Karel Kuttelwascher: Před 50 lety zemřel legendární noční stíhač s kočičíma očima. Byl českou chloubou RAF
Třiadvacátého září 1916 se ve Svatém Kříži u Německého (od roku 1945 Havlíčkova) Brodu narodil v rodině drážního inspektora Karel Miloslav Kuttelwascher (23. září 1916 – 18. srpna 1959) - prosím nezaměňovat s vojenským velitelem Pražského povstání Karlem Kutlvašrem! -, brigádní generál in memoriam. Absolvoval obchodní školu, přihlásil se k letectvu a po okupaci se stal v řadách britského Královského letectva (RAF) legendárním nočním stíhačem.
Jako mnoho jeho vrstevníků ho přitahovalo létání, a proto se dobrovolně přihlásil k letectvu. Roku 1937 ukončil Školu pro odborný dorost letectva (ŠODL) ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. V době bezprostředního ohrožení Československé republiky v roce 1938 sloužil u 32. stíhací letky leteckého pluku č. 1 „T. G. Masaryka“. Ta byla vyzbrojena dvouplošníky Avia B-534 a velel jí štábní kapitán letectva Evžen Čížek, budoucí velitel 312. čs. stíhací perutě RAF a také stíhací eso.
Přes Polsko a Alžírsko do bitvy o Francii
Stejně jako mnoho dalších vlastenecky smýšlejících československých letců se ani četař Kuttelwascher nesmířil s rozbitím své vlasti a německou okupací. Za pomoci pololegálně působícího Svazu letců RČS se v noci na 19. června 1939 dostal v zaplombovaném nákladním vagóně do Polska. Jelikož naši severní sousedé zprvu neměli o Čechoslováky zájem, vstoupil do 1. pluku cizinecké legie v alžírském Sídí Bel-Abbásu.
Po vypuknutí druhé světové války, do níž Francie spolu s Británií vstoupila 3. září 1939, naše letce z cizinecké legie uvolnili a zařadili k francouzské l’Armée de l’Air. Podle archívních materiálů Kuttelwascher během bitvy o Francii sestřelil dva letouny jistě a jeden pravděpodobně, za což obdržel Válečný kříž s palmou a stříbrnou hvězdou.
Eso na hurricanu
Dny Kuttelwascherovy slávy však měly teprve přijít ve službách RAF. Po překvapivě bleskovém zhroucení země galského kohouta našli českoslovenští letci útočiště ve Spojeném království, jež čekala nejtěžší zkouška jeho moderní historie – letecká bitva o Británii.
Kuttelwascher sloužil u 1. a 23. perutě a létal na hurricanu. Když vznikala tabulka nejúspěšnějších nočních stíhačů celé RAF, zaujal s 15 potvrzenými sestřely šesté místo. Jak ale upozorňuje letecký historik Jiří Rajlich ve své knize Esa na obloze, není toto srovnání zcela objektivní, neboť pět jeho úspěšnějších kamarádů ve zbrani dosáhlo vítězství za výrazně lepších podmínek, jelikož létali na dvoumotorových beaufighterech a mosquitech vybavených palubními radary, kdežto Kuttelwascher létal na jednomotorovém hurricanu, jenž radar postrádal, a pilot byl tudíž odkázán pouze na své „kočičí oči“.
Malá odbočka: Kdo je letecké eso?
Tento termín se poprvé objevil roku 1915, kdy zuřila první světová válka, ve francouzském tisku. Novináři tak titulovali každého letce, jenž sestřelil pět nepřátelských letounů. Jelikož „báječní muži na létajících strojích“ se těšili nesmírné popularitě, termín eso se záhy ujal na obou stranách fronty a nositelé tohoto titulu patřili k opravdovým národním hrdinům. Je však třeba poznamenat, že problematika vzdušných vítězství je natolik ožehavá, že ještě dnes dochází k přehodnocování sestřelů některých letců z první světové války.
Za druhé světové války dosáhli českoslovenští stíhači zdaleka nejvíce sestřelů ve službách britského letectva v letech 1940 až 1945 (205 jistých), za nímž s velkým odstupem následovalo letectvo francouzské v letech 1939 až 1940 (79) a sovětské v letech 1944 až 1945 (20). Každé z těchto letectev užívalo vlastní, vzájemně odlišné normy pro přiznávání vzdušných vítězství. Francouzská l’Armée de l’Air započítávala pilotovi vítězství dosažené ve spolupráci jako celé. Navíc stačilo, když došlo ke kolektivnímu sestřelení letounu, a vítězství si mohli připsat všichni zúčastnění, tedy i ti, kteří letoun vůbec nezasáhli!
Tento systém měl svou logiku, neboť francouzské letectvo v letech 1939–1940 postrádalo fotokulomety, takže se nedalo s určitostí zjistit, kdo z útočníků stroj zasáhl. Taková metodika je sice spravedlivá vůči letcům, vede však k uvádění nehorázně vysokého počtu vzdušných vítězství, kdy třeba čtyři piloti sestřelili jeden letoun, ale každý si připsal jedno vítězství.
Ostré polemiky ohledně reálného počtu sestřelů dosažených francouzským stíhacím letectvem během podivné války (drôle de guerre) a v následující bitvě o Francii tak v odborném tisku dodnes neutuchají. Jean Gisclon, účastník druhé světové války a stíhací eso se šesti sestřely, připisoval francouzskému letectvu mytická 1003 vzdušná vítězství, zatímco Arnaud Gillet tvrdí, že v bitvě o Francii (10. května–25. června 1940) činil reálný počet jím dosažených sestřelů pouhých 355 letounů. Britům připisuje místo 680 nahlášených vítězství 525 sestřelů, což je mnohem příznivější poměr než u Francouzů. Za zmínku stojí připomenout, že dříve uváděných 158 letounů sestřelených Čechoslováky ve Francii (54 samostatně a 104 ve spolupráci) se smrsklo přesně na polovinu.
Britský systém započítával zlomky sestřelu. Jestliže se tedy na sestřelu jednoho letounu podíleli tři piloti, každý si připsal třetinu. Ačkoli tato metodika složitým sčítáním dokonce i nepatrných zlomků působila těžkopádně, podávala nesrovnatelně objektivnější obraz o výsledcích bojové činnosti než benevolentnější systém francouzský.
Na východní frontě působili od roku 1944 naši stíhači, kteří sem přešli z RAF. Sovětské Vojenno-Vozdušnyje Sily uznávaly sestřely dosažené samostatně i ve skupině, přičemž individuální byly pochopitelně ceněny mnohem víc. Ovšem českoslovenští stíhači používali systém, na nějž si zvykli u RAF. Jak je tedy vidět, stanovit přesné výsledky našich stíhacích es není vůbec jednoduché.
Zbývá učinit zmínku o úhlavních protivnících našich stíhačů – letcích Göringovy Luftwaffe. Z výsledků bije na první pohled do očí obrovský nepoměr mezi počty sestřelů dosažených jejími nočními stíhači a Spojenci. Rovněž na toto téma neustávají spory. Naši veteráni RAF, obecně lidé starší generace, včetně leteckých fandů, polští a mnozí ruští a postsovětští letečtí historici je odmítají jako silně nadsazené. Jiní, a to včetně renomovaných amerických a britských historiků, o německých nemluvě, se s nimi víceméně ztotožňují. Celá záležitost má ovšem nezanedbatelný politicko-psychologický nádech.
Každopádně nelze tvrdit, že Němci si svá vítězství a priori vycucávali z prstu. Hlášení o sestřelu (Abschussmeldung), vyplňované na zvláštní formulář, čítalo 21 bodů. Na rozdíl od RAF v Luftwaffe žádný zlomkový systém neexistoval, a pokud si sestřel nárokovalo více letců, museli se dohodnout mezi sebou, komu připadne. Spor dvou pilotů jednou neotřele vyřešil generál nočních stíhačů Josef Kammhuber. Když si 22. března 1943 nárokoval Heinz-Wolfgang Schnaufer, nejúspěšnější noční stíhač v dějinách, sestřelení lancasteru a totéž u stejného letounu požadoval major Wilhelm Herget, Kammhuber nařídil, aby oba piloti losovali. Vyhrál Herget.
Slavný návrat do vlasti...
Po návratu do vlasti „Kuta“, jak mu přezdívali, povýšili na štábního kapitána a nastoupil službu v Hradci Králové u Vojenské letecké akademie jako instruktor. Naštěstí unikl osudu svých kolegů, již se místo vděku a uznání za to, co ve druhém odboji vykonali, dočkali po únoru 1948 v lepším případě vyhazovu z armády, v horším pronásledování a věznění. Kuttelwascher totiž už 21. května 1946 ukončil službu u československého letectva a pět dní nato odletěl dakotou do Anglie za rodinou, kterou tam za války založil.
...a raději honem zpátky do Anglie
Coby výtečný pilot dostal již v listopadu místo u civilní letecké společnosti British European Airways, s níž létal zpočátku jako důstojník a potom jako kapitán na dopravních letounech Vickers Viking, Airspeed Ambassador a Vickers Viscount. Celkem za svého krátkého života vystřídal úctyhodných šedesát typů letounů.
Zemřel náhle v noci na 18. srpna 1959 na infarkt v Truru v jihoanglickém Cornwallu ve dvaačtyřiceti letech. Místem Kuttelwascherova posledního odpočinku je Uxbridge u Londýna.
Za vynikající úspěchy na něj doslova pršela řada československých i zahraničních vyznamenání: pětkrát obdržel Čs. válečný kříž, čtyřikrát Čs. medaili Za chrabrost, Čs. medaili Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili čs. zahraniční armády, francouzský Válečný kříž s jednou palmou a jednou stříbrnou hvězdou, dvakrát britský Záslužný letecký kříž (DFC), Hvězdu 1939–1945 se sponou bitvy o Británii, Evropskou hvězdu letecké osádky, Medaili Za obranu a Válečnou medaili.
