Leonard Cohen

V létě roku 1977 natáčel Leonard Cohen v Hollywoodu s producentem Philem Spectorem desku Death of a Ladies’ Man (Smrt miláčka žen). Zároveň s tím sepisoval svoji možná nejlepší sbírku, zvláštní kombinaci poezie a prózy, nazvanou schválně Death of a Lady’s Man (Smrt muže jedné ženy). Paranoidní alkoholik Spector obestavěl Cohenovy subtilní balady, u nichž tolik záleželo na textu, pověstnou „zvukovou stěnou“, čímž naprosto rozmetal kouzlo Leonardova vemlouvavého zpěvu. Tedy alespoň podle fanoušků, kteří album pro jeho protivný sound nemohli ani vystát. Někdy v té chvíli skončil Cohenův první život – život kultovního písničkáře z éry šedesátých let, jenž obšťastnil tisíce paní a dívek vznešenými oplodňováky Suzanne, So Long, Marianne či Bird On The Wire.

Znovu se vzchopí až v půlce let osmdesátých, kdy v sobě objeví mainstreamovou polohu na zásadním elpíčku Various Positions. Ale to už bude jiný Leonard: postarší depkař na půl cesty mezi studiem tóry a tónem sňatkového podvodníka, svatý erotik, zamilovaný do laciného elektrického pianka a svého neuvěřitelně hlubokého hlasu. Obnažení židovských kořenů mu klid nepřinese – a uspokojení nenajde ani v pěveckém milování s mnoha z jeho skvělých vokalistek. Později ho hledání jistoty či prapodstaty zavede do zenbuddhistického kláštera; oholí si hlavu, tváří se jako asketa a pozorně naslouchá učiteli Roshimu, jenž mu přiřkne mnišské jméno Jikan (Mlčenlivý).

Ať už se Cohen na vrchu Mt. Baldy snaží o cokoli, po čase to vzdá a vrátí se do civilizace. Na důkaz, že kapituloval, napíše báseň začínající slovy „sestoupil jsem z hory“, v níž vyznává, že byl špatný žák. Od té doby už dělá jen to, co umí nejlépe: točí jednu parádní nahrávku za druhou, albem Ten New Songs z roku 2001 počínaje a cédéčkem You Want It Darker, vydaným tři týdny před smrtí, konče. Dožije se udělení Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi, kterému pogratuluje v duchu své starší básničky, v níž se praví, že „po některých lidech by se měly navěky jmenovat hory“. Vyslechne si poznámky, že teď by měl být na řadě on, a s vědomím uzavřeného díla se nenápadně odebere na věčnost.

V sedmasedmdesátém však ještě nic z toho není pravda. Folkrockeři si o nobelovce mohou pouze nechat zdát, a když se sejdou, rozhodně nepracují na své nesmrtelnosti. Z vypjatého natáčení desky Death of a Ladies’ Man si Leonard odskočí do klubu Troubadour na čtení beatnika Allena Ginsberga. Druhý den večeří Ginsberg s Bobem Dylanem jen kousek od místa, kde Cohenovo album vzniká. Rozhodnou se, že kamaráda ve studiu přepadnou. Netuší však, že je totálně sjetý producent Spector postaví do latě a nakáže jim, aby dělali sbor. Jsou to asi ti nejpodivnější dva sboristé v historii populární hudby. Písnička, k níž mají Cohenovi nazpívat vokály, se jmenuje Don’t Go Home With Your Hard-On (Nechoď domů, když ti stojí). Kdyby pro nic jiného, tak pro jejich zběsilé vytí v půl třetí ráno pod taktovkou šíleného feťáka, dirigujícího trio snů vleže na podlaze, má smysl si Leonardův propadák poslechnout.

LAMAČ SRDCÍ V PRŠIPLÁŠTI

Na posledním albu, které už musel točit doma usazen do polohovacího křesla, se dvaaosmdesátiletý Leonard Cohen obklopil mnohem důstojnějším chórem. Vybral si sbor synagógy Šaar ha-šamajim, založené koncem 19. století v kanadském Montrealu jeho pradědečkem Lazarem, přistěhovalcem z Litvy. Určitě při tom vzpomínal na „příjemný život v nepříjemné době“, jejž vedl ve válečných letech ve Westmountu na Belmont Avenue obklopen relativním luxusem coby příslušník jedné z nejvýznačnějších montrealských rodin. Asi mu také proletělo hlavou, jak v jeho případě probíhal obřad bar micva – židovská zkouška dospělosti. Za normálních okolností by odříkal tradiční požehnání jeho otec, šéf renomované oděvní firmy Nathan Cohen. Jenže se tak nestalo, protože táta umřel předčasně, když bylo Leonardovi devět let. Ve svých prvních prozaických pracích se začínající autor pokouší z dávného traumatu vypsat. Kromě toho, že vylíčí atmosféru otcova pohřbu v románu Oblíbená hra, věnuje této události už předtím povídky Obřady a Narozeniny mé sestry.

„V devět hodin ráno přišlo šest mužů a přenesli rakev do obývacího pokoje,“ rekonstruuje onen den Sylvie Simmonsová v brilantní Cohenově biografii I’m Your Man. „Uložili ji podél kožené pohovky a matka poručila služebné, aby vyleštila všechna zrcadla v domě. Kolem poledne začali přicházet lidé, z vysokých bot a zimníků oklepávali sníh – příbuzní, přátelé, spolupracovníci z továrny. Leonard zíral do otevřené rakve: Nathan byl omotaný stříbrným modlitebním šálem a jeho bledá tvář kontrastovala s tmavým knírem. Leonardovi připadalo, že se otec tváří rozzlobeně. Večer se Leonarda zeptala jeho sestra Esther, jestli se na mrtvého otce odvážil podívat, a on přisvědčil, že ano. Načež se shodli, že Nathanovi musel někdo knír obarvit.“

Snad každý zná Cohena jako lamače ženských srdcí, jehož chraplavý basbaryton už přiměl nejednu bytost něžného pohlaví sednout si obkročmo na reprobednu. Zpěvačka Suzanne Vega vzpomíná, jak jí Leonard recitoval text nové skladby u hotelového bazénu, a čím déle četl, tím více krásek v bikinách zaujímalo vyzývavé polohy na okolních lehátkách. Když ho na to kolegyně písničkářka upozornila, odpověděl, aniž hnul brvou: „To zabere vždycky.“ Nutno dodat, že Cohen svou image piloval k dokonalosti od raného mládí. „Když mi bylo asi třináct,“ svěřil se v nepublikovaném prozaickém pokusu s názvem Srdce jukeboxu, „dělal jsem totéž co mí kamarádi, s tím rozdílem, že když oni šli spát, já se coural na míle daleko podél Saint Caroline ­Street.­ Miloval jsem noc, nakukoval jsem do kafetérií s mramorovými stolky, kde seděli lidé v kabátech, i když bylo léto. Procházel jsem se a představoval si, že jsem dvacátník v pršiplášti a otlučeném klobouku, zpod něhož hledí na svět pár pronikavých očí. V srdci hluboká nespravedlnost, tvář ušlechtilého člověka, který se nemstí, jen kráčí nocí po zmoklém bulváru, provázen soucitnými pohledy nespočtu přihlížejících a milován dvěma až třemi překrásnými ženami, jež ho nikdy nemohou mít.“

Přibližně v té době Cohena zaujala příručka Jak se stát zdatným hypnotizérem. Budou-li o něm v budoucnu kritici – a bezpočet fanynek – tvrdit, že na pódiu vyzařuje živočišný magnetismus, měli by jedním dechem poděkovat bezejmennému tvůrci tohoto hypnotizérského manuálu. S jeho pomocí Leonard ještě jako nezkušený puberťák dokázal přimět mladou služku (u Cohenových si mohli dovolit pomocný personál), aby se posadila na pohovku, uvolnila se a dívala se mu do očí. Přesně podle instrukcí vzal do ruky tužku a pomalu s ní pohyboval před dívčinými zraky. Služebná skutečně upadla do transu! Teenager na ni chvilku nevěřícně hleděl a potom, už ne zcela v souladu s knihou, jí poručil, aby se svlékla. „Ještě nikdy neviděl ženu tak dokonale nahou,“ popisoval v románu Oblíbená hra, oblíbené to četbě Lou Reeda a mnoha dalších výlupků. „Udivený, šťastný a polekaný stál před všemi duchovními autoritami vesmíru. Pak se znovu posadil a zíral na ni jako Cortés na svůj nový oceán. Na tohle tedy čekal tak dlouho. Nezklamalo ho to tak jako nikdy nic.“

NA STAŘÍKA

VYPADÁŠ DOBŘE

S ženami chtěl i nechtěl být. Zápasení s depresívními stavy mu podráželo nohy v pokusech o trva­lý vztah. Na pozdějších albech je tento rozpor cítit víc a víc. Samozřejmě jich ošarmoval spoustu, od švédské múzy Marianne přes písničkářku Joni Mitchellovou až po rockovou star Janis Joplinovou, na kterou narazil ve výtahu v nechvalně proslulém Chelsea Hotelu. „Povídám jí: ,Hledáte někoho?‘ ,Jo,‘ říká ona, ,sháním Krise Kristoffersona.‘ Já na to: ,Dámo, máte štěstí. Já jsem Kris Kristofferson!‘“ Následovala odvrácená strana romantiky, o níž se impertinentně zpívá v baladě Chelsea Hotel #2: „Giving me head on an unmade bed while the limousines wait in the street.“

V osmdesátých a devadesátých letech podtrhávala Leonardův sex-appeal plejáda doprovodných zpěvaček, bez nichž by jeho nahrávky nebyly zdaleka úplné. Především zmiňme Jennifer Warnesovou, vystupující s montrealským bardem už od roku 1973, ale naplno přítomnou až na trojici výjimečných alb Various Positions, I’m Your Man a The Future. Warnesová jako jediná z Cohenových vokalistek dokázala vystoupit z Mistrova stínu, a to hned dvakrát: poprvé, když nazpívala s Joem Cockerem oscarový duet Up Where We Belong, a podruhé, když tento úspěch zopakovala s Billem Medleym v písni (I’ve Had) The Time of My Life z filmu Hříšný tanec. V ro­ce 1987 Warnesová vydala album Cohenových písniček Famous Blue Raincoat. V Leonardově světě ji mezitím nahradila půvabná dvojice Perla Batalla a Julie Christensenová. A tu zase vystřídala Sharon Robinsonová, jejíž producentská a aranžérská zručnost postavila stagnujícího umělce počátkem třetího tisíciletí znovu na nohy. Nesmíme také zapomenout na epizodu s okouzlující Anjani Thomasovou z Honolulu, pro kterou neváhal stárnoucí donchuán složit celou desku – Blue Alert z roku 2011.

V závěru života však Leonard působil dojmem, že se bez žen obejde. Asi to není pravda, ale rozhodně bylo znát, že odchází kamsi do samoty hlubší, než můžeme dohlédnout. „Na staříka vypadáš docela dobře, řekl jsem si do zrcadla. A co víc, zaujímáš správný postoj. Je ti jedno, jestli to skončí, nebo potrvá. A co se týká ženských a muziky, toho si v ráji užiješ hojnost,“ popsal se ironicky v básničce z roku 2000. Než by pořád honil sukně, raději kreslil sám sebe v různých náladách. K obrázku poněkud povislého, dezorientovaného Cohena připojil komentář: „Jeden z těch dnů, kdy ani klobouk nepomůže.“ V den básníkovy smrti měly milióny fanoušků nejspíš stejný pocit. A i když klobouk nepomohl, určitě ho v duchu leckdo tiše smekl.