Před 95 lety se narodil Serge Gainsbourg, vagabund, který přiměl vzdychat Bardotku

Jedenáctý březen 1984. Mírně zanedbaný muž v saku a rozhalence, který vypadá, že sto let nespal, si nezávazně povídá s moderátorem v pařížském televizním studiu na téma zvyšování daní. Během interview vyjme z náprsní kapsy 500 franků, cvakne zapalovačem a bankovka v ceně asi 2000 korun lehne popelem.

Střih. O rok později, po vydání skandálního duetu Lemon Incest, v němž tatíček brouká své dvanáctileté dceři: „Nikdy se nebudeme milovat...“ Zmačkaný vagabund se zažehnutým cigárem v pořadu stanice TV6 na pozadí jakési absurdní technicolorové pláže posílá slovy nehledanými do horoucích pekel divačku, která se, chudák, dovolala do vysílání. V médiích padají slova jako „incest“ a „pedofil“.

Střih. Duben 1986. V populárním pořadu francouzské televize Champs-Élysées právě dozpívala dvaadvacetiletá hvězda popu Whitney Houstonová. Moderátor Michael Drucker ji přivádí ke stolku a křesílkům, kde jí starosvětsky líbá ruku zašlý elegán s výrazem zkaženého vajíčka. „Jste skvělá,“ promlouvá k ní a slova mu na jazyku těžknou. „Povídal, že se mu líbíte,“ dodá spíkr v domnění, že Whitney podroušenému darebákovi, jenž pololeží vedle ní, asi příliš nerozumí. „Ne, ne, ne,“ protestuje druhý host. „Vy nejste Reagan, já nejsem Gorbačov, tak se nesnažte.“ Načež pečlivě, jak jen to jde, vysloví špatnou angličtinou: „Říkal jsem, že ji chci VOJET.“

Král pařižských taxíků

Kdyby Dylan s Cohenem měli dítě, vypadalo by jako Serge Gainsbourg. „Já nevím, kde se ve mně ta ošklivost vzala,“ prohlašoval o sobě ironicky proutník, který na svůj křivý nos a pohled želvy sbalil nejžádoucnější stvoření světa – v čele s Brigitte Bardotovou a Jane Birkinovou. „Máma byla krásná, táta taky. Možná jsem to chytil od svého psa.“

Ale jak praví Cyrano: Já nosím v nitru svém své elegance květ. „Měl kolem sebe auru tichého sebevědomí,“ prozradila Marianne Faithfullová, známější coby múza velké části kapely Rolling Stones. „Myslím, že každá, která se s ním vyspala, odcházela vrchovatě uspokojená.“

A ten sex přece nebyl všechno. Tedy samozřejmě, že byl, ale na Gainsbourga vzpomíná i řada taxikářů, s nimiž snad nic neměl, ačkoli schválně napsal pár homosexuálních songů. „Pokaždé, když v Paříži nastoupím do taxíku, vyprávějí mi řidiči o tátovi nějakou historku, protože on jinak než tágem nejezdil a prý byl vždycky strašně roztomilý,“ směje se dcera Charlotte Gainsbourgová. Ta má dnes na kontě mnohem víc hereckých i pěveckých úloh než jen pubertální hříšek Lemon Incest, mimochodem stejně starý jako československý duet Karla Gotta s Darinkou Rolincovou Zvonky štěstí...

Syn ukrajinských Židů z Charkova se původně jmenoval Lucien Ginsburg, to mu ale připadalo vhodné tak pro nějakého přicmrndu v kadeřnickém salónu, a proto si – na počest rodičů, kteří utekli z Ruské říše před bolševiky do Paříže – začal říkat Serge. Příjmení si upravil jen lehce, aby se blížilo jeho oblíbenému malíři-krajináři z 18. století Thomasi Gainsboroughovi.

Táta Joseph Ginsburg vedl všechny své tři děti ke hře na piano, na něž sám břinkal po kabaretech a kasinech. Vtloukl jim do hlavy, kdo je to Chopin, Stravinskij, Ravel. Jeho syn Serge brzy zjistil, že hudbou se dá živit o chlup lépe než malováním, jež studoval na akademii. V armádě se naučil kouřit a pít, cynický pohled na svět používal jako masku chránící zranitelné nitro. První, kdo se uvolil zpívat Gainsbourgovy písničky, jím samým považované za příliš provokativní, byla o devět let starší Michèle Arnaudová. Nebála se vlka nic, ačkoli se psal teprve prudérní rok 1957.

Nevšedního autora ovlivněného jazzovým básníkem Borisem Vianem si brzy všimli kolegové šansoniéři (zvlášť zpozorněl Jacques Brel), ale i interpreti formátu Juliette Gréco, které neskutečně sedla jeho líná balada La Javanaise. Přesto však trvalo ještě půl dekády, než Serge se svou poetikou prorazil. Záhy mu došlo, že nejrychleji upoutá pozornost, když vyvolá menší skandál. Nástrojem se stala naivňoučká osmnáctka France Gallová, která s Gainsbourgovým popěvkem Poupée de cire, poupée de son o vycpané panence zvítězila roku 1965 ve Velké ceně Eurovize. A tak jí Serge napsal další pecku: Les sucettes, rozkošnou píseň o lízání lízátek. Asi byla jediná, co si to tak vykládala; všichni ostatní se soustředili na slova o cukrátkách za pár penny („pour quelques pennies“), což shodou okolností znělo úplně jak – penis.

Sténající Bardotka

V šestašedesátém už měl za sebou Serge Gainsbourg dvě nevydařená manželství. Rok nato si začal se sirénou Brigitte Bardotovou, vdanou za známého playboye Guntera Sachse. Serge vskutku na pohled žádný lamač srdcí nebyl, ale uměl krásku rozesmát. První schůzku nicméně zkazil – tedy tak mu to připadalo, dokud mu BB nezavolala. Dala mu ještě jednu šanci; stačí, když jí složí ten nejúžasnější love song všech dob. Gainsbourg do rána vymyslel hned dva: Bonnie et Clyde a Je t’aime… moi non plus.

Zvukař William Flageollet, jenž krátce poté v pařížském studiu vrkání zamilované dvojice natáčel, říkal, že ten den se v nahrávací místnosti potily i zdi. Vzdechy a sténání mísící se s kultovním sloganem Je t’aime… moi non plus (Miluju tě... ani já ne) zněly natolik přesvědčivě, že Bardotka na kolenou prosila Serge, ať písničku nezveřejňuje. Vlivný miliardář Sachs proti vydání singlu úspěšně zakročil a nahrávka spatřila světlo světa až v roce 1986. Ale Gainsbourga tohle ponížení nezastavilo. Pouhý rok po flirtu s Brigitte se zakoukal do mladičké Londýňanky Jane Birkinové, která měla slibně nakročeno do záře reflektorů díky roli v sexy dramatu Michelangela Antonioniho Zvětšenina.

Birkinové se zdála nahrávka s Bardotovou „pěkně žhavá“, ale i tak souhlasila, že Sergeovi pomůže natočit další verzi této písně – hlavně proto, aby ji snad nechtěl nahrávat s nějakou jinou dámou. (Opět citujme Marianne Faithfullovou: „Cha! Oslovil nás všecky!“) Dívčin dýchavičný hlásek způsobil, že vydavatelská firma na desku nechala dát upozornění: Mládeži do 21 let nepřístupno. Ještěže bylo Jane v době, kdy skladbu natáčela, bezpečných dvaadvacet...

První rande s Birkinovou vypadalo tak, že ji vzal Serge do nočního klubu, pak na travesti show a odtud do hotelu Hilton, kde se zlil do němoty. Jane se za něj nikdy nevdala, i když se to říkalo a ačkoli s ním přes různé peripetie vydržela třináct let. Jejich vztah se nesl zhruba v duchu následující pravdivé historky: jednou pozdě večer vysypal žárlivý milenec své holce obsah kabelky na taneční parket. Ona mu na oplátku vlepila do tváře dort s pudinkem, který zřejmě utrhla od pusy někomu z hostů. Upatlaný Gainsbourg odkráčel hrdě středem, načež si to namířil rovnou k Seině, kam evidentně hodlal skočit. Birkinová v rozrušení běžela za ním a raději se sama vrhla do řeky, než aby se dívala, jak se její láska topí. Serge se chvíli rozmýšlel, zda jí má pomoci. Pak v klidu odepnul hodinky značky Cartier – a teprve potom začal konat.

Vzhůru na Jamajku

Čas oponou trhnul a náhle jsme v roce 1971, kdy vyšlo Gainsbourgovi první koncepční album Histoire de Melody Nelson. Mělo pouhých 28 minut a vyprávělo příběh postaršího dekadentního chlápka, jenž svým rolls-roycem málem přejede lolitku na kole, z čehož se vyklube další zakázaná romance. Polonahá Birkinová si na obalu zakrývá ňadra panenkou a nebe i peklo se nad Gainsbourgem slitovaly: přinesly mu jeho první opus magnum, dodnes velebené umělci, jako je Jarvis Cocker, Beck anebo Tricky.

S koncem sedmdesátých let Serge přivábila Jamajka. Exotické rytmy zkoušel už v samých začátcích, kdy se na albu Gainsbourg Percussions inspiroval hudbou Jižní Afriky. Jamajský styl mu však s nástupem Boba Marleyho učaroval – stejně jako o pár let dříve Eriku Claptonovi nebo Rolling Stones. Odebral se do Kingstonu a výsledek zachytil na albech Aux armes et cætera a Mauvaises nouvelles des étoiles. Doprovodné vokály obstarala Marleyho žena Rita – když se nekorunovaný král reggae dozvěděl, že ji Serge přiměl zpívat ty své sprosťárny, mohl se vzteky zbláznit.

Skladba s názvem Aux armes et cætera nebyla ničím jiným než francouzskou hymnou v rytmu „regéčka“. Pravičácký list Le Figaro Gainsbourgovi vynadal do nevděčných Židů, veteráni z alžírské války mu vyhrožovali smrtí. Pár rozzuřených parašutistů ho přišlo osobně konfrontovat na koncert, on ale zdvihl pěst a se slovy, že Marseillaisa je revoluční píseň, odzpíval hymnu s publikem tak, jak se patří. Vojákům nezbylo než se přidat... Nedlouho poté koupil v aukci originál Marseillaisy, čímž puritánům zasadil smrtící ránu. Naštěstí dokument nespálil jako těch 500 franků.

V hlasité debatě o míře zpěvákovy perverze tak trochu zapadl fakt, že na Sergeových jamajských deskách asistuje jedna z nejlepších rytmických sekcí vůbec – duo Robbie Shakespeare (baskytara) a Sly Dunbar (bicí). V současnosti jsou tyto nahrávky považovány za průkopnické, pokud jde o propagaci stylu dub, což je jakási temná stránka reggae, směřující k hip hopu a dance hallu.

Náckové a závisláci

Osmdesátá léta prožil uvadající bonviván v permanentním mlžném oparu, vyvolaném alkoholovým opojením, za plentou kouře své gitanky. Neholil se, do televizních pořadů chodil sťatý jako Dán. V roce 1984 vydal své nejkontroverznější album Love on the Beat s již zmíněným duetem Love Incest. Na videu, které píseň doprovázelo, leží odhalený taťka s předčasně vyspělou dcerou Charlottou (12 let) v posteli a rozhodně jí nepředčítá pohádky. Mimochodem, melodii si vypůjčil z Chopinovy etudy číslo 3. Diváci měli dost – a to už přežili Gainsbourgovu protináckovskou parodii Rock Around the Bunker z pětasedmdesátého (třicáté výročí konce války), pojednávající o vojácích SS tančících v ženských šatech za noci dlouhých nožů.

Tečku za nahrávací kariérou Serge Gainsbourga udělalo album You’re Under Arrest z roku 1987, ovlivněné rapem a novou vlnou. Jde o další koncepční desku, tentokrát o vztahu se závislačkou z Bronxu. Vypravěč vstoupí ze zoufalství do francouzské cizinecké legie, kde ho čeká jako náplast na zraněnou duši románek s kamarádem-legionářem... Za tím účelem Serge neváhal znesvětit skladbu Mon légionnaire, kterou před ním – bez onoho znepokojujícího podtónu – zpívala Edith Piaf.

Druhého března 1991 dostal Gainsbourg u sebe doma na Rue de Verneuil už poněkolikáté infarkt. A to byl konec hry. „Náš Baudelaire, náš Apollinaire,“ rozplýval se po jeho smrti prezident François Mitterrand. „Jsem zrezivělá kulka, chcípnu na tetanus,“ prohlásil Serge, když byl ještě na světě. A taky: „Uspěl jsem ve všem. Ve všem! Kromě života.“