Zemřel Kirk Douglas: Herec, který si musel změnit jméno, aby se chytil. A vyplatilo se to
Ve věku 103 let zemřel americký herec, producent a režisér Kirk Douglas. Časopisu People to potvrdil jeho syn, rovněž herec, Michael Douglas. Ačkoli do první hollywoodské herecké ligy patřil Kirk Douglas zejména ve 40. až 60. letech minulého století, na filmovém plátně se objevoval ještě před několika lety. A nebylo to jen herectví, čím starý pan Douglas kdysi zásadně ovlivnil Hollywood.
„S obrovským zármutkem spolu se svými bratry oznamuji, že nás dnes ve věku 103 let opustil Kirk Douglas,“ uvedl hercův syn Michael Douglas.
Kirk Douglas natočil devadesát hollywoodských filmů, kouříval osmdesát cigaret denně – hrál muže tvrdé i zranitelné, hrdiny i zločince, v ikonickém Spartakovi byl jako otrok ukřižován, v Esu v rukávu ho jako cynického novináře ubodali, ve filmu Vikingové přišel o oko, v Žízni po životě, za kterou byl nominován na Oscara a má ji dodnes moc rád, si jako Van Gogh musel uříznout ucho.
Patřil k absolutní špičce: má fotky se svým blízkým přítelem Johnem Fitzgeraldem Kennedym, s Jimmym Carterem i Ronaldem Reaganem. Jeho největšími kamarády byli Laurence Olivier a Burt Lancaster. Oba mu dodnes moc chybějí, s oběma hrál v roce 1959 ve slavném filmu Pekelník. Měl, píšou americké bulváry dodnes, „stovky žen“, což by nebylo tak zajímavé, kdyby do seznamu nepatřily i Marlene Dietrichová, Rita Hayworthová nebo Joan Crawfordová.
Některé jeho filmy ze zlaté éry starého Hollywoodu 50. a 60. let už dávno zavál čas; ne tak přelomového Spartaka z roku 1960. Zásadní na něm je, že tu Douglas nejen hrál titulní roli, ale sám si látku, tehdy pro herce netradičně a pionýrsky, i vybral, produkoval, a navíc jen týden před začátkem natáčení nouzově povolal režiséra Stanleyho Kubricka.
Zvlášť jedna scéna ze Spartaka je popsána ve filmových učebnicích, vzpomínal na ni nedávno i deník Guardian. Douglas, mimochodem muž výšky pouhých 175 centimetrů, ostře řezaných rysů a s výrazným důlkem na bradě, v ní dramaticky křičí: „Já jsem Spartakus!“ – a tím se otevřeně odevzdává Římanům k popravě. Jeho nejvěrnější následovníci, mezi nimi i otrok Antonius (Tony Curtis), však před svého vojevůdce jeden po druhém vbíhají, aby tak beze slov vyjádřili loajalitu. Chtějí místo Spartaka obětovat život svůj.
I když mě varovali...
Jeden z nejlepších hollywoodských scenáristů všech dob Dalton Trumbo (1905–1976), kterého Kirk Douglas jako producent pro Spartaka osobně oslovil, tu scénu později vysvětloval takhle: Chtěl napsat převrácenou variantu křesťanského tématu, vymyslet obraz, ve kterém – těsně před ukřižováním – nejvěrnější otroci Spartaka nezradí, ale naopak podrží. Jedná se samozřejmě o čistou fikci, jež nemá nic společného ani s původním románem, ani s kusými historickými informacemi (vůdce třetího povstání otroků v Římě Spartakus zahynul normálně v bitvě).
Zásadní je, že Dalton Trumbo, mimochodem držitel Oscara za scénář k Prázdninám v Římě, získal v Kirku Douglasovi stejně loajálního kolegu. Trumbo byl totiž nejnadanější člen „Hollywoodské desítky“ scenáristů, z nichž několik se stalo alkoholiky, nebo dokonce spáchalo sebevraždu. Tuto černou listinu vytvořil ultrapravý senátor Joseph McCarthy: v roce 1947 Trumba obvinil z nepřípustných levicových názorů a nedovoleného zločineckého spolčení s komunisty. Trumb odmítl vypovídat před Zvláštní komisí amerického Kongresu, proto v roce 1950 strávil jedenáct měsíců ve vězení. Psal pak celou dekádu pod různými krycími jmény. Fakt, že ho Kirk Douglas v roce 1958 najal na dramatizaci Spartaka a otevřeně o tom mluvil, znamenal veřejně deklarovaný konec mccarthyovské hysterie.
Kolem této filmařské černé listiny sice najdeme víc tvůrců, kteří se zasloužili o její konec (patří k nim režiséři Alfred Hitchcock a Otto Preminger), vše ale nastartoval právě Douglas. Jako začínající producent donutil společnost Universal Pictures, aby byl Dalton Trumbo poprvé po letech uveden v titulcích „normálně jako člověk“. „Příliš mnoho lidí v té době používalo falešná jména. Přišlo mi to trapné,“ řekl k tomu stručně v jednom z rozhovorů pro Hollywood Reporter. „Moje společnost produkovala Spartaka a já byl dostatečně mladý a impulsívní na to, abych si se svými titulky dělal, co chci. I když mě varovali...“
Ano, varovali. V životě pak například získal jen jediného Oscara. Bylo to až v roce 1996 – za celoživotní dílo.
Freudovské trauma
Další zásadní podíl producenta Kirka Douglase na světové kinematografii v sobě nese výraznou českou stopu. Historie Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem vešla do filmových dějin jako „freudovské trauma“ rodiny Douglasů, byť trauma s happy endem v podobě devíti oscarových nominací, z nichž pět bylo na sošku Oscara proměněno.
Kirk Douglas koupil autorská práva k románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven za 47 000 dolarů už v roce 1962 – a hrál taky hlavní roli pacienta McMurphyho v divadelní adaptaci Přeletu, a to na Broadwayi v letech 1963–1964. Hra měla premiéru pár dní před atentátem na Kennedyho a moc úspěšná nebyla; Douglas tak do filmového zpracování vkládal všechny své naděje. Jenže tehdy nedokázal přesvědčit žádné filmové studio, aby film, který teď všichni tak dobře známe, financovalo a realizovalo.
Námět poslal i Miloši Formanovi, protože si myslel, že by se pro filmovou verzi hodil. Kniha ale nikdy nedorazila, pravděpodobně ji zabavili českoslovenští cenzoři. Což ale Kirk Douglas netušil a vysvětlil si mlčení jako nevychovanost mladého českého režiséra; za scénář ani nepoděkoval!
Že si tenkrát nikdy nezavolali, je sice škoda, ale ne až tak velká. Když Miloš Forman knihu později dostal – tentokrát už od Michaela Douglase – a okamžitě s nadšením námět přijal, netušil, že mu tutéž látku deset let předtím nabízel Michaelův otec.
Producentské žezlo tedy převzal Douglas junior, jenž snímek realizoval ve složité koprodukci se Saulem Zaentzem a United Artists. Jenže: psal se už rok 1975, a tak Kirka Douglase nahradil Jack Nicholson (v úvahu přicházel ještě Gene Hackman nebo Marlon Brando). Zajímavé je, že právě Jack Nicholson chtěl kdysi autorská práva na Přelet taky koupit a zlobil se, že mu je „dědek Douglas“ vyfoukl.
A tak producent Kirk Douglas kvůli pokročilejšímu věku přišel o roli, kterou považoval za svou životní. „Byl to prý mimořádně bolestný moment, při němž si Kirk Douglas uvědomil, že dny jeho filmové slávy jsou už sečteny,“ píše deník Guardian.
Rodinný klan ve Varech
Zatímco Michael Douglas (1944), nositel Oscara za hlavní roli ve filmu Wall Street v roce 1987 a herec v dalších čtyřiceti filmech, byl na festivalu v Karlových Varech v roce 1998, jeho matka Diana Douglasová (1923–2015), taky herečka a první manželka Kirka Douglase, se na český festival dostala až v roce 2003 spolu s vnukem Cameronem (1978), Michaelovým synem, mimochodem sedm let zavřeným pro překupnictví drog.
Všichni tehdy hráli v rodinném filmu Tak to chodí. S Dianou jsme si tehdy v rozhovoru pro Reflex povídaly, proč Michael dlouho nechtěl být hercem; měl z Kirka obrovský respekt. „Bylo pro něj děsivé dívat se na plátně na otce. Byl tak silná a dynamická osobnost, že Michael nevěřil, že by se mu mohl někdy vyrovnat,“ tvrdila mi Diana, která se s Kirkem rozvedla, když bylo Michaelovi sedm a jeho bratru Joelovi čtyři roky.
Za biologickým otcem však oba bratři, kteří rozvod nesli velice těžce, pravidelně jezdili do Hollywoodu. Na večírcích tak už od šestnácti let poznávali Burta Lancastera, Franka Sinatru nebo Tonyho Curtise. „Tohle všechno ve mně zanechalo stopu v poznání, že otec byl filmová hvězda – a teprve až pak otec. Byli jsme mnohem víc emocionálně odkázaní na nevlastního tátu,“ říká Michael a dodává, že si stejnou životní trajektorii zopakoval i on sám – prvního manželství ani dětí z něj vzešlých si moc neužil, zato ve druhém – s herečkou Catherine Zeta-Jonesovou – má dnes dospívajícího syna Dylana a dceru Carys, které bedlivě sleduje, oba totiž chtějí být herci. Říká o nich: „Viděli jsme je už na jevišti dostkrát na to, abychom poznali, že to tam je. O další generaci Douglasů uslyšíte. Vůbec o tom nepochybuji.“
Zakladatel tohoto stále se rozrůstajícího hereckého klanu Kirk ale líp než kdokoli jiný ví, že samožerné, fascinující i zničující hollywoodské pozlátko trvá i pro ty nejsilnější kusy maximálně pár dekád. Pak – v lepším případě – už dotyčnému zbývá jen pytel peněz a spousta volného času. S penězi i s volnem se každá z těch „agresívních a maskulinních“ hvězd, jak jim říká Michael Douglas, vypořádá po svém. Nejlépe a nejinteligentněji to udělal Robert Refdord, když se začal věnovat rozvoji nezávislých filmů a festivalu Sundance, který založil.
Vygooglujte si mě!
Jenže Kirk to měl složitější, jeho cesta za americkým snem byla opravdu ukázková. Když se před sto lety narodil jako Isur Danielovič Děmskij, jméno si prý změnit musel, jinak by se nechytil. Jeho otec se narodil v Moskvě jako ruský Žid a do USA odešel, aby neskončil jako jeho bratr, Kirkův strýc, jenž doma v Rusku zahynul při kozáckých pogromech. Kirk Douglas to podrobně popisuje v knize vzpomínek Hadrářův syn, kde tvrdí, že „nóbl umělecké jméno“ bylo tehdy nutností – už ve škole byl za svůj židovský původ často bit.
Vyrůstal se svými šesti sestrami v nuzných poměrech – rodiče byli negramotní, otec byl v Rusku koňský handlíř, v USA se stal hadrářem – Michael Douglas mu však věnoval celou svou hereckou monografii, v jejímž úvodu píše, že to byl „nejstatečnější, nejchytřejší a nejsilnější člověk“, jakého kdy poznal.
Kirk, jenž se živil všemožně, stál na jevišti poprvé ve třinácti letech, jeho filmy můžeme stále vídat v televizi. Vedle Spartaka si zmínku zaslouží snímek režiséra Billyho Wildera Eso v rukávu (1951), ve kterém vidíme „klasického“ Kirka Douglase jako pochmurného zlosyna – reportéra, který se snaží prodloužit pobyt mužů zavalených v jeskyni, aby mohl napsat tragičtější reportáž. Podobně neetickou roli měl i ve snímku Vincenta Minnelliho Město iluzí (1952) jako filmový producent Jonathan Shields, jenž nakonec zradí úplně každého.
Taky nezapomenutelný – a smutný – je western starého Hollywoodu Statečn í jsou osamělí (1962), k němuž krásný příběh napsal právě Dalton Trumbo. Douglas v něm hraje kovboje, který má jen svého koně – světu rychlých aut už prostě nerozumí a ani rozumět nechce.
Kirk Douglas se sice na rozdíl od Redforda mladým filmařům nevěnoval, ale psal různé vzpomínkové knihy a beletrii; u každé varoval, že je jeho poslední, ale má jich na kontě už dvanáct. Před čtrnácti lety, u příležitosti vydání té deváté, dokonce v novinách napsal motivační dopis mladé generaci („Jestli mě neznáte, vygooglujte si mě,“ začíná provolání, v němž nabádá generaci Y, aby se světem něco udělala).
Muž, kterého jeden z kritiků nazval „egocentrickým hercem“, strávil dlouhý čas jako ambasador dobré vůle – do této funkce jej přizval právě jeho velký kamarád, prezident John Fitzgerald Kennedy. Je taky nositelem nejvyššího amerického civilního vyznamenání, Medaile svobody od prezidenta Jimmyho Cartera.
