Jack London: Tulák a zlatokop, ale také zanícený ochránce práv zvířat
Dobrodruh, tulák, zlatokop, socialista. Z ničeho se vypracoval v nejlépe placeného, ale hlavně jednoho z nejčtenějších autorů na světě. Všechno, co měl Jack London na srdci, stihl napsat do čtyřicítky. Pak se předávkoval morfiem… Sebevražda, nebo nešťastná náhoda? Od jeho narození právě uplynulo 145 let. Londonovy knížky Volání divočiny, Bílý tesák, Martin Eden a Tulák po hvězdách jsou tu s námi pořád.
Chvíli před tím, než usnul věčným spánkem na verandě dřevěného domku v areálu vyhořelého ranče v Měsíčním údolí, domluvil se s vydavatelem na publikování svých pamětí. Knihu o padesáti tisících slov, která se podle zápisků nalezených u jeho lůžka měla nazývat Námořník na koni, však za něj napsal až o nějakých třicet let později Irving Stone. Ten, kdo se po celém světě proslavil pod úderným jménem Jack London, po sobě zanechal jen spoustu záhad.
Křestní list mu shořel, když jeho rodné San Francisco postihlo zemětřesení a následně série ničivých požárů. Nikdo už se nedozví, co v dokumentu stálo. Londonova matka Flora Wellmanová, učitelka hudby a spiritistka, měla v době Jackova narození vztah s potulným astrologem irského původu Williamem Chaneym (možná byli oddáni, možná ne). Předpokládá se, že synovo oficiální jméno znělo John Griffith Chaney. Nicméně když bylo Jackovi jedenadvacet a krátce studoval na vytoužené univerzitě v Berkeley, objevil v knihovně článek, jenž vyšel v deníku San Francisco Chronicle čtvrtého června 1875, tedy o dvaadvacet let dříve. Těch několik řádek mu bez nadsázky změnilo život.
Zamotaný původ
V novinové zprávě se psalo o těhotné ženě, jež se v zoufalství střelila do spánku, neboť ji partner vyhnal z domu. Proč? Nechtěla se vzdát děcka, které se jí mělo narodit. „Příklad bezcitnosti a žalostných rodinných poměrů,“ hřímal anonym v článku s titulkem Zavržená manželka. Přirozeně že tou rodičkou byla Flora a dítětem budoucí spisovatel. Pokud si Jackova matka chtěla ublížit, neudělala to moc dobře. Incident přežila ve zdraví a člověka, s nímž žila, dokonale zostudila, takže se spakoval a prchal z „Friska“, seč mu nohy stačily. Na dítě od té doby dohlížela chůva, bývalá afroamerická otrokyně Virginie Prentissová, s níž si Jack výborně rozuměl. Stejně jako s milou knihovnicí a básnířkou Inou Coolbrithovou, která ho, když mu bylo deset, přivedla k četbě a zájmu o literaturu.
Flora Wellmanová – podle pamětníků nehezká, duševně vyšinutá, s brýlemi a parukou, jež měly zakrýt skutečnost, že ji nákaza tyfem připravila o vlasy a téměř i o zrak – byla věru zvláštní dáma. Ve volných chvílích vyvolávala duchy; obzvlášť ráda rozmlouvala s duší Černého jestřába, náčelníka indiánského kmene Sauků. Když její astrolog zahnul kramle, vdala se za veterána z občanské války Johna Londona.
Rodina rozrostlá o mužovy dcery z předchozího manželství se usadila v Oaklandu, kam Jack chodil do školy. Spolu s chůvou Jenny a nevlastní sestrou Elizou byl otčím John nejlepším Jackovým přítelem. Jenže roky ubíhaly, najednou byl kluk dospělý a díky článku ze San Francisco Chronicle se dopátral identity svého biologického otce. Jaké bylo jeho zklamání, když profesoru Chaneymu odeslal dopis a ten mu odpověděl, že rozhodně nemůže být Jackovým tatínkem, a to z prostého důvodu: je impotentní.
Autor Londonovy biografie Irving Stone z různých indicií vyvodil, že si Chaney popletl pojmy. Ve skutečnosti chtěl říci, že je sterilní (a ani to se nejspíš nezakládalo na pravdě). Co se tedy doopravdy přihodilo? Pan Chaney v domnění, že není schopen reprodukce, dovolil Floře Wellmanové, aby měla dítě s někým jiným – pod podmínkou, že ji ten někdo bude živit. Floře se však od Chaneyho, jenž sliboval jakous takous existenci, nechtělo a po čase mu přece jen oznámila, že je s ním těhotná. Astrolog přesvědčený o své neschopnosti ztropil strašný povyk a vyplašená žena utekla ke známým, kde si (beze svědků) způsobila čímsi ostrým ránu na spánku, načež prohlásila, že se chtěla zastřelit. V novinách fámu nafoukli, dokonce uvedli, že profesor už předtím poslal pár žen na krchov. Nepomohla ani přímluva šéfa policie; nebohého astrologa hodlali občané San Franciska lynčovat. Musel utéci do dalekého Chicaga a až do konce svých dnů nevěřil, že je Londonovým otcem.
Černý pasažér
Stejně špatně se cítil Jack, když se z Chaneyho vzkazu dozvěděl, že se ho ten pán zříká. Byl z toho tak zdrcený, že nechal školy a vyrazil dolovat zlato na Klondike, kde si uhnal kurděje a navždycky pochroumal tělo. „Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně.“ Ve světle výše řečeného dostávají slavné první věty jeho možná nejzdařilejší knihy Tulák po hvězdách hlubší význam.
Na život dobrodruha se London připravoval od raného mládí: už v patnácti si za peníze vydělané prací v konzervárně koupil od jistého Francouze, pirátského lovce ústřic, plachetnici Razzle Dazzle, s níž potom vesele pytlačil v Sanfranciském zálivu. Po vzoru ostřílených mořských vlků začal pít jako duha (poprvé se prý opil v pěti letech). V sedmnácti se coby člen posádky škuneru Sophie Sutherland zúčastnil lovu tuleňů u japonských břehů. A také se stal trampem, přesněji toulavým námezdným dělníkem zvaným „hobo“.
Patřit tehdy k „hobousům, kteří cestují v noci“ (jak se jmenuje Londonova reportáž z knížky Cesta), nebyla po pravdě žádná velká romantika. Mašinfírové zacházeli s černými pasažéry dosti brutálně; klidně na ně vzali výhybkovou tyč neboli tágo a zpřeráželi jim všechny kosti v těle. „Nejraději měl Jack napínavá a nebezpečná utkání s posádkami vlaků,“ líčí sugestivně Irving Stone. „Třeba se v noci rozběhl před rychlíkem Overland, než vyjel z nádraží, a skočil na stupátko prvního vagónu. Posádka vlaku ho zmerčí. Vlak zastaví, Jack seskočí a zas potmě běží napřed. Brzdař zůstane stát na stupačce, ale z té není přístup do vlaku, takže musí seskočit a dostat se na stupátko posledního vagónu, než se vlak rozjede příliš rychle. Jack je zatím tak daleko vpředu, že než ho vlak dohoní, brzdař se stupátka seskočil, a Jack tedy může zas naskočit a nic mu nehrozí – nic, ledaže by uklouzl a zahynul pod koly. Myslí si, že je pěkně v bezpečí, ale za chvíli ho načapá zas jiný brzdař, který do té doby jel na lokomotivě. Jack honem seskočí a zas utíká napřed. Když ho tentokrát vlak dohoní, stojí brzdař na stupátku prvního vagónu, Jack tedy naskočí na druhý vagón. Brzdař seskočí s prvního vagónu a honem vyskočí na druhý. Jack seskočí na opačné straně a žene se k prvnímu vagónu. Brzdař běží za ním, ale vlak zrychluje jízdu a brzdař už nemůže naskočit na stupátko. Zase Jack myslí, že je pěkně v suchu – a tu na něho topič pustí proud páry – vlak zastaví – Jack potmě utíká napřed…“
Když se London stane populárním novelistou a povídkářem, vytknou mu znalci, že si plno věcí vymyslel a leccos ukradl jiným spisovatelům (třeba začínajícímu Sinclairu Lewisovi). Jack jim to nevyvracel, v úvodu tichomořského příběhu Jerry z ostrovů však poznamenal: „Neštěstím některých romanopisců jest, že básnické dílo a nepravdivost značí v mysli průměrného člověka jedno a totéž.“ Jackův kamarád skutečně skončil pod koly vlaku, když do něj naskakoval. London měl zkušenost s pořádnými rvačkami, pobytem za mřížemi, honičkami s patrolou i piráty. „Nejsem přepjatě citlivý,“ dušoval se v roce 1915. „Literární kritikové a citlivůstkáři mne spíše pokládají za primitivního tvora, libujícího si v prolévání krve, v násilí a hrůze. Nemám námitek proti této pověsti, na omluvu však musím podotknouti, že jsem skutečně prožil velice drsnou školu života. Viděl jsem víc než průměrnou dávku nelidskosti a krutosti, neboť jsem prošel od lodního srubu a vězení, od brlohů a pustin, popravčích komor a špitálů až k bojišti a vojenské nemocnici. Viděl jsem hrozná umírání a strašná zmrzačení. Viděl jsem věšet slabomyslné, protože jako slabomyslní nezjednali si právních zástupců. Byl jsem svědkem smrti starých i mladých, ba i dětí – hladem. Viděl jsem, jak muži i ženy byli biti biči, palicemi a pěstmi, viděl jsem biče z hroší kůže obtočené kolem nahých trupů černých chlapců tak důkladně, že trhnutí jim sedřelo kůži.“
S kapitánem na zádech
Bojištěm myslel Jack London Jokohamu a Koreu, kam se vydal v roce 1904 jako korespondent San Francisco Examineru referující o vývoji rusko-japonské války. Během konfliktu byl třikrát zajat a naštěstí zas propuštěn, naposledy na přímluvu prezidenta Theodora Roosevelta. Na růžích neměl ustláno ani jako radikální socialista. Sympatizovat v Americe na přelomu 19. a 20. století s odboráři představovalo značný risk. To nebylo jako u nás, kde četníci občas vypálili do hloučku stávkujících. Uvázat si tenkrát v USA rudý šátek na krk znamenalo udělat ze sebe pohyblivý cíl kdykoliv a kdekoliv, nechat na sebe poštvat psy, dostat se do hledáčku nejednoho osamělého střelce. Jack měl však své důvody. „Žena z ulice a muž z příkopů se mi stali blízkými,“ píše. „Zřel jsem před sebou obraz sociální propasti tak živě, jako by to bylo něco hmatatelného, a sebe nedaleko nad ní, jak se držím na šikmé stěně jen s největší námahou a celý zpocený. A přiznávám se, že mne popadla hrůza.“
Často se vypráví, kterak za dob zlaté horečky na Klondiku zdolal Jack London jeden z nejneschůdnějších průsmyků světa obtěžkán Miltonovým Ztraceným rájem a Marxovým Kapitálem. Už méně se zmiňuje, že byl také zaníceným ochráncem práv zvířat a svým způsobem i feministou. „Hlavní znak, jímž se člověk odlišuje od ostatních živočichů, je to, že člověk je jediným živým tvorem, který trýzní ženy svého rodu,“ rozčiloval se. „Je to něco, čeho se žádný vlk ani žádný zbabělý kojot nikdy nedopustí. Je to něco, co ani ten pes, zkažený ochočením v lidské domácnosti, nikdy neudělá.“
Bylo by zajímavé sledovat, jak se přesvědčený proletář a znalec lidské bídy s rostoucím zájmem čtenářů měnil v cosi naprosto opačného: v nekřesťansky bohatého kapitalistu, využívajícího všech výdobytků moderní doby, včetně reklamy. Propagoval pánské obleky i hroznovou šťávu, jako jeden z prvních literátů spolupracoval s Hollywoodem. (Snímek podle Jackova příběhu Mořský vlk je prvním americkým celovečerním filmem.) Román Volání divočiny z roku 1903 mu přinesl kýžený úspěch, jehož odvrácenou stranu zanedlouho vykreslí v částečně biografické knize Martin Eden.
V roce 1905 zakoupil London tisíc akrů půdy ve vinařské oblasti Sonoma, kterou překřtil na Měsíční údolí. Rozhodl se zde pro sebe a svou druhou manželku zřídit přepychový ranč, do jehož stavby v příštím desetiletí investoval 80 000 dolarů. Dva týdny před tím, než se měl do nového sídla nastěhovat, vypukl na ranči požár a ústřední kamenná budova, pojmenovaná Wolf House, do základů vyhořela. Jack poté přebýval v jednoduchém viničním domku opodál. A tady si ho 22. listopadu 1916 našla smrt. Vzal si příliš velkou dávku morfia, jímž tišil četné bolesti. Teorie o sebevraždě se objevila prakticky okamžitě. Těžký notorik měl ale morfium předepsáno od doktora, protože mu selhávaly ledviny. Ne náhodou napsal o tři roky dříve drsnou zpověď pijáka John Barleycorn, která u nás dodnes žije pod českým názvem Démon alkohol.
