George Soros: Příběh vlivného finančníka, proti kterému se obrací čím dál víc lidí
Americký finančník a jeden z nejbohatších mužů světa, George Soros (* 12. srpna 1930), je pro jedny štědrý sponzor nových demokracií, pro jiné muž, který s oblibou svrhává nelevicové vlády všude ve světě. Kde je pravda?
Oba vyhrocené názory mají své zastánce i v současné debatě o tom, zda by se Sorosova vlajková loď – Středoevropská univerzita (CEU) – měla přestěhovat do Prahy.
Rozpad světa
Mimochodem právě úvahy o stěhování jeho budapešťské univerzity zapadají do mozaiky posledních měsíců, kdy se jakoby Sorosův svět začal rozpadat. V Bílém domě už nesedí Barack Obama, jenž se v mnoha oblastech zahraniční i domácí politiky řídil Sorosovými návody.
Do funkce amerického prezidenta navíc neusedla jeho dlouholetá kamarádka Hillary Clintonová, ale naopak muž, o kterém Soros veřejně mluví jako o podvodníkovi a „rádobydiktátorovi“. Trumpova výhra navíc zasáhla Sorose i v oblasti, kde měl tento miliardář dosud pověst téměř neomylného znalce. Stála ho totiž zhruba miliardu dolarů, protože jím ovládané firmy vsadily na finančních trzích na výhru Hillary Clintonové a pak jen sčítaly ztráty. I tak protřelý finančník, jako je Soros, se totiž tentokrát nechal unést svými emocemi a politickými názory.
Vlna odporu k Sorosovým aktivitám se navíc aktuálně zvedá i jinde. V malé, balkánské Makedonii již vznikla organizace s výmluvným názvem Hnutí zastavme Sorose. Albánská opozice chce zase kvůli jeho údajně přehnané podpoře postkomunistické vlády bojkotovat červnové, parlamentní volby. A maďarský premiér Viktor Orbán vyhlásil rok 2017 za období, kdy by se miliardářova rodná země měla konečně zbavit Sorosova přehnaného politického vlivu.
Maďarské kořeny
George Soros se narodil 12. srpna 1930 v Budapešti ještě pod jménem György Schwartz. Pocházel ze zámožné židovské rodiny, jež se ovšem jako řada tehdejších maďarských Židů příliš ke svým kořenům nehlásila. S narůstajícím antisemitismem v předvečer druhé světové války se Sorosův otec rozhodl rodině změnit jméno a vybral právě slovo „Soros“. Líbilo se mu, protože se nové příjmení čte stejně i pozpátku a má význam nejenom v maďarštině („další v řadě“), ale také v otcově milovaném esperantu („bude se vznášet“), které syna už od mládí učil.
Jen změna příjmení by samozřejmě při nacistické okupaci židovskou rodinu nezachránila, ale Sorosovu otci se naštěstí podařilo zajistit falešné dokumenty, jež potvrzovaly křesťanský původ celé rodiny.
Emigrant a číšník
Nástup další totality – komunistů – už ale budoucího George Sorose přiměl k opuštění rodné země. V roce 1947 emigroval do Velké Británie. Zde se jako uprchlík živil mnoha způsoby: jezdil s výtahem, prodával suvenýry na pláži, dělal číšníka. Tím vším si přivydělával, aby si mohl dovolit studia na prestižní London School of Economics, kde se věnoval oboru filozofie.
Během londýnských studií se odehrály dva momenty, které ovlivnily Sorosovy budoucí aktivity. Když jedna jeho univerzitní učitelka zjistila, že její student musí po nocích pracovat jako číšník, požádala pro něj o dar kvakerskou charitativní organizaci, jenž Sorosovi zajistila prostředky na další studium. Obdarovaný později tento okamžik často zmiňoval jako inspiraci pro své budoucí charitativní aktivity.
Ještě výraznější vliv na Sorose ovšem měl další z učitelů – světoznámý filozof Karl Popper. Jeho koncept otevřené společnosti se stal základním prvkem Sorosova politického světonázoru a inspiroval i název hlavní organizace v jeho mohutné síti neziskovek – Nadace otevřené společnosti (Open Society Foundation). A Popperovy názory Soros začal využívat i ve své pracovní oblasti, když po ukončení studia zamířil do finančního sektoru. Dodnes vzpomíná, jak oslovil snad všechny britské banky, ale jen dvě či tři se obtěžovaly odpovědět.
Hedgeový král
Po krátké zkušenosti v britských investičních společnostech odešel v roce 1956 do USA, kde pokračoval ve stejné práci. Na finančních trzích se orientoval pomocí Popperovy teorie reflexivity, již transformoval do reality finančního sektoru, a přišel proto s názorem, že vývoj trhu neovlivňuje jenom skutečný ekonomický stav, ale také představy a očekávání těch, kteří na trhu obchodují.
Tuto představu začal využívat v jím založeném hedgeovém fondu. Takto nazývané fondy se orientují na velmi rizikové operace, jež mohou investorům přinést velké výnosy, ale také naopak výrazné ztráty. Soros se na tomto poli vypracoval v opravdového krále. Existují různé odhady, kolik by si vydělal ten, kdo by do Sorosova fondu při jeho vzniku v roce 1969 investoval tisíc dolarů a nechal je tam až do současnosti. Všechny se ale shodují, že by šlo o miliónové sumy. Fond Quantum totiž během své existence investorům generuje průměrný roční zisk téměř neuvěřitelných 30 procent.
Zlomil Bank of England
Soros měl očividně na finanční spekulace nos, ale do pozice nejbohatšího hedgeového investora světa mu pomohla také odvaha a tvrdost provádět velmi brutální útoky na měny jednotlivých států. Do dějin finančnictví proto vešel se svým už legendárním fondem Quantum jako „muž, který zlomil Bank of England“.
V roce 1992 totiž tlakem na britskou libru donutil britskou vládu nejen k devalvaci, ale také k opuštění Evropského mechanismu směnných kursů, jenž k sobě vázal evropské měny a připravoval je na zavedení společné evropské měny. Takzvaná Černá středa, při níž se britská centrální Bank of England snažila miliardovými investicemi během jediného dne zachránit hodnotu své měny, ale nakonec neustála masívní a rovněž miliardový tlak spekulantů v čele se Sorosem, vydělala jeho fondu Quantum bezprostředně miliardu dolarů a přinesla i další následující zisky.
Zároveň ale paradoxně vedla také k tomu, co přesvědčený zastánce co nejhlubší evropské integrace Soros opravdu nechtěl – k definitivnímu pádu úvah, že by Británie přistoupila k budoucímu euru.
Podobně temnou pověst Sorosovi přinesla i asijská bankovní krize v roce 1997. Při jejím průběhu byl politiky v jihovýchodní Asii opakovaně zmiňován jako ten, kdo ji způsobil nebo k ní minimálně výrazně přispěl. Malajsijský premiér ho obvinil z pádu měny jeho země a k výroku přidal i antisemitské poznámky o tom, že se Soros rozhodl potrestat Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), protože ty mezi sebe akceptovaly nedemokratickou Barmu. Podle premiéra muslimské Malajsie se navíc mělo jednat o součást širšího židovského spiknutí.
Jeden z thajských politiků Sorose zase po pádu místní měny baht nazval „ekonomickým válečným zločincem“. Přestože pro řadu ekonomů zůstává podíl Sorose na asijské ekonomické krizi sporný, ve veřejném mínění mnoha zemí už asi americký miliardář zůstane zapsaný jako „ekonomický terorista“, vydělávající na poškozování ekonomik jednotlivých států.
Demokratický filantrop
Lepší tvář si proto Soros začal budovat pomocí role štědrého mecenáše celosvětové sítě neziskových organizací. Během svého působení ve finanční branži nashromáždil majetek, jehož hodnota se aktuálně odhaduje přibližně na 25 miliard dolarů a činí z něj člena skupiny třiceti nejbohatších lidí světa. Na druhou stranu už ale přibližně osm miliard dolarů ze svého věnoval na různé charitativní projekty.
I vzhledem ke svým středoevropským kořenům své aktivity Soros výrazně zaměřil také na podporu pádu komunismu v Sovětském svazu a dalších zemích bývalého východního bloku.
Do této skupiny patří v podstatě i Česká republika, na niž se Soros jako na docela stabilní demokracii už později příliš nezaměřoval. Pamětníci si proto možná jen vzpomenou na to, že dnes propíraná Sorosova Středoevropská univerzita původně sídlila v Praze, ale když jí Klausova vláda v roce 1996 odmítla poskytnout různé výhody a úlevy, přestěhovala se do Budapešti.
Barevné revoluce
Jiné to ale bylo v zemích, kde se transformace komunistického režimu v demokracii zadrhla.
Kontroverze ovšem vyvolalo i jeho působení ve snaze ukončit vlády politiků, jako byl Vladimír Mečiar na Slovensku nebo Franjo Tuđman v Chorvatsku. Jedni tleskali tomu, že Soros a jeho neziskové organizace podporují příklon zemí k liberální demokracii a Západu, ale našli se i tací, jimž se už tehdy nelíbilo vměšování z ciziny, které mělo za cíl ovlivnit vůli voličů v dotyčné zemi.
Na začátku nového tisíciletí se Soros stal jedním z velkých sponzorů tzv. barevných revolucí. Takto pojmenované vlny protestů vedly ke změně proruských vlád na prozápadní na Ukrajině, v Kyrgyzstánu i v Gruzii. To se samozřejmě nelíbilo Rusku a dalším oponentům rozšiřování západního vlivu v této oblasti. Arabská stanice al-Džazíra dokonce na základě těchto Sorosových aktivit napsala v jednom ze svých komentářů, že Gruzie se již stala „dalším státem USA a její guvernér se jmenuje George Soros“. A síť Sorosových institucí hrála svou roli také v případě pozdějšího ukrajinského Majdanu, který vykazoval podobný vývoj jako předcházející barevné revoluce.
Importér levice
Podporoval legalizaci potratů v Irsku či Mexiku, usiloval o dekriminalizaci drog v Indonésii, propagoval kolumbijskou mírovou dohodu s narkomarxisty, prosazoval práva transgenderových osob v Guatemale, celosvětově se bil za legalizaci prostituce, proti klimatickým změnám nebo za označení Izraele za stát porušující lidská práva.
Tento levicově liberální koktejl logicky vadil i národně konzervativním politikům v postkomunistickém regionu, kde Sorosovy organizace zkoušejí propagovat stejný přístup k politice.
Maďarský premiér Viktor Orbán veřejně říká, že Soros je pro jeho zemi větší hrozbou než Vladimir Putin a jeho Rusko. To je pro Sorose opravdu z mnoha ohledů velmi hořká pilulka. Jde nejenom o jeho rodnou zemi, ale také o fakt, že právě na boj s Putinem se finančník v posledních letech velmi silně zaměřuje, protože v něm vidí velkého nepřítele jím podporovaného konceptu „otevřené společnosti“.
A hořkost celé epizodě dodává i samotná osobnost maďarského premiéra Orbána, jenž velmi výrazně symbolizuje odklon od Sorose v regionu postkomunistické střední a východní Evropy. Byla to totiž právě Orbánova strana Svaz mladých demokratů (FiDeSz), kterou Soros během závěru komunistického režimu na konci 80. let výrazně podporoval. Vedle kopírek pro šíření jejích materiálů poskytl i řadu stipendií pro její čelné představitele. A jedním ze stipendistů byl právě i osobně Viktor Orbán.
Poučný je však i případ Makedonie, kde Soros v posledních letech velmi výrazně investoval do údajné demokratizace země. Ve skutečnosti se ovšem zaměřil hlavně na odstranění konzervativní vlády Nikoly Gruevského a na širokou podporu opozičních sociálních demokratů a jejich spojení s menšinovými Albánci.
Zvenku se tamní aktivity Sorosových organizací jeví jako snaha odstranit demokraticky zvolenou vládu strany, která sice jistě není bez chyby, ale na druhou stranu přes různé své aféry třikrát za sebou vyhrála svobodné volby. Díky souboji Sorose s konzervativní vládou v dříve jednoznačně prozápadní zemi výrazně poklesla podpora vstupu do EU i NATO a vliv si v zemi chce začít budovat i Rusko, jež láká tvrzením, že existuje falešné dilema „Sorosův“ Západ, nebo Rusko. Agresívní prosazování Sorosových plánů zde proto vedlo k úplnému opaku.
Něco podobného se děje v sousední Albánii, jejíž postkomunistický premiér Edi Rama byl dokonce hostem na Sorosově třetí svatbě. Albánská opozice tvrdí, že zemi vládne jen díky Sorosovým miliónům.
Levicová Tea Party
Zejména poslední etapa Sorosova zahraničního angažmá hodně souvisí s tím, jak se miliardář začal od počátku století otevřeně a velmi aktivně zapojovat do vnitroamerické politiky. V době prezidentství mladšího Bushe se Soros pustil do velmi silné podpory jemu blízké Demokratické strany.
Angažoval se silně v reformě financování amerických politických stran, jež paradoxně omezila menší sponzorské dary, a posílila tím velké dárce, jakými je Soros a jeho neziskové organizace. Nabitý vliv Soros namířil prvotně ke svému údajně „životnímu cíli“, kterým měla být porážka George W. Bushe při jeho volební obhajobě místa v Bílém domě v roce 2004. Když v tom Soros neuspěl, dospěl k názoru, že vinny jsou jednak volební fígle republikánů, ale také to, že Demokratickou stranu ovládají příliš umírnění politici.
Jeho peníze proto začaly podporovat posun demokratů doleva, například zveřejňováním informací o tom, jak „příliš“ umírnění demokraté zrazují svým hlasováním levicové hodnoty. Dále jeho peníze také pomohly v řadě amerických států zvolit demokraty do čela úřadů odpovědných za sčítání volebních hlasů, což pak následně přineslo demokratům výhody v případě těsných volebních výsledků.
Sorosův Obama
Obrovský vliv Soros a jeho ideje nabyli, když se prezidentem stal v roce 2008 Barack Obama. Toho Soros podpořil v primárkách, což nemile překvapilo Hillary Clintovou, k níž měl do té doby i osobně velmi blízko. Soros však i tady vsadil tvrdě na své zájmy a názorová blízkost se silně levicovým Obamou převážila i nad osobními vazbami s Clintonovými.
Obama po zvolení do své prezidentské administrativy vzal celou řadu osob ze Sorosových politických neziskovek, ale hlavně začal prosazovat mnohé Sorosovy vysněné projekty. Zdravotnická reforma Obamacare byla přesným důkazem Sorosova vlivu na nového prezidenta. Stejně tak Soros protlačil velmi silnou orientaci nové vlády na boj proti klimatickým změnám. Jeho představám konvenoval i Obamův odklon od podpory Izraele. Soros jako velký kritik Státu Izrael totiž dlouhodobě prosazuje myšlenku, že za antisemitismus ve světě může zejména agresívní politika Izraele a její podpora ze strany USA.
Otevřme hranice
Soros byl také tím, kdo silně tlačil na Obamu, aby přestal podporovat egyptského prezidenta Mubáraka a otevřel dveře arabskému jaru. Kdo by si myslel, že Soros později tohoto kroku litoval kvůli nárůstu migrace, ten by se mýlil. Soros je totiž přesvědčen, že problémem není migrace, ale hranice, jež jí brání. Jeho dary proto směřují i na podporu těch, kteří prosazují politiku otevřených hranic a odmítají bránit migraci.
Americký finančník totiž dospěl k přesvědčení, že hlavním nepřítelem lidstva už není komunismus nebo nacismus jako za časů Karla Poppera, ale „tržní fundamentalismus“, bránící vyrovnání mezi bohatými a chudými. Soros přitom lék vidí v podobě přerozdělování, a to nejenom v rámci jednotlivých států, ale také mezi bohatými a chudými státy.
Soros v rámci své názorové doktríny vlastně vůbec nemá rád národní státy a raději by preferoval určité nadnárodní instituce, jež by dohlížely na ochranu svobody v jednotlivých částech světa. K tomuto přesvědčení došel na základě tvrzení, že zatímco moderní finanční trhy už fungují globálně, politika se stále odehrává v rámci „zastaralých“ národních hranic.
Sorosem vychvalované nadnárodní instituce by podle něho navíc omezily přílišnou a podle Sorose nezdravou dominanci USA v dnešním světě. V této souvislosti je příznačné i to, že Soros vybudoval organizaci Nezávislý diplomat, která měla pomáhat s diplomacií státům, jež dosud nikdo nebo skoro nikdo neuznává – Kosovu, Severnímu Kypru, Somalilandu či marxistickým rebelům ze Západní Sahary, kterou okupuje Maroko. Pro mnohé se tím ale Soros stal mužem podporujícím separatisty rozbíjející své původní státy.
Epilog
V kontextu Sorosových názorů pak asi nepřekvapí ani to, že Soros nyní poskytl milióny dolarů na podporu protestů v době inaugurace nového prezidenta Trumpa. Soros má totiž i tuto další tvář, která spočívá v podpoře velmi silně ideologické levicové politiky. Ta se čím dál tím více promítá i do jeho zahraničních aktivit a činí ze Sorose pro mnohé kontroverzní postavu.
Směsice dravého finančníka, ale i krajně levicového ideologa – to je George Soros, muž, pro nějž je dnešní, nastupující Trumpův svět opravdovou noční můrou.
