či méně odborným pokusům už tento průběh dětství dávat do souvislosti s některými Zemanovými osobnostními vlastnostmi. Zemanova matka Marie byla učitelka, což patrně svou roli sehrálo. Miloš byl vždy a všemi popisován jako inteligentní, sečtělý samotář, který si své inteligence byl vědom.
Po maturitě nesměl nastoupit na vysokou školu, a tak dva roky strávil v účtárně Tatry Kolín. Podle tehdejších kolegů ho práce nebavila a k nim byl přezíravý. Zatímco nechuť k práci ho s její změnou přešla, přezíravost nikoliv.
Jestliže dnes je Zeman vnímán jako porevoluční politik, který oslabil protikomunistické nálady společnosti a vlastně trvale přispíval k rehabilitaci komunustické strany, během komunistického režimu to bylo obráceně.
Už na střední ekonomické škole málem nebyl připuštěn k maturitě, protože v jakémsi referátu vychvaloval Hovory s T. G. Masarykem, knihu Karla Čapka. Byl začátek šedesátých let. Maturitu udělal, ale doporučení na vysokou školu ze střední nedostal. Vysokou školu ekonomickou začal studovat až po dvou letech, nejprve dálkově.
Zeman byl také za nesouhlas s okupací Československa v roce 1968 o dva roky později vyhozen z KSČ. V roce 1984 je za publikaci údajně protistranických materiálů zrušeno oddělení komplexního modelování v podniku Sportpropag, který Zeman vybudoval. Ještě v roce 1989 je propuštěn z práce kvůli k režimu kritickému textu Prognostika a přestavba.
Šéfem ČSSD a premiérem
Nejznámějším revolučním počinem Miloše Zemana zůstává jeho vystoupení během demonstrace na Letenské pláni, kdy srovnával životní úroveň v Československu a v různých zemích Afriky.
Říká se, že Zeman po revoluci mohl zamířit prakticky do jakékoliv strany. Že jednoznačně sociálně demokraticky přesvědčený nebyl a že stranu spíše použil. Použil ji ovšem umně – z ČSSD, která v roce 1992 získala jen kolem 6 procent hlasů, udělal coby předseda hlavní opoziční a poté vládní sílu.
Zeman tvrdě kritizoval prakticky všechny změny a reformy, které se staly po revoluci. Stal se mluvčím těch, kterým revoluce nepřinesla to, co očekávali, těch, kteří neuspěli, i těch, které někdo vyloženě okradl v rámci různých transformačních procesů. To Zeman pohřbil v Česku reformní étos a spoluvytvořil onu pověstnou blbou náladu. Vytvořil si tím ale i voliče do roku 2013.
Zeman a Klaus byl až do roku 1998 zásadní politický střet České republiky. Jenže pak nastala zvláštní situace. Menší strany (ODA, KDU-ČSL) tehdy nechtěly do koalice ani s ODS, se kterou by daly většinu, ani s vítěznou ČSSD, která přišla s opravdu velkorysou nabídkou. Nakonec se tedy domluvili Klaus a Zeman. ODS Zemanovi umožnila získat důvěru ve sněmovně, Zeman za to dostal křeslo premiéra a jednobarevnou, byť menšinovou vládu.
Z dnešního pohledu je vtipné až k neuvěření, jakou pasáž tehdy Zemanova vláda dala do svého programového prohlášení. „Vláda učiní vše pro to, aby se česká společnost v co největší přijatelné míře otevírala Evropě i světu a přetvářela se ve společnost multikulturní. Dokončí práce na nové legislativní úpravě týkající se uprchlíků, kterou se uvede současný zákon do souladu s mezinárodními normami. Cílem je dosažení stavu, který bude vyvažovat respekt k humanitárním přístupům s požadavky na omezení negativních vlivů migračních toků.“ Nic o multikulturní společnosti neměla v prohlášení ani Havlova vláda premiéra Josefa Tošovského.
Ostatně pro Zemana jeho dřívější názory nikdy nebyly velkým problémem. Zatímco z opozičních lavic hlasitě kritizoval prodávání českých podniků zahraničním vlastníkům a mluvil o tom jako o rozprodávání národního stříbra, byla to právě jeho vláda, která za velké peníze očistila velké české banky a za malé je pak prodala zahraničním vlastníkům. Zeman, který z opozičních lavic sliboval akci čisté ruce, která měla politiku zbavit korupce, vedl kabinet, který se kontroverzím nevyhnul (prodej zbylého podílu Mostecké uhelné nebo komando v IPB a její následný převod po ČSOB).
Zeman se také během premiérování poprvé střetl s Andrejem Babišem, když se vláda snažila prodat Unipetrol. Nejdříve podepsala dohodu právě s Agrofertem, Babiš pak ale z privatizace vycouval. Ještě v listopadu 2011, kdy byl Babiš teprve ve svých politických začátcích, si to Zeman dobře pamatoval:
„Pokud jde o pana Babiše, byl jsem přímým účastníkem podpisu dohody s ním při privatizaci Unipetrolu a konstatuji, že pan Babiš tuto podepsanou dohodu nedodržel. To je pro mě dostatečný důkaz nevěrohodnosti pana Babiše. Nehledě na jistá další podezření, která se, doufám, časem prošetří.“
Prezidentem
Zeman z čela vlády a ČSSD odešel dobrovolně. Chtěl se jako správný introvert, jak o sobě sám mluvil, zavřít na Vysočině, číst a objímat stromy. Ale nevydržel to. Poprvé se vrátil, když vyhrál vnitrostranické referendum o nejvhodnějším kandidátovi na prezidenta. Po zradě vedení ČSSD ale neuspěl a ze sálu, kde se volilo, doslova utekl zpět na Vysočinu.
Pak začalo období, které by se dalo nazvat pomsta. Kritizoval Vladimíra Špidlu i Stanislava Grosse a ze zálohy ovlivňoval dění – Špidla ani Gross své krátké premiérství nedotáhli k volbám. Smířil se až s Jiřím Paroubkem, ale jen nakrátko. Tomu se nejdříve pomstil tím, že pomocí svých spojenců Polčáka a Pohanky ve sněmovně pomohl k vládě Mirka Topolánka k většině. Podruhé tím, že kandidoval do sněmovny v Ústeckém kraji jako lídr Strany práv občanů - zemanovci. Nově vytvořená strana se sice do sněmovny nedostala, ale ziskem přes 4 procenta sebrala ČSSD a Jiřímu Paroubkovi tolik hlasů, že ani po těchto volbách se sociální demokraté do vlády nedostali.
To už ale na stole byla přímá prezidentská volba. V politicky rozmělněné situaci, na konci finanční krize a se slibem, že zastaví škrty Nečasovy vlády, se Zeman rázem stal favoritem. Větší satisfakci než vyhrát historicky první přímé volby prezidenta se mu dostat nemohlo.
Záhy ale přišly viditelné zdravotní obtíže související i s vysokou spotřebou alkoholu. Tehdejší šéf Zemanova lékařského konzilia Martin Holcát řekl, že šest skleniček vína a tři panáky tvrdého alkoholu denně není žádné extrémní pití. Zemana ale zmáhala cukrovka a postupné ztrácení citu v nohou, což ho čím dál více omezovalo v chůzi. Navíc panovaly pochybnosti, co je vlastně následkem čeho.
Přímý přenos z příprav na inauguraci můžete sledovat ZDE >>>
Jakmile se Zeman ujal funkce, vyvěsil na Hradě vlajku EU, což jeho předchůdce Klaus odmítal. Hlasitě také propagoval přijetí eura a postup v evropské integraci směrem k celoevropské federaci. Prezident se tím mimo jiné snažil odlišit od Klause a odmítnout kritiku, že je nedostatečně „proevropský“.
Navzdory tomu se Zeman časem začal specializovat na ekonomickou diplomacii na východě – zejména v Rusku a v Číně. Vliv na to má jeho okolí, zejména Martin Nejedlý, který má vazby na ruskou firmu Lukoil. Významnou roli v tom hrála i skupina PPF, která má v obou těchto zemích velký byznys a přitomnost hlavy státu na jednáních tam otevírá dveře. Za tuto politiku Zeman sklízí kritiku i chválu – přeci jen tím pomáhá získat zakázky českým firmám.
Dá se říct, že Miloš Zeman rozdělil českou společnost. Možná k jejímu rozdělení ale nejvíc přispěl už v devadesátých letech, v obou prezidentských volbách toho už jen využíval. Nicméně není sám – stejné rozdělení společnosti přineslo vysoké zisky ODS a ČSSD v roce 2006. A Babišovi loni. Zeman je zkrátka schopný politik.
