Catherine Deneuve slaví 80 let. Má ráda červené víno, černý humor a říká, že nemotorné flirtování není zločin
Jedna z nejkrásnějších hereček své doby Catherine Deneuve slaví dnes osmdesátku. Filmová legenda hrála ve stovce filmů a získala mnohá ocenění včetně nominace na Oscara. Od počátku kariéry se ale také angažovala ve veřejném životě, nebála se šlápnout do vosího hnízda, jít proti proudu. Například v lednu 2018 vytočila nejen americké kolegyně, když upozornila, že kampaň MeToo může být snadno zneužita.
„Drahá Catherine, … pravá krása obohacuje … V tvé blízkosti mě opouští špatné myšlenky. … Podle jednoho průzkumu v tobě Francouzi vidí vysněnou milenku. O nás dvou se toho od Posledního metra hodně povídá… Mezi námi však platí zákaz. Ty jsi buržoazní, aristokratický idol, já jsem syn venkovana…“ Gérard Depardieu ve svém vyznání před více než třiceti lety vysekl nedostižné krásce zvláštní poklonu: „Gainsbourg prohlásil, že chodíš jako voják. Pruský, dodal Mastroianni… Nikdy jsem nezažil, že by sis na něco během natáčení stěžovala. Bez jediného slova vydržíš hodiny stát v rozpálené výhni nebo třeskutém mraze … Při jednom interwiev jsem plácl, že jsi muž, jímž bych si přál být. Takhle neohrabaně jsem chtěl vyjádřit, že ti závidím vlastnosti, jimiž oplýváš a jež jsou přisuzovány mužům. Jsi zodpovědnější, silnější, odolnější než herci. Jsi méně zranitelná. Přitom – a to je ten paradox – není pochyb o tom, že máš v sobě opravdovou ženskost…“
V roce 1985 se dvaačtyřicetiletá Catherine Deneuve stala modelem pro sochu Marianne, jež symbolizuje Francouzskou republiku. Ztělesňuje volnost, rovnost, bratrství; mezi její atributy patří rovněž nepřemožitelnost, plodnost, moudrost, spravedlnost a odvaha.
Falešný poplach
„Útočit na někoho kvůli vzhledu je ubohé. Zasloužili by přes hubu, kurva!“ rozlítil se před osmi lety Gérard Depardieu, když spatřil Catherine Deneuve na titulní straně týdeníku Charlie Hebdo. Karikaturista Luz zvěčnil filmovou divu jako obstarožní, krabicózní matronu v nelichotivé růžové. Kresbu opatřil upozorněním, co že způsobilo falešný poplach na pobřežní kolonádě v Cannes. Podezřelý balík je - Catherine Deneuve! Samotná herečka ke své karikatuře přistoupila s nadhledem. Na tiskové konferenci filmového festivalu zlehka podotkla, že ač je to od Charlie Hebdo zlomyslné, věří, že to je vtipné.
Catherine Deneuve odjakživa říká, co si myslí, a Charlie Hebdo má zase neuctivost v popisu práce. Satirický časopis nepřímo zmínil Deneuve také na obálce v dubnu 1971, když svůj hlas připojila pod petici, již zformulovala Simone de Beauvoir. Tři sta čtyřicet tři signatářky se tehdy v manifestu přihlásily k požadavku, aby zákonem zakázané interrupce byly povoleny, a veřejně přiznaly, že patří k ženám, jež byly na potratu. Kreslíř Cabu zesměšnil gaullistu Michela Debrého a k politikově karikatuře připojil otázku, kdo ty coury z manifestu zbouchnul a že to jistě udělal pro Francii.
V roce 1980 se Deneuve výrazně angažovala v hnutí proti trestu smrti ve své zemi. Na začátku tisíciletí donesla na americkou ambasádu archy s půl miliónem podpisů Francouzů, kteří vyzvali Spojené státy ke zrušení nejvyššího trestu. Jméno francouzské herečky se rovněž objevilo v dokumentech, jež CIA odtajnila loni v listopadu. Během války ve Vietnamu Catherine Deneuve stejně jako například Jean-Paul Sartre finančně podporovala protiválečné aktivisty a americké dezertéry.
Naposledy Catherine Deneuve vzbudila rozruch, když se na začátku roku 2018 vymezila vůči kampani MeToo. Se stovkou dalších žen se v otevřeném dopise otištěném v Le Monde opovážila tvrdit, že nemotorné flirtování není zločin, za nějž by muži měli těžce pykat, a varovala před novým puritánstvím, jež ženám „neposkytuje ochranu, nýbrž jim nasazuje okovy věčných obětí“. Na sociálních sítích dali Catherine co pro to. Především pisatelky jí vzkázaly, že se za ni stydí, že se jim z nechutného textu chce zvracet, osočily ji, že bagatelizuje znásilnění. „Jaká škoda, že se naše skvělá Catherine přidala k tomuto otřesnému prohlášení,“ posteskla si Ségolene Royalová. Zrovna tak ale mohla říci, že v roce 2007, kdy Royalová postoupila do druhého kola prezidentských voleb, se Catherine Deneuve zapojila do jejího tažení proti sexismu v politice.
Pozurážená herečka se ještě v lednu omluvila všem obětem sexuálního násilí, jež mohl text v Le Monde ranit, jakkoliv v žádném případě neospravedlňoval obtěžování, ani nezlehčoval sexuální delikty. Ostře také zkritizovala výrok jiné signatářky, jež prohlásila, že znásilnění může ženě přinést uspokojení. Svůj podpis pod peticí však Catherine Deneuve zpátky nevzala a neslevila ze svého názoru, že kampaň MeToo může být snadno zneužita.
V The Guardien zdůraznili, že tehdy čtyřiasedmdesátiletou herečku nejvíc proslavil Bunuelův film Kráska dne, v němž hrála znuděnou hospodyňku, jež si zpestřuje odpoledne tím, že dělá prostitutku. Z nesčetně rolí Catherine Deneuve vybrali tu, jež skutečně znamenala zlom v její kariéře, ale jakoby také nejlépe ilustrovala její současný, politicky nekorektní postoj. Noviny The New York Times zase připomněly, že se Catherine Deneuve v březnu 2017 zastala režiséra Romana Polanského, jenž v roce 1977 přiměl k pohlavnímu styku třináctiletou dívku a byl souzen za znásilnění. Polanského oběť, nyní pětapadesátiletá Samantha Geimerová, však na text v Le Monde zareagovala nečekaně. „Naprosto souhlasím s Catherine Deneuve. Ženy potřebují rovnost, respekt a sexuální svobodu,“ napsala na Twitter. „Nežádáme po ostatních, aby nás chránili a určovali, co je povoleno.“
Čtyři sestry
Zní to jako ohrané klišé, ale Catherine Deneuve herečkou být nechtěla. Toužila být módní návrhářkou. Od herecké profese později odrazovala i své děti - Christiana, jehož otcem byl Roger Vadim, a Chiaru, již porodila Marcellu Mastrioannimu. Syna poslala na práva, dceři doporučila studium archeologie. Otcové s matkou nebyli za jedno. Vadim obsadil Christiana do filmu Surprise Party, Mastroianni Chiaře také pomohl a radil jí, jak má hrát. „Snaž se být co nejvíc přirozená a když jdeš, tak se nekoukej na nohy.“ Obdivované herectví posadil na zem: „Jsme jenom šašci,“ připomínal dceři. Catherine se s povoláním svých potomků samozřejmě smířila, s Chiarou účinkovala v několika filmech, o práci si ale spolu prý nepovídají, svou profesi Catherine probírá s kamarádkou, psychoanalytičkou.
Catherine Deneuve dokáže podmanivým hlasem hovořit kulometnou kadencí. Režisér Francois Truffaut pro tuto dovednost našel vysvětlení. Catherine vyrůstala se třemi sestrami, a pokud v dívčím štěbetání chtěla být slyšet, musela mluvit srozumitelně a rychle. V její rodině se navíc na kultivovanou mluvu dbalo. Otcem Catherine byl divadelník a dabingový režisér Maurice Dorléac. Za války si ale zadal s Němci, podílel se na rozhlasovém propagandistickém vysílání. V únoru 1940 se podruhé oženil se svobodnou matkou tříleté dcery, herečkou Renée, která rodné příjmení Deneuve nahradila uměleckým jménem Simonot. Poprvé Renée stála na jevišti pařížského Divadla Odéon jako sedmiletá, v roce 1918. V divadle působila do roku 1946, kdy se jí narodila čtvrtá dcera. Dabingu se však věnovala až do svých osmdesáti, ostatně patřila k prvním francouzským herečkám, jež se dabování věnovaly.
Renée Simonot byla nejstarší francouzskou herečkou, zemřela v červenci 2021, měsíc před svými sto desátými narozeninami. Všechny její dcery - Danielle, Francoise, Catherine i Sylvie se objevily na filmovém plátně. Catherine Dorléac se poprvé zúčastnila natáčení ve třinácti letech. Ve snímku Les Colegiennes hrála jednu ze studentek. Moc ji to nebavilo, zato její o rok a půl starší sestra Francoise zapomněla na přání stát se řádovou sestrou a brzy byla před kamerou jako doma. V roce 1961 se Francoise zeptala Catherine, jestli by ve filmu Les portes claquent nechtěla hrát její sestru. Francoise si nechala příjmení Dorléac, Catherine si zvolila matčino rodné jméno Deneuve. Obě zazářily ve snímku Jacquese Demyho Paraplíčka ze Cherbourgu (1964).
Krása a smrt
„Dívám se na ostatní herečky a uvědomuju si, že jenom hrají a já jsem v kině. Své sestře věřím, že je to opravdu. Když pláče, vzlykám taky,“ chválila v interwiev Francoise herecký um Catherine. Společný rozhovor sestry poskytly v roce 1966. Mluvily o probíhajícím natáčení Slečinek z Rochefortu, kde ztvárnily dvojčata, zvesela vyprávěly o svém dětství. Jak se hašteřily, jak Catherine chovala v pokojíčku myš v krabici od bot. Dvaadvacetiletá Catherine netajila, že obdivuje Marylin Monroe, Katharine i Audrey Hepburnovy a dodala: „Jediná věc, na níž skutečně záleží, je krása. Vždycky jsem si přála být krásná. Vím, že jsem hezká, milá, jenomže krásná nejsem. A mám takový strach ze stáří!“
Prozradila na sebe, že se jí děti posmívaly, protože až do sedmi let pila mléko z láhve s dudlíkem. Nesnášela maso, trpěla nechutenstvím, tak ji matka vypiplala na kojenecké stravě. Francoise se zase svěřila, že vše co vydělá, utratí, rozhazuje peníze, ani neví za co. Pak Francoise zvážní, říká, že jí sice není ani čtyřiadvacet, ale že neví, jak má vyřešit stárnutí. „Mám hrůzu z konce, mám strach ze smrti.“ Catherine obsáhlé povídání uzavírá slovy: „Ano, to je naše tajemství, Francoise a já se bojíme smrti.“ Francoise byla v jednom kole (během osmi let natočila jednadvacet snímků), přesto si našla čas, aby Catherine podpořila při náročném natáčení Krásky dne. Měsíc po premiéře této filmové události, Francoise uhořela v autě. Bylo jí pětadvacet. Sestřino tragické úmrtí Catherine dlouho pronásledovalo. „Smrt je stále se mnou. Nikdy se jí nezbavím. Nesnáším tmu. Nejšťastnější jsem v jedenáct dopoledne, kdy je den v plné kráse.“
Šampaňské a lednička
“Byla to láska na první pohled,“ popisovala Catherine setkání s hercem, scénáristou a režisérem Rogerem Vadimem v roce 1961. Jí bylo sedmnáct, jemu třiatřicet a měl za sebou plno románků a také manželství s Anette Stroybergovou a Brigitte Bardotovou, z níž udělal hvězdu. Catherine dal roli v La Vice et la Vertu. V roce 1963 se jim narodil syn Christian. O rok později Catherine ve Vadimově životě a posteli nahradila Jane Fondová. Roger Vadim po letech údajně prohlásil, že „milovat se s Jane Fondovou bylo jako otevřít láhev šampaňského, spát s Catherine Deneuve bylo jako objímat ledničku.“ Jane Fondová před třemi lety uvedla, že Vadim sice nebyl žádný andílek, ale takto negalantní vůči Catherine určitě být nemohl. Právě Roger Vadim totiž Catherine, již poznal coby rozesmátou tmavovlásku, radil, že jí bude slušet image chladné, křehké, tajemné blondýny. Odbarvit vlasy ostatně nechal i Brigitte Bardotové, a s jakým úspěchem. Vadimova první manželka dodnes Catherine Deneuve kritizuje za to, že se nevzdala kožešin. „Je smutné, že žena, která ztělesňuje francouzskou eleganci, chodí pokrytá mrtvolami.“
Deneuve měla vždy cit pro módu. To ona navrhla Buñuelovi, aby postavy v Krásce dne oblékl Yves Saint Laurent. První šaty od YSL si nechala ušít ve dvaadvaceti letech. V časopise Elle se jí zalíbila bílá róba ze starší kolekce. Doprovodila v ní svého manžela Davida Baileyho k anglické královně. Manželství s britským fotografem vydrželo dva roky, přátelství s módním návrhářem trvalo přes třicet let. Pro Yves Saint Laurenta byla Catherine nejoslnivější hvězdou na světě. „Nic mě nepřinutí, abych přestlala nosit oblečení od YSL,“ říkala zase Deneuve. Jeho šaty ji doprovázely celou kariérou.
Noční můra
„Chceš se nechat rozvést?“ zeptala se na konci roku 1971 Flora Carabella záletného manžela. Marcello Mastroianni už dávno svou ženu slovy i skutky přesvědčil, že není fyzicky schopen zachovat jí věrnost a ona si zakázala trápit se kvůli jeho milenkám. Jenže teď se jí zdál sen, že s tou krásnou Francouzkou čeká dítě. Byla to pravda, ale nebyl to důvod k rozvodu. Catherine Deneuve a Marcelo Mastroianni se seznámili na podzim 1970 v Londýně při večeři u Romana Polanského. Catherine v pětašedesátém hrála v jeho filmu Hnus a jako režiséra si ho velmi vážila.
S Mastroiannim se znovu potkala 4. ledna 1971 při natáčení psychologického dramatu Tohle se stává jen druhým. Nadine Trintignantová je obsadila do role partnerů, již se vyrovnávají se ztrátou dcery. Natáčení skončilo, vztah dvou hlavních hrdinů pokračoval. Chiara Mastroianni se narodila 28. května 1972. Když jí byly dva roky, Catherine a Marcello se rozešli, Chiara vzpomínala, že své rodiče vídala ve dvojici jenom na obrazovce. Záviděla spolužačkám, že jejich matky pracují v kanceláři a jsou odpoledne doma, taky si přála mít „normální matku“.
Catherine Deneuve šla z role do role. Za svůj výkon v Indočíně byla v roce 1993 nominována na Oscara, o dvanáct let dřív získala prvního Césara za postavu Marion v Posledním metru Francoise Truffauta. Ztělesnila herečku a manželku majitele divadla. Samotná Catherine Deneuve se divadelní práci záměrně vyhýbala. „Jeviště je pro mě noční můra. Herci mi tvrdí, že stát na prknech je výjimečný zážitek, já tam trpěla a to jsem divadelní herečku jenom představovala ve filmu. V hledišti seděl kompars, ale stejně mě to nesmírně znervózňovalo. Byla jsem nejistá a nešťastná. Třeba jednou řeknu divadlu ano. Nevím. Necítím se na to připravená,“ opakovala.
Před čtrnácti lety Catherine Deneuve vystoupila na divadelním festivalu v Toskánsku. S Michelem Placidem přednesla úryvky z textu Georgese Pereca. Představení mělo být poctou francouzské herečce. Místo toho se vyplnila její obava z diváků. Italské publikum Catherine Deneuve vypískalo a chtělo vrátit vstupné. Mluvila francouzsky, chybělo titulkovací zařízení. V internetové diskuzi zazněly hlasy, že by se ta „namyšlená nádhera už raději neměla ukazovat, kdo se má na ty plastiky dívat“.
„Stárnout před kamerou, před očima druhých je velmi kruté, člověk je jako pod lupou,“ konstatovala Catherine Deneuve, jež bývala označována za nejkrásnější francouzskou herečku. Na své filmy se nedívá. Selfie nesnáší. Má ráda červené víno a černý humor, jednu cigaretu si zapaluje od druhé. Ještě v sedmdesáti letech ji její víc než stoletá matka nabádala: „Holčičko moje, měj rozum.“ „Neprovokuji, pouze se chovám bezprostředně,“ říká Deneuve. „Za nejdůležitější hodnotu považuji svobodu.“
