Kardinál Vlk byl vizionář, který si stál za svým a nebál se. Slova dojímají, ale příklady táhnou, říkával
Když kardinál MILOSLAV VLK (17. května 1932 - 18. března 2017) zemřel, vzpomněl jsem si v asociaci s jeho jménem na film Vlk z Wall Street. Hlavní hrdina, kterého tak skvěle zahrál Leonardo DiCaprio, je v něm milován i proklínán. Důvod? Byl to vizionář, stál si za svým, nebál se, dosáhl vrcholu, ne všechno se mu ale povedlo. Podobný osud provázel i nejvýznamnějšího muže české katolické církve posledních 25 let, Vlka z pražských Hradčan.
O Miloslavu Vlkovi jsme slyšeli v posledním čtvrtstoletí jeho života nekonečná slova chvály, ovšem na jeho hlavu se snášela i tvrdá kritika. A to ze strany některých politiků, ale i laické veřejnosti. Nic jiného ostatně nelze v silně sekularizované a skutečné víře často hodně vzdálené společnosti očekávat. Navíc když byl Vlk v letech 1991 až 2010 českým primasem, tedy nejvyšším představitelem římskokatolické církve v zemi.
Muže, který se narodil 17. května 1932 v jihočeské vesničce Líšnice (okres Písek), musíme ale hodnotit v rámci dobového kontextu a podmínek, za jakých v čele naší největší církve stál. V přetechnizované těkavé společnosti se katolická církev v Evropě ohýbá pod náporem vichru, jaký za více než dva tisíce let své nepřetržité existence nepoznala. V sekularizovaném světě kázání, řeči nebo příkazy moc nepomáhají. Lidi se jimi neřídí. Miloslav Vlk proto v rozhovoru pro Reflex v roce 2011 řekl: „Slova dojímají, ale příklady táhnou.“
V tomto směru byl Vlk daleko silnější a významnější, než si dnes dokážeme přiznat. Zatímco mnoho lidí si myslí, že vysoký církevní představitel má být všeobecně milovaný rozumbrada shlížející na nás laskavým pohledem odněkud z výšin, zemřelý kardinál v něčem skutečně připomínal vlka, ale s malým písmenem na začátku. Někdy kousal, ale netrhal. Někdy zavyl, ale nedělal rámus. Nepřizpůsoboval se moci. Na rozdíl od obecně sdílených představ to byl člověk vtipný a přes navenek propagovaný konzervatismus si uměl představit i nepředstavitelné – například zrušení celibátu kněží.
Pro českou společnost byl ale kardinál Vlk důležitý především ve dvou oblastech. Spoluurčoval směr, jímž se ubírala katolická církev po revoluci v listopadu 1989. A řešil složitou a výbušnou otázku majetkového vyrovnání, která se bohužel propírá až do současnosti. V obou těchto věcech se zrcadlí nejenom předchozí život Miloslava Vlka, ale také vývoj celé země. Při jejím hodnocení byl ostatně kardinál vždy velmi kritický. Někdy až tak, že to mnoho lidí bolelo. A je dobře, že to bolelo, protože pokud se o někom nadneseně říká, že je „svědomím národa“, tak Vlk jím v jistém smyslu byl.
Kam směřovat?
Když byl 27. března 1991 Miloslav Vlk jmenován pražským arcibiskupem, tedy nejvyšším funkcionářem katolické církve v Česku, přišel do úřadu po populárním kardinálu Františku Tomáškovi (1899 až 1992). V tu chvíli se octl v zapeklité situaci, před kterou žádný jeho předchůdce ani následovník nestál. Církev byla zdevastovaná personálně i majetkově, potřebovala nový náboj a oživit tradiční ideje.
Na rozdíl od mnoha jiných kněží si Vlk nezadal s komunistickým režimem. To se ukázalo být jeho celoživotní výhodou. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1968 v Českých Budějovicích, ale jeho pastorační působení zejména v 70. letech minulého století vadilo tehdejším politickým autoritám, bez ohledu na to, kde právě sloužil. Nelibost režimu vyvrcholila v roce 1978, kdy mu byl odňat takzvaný státní souhlas k veřejnému výkonu kněžské služby. Podobně jako někteří chartisté musel přijmout jinou práci. Pracoval jako umývač výkladních skříní u pražského podniku Úklid a později jako archivář ve Státní bance československé. Mimochodem, zaměstnancem banky byl tehdy také Václav Klaus, budoucí premiér a prezident, s nímž se ještě v souvislosti s Vlkem potkáme.
Po nastěhování do pražského Arcibiskupského paláce čekala Vlka práce, jak se v tomto případě příhodně říká, „jako na kostele“. Musel provést rozsáhlé personální změny, obnovit komunisty zničené arcidiecéze, opět pořádně rozběhnout církevní školství a řeholní život a vést jednání o navrácení rozsáhlého zabaveného majetku.
Zásadní otázkou, která přetrvala dodnes, bylo kromě majetku to, jak v lidech opět probudit víru pohřbenou totalitním systémem. Názory na to se liší a kardinálu Vlkovi bylo tehdy i později vyčítáno, že jeho neústupný postoj v otázkách majetkového vyrovnání a odškodnění ublížil snahám o návrat většího počtu lidí do lůna někdejšího hegemona, katolické církve.
„My ale žijeme v jiném světě. V sekularizovaném. Někteří lidé v něm dali Boha stranou. Většina sice nepopírá, že Bůh někde daleko žije, ale tento svět nám prý nechal v rukou a my tady rozhodujeme, ne on. Současný člověk se takto cítí, orientuje se na smysly, na to, co vidí, čeho se dotkne… Je potřeba svět spíše proměnit… Kněží je pořád méně. Musíme víc tlačit na pilu. Možná že Bůh sám nám tím chce ukázat, že máme vzít laiky k větší spolupráci, že je to nutné,“ řekl mi Vlk v jednom rozhovoru. Jenže ani jemu se to nepodařilo podle jeho představ. A nepomohlo ani to, že jej papež Jan Pavel II. jmenoval v listopadu 1994 kardinálem.
Celibát není dogma
Vlkovi oponenti navrhovali v 90. letech jiné cesty – méně tlačit na tradiční hodnoty, více se přizpůsobovat potřebám moderní společnosti. S tou „modernizací“ to ale v církvi vypadá podobně jako s novou, modernizovanou ČSSD. Ať se použily v případě katolické církve jakékoli metody, ať ji vedl jakýkoli člověk, trendy jsou neúprosné –do kostela po celé Evropě chodí stále méně lidí, skutečně věřících je stále míň a také kněze a řeholníky už skoro není kde brát. V tomto smyslu se s odstupem jeví snaha Miloslava Vlka, aby se církev spíše zaměřila na své věrné podporovatele a nekmitala ze strany na stranu, jako prozíravá.
Naopak naivní se ukazují snahy „překlopit“ činnost církve na internet a komunikovat pomocí Facebooku, Twitteru a mobilních aplikací. Jistě, je nezbytné tyto technologické vymoženosti používat (kardinál Vlk si založil svoji internetovou stránku v roce 2007 a byl na ní vždy velmi aktivní), ale představa, že kvůli tomu budou u nás přibývat věřící, je naprosto nesmyslná. Nic takového se nestane. Skutečně hluboká víra není obdobou rozverné sociální sítě, vyžaduje pevnější vůli, proniknutí k hlubšímu přemýšlení, určité odříkání a daleko větší toleranci k ostatním. To věděl velmi dobře i Vlk.
Přitom on sám nebyl tak velkým konzervativcem, jak by se mohlo zdát. Například v otázkách celibátu předznamenal to, co s tak velkou pompou dnes šíří papež František. Kardinál Vlk v rozhovoru pro Reflex řekl: „Celibát není dogma. Je to praxe. A ta může být změněna. I když si nemyslím, že je to nejdůležitější, co se má dnes v církvi řešit. Naopak. Cítíme nedostatek oběti pro druhé a celibát je v tomto případě právě znamením oběti. Dovedu si například představit celibát dobrovolný.“
Největší bouři ale vyvolal Vlk svým vytrvalým a dlouholetým bojem za navrácení ukradeného církevního majetku. Zejména jeho půtky, i když ne všechny pronikly na veřejnost, s Václavem Klausem byly legendární.
Co bylo ukradeno, musí být vráceno
Miloslav Vlk začal o majetku vyjednávat v 90. letech s někdejším premiérem Klausem. V soukromých hovorech kardinál přiznával, že na rozdíl od prezidenta Václava Havla se s předsedou vlády „nemusí“. Dokonce si zcela upřímně myslel, že Klaus ani nemíní církvím jakýkoli majetek vrátit. A skutečně – k žádné dohodě v Klausově éře nedošlo. Nejvyšší představitel katolické církve měl v tomto případě odlišný názor než část biskupů. Tvrdil, že co bylo ukradeno, musí být také vráceno. Jiní biskupové byli ochotnější ke kompromisům.
„Já se ve vztahu k politikům a politice řídil pravdou, právem a spravedlností. Nechtěl jsem v tom ustupovat. Není dobré se s někým paktovat. Dnes je linie jiná, ale to je naprosto normální. Čas jde dál, není možné se zastavit u toho, co jsem chtěl já,“ komentoval později Vlk svůj postoj.
Církevní restituce se nakonec rozběhly až v lednu 2013, za doby vlády Petra Nečase. Dovětkem k letitému boji je třeba zmínit, že Klaus jako tehdejší prezident odmítl tento zákon v listopadu 2012 podepsat. Neměl ale už sílu a možnost, jak ho zvrátit, proto ho zároveň nevetoval.
Jednou věcí si všechny církve, jichž se vyrovnání týkalo, mohou být jisté. Náhrady jsou poměrně velké právě díky tomu, že kardinál Vlk nastavil kdysi laťku hodně vysoko. Kdyby nebylo jeho, vypadalo by odškodnění církví jinak, nebylo by tak rozsáhlé.
Bez servítků
Miloslav Vlk proslul také svou sžíravou kritikou některých politiků, ale i praktik bývalého komunistického režimu.
Na rozdíl od většiny kněží se nebál na své webové stránce napsat, že lidé jako předseda komunistické strany Filip či jeho stalinistická poslankyně Semelová jsou zlem, které brání rozvoji demokracie v Česku. Ozval se hlasitě, když socialističtí hejtmani Hašek a Zimola vytahovali církevní restituce a navrhovali nové zdanění církví. Nenechal bez povšimnutí jednání Miloše Zemana i dalších politiků. Nemlčel, nepřikyvoval.
Poněkud komplikovanější, což se mu mělo také za zlé, byl jeho vztah s nástupcem v úřadě Dominikem Dukou. Ne, nebyla to nenávist ani to nebyl šprajc, jak se někdy uvádí. Jen Vlk a Duka byli ze zcela jiného těsta.
„Každý biskup má svoji linii, jde svou cestou. Je dobrým zvykem v církvi, že předchůdce nekritizuje své nástupce. On radit nepotřebuje, má svůj tým. Respektuji svobodnou vůli každého člověka. Každý je jiný. Nezkoumám, zda by vlastně chtěl v něčem poradit, či ne. Chtěl, aby si kněží zvolili mě nebo jeho pro nějaké akce. Odmítl jsem to. Nelze stavět kněze do rozpaků, aby někdo měl pocit, že mě definitivně opustil, nebo jeho, že jdou za ním,“ tak kardinál (Vlk) komentoval vztah k jinému kardinálu (Dukovi).
Není ani pravda, že se v únoru 2010 odmítl po své rezignaci z funkce odstěhovat z pražského Arcibiskupského paláce. To by ani nebylo dost dobře možné. Jen se neodstěhoval daleko, pouze pár domů od paláce do bytu na Hradčanském náměstí. Někdo to chápal jako vytvoření alternativního centra moci k Dukovi. Možná to bylo z Vlkovy strany naznačení určité síly, ale to patří k církevním hrám stejně jako k hrám politickým. Označme to za „Boží šachy“.
Těžký odchod
Symbolicky o posledních Vánocích byl Miloslav Vlk hospitalizován a byla mu diagnostikována rakovina plic, jež metastázovala do kostí. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval, ale kardinál ani ve chvílích, kdy už bylo jasné, že si ho Bůh povolal k sobě, neztrácel nadhled.
Asi tři týdny před smrtí jsem mu poslal SMS, abych ho povzbudil. Odpověděl (to dělal vždy) téměř obratem a poděkoval. Jasně, stručně.
V sobotu 18. března 2017 po krvácení z dvanáctníku do dutiny břišní kardinál Vlk zemřel. Odešel tak nejvýznamnější představitel katolické církve polistopadové doby.
