Erbenova Kytice

„Myslím, že se nám povedlo udělat Kytici tak, jak ji zatím ještě vůbec nikdo neměl možnost vidět,“ prohlašuje průkopník pražské graffiti scény Delarock, jehož výtvarné zpracování titulní básně knihu zahajuje. Není to zdaleka první pokus převést Erbenovo dílo do podoby stravitelné i pro ty, kdo jeho básně nezahlédli ani z rychlíku. Publikace podpořená veřejnou sbírkou na portálu Hithit však udivuje přinejmenším smělostí, s jakou byl děj jednotlivých balad přesazen do moderní doby (Dceřina kletba), padesátých let 20. století (Vodník), období druhé světové války (Poklad), dokonce i do budoucnosti (Záhořovo lože). „Jsem přesvědčen, že autorovi by se to líbilo,“ uzavírá Delarock. „A když ne, aspoň zjistíme, kde je pohřbený, protože se bude tak otáčet v hrobě, že to určitě bude znát.“

Inu, kde spí věčným spánkem klasik českého básnictví, prózy a archivnictví, to není žádné tajemství. Od roku 1908, kdy byly jeho ostatky vyzvednuty z Malostranského hřbitova v Košířích, má krásný hrob na plácku v srdci staré části Olšanských hřbitovů – kousek od hrobky Karla Havlíčka Borovského, co by kamenem dohodil od nenápadného náhrobku „zrádce národa“ Karla Sabiny, nějakých pět minut chůze od místa posledního odpočinku Františka Ladislava Čelakovského a pár kroků od bizarní homolovité mohyly Šebestiána Hněvkovského. S těmi všemi se Karel Jaromír Erben znal a tak či onak stýkal. Jeden jeho přítel a inspirátor tu však chybí: Karel Hynek Mácha, s jehož Májem tvůrce Kytice podvědomě soupeřil. Dlužno dodat, že úspěšně… Ale nemá smysl ty dva poměřovat. Stačí si uvědomit, že kdybychom měli s pistolí u hlavy shrnout do dvou slov, co známe z české poezie, většina z nás by vykřikla: „Kytice! A Máj!“

MASKA A PRAVÁ TVÁŘ

Erbenovo kouzlo je zcela jiného druhu než Máchovo. Zatímco Karel Hynek byl bouřlivák a rebel bojující s konvencemi, Karel Jaromír nikdy nepřekonal vrozenou plachost a snad i bázlivost. Což ovšem neznamená, že by uvnitř nic necítil a neprožíval. Právě naopak! Navenek se tvářil jako ouřada, loajální zaměstnanec, do sebe uzavřený badatel. Když se ale rozepsal, vytryskla naplno jeho vnitřní síla. Své balady doslova napěchoval potlačovanými emocemi, napětím a vzdorem. Kytice oplývá skrytou symbolikou a má také pevný řád. Jen umět číst mezi řádky…

„Koná svou povinnost, jež také jemu leckdy připadá zatraceně těžkou, a projevy nechuti či nevole skrývá v zásuvce, navenek si ulevuje toliko ironickými narážkami a alegorickými náznaky,“ kreslí spisovatelův psychologický profil ve výtečném portrétu Erben čili Majestát zákona literární historik Vojtěch Jirát. „Občanská solidnost je u něho zčásti důsledkem povahy a původu, zčásti však ochrannou ulitou, kterou si vytvořilo jemné, složité a narušené básnické nitro. Jeho zjev (…) nás mate, neboť stěží rozpoznáváme, co je maska a co pravá tvář.“ Ano, Karel Jaromír Erben je záhada.

K rozluštění nepřispěje ani jeho „lístkovnice“ uložená do několika krabic, které jsem si jednoho krásného dne nechal připravit do badatelny Památníku národního písemnictví v Praze na Pohořelci. Ze zažloutlých dokumentů se lze dozvědět zase jen to, že pod zdánlivě šedou fasádou Erbenovy nedramatické existence se skrýval bytostný hledač, fascinovaný archetypálními mezilidskými konflikty ve spojení s prastarou vírou v nadpřirozené jevy.

Hned zkraje mě ohromila pečlivost onoho neúnavného, ač vážně nemocného člověka, jenž věděl, že jeho čas na tomto světě je omezený, a přece se znovu a znovu pouštěl do tak náročných projektů, že by si s nimi neporadily ani celé kolektivy autorů. Erbenův heslář čítá stovky kartiček s abecedně řazenými názvy, jako Umrlec, Utonulá, Vodník. Na lístek s heslem Smrtonoš (Upír) si pečlivý umělec a vědec v jedné osobě poznamenal základ pozdější balady Lilie: „Dívka umrlci uprchla, doběhla domů a padla mrtvá na zem. Pochovali ji na louce. Na jejím hrobě vyrostla lilie. Pán, jeda tudy, utrhl ji a dal si ji za obraz. V noci z lilie krásná panna, plačící, že ji nikdo nevysvobozuje – vysvobodil ji a vzal si ji. Sedm let byla s ním, ani na povětří nevyšedší. Sedmý rok unesl ji poznovu Smrtonoš.“

Lilie se objevuje až ve druhém vydání Kytice z pověstí národních z roku 1861, které bylo oproti původním dvanácti baladám rozšířeno na třináct (o Svatojánskou noc). K tomu připočtěme dalších sedmnáct ukázek Erbenovy básnické tvorby, tvořících samostatný oddíl Písně. Přidáním tolika textů autor rozbil svůj vlastní koncept; první verze sbírky, vydaná v roce 1853, byla totiž „uvita“ symetricky do tvaru skutečné kytice, v níž vzájemně korespondovaly ideově či tematicky příbuzné básně. Jako když aranžujete tucet květů, od každé barvy dva: Polednice proti Vodníkovi, Svatební košile proti Vrbě, Zlatý kolovrat proti Záhořovu loži… Závěrečná báseň Věštkyně k ostatním tak nějak nepasuje, ale to jen proto, že dnes už málokdo ví o jednom ze základních významů Erbenovy sbírky. A tím byl osobní protest proti útlaku v době Bachova absolutismu v padesátých letech 19. století.

NA HROBU OSIŘELÉ VLASTI

Ne náhodou Erben pro druhé vydání doplnil Věštkyni o sloku, která zní: „Když oko vaše slzou se zaleje, když na vás těžký padne čas, tehda přináším větvici naděje, tu se můj věští ozve hlas.“ Text opatřil horou poznámek o historickém původu pověstí v básni zmiňovaných, aby se vyhnul podezření, že se Věštkyně vztahuje ke žhavé současnosti. Totéž učinil u všech zbylých textů. Podobně jako Mácha v úvodu Máje žvatlá cosi o oslavě jarní přírody, dělal i Erben, jako by se nechumelilo, a přitom v titulní básni Kytice vědomě maloval obraz osiřelých dítek (národa), jimž po matčině smrti nezbývá než jí chodit na hrob obrostlý mateřídouškou a poznávat matičku (vlast) po její nenápadné vůni. „I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla.“ „Takovými květy mateřídoušky jsou i prosté pověsti vlasti naší milé,“ píše Erben typicky neútočně, zakukleně, zato však s trvalou platností.

Kdyby měl jinou náturu, stal by se možná revolucionářem jako J. V. Frič. Jenže to nebyl jeho styl. Do revolučního dění roku 1848 se přesto výrazně zapojil; pomáhal formulovat společné prohlášení českých a německých spisovatelů požadujících svobodu tisku a ústavní svobody, byl zvolen do Národního výboru, podepsal májové provolání a podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, jehož se nakonec nezúčastnil, poněvadž byl mezitím vyslán na slavnosti do Záhřebu, mající též manifestační ráz. Právě při toulkách Záhřebem se dozvěděl o úmyslu Windischgrätze ostřelovat Prahu. Vrátil se, až když bylo po všem, národní porážku však nesl stejně těžce jako ti, kdo bojovali na barikádách. Z deprese se vypsal právě až Kyticí, několik měsíců poté, co v říjnu 1851 po čtrnáctiletém provizóriu konečně sehnal dobře placené stálé místo městského archiváře.

Teprve tehdy mu zbylo trochu času na múzu, již musel v zájmu existence dlouho odhánět. A myšlenka na situaci, v níž se nacházel on i celá země, ho poháněla stejně silně jako touha vypořádat se s ohromujícím řádem přírody,

zákonem zločinu a trestu či s neúprosností osudu, kterou zakusil jak na sobě, tak na svých dětech a posléze i v okamžiku, kdy předčasně zemřela jeho první žena.

Člověk K. J. Erben si vytrpěl své. Od dětství stráveného v rodném Miletíně v podhůří Krkonoš – odkud se dostal na filozofii do Prahy jen díky podpoře místních, kteří neměli tak hluboko do kapsy jako jeho rodiče – byl sužován po matce zděděnými souchotinami. Později zažije krušná období, kdy mu chrlení krve znemožní studovat i pracovat. Z filozofie přešel na práva (to se mu pak hodilo, když ve čtyřicátých letech dostal za úkol vytvořit pro Čechy novou právnickou terminologii).

Učitele dělat nemohl, neboť v řeči zadrhával. Jakž takž si dokázal přivydělat výukou hry na klavír (všichni příbuzní z matčiny strany měli hudební talent), jinak ale musel až do čtyřicítky živořit na nezáživných knihovnických postech. Prolézání archívů mu na zdraví nepřidalo a neustálá existenční tíseň mu nedovolovala myslet na umění. Na druhé straně kvůli této věčné starosti o obživu vykonal Erben tolik užitečných věcí na poli dějepisectví a literární historie. I kdyby po sobě nezanechal nic jiného než Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, tedy výtahy z historických listin Čech a Moravy, museli bychom před ním hluboce smeknout. On ale navíc připravil k vydání spisy mistra Jana Husa, Tomáše ze Štítného, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, legendu Život sv. Kateřiny, přeložil Nestorův Letopis ruský či Slovo o pluku Igorově… A svou Kyticí okouzlil celou nastupující generaci májovců v čele s Janem Nerudou, jenž se k němu přihlásil sbírkou Hřbitovní kvítí.

AŽ SE PŮJDE DUŠE V NOCI NAPÍT

Neruda mínil, že „Erben je básníkem naším nejčeštějším“. Také Vrchlický prohlašoval, že „u Erbena není cizích vlivů naprosto“. Z četných rozborů básníkova díla a konečně i z materiálu uloženého v Památníku národního písemnictví víme, že to bylo jinak.

K. J. Erben využíval mnoha motivů z lidových pověstí a bájí všech slovanských národů. Přesto však mají jeho obdivovatelé pravdu, že Kytice působí zcela původním dojmem, a toto umné zdání je zřejmě její největší kvalita. Na svoji vrcholnou práci se Erben připravoval dlouho, nejstarší baladu Polednice rozepsal už v roce 1833. Poklad pochází z roku 1837, hororové Svatební košile (ano, prosím, plurál) zase uveřejnil roku 1843. Téměř v každé baladě je patrný vliv Goetha, Mickiewicze, a především Słowackého. Zároveň však známe třeba slovenskou lidovou píseň Ked sa Janko na vojnu bral, jejíž děj se Svatebním košilím v lecčem podobá.

„Nechoď se žízní spat, sice se půjde v noci duše napít, a když netrefí domů, umřeš,“ stojí na kartičce z Erbenovy lístkovnice. „Věší umrlčí hlavu, aby milý přišel,“ praví jiná, vztahující se k pannám nemoudře vyvolávajícím z hrobu své milé. Nutno říci, že zlo, respektive neúplatný posel vyšších sil, u Erbena nikdy nepřichází bez vyzvání. Až když člověk udělá tu osudnou chybu, že kupříkladu poštve polednici na zlobivé dítě, stane se cosi, co v důsledku vypadá jako nepřiměřený trest za pouhou neuváženost. Lidé riskují, překračují hranice. V pořádku – musejí se však dozvědět, že jednají na vlastní zodpovědnost. Aneb, jak napsal Karel Jaromír v básni Věštkyně: „Vše tu svůj zaplatí dluh.“