Johnny Cash: Příběh muže v černém. Přepadení na Boží hod, drogová závislost a zmrtvýchvstání
Na Boží hod vánoční roku 1982, přesně v šest hodin večer, vrazili do domu countryové legendy Johnnyho Cashe (26. února 1932 – 12. září 2003) na Jamajce ozbrojení lupiči. Jeden držel v ruce nůž, druhý sekeru, třetí pistoli. Každý měl přes hlavu nataženou punčochu. Obklíčili rodinu u svátečního stolu, zrovna když se chystala k modlitbě. Donutili zpěváka lehnout si na podlahu tváří k zemi. A jejich první slova zněla: „Dneska tady někdo chcípne!“
Událost, která se opravdu stala, strašila Johnnyho Cashe ještě dlouho v hrůzných snech. Asi rok před brutálním přepadením se na pozemku svého sídla House of Cash u jezera Old Hickory v americkém státě Tennessee potkal s pštrosem, jejž tu choval na zvířecí farmě. Obrovský pták evidentně neměl nejlepší den; byl podrážděný a příchozího zastrašoval. Výhrůžně rozpínal křídla, vydával skřeky. Johnny na něj vzal klacek a pštros ho kopl do břicha. Zlomil mu pět dolních žeber a vážně mu poranil žaludek. Pálilo to jako čert, a tak si Cash vzpomněl, že mu ještě zbyly nějaké tišicí prostředky, které mu doktor předepsal po nedávné oční operaci.
Když potom došlo k onomu vloupání do jeho luxusní venkovské vily na Jamajce, začal vidět duchy. Jednoho dne jej – předávkovaného valiem – letecky transportovali do nemocnice. Vtom začal vykřikovat, že po něm jde komando. „Chtějí mě dostat!“ halucinoval. „Vyhodí nás do povětří, zabijou mě i celou moji rodinu!“
Tím začala další etapa Cashova života na drogách. S padesátkou na krku si připadal podobně, jako když v Kristových letech vlivem alkoholu a barbiturátů zhubl na sedmdesát kilo. První amfetamin okusil v roce 1957 – a od té doby se vezl. Spása? Znovuzrození? Záchrana v podobě milované druhé ženy June? Tyhle povídačky z oscarového filmu Walk the Line jsou dobré tak pro první třídu. Ještě pár let před smrtí Johnny Cash doslova lezl po stěnách pokoje, kam se zamkl, aby ze sebe vyhnal démona závislosti. A jeho manželka v tom jela s ním: počátkem devadesátých let ji její vlastní problémy donutily užívat narkotika způsobující, že ze sebe někdy nemohla vypravit ani větu.
Tichá bolest v Praze
Před časem svět s velkou pompou objevil Cashovo „pražské“ elpíčko, jež vyšlo v tehdejším Československu v návaznosti na Johnnyho vyprodané koncerty ve Sportovní hale z jara roku 1978. Mezi hráči, s nimiž hvězda country v Praze vystoupila, byl také baskytarista Marshall Grant, jenž se znal s Cashem od konce čtyřicátých let, patřil k jeho nejstarší kapele Tennessee Two a působil i v pozdějších obměnách tria Tennessee Three. Supraphonská nahrávka je tím posledním, na čem se svým kamarádem spolupracoval.
Krátce poté se s Johnnym rozešel ve zlém. To ale čeští fanoušci samozřejmě netušili. Nevěděli ani, že usměvavý idol, prozpěvující s Pavlem Bobkem na americké ambasádě Sunday Mornin’ Comin’ Down, procházel zatím nejhorší feťáckou recidivou od šedesátých let. Nějaký čas po návštěvě ČSSR jeho věrný souputník Grant zjistil, že Cash nakupuje drogy za peníze, které měl jemu a Carlu Perkinsovi dávat stranou na důchod. V roce 1980 ho zažaloval – a k smíření došlo teprve na sklonku let devadesátých.
Když už jsme u těch mýtů: doba příchodu takzvaných osmdesátek nebyla pro Johnnyho Cashe po hudební stránce zdaleka tak nepříznivá, jak se běžně soudí. Obecně se má za to, že mezi lety 1980 a 1990 jeho kariéra stagnovala, renomé upadalo a pěvecké síly i instinkt slábly. Pokud jde o Cashův hlas, nic nemůže být vzdálenější pravdě. Jmenujme jakoukoliv píseň z té doby, rockovou vypalovačkou Goin’ By The Book počínaje a baladou Harryho Chapina Cat’s in the Cradle konče. Johnnyho baryton nebyl nikdy tak znělý jako v okamžiku, kdy mu společnost Columbia Records paradoxně vypověděla nahrávací smlouvu, takže se musel uchýlit do azylu k firmě Mercury.
Výraz hříšného kazatele
Prodej Cashových desek v osmdesátých letech přesto rapidně klesl. Byl tak nízký, že June začala prodávat své šperky, aby měla z čeho platit početný personál. O některých elpíčkách vydaných u Mercury Records slyšeli pouze nejvěrnější fandové, jiná byla rovnou uložena k ledu a na dlouhá léta se ztratila, aby byla po zpěvákově smrti slavně znovuobjevena (viz CD Out Among the Stars z roku 2014). A přitom právě v tomto údajně slabém období nalezl zdánlivě vyhořelý countryman nový směr a sound, na němž mohl v následujících dekádách vystavět svůj úžasný comeback.
Stále častěji se pouštěl mimo zavedený žánr, objevoval skladatele typu Elvise Costella, našel se v písničkách Bruce Springsteena, nechal se inspirovat kapelou The Band. Natočil duet s Paulem McCartneym. A se svým synem nazpíval bluesrockový hit J. J. Calea Call Me the Breeze.
Půda pro titánův návrat byla připravena, jen o tom ještě nikdo nevěděl. Johnny Cash stárnul tak pěkně a tak charismaticky, že už se nemusel stylizovat do muže v černém – nyní jím skutečně byl. Léta soukromého a posléze i veřejného rozmlouvání s Bohem mu do tváře vtesala výraz hříšného kazatele. Kdyby žil na Divokém západě, toulal by se krajem, pistoli v jedné ruce a v druhé bibli.
Cash na úsvitu deváté dekády dvacátého století aspoň podnikl turné s countryovými psanci Williem Nelsonem, Waylonem Jenningsem a Krisem Kristoffersonem, přestrojenými za superskupinu Highwaymen. Pak nešťastně propůjčil jméno megalomanskému projektu Cash Country, což měl být jakýsi zábavní park propojený se sítí hotelů a koncertních sálů, s toboganem, rodeem a kdo ví čím ještě. Johnny tu měl vystupovat sedmdesát pět večerů v roce, takže by mu odpadly starosti s cestováním. Místo toho musel udělat pravý opak: poté, co se sny o vlastním Disneylandu rozplynuly, vyrazil za lepšími vyhlídkami na evropské turné. V únoru 1993 dorazila jeho show do Irska – a tak to vlastně všechno začalo.
Návrat
V Dublinu se Cash těsně před svými jedenašedesátými narozeninami setkal s Bonem, frontmanem irské rockové skupiny U2, s nímž se znal už od roku 1988. Bono Vox mu navrhl, aby se přišel podívat do studia Windmill, kde U2 s producentem Brianem Enem natáčeli album Zooropa. Den předtím napsal Bono text inspirovaný knihou Kazatel a byl přesvědčen, že ho nemůže zpívat nikdo jiný než „man in black“. Měl pravdu: výsledné písni The Wanderer, tvořící postapokalyptický závěr alba Zooropa, dodal Cashův všeobjímající hlas hloubku, která v ní původně možná ani nebyla. Sedm miliónů prodaných kopií znamenalo, že legendu let minulých bere na vědomí celá nová generace. Naprosto nečekaně byl Johnny Cash zase „in“.
Dva týdny po výletu do Dublinu vystupoval v kalifornském Rhythm Cafe. Po produkci za ním přišlo dosti podezřelé individuum – třicátník s vlasy na ramena a hustým plnovousem, jenž se představil jako Rick Rubin, zakladatel Def American Records. Když Rubin rozpačitému Johnnymu sdělil, jaká jména zatím produkoval, pamětník zlatých časů rock’n’rollu se příliš nechytal. LL Cool J? Beastie Boys? Run DMC? Prima, a co dál? Aha, heavy metal…
Johnny byl připraven dopít svou skleničku a tiše se odporoučet zpět do kraje zelených plání. Rick se ale nedal odradit. Neřekl, že si vedle objevování mladých nezávislých kapel dal za cíl vytáhnout z bryndy nějakou odepsanou hvězdu v důchodovém věku, jejíž plamen sice skomírá, ale přesto ještě hoří, jen do něj správně fouknout. Pouze Johnnyho požádal, ať si přestaví, že hraje publiku u sebe doma v pokoji. Nic než kytara, zpěv a cosi nenahraditelného: zkušenost.
Pohřeb supermodelky
Tak nějak vznikla první nahrávka ze série American Recordings, díky níž se Johnny Cash v roce 1994 vrátil do centra dění, s novou strategií a neuvěřitelně starým hlasem. Rubin jeho projev oholil až na kost a stejnou redukcí prošla Johnnyho image. Kdo si album koupil, spatřil zlověstně vyhlížejícího proroka v dlouhém splývavém hábitu. Vlasy mu povlávají ve větru, po levém boku má bílého psa a po pravém černého… V pilotním klipu k mordýřské baladě Delia’s Gone pohřbívá rozcuchaný Cash supermodelku Kate Mossovou do mělkého hrobu. S výrazem šíleného modloslužebníka ji zahazuje hlínou, načež zase odjíždí ve svém hummeru. Televizní kanál MTV se syrového videa zalekl a odmítl ho vysílat. Rádiím pro změnu vadil text písně, obzvlášť tato pasáž: „Když jsem ji poprvé střelil, trefil jsem se do boku. Nedokázal jsem se dívat, jak trpí; naštěstí s druhou ránou bylo po ní.“
Album představující Cashovo tvůrčí zmrtvýchvstání fanoušky překvapilo. Ale to další, Unchained z roku 1996, je posadilo na zadek. Producent Rubin zde v kontrastu s minulou, zcela akustickou nahrávkou Johnnyho obklopil muzikanty z rockové skupiny Heartbreakers v čele s jejich šéfem Tomem Pettym. Přítomen byl i Flea, baskytarista kapely Red Hot Chili Peppers, které Rubin produkoval poslední čtyři cédéčka. Repertoár tvořily skladby z dílny Becka nebo Soundgarden, v písničce Sea of Heartbreak hostovala půlka slavných Fleetwood Mac. Obal desky šokoval fotografií znaveného patriarchy s vlasy barvy padlého sněhu. Ten tam byl uhrančivě tmavý sošný muž, s úspěchem o sobě rozhlašující, že mu v žilách koluje krev Čerokézů. Tímto snímkem přiznával, že není nesmrtelný. A v každé písni bylo slyšet, že v něm stáří hlodá jako červotoč ve stoletém stromě.
Do třetice všeho temného se Johnny Cash zvukově obnažil na albu Solitary Man z října 2000. Zpověď odsouzence smažícího se na elektrickém křesle v jeho verzi písně Nicka Cavea The Mercy Seat je natolik fascinující, že přebíjí i vznešenou variantu hitu One od skupiny U2. Zdálo se, že Cashův pozdní obraz nemůže být dokonalejší. Jenže chyba lávky. V listopadu 2002, pouhý rok před zpěvákovou smrtí, spatřila světlo světa deska The Man Comes Around. A s ní nejen předělávka ikonické skladby skupiny Depeche Mode Personal Jesus, ale hlavně videoklip k písni Hurt, již si countryová stálice vypůjčila od Nine Inch Nails. Ten první náraz, když Johnnyho kostnaté ruce zaklaply víko od piana a tiše na něm spočinuly, byl pro mnohé „k nepobrání“. Michael Stipe ze skupiny R.E.M. se prý u televize třásl ještě dlouho po tom, co písnička skončila. Stejný pocit měli všichni Cashovi příznivci…
Téměř slepý, na kolečkovém křesle, nahrával „man in black“ v dalších měsících do šuplíku, aby nějak přečkal odchod milované ženy, jež ho oproti očekávánínepřežila. Dozpíval – a sbalil krám.
