Jan Ferák: Český letec uprostřed velkého dramatu španělské občanské války a v nacistickém zajetí
Historie před nás nejednou stavěla okamžiky, kdy bylo třeba rozhodnout: buď bojovat – a třeba i padnout –, anebo ustoupit, přežít, nebo jen přežívat. A ono se uvidí... Měli jsme naštěstí dost mužů i žen, pro něž volba byla jednoznačná: bojovat! Jedním z tohoto zástupu byl i JAN FERÁK (8. červenec 1913 - 15. květen 1942), český letec, který se ocitl uprostřed dramatu, jímž byla španělská občanská válka.
Dnes už se ztrácí v hlubinách paměti obrovské zaujetí, s nímž tehdejší československá veřejnost události ve Španělsku sledovala. A nebylo divu. Poněvadž velmi záhy začalo být zřejmé, oč v této vzdálené zemi, nazíráno z dobového hlediska, jde. Fašismus zde zaútočil – a hrozba, již představoval, se tehdy týkala i nás.
Španělská občanská válka vypukla 17. července 1936, kdy v místním rozhlase zazněla zpráva, že nad celým Španělskem je nebe bez mračen. Byl to signál k povstání, jehož cílem bylo svržení republikánské vlády a obnovení monarchie.
Od samého počátku bylo zřejmé, že nepůjde o konflikt lokální, ale naopak, že se zde střetnou zájmy evropských velmocí. Signalizoval to už začátek konfliktu. Tato válka by sotva mohla vypuknout, nebýt leteckého mostu, tehdy věci vskutku novátorské, který vytvořilo dvacet třímotorových Junkersů Ju 52. Pohotově je poskytlo nacistické Německo, jež mělo v pyrenejské oblasti perspektivní záměry.
Junkersy dopravily ze severoafrického teritoria do Španělska patnáct tisíc marockých střelců, ony pověstné Maury, o něž se mohl opřít tehdy zatím málo známý generál Francisco Franco y Bahamonte (1892–1975).
Křest ohněm
Jan Ferák se do Španělska dostal v polovině října 1936. V Paříži, kam se vydal s kamarádem, aby se trochu podíval do světa, byl svědkem demonstrace na podporu boje republikánských sil. A ta na něj zapůsobila tak silně, že neváhal. Odjel do Španělska, aby se ho také zúčastnil. Jak správně usoudil, jako letec s výcvikem stíhače tam mohl být užitečný.
Nemýlil se. Po vyřízení nezbytných formalit ho zařadili do stíhací skupiny složené z dobrovolníků z různých zemí, která operovala z letiště v blízkosti Madridu. Byla vyzbrojena již poněkud zastaralými typy francouzské provenience Dewoitine D.372, nicméně byla schopna čelit bombardérům útočícím na Madrid. Ani ty nepatřily k nejmodernějším. Byly to již vzpomenuté Junkersy Ju 52 a italské savoie.
Zde prožil své první letecké souboje, ať již se střelci bránícími své bombardéry, nebo s piloty stíhacího doprovodu. Povstalecké letectvo létalo s velkým černým X na křídlech a směrovkách a tvořili je téměř výhradně němečtí a italští letci.
Němci ve Španělsku nasadili svou tehdejší standardní stíhačku Heinkel He 51, dvojplošník sice elegantních tvarů, ale vcelku slabých výkonů. Pro začátek to ovšem stačilo, modernější typy měly přijít později. Ostatně italské Fiaty CR.32, třebaže šlo taktéž o dvojplošníky, byly výkonnější a po celou dobu konfliktu si udržely respekt nebezpečného protivníka.
S oběma měl Jan Ferák co do činění – a právě s heinkelem „jedenapadesátkou“ učinil zkušenost velice tristní. Při jednom z prvních soubojů se mu podařilo jeden He 51 sestřelit, jenže druhý ho zasáhl.
Ferákova dewoitina začala hořet, šla dolů, Ferák se sice mohl zachránit seskokem s padákem, ale měl dobrý důvod, aby to neudělal. Vál vítr a to bylo nebezpečné: zanesl by jej do nepřátelských linií a to mohlo být osudné. Stalo se totiž nejednou, že fašisté zajaté republikánské letce zabili a jejich zohavená těla shazovali v bednách na republikánská letiště. Zcela v duchu svého hesla ¡ VIVA LA MUERTE ! Ať žije smrt! Proto napjal všechny síly, aby se zasaženou dewoitinou unikl z palby a nouzově přistál v republikánských liniích. To byl jeho křest ohněm.
Krásný příběh, skvělé „otevření“ k legendě o vynikajícím stíhači, která se kolem Ferákovy osobnosti postupně vytvořila. Přiznávám, že k jejím šiřitelům jsem patřil i já. Jak ale čas plynul, vynořila se otázka, je-li tato legenda ve všech bodech pravdivá. Nicméně nepředbíhejme. Zkusme se nejprve zamyslet, z čeho vyrostla, co ji předcházelo, kdo ji vlastně vytvořil? Nelze pochybovat, že musíme začít u jejího nositele.
Pohled do tváře
Z několika mála dochovaných snímků na nás hledí mladá sympatická tvář, jež naznačuje, že jde o nadějného, bezpochyby odvážného muže. Co o něm víme více?
Máme před sebou jeho kmenový list vojáka Československé republiky, můžeme tedy číst: Narodil se 8. července 1913 v Ústí u Vsetína v zemi Moravskoslezské, byl odveden 13. 7. 1933 jako dobrovolník na 14 měsíců činné služby a dalších 22 měsíců jako délesloužící. Služební povinnost v I. záloze mu byla vyměřena do roku 1953, ve II. záloze do 31. 12. 1963.
Přísahu vykonal 15. července 1933, do československé branné moci byl zařazen 1. srpna téhož roku a vtělen k leteckému pluku T. G. Masaryka v hodnosti vojína.
Byl jím ovšem jen velmi krátce; 15. října 1933 je povýšen na svobodníka. Zhruba za rok dosahuje hodnosti desátníka. To už má za sebou kompletní pilotní výcvik a 15. ledna 1935 je jmenován polním pilotem letcem.
V osobním záznamu je po stránce povahové hodnocen jako unáhlený, lehkomyslný, méně spolehlivý. Po splnění prezenční povinnosti je ovšem znatelný pokrok: záznam uvádí, že pod dozorem pracuje velmi dobře. Je bystrý, snaživý.
Kmenový list také doplňuje naše poznání Ferákovy osobnosti. Měřil 178 cm (což tehdy znamenalo postavu vyšší, než byl průměr), vážil 75 kilogramů. Obličej měl kulatý, nos ostrý, bradu špičatou, ústa souměrná. Vlasy světlé, oči modré, obočí světlé. Kamarádi, kteří ho znali osobně, udávali barvu vlasů spíše rusou, nikoli úplně světlou.
V rubrice vojenské způsobilosti záznam uvádí: Chápavý, rázný, potřebuje dohledu. Jako pilot velmi dobrý. Jako instruktor pěšího výcviku velmi dobrý.
Smrt otce
Poznamenejme jednu okolnost, již kmenový list nezachycuje, která se však jistě promítla do jeho života: v dětství ztratil otce za tragických okolností. Otec, profesí elektrikář, zahynul úderem elektrického proudu.
Není pochyb, že pro chlapce to znamenalo silně traumatický zážitek, jenž ovlivnil jeho psychický vývoj. Jak dalece a v jakém směru, o tom se můžeme pouze domýšlet. Není však vyloučeno, že toužil dosáhnout co nejlepších výsledků, aby otec (jakkoli neživoucí, nicméně pevně trvající v jeho mysli) viděl, jakého má syna... A nepůjde-li to jinak, potom...
Co tedy není v pořádku? Proč bychom měli pochybovat o pravdivosti legendy o vynikajícím stíhači?
Pochybnost vytváří údaj, na nějž narazil při studiu Ferákovy osobnosti historik dr. Jiří Rajlich, podle něhož se Jan Ferák v průběhu celého roku 1936 zdržoval v ČSR – a tudíž popisované události nemohl prožít.
Ve snaze objektivizovat si názor obrátil jsem se na kolegu Stanislava Motla, jenž se tímto tématem též (a velmi podrobně) zabýval, s dotazem, co o překvapivém zvratu soudí. Sdělil mi, že při studiu informací o Janu Ferákovi měl možnost nahlédnout do sovětských archívů, kde má Jan Ferák svou složku, v níž je jeho pobyt ve Španělsku doložen několika svědeckými výpověďmi tehdy žijících účastníků. Obsáhle hovořil i s Ferákovou manželkou, tenkrát ještě žijící, takže on sám pochybnosti o pravdivosti původní legendy nemá. Sám doufá, že nejasnost, pokud vznikla, se časem vyjasní…
Buď jak buď, Ferákova účast ve Španělsku je nesporná v roce následujícím, to znamená v roce 1937, kdy létal na bombardéru Potez 54. Tehdy také prožil velmi dramatické události.
Sestřelen a zajat
V roce 1937 byl totiž Jan Ferák sestřelen při výzvědném letu nad mořem. Utrpěl sice těžké zranění, ale podařilo se mu dostat z letounu na hladinu, odkud ho vylovili. Zachránili ho ovšem nepřátelští Italové. Dostal se do zajetí. Podrobili ho opakovaným výslechům jak ze strany frankistických zpravodajců, tak posléze i agentů gestapa. Přes Itálii ho totiž letecky dopravili do Berlína, kde ho věznili spolu se zajatými sovětskými letci-dobrovolníky a opakovaně znovu vyslýchali. Poněvadž se zachovalo jeho vyprávění, můžeme si blíže povšimnout, na jaké otázky se zájem hitlerovských zpravodajců soustřeďoval.
„Němci točili výslech jiným směrem než Italové na Mallorce,“ čteme v jeho výpovědi. „Chtěli, abych jim pověděl, kde jsou v Československu ruská letiště, jaké stroje u nás Rusové mají, kde jsou v Rusku cvičeni naši piloti atd. Když jsem o Rusech nic nevěděl, chtěli ze mne dostat odpověď na otázku, s jakým posláním jsem jel do Španělska. Na přání vyslýchajícího úředníka tvrdil tlumočník, že musím být zasvěcen, že oni o tom mají zprávy od nás, že můžu mluvit, jen když budu chtít.“ Ferák ovšem nechtěl, a tak ke slovu přišla známá gestapácká metoda: bití.
Pokud jde o rozmístění sovětských letadel, byla německé rozvědka zřejmě v zajetí představ, jež vytvářela nacistická propaganda, když po uzavření spojenecké smlouvy mezi tehdejší ČSR a SSSR v roce 1935 vytrubovala do světa, že Československo je bolševickou letadlovou lodí v Evropě.
Avšak jinak otázky gestapáckých výslechářů nebyly zdaleka tak nelogické, jak by se snad mohlo zdát. Pro nacistickou rozvědku bylo zřejmě neuvěřitelné, že jsme ve Španělsku neměli pozorovatele a alespoň omezený počet zkušených letců, kteří by mohli provést průzkum bojem: tzn. otestovat, ověřit si německou techniku jakožto techniku potenciálního protivníka v bojových střetnutích.
Pro rozvědku bylo neuvěřitelné, že naše velení po navázání kontaktů se sovětským letectvem a uskutečnění vzájemných návštěv, o nichž německá rozvědka věděla přinejmenším z tisku, nepodniklo žádné kroky, aby se usnadnilo nutné přezbrojení ze standardních dvojplošných stíhaček na jednoplošníky. Jak hitlerovci správně předpokládali, v blízké budoucností k němu mělo dojít. Realizaci tohoto náročného úkolu by nepochybně přispělo, kdyby alespoň učitelé létání byli posláni na přeškolení do sovětských stíhacích škol, kde se na jednoplošnících už běžně létalo.
A bylo pro ně podobně neuvěřitelné, že nebyly podniknuty žádné kroky k unifikaci výzbroje (alespoň palubních zbraní) a úpravy letišť, aby na nich mohla operovat moderní sovětská letadla, jež měla vyšší přistávací rychlost, a tedy i větší požadavky na délku přistávacích ploch...
Zpravodajská tykadla
Marně z Jana Feráka gestapáci vytloukali informace o skutečnostech, jež prostě neexistovaly. A na které velení našeho tehdejšího letectva zřejmě ani nepomyslelo. Ale pozor: tady bychom se mohli mýlit. Existoval tajný plán?
Možná že ano. Přinejmenším někteří naši zpravodajci si dobře uvědomovali, že Španělsko se stalo velkou arénou, kde dochází k měření sil. Letectva velmocí zde získávala zkušenosti s nasazením moderní techniky – což zcela jistě zpravodajce vábilo. A podněcovalo fantazii, jak se k ní dostat, jak z ní také něco vytěžit…
Před mnoha lety jsem při studiu tohoto tématu narazil na zajímavý detail. Existoval projekt, s nímž přišel škpt. Čížek od 1. leteckého pluku, pozdější velitel 312. čs. perutě ve Velké Británii (bohužel nešťastně zahynul při služební cestě 26. 11. 1942). V době, o níž hovoříme, navrhl, aby byla do Španělska vyslána ekipa našich vybraných stíhačů, dobrých střelců, jejichž úkolem by bylo sestřelit nad republikánským územím německé stroje, jejich vraky, a hlavně motory zajistit a dopravit domů k podrobnému prozkoumání.
Nápad nebyl shledán marným. Jak ale získanou kořist dopravit přes takovou vzdálenost? V úvahu přicházela doprava lodí, ovšemže poněkud zdlouhavá, a zejména proto riskantní, anebo letecká. Ta ovšem narážela na problém vhodného letadla. ČSR tehdy neměla stroj potřebného doletu, a tak škpt. Čížek navrhoval úpravu dvoumotorového bombardéru Bloch MB.200 přidáním třetího motoru, čímž by se nejen prodloužil jeho dolet, ale zvýšila by se i spolehlivost letu. Takto upravený stroj se měl dostat přes Středozemí, kde by se zřejmě pro mezipřistání využilo francouzských kolonií či mandátních území, do Jugoslávie a odtud přes Rumunsko domů...
Tak zněl projekt. Vypadal sice poněkud romanticky, nicméně reálné jádro měl. Avšak muži na rozhodujících místech ho nakonec nechali padnout pod stůl. Proč? Poněvadž prý byl politicky neúnosný.
Třeba to ale nebyl ten pravý důvod. Možná zde byl i důvod další: ve Španělsku jsme již zpravodajská tykadla měli. A jedním z nich mohl být právě Jan Ferák.
Dovolená v Paříži
Vraťme se opět na scénu, kde se hraje o Ferákův další osud. Nachází se stále v rukou gestapa. Výslechy nepřestávají. Vydával se, podobně jako oba sovětští letci, s nimiž sdílel berlínské vězení, za Poláka, ale s pranepatrným výsledkem. Gestapáci nepřestávají naléhat, aby kápl božskou. Kdo vlastně je, kdo ho poslal do Španělska, o jaké informace mají jeho šéfové zájem...
Výslechy trvají osm dní a nocí. Pak ho Němci vracejí Italům. Ti ho transportují zpět do Říma, odkud se dostává do San Sebastiánu. A pak… následuje dějový zvrat: výměna za zajaté frankistické letce. Je převezen na španělské hranice. Čeká ho cesta po mostě, kde míjí skupinu sedmi italských a německých letců, dobře oblečených, čistých a beze známek prožitých útrap, a ocitá se znovu na španělské půdě. Je zpátky u svých! Je 19. srpna 1937. Následuje oddech, čtrnáctidenní dovolená s pobytem v Paříži.
Nepřehlédněme tento moment: není bezvýznamný. Jestli totiž Jan Ferák skutečně plnil nějaké zpravodajské úkoly (jak se gestapáci domnívali a jak Feráka neustále ujišťovali, že to bezpečně vědí – což nemusela být jen výslechářská finta), má nyní příležitost předat výsledky své práce. Jsou to jeho poznatky frontového letce, vracejícího se z obrovské cvičné střelnice.
Mohl především vypovědět, že bombardéry, o nichž se dosud soudilo, že vyhrají příští válku, zdaleka nejsou všemocné, ba dokonce, že jsou velmi zranitelné, existuje-li dobře fungující stíhací obrana. S tím souvisela informace, že létání ve tříčlenných rojích, v němž byli naši stíhací letci tehdy cvičeni, je nešikovné, v boji málo účinné, že daleko efektivnější jsou sehrané dvojice. Létání v páru, tak, jak je praktikovali Němci a Sověti. A konečně, že dvojplošným stíhačkám zřejmě odzvonilo; budoucnost že patří celokovovým dolnokřídlým jednoplošníkům se zatahovacím podvozkem; a s výzbrojí minimálně čtyř kulometů... To všechno byly bezpochyby cenné poznatky.
Smrt na moři
Po Janu Ferákovi nám zůstává jen několik dopisů a kusých informací či výpovědí, z nichž můžeme vysledovat jeho další životní dráhu.
Ze Španělska se vrací domů na jaře 1938. Republika krůček po krůčku spěla ke katastrofě. Prožívá Mnichov, březnový zábor v roce následujícím, kdy záhy odchází do SSSR.
Klíčovým datem je rok 1942, kdy se hlásí do formující se československé jednotky v Buzuluku. Je přijat a povýšen do hodnosti rotného. Hodnost kapitána, jíž dosáhl ve Španělsku, mu nepřiznali.
Deklaruje se jako letec s bojovými zkušenostmi a dosahuje zařazení do transportu směřujícího do Velké Británie. Jistě doufal, že se vrátí k operačnímu létání – avšak zasahuje kmotřička Smrt. Ostatně na španělském nebi po něm již několikrát vztáhla svou ruku, nyní má novou příležitost a tentokrát si ji nenechá ujít. Na cestě do Británie je lehký křižník Trinidad, na němž se mladý český letec plaví, zaměřen a bombardován – a Jan Ferák navždy mizí ve vodách Atlantiku. Zaznamenejme datum: stalo se to 14. května 1942, v té době mu bylo necelých devětadvacet let.
