Miroslav Pelta: Nepostradatelný funkcionář často chodil za hranu, nakonec přecenil své síly
Velkej čáp. Tak říkával zajímavým hráčům. Přezdívka se však vžila i pro něho. Miroslav Pelta ostatně vždy mířil vysoko. „Takovej jednoduchej kluk“, jak sám sebe charakterizoval, se vypracoval mezi nejznámější šíbry českého fotbalu, a pak se stal dokonce jeho šéfem. Díky tomu pronikl do elitních politických a společenských kruhů. S jídlem však roste chuť – a to mu zlomilo vaz. Kvůli obvinění z manipulací se státními dotacemi skončil ve vazbě a český fotbal se otřásl v základech.
Pondělí 20. března 2017. Ve Španělském sále Pražského hradu se koná vyhlášení ankety Fotbalista roku. Nepatřičné spojení? Možná, ale Miroslav Pelta si mne ruce. Exkluzívním prostředím ohromil kromě jiných hostů i předsedu Evropské fotbalové asociace. Sám sedí v první řadě, culí se a rozpustile si plácne rukou s kolemjdoucími vicemistry Evropy 1996, kteří právě vstoupili do Síně slávy. To vše v přímém přenosu v prime timu prvního programu České televize. Nechybí ani telemost se zdravicí prezidenta Miloše Zemana. Přímo v sále je premiér Bohuslav Sobotka i poněkud rozvrkočená ministryně školství Kateřina Valachová. A na pódiu se mihne a promluví i širší veřejnosti neznámá žena. Náměstkyně Simona Kratochvílová.
Ten večer mohli mít všichni před očima svět, který Miroslav Pelta stvořil.
Svět, který se mu jen pár týdnů po ceremoniálu zhroutil.
Ve středu 3. května ho policie stejně jako Kratochvílovou zadržela. Měli společně „porcovat“ státní dotace určené na fotbal i sport. Španělský sál vystřídala cela ve vazební věznici.
Budovatel z Jablonce
Je to zvláštní vztah. Upřímný, zároveň pro mnohé nepochopitelný. Bizarní. Miroslav Pelta a Jablonec.
Fotbalový boss se sice narodil 27. listopadu 1964 ve Varnsdorfu, kde chytal za žáky, vyrůstal v nedaleké Studánce, stavební průmyslovku studoval v Liberci, ale teprve městský soused se mu stal osudem. Po vojně se tam usadil, oženil se, začal podnikat a nakoukl do velkého fotbalu.
Navzdory pověsti talentovaného brankáře jako hráč díru do světa neudělal. Okusil sice druhou ligu, ale kvůli zdravotním trablům brzy skončil. Ač snil o dráze komentátora, což vzhledem k jeho specifické mluvě vyznívá dost kuriózně, rázem se z něho stal ambiciózní funkcionář. Místní tým už se nemohl spoléhat na podporu podniku Liaz, ovšem Peltovi nikdy nechyběla kuráž. „Jsem připraven stát se předsedou,“ prohlásil. A v roce 1991, v pouhých sedmadvaceti, už je z něj opravdu klubový šéf.
Pak to šlo rychle. Jablonec se dlouho „plácal“ ve třetí nejvyšší soutěži, ovšem Pelta spolu s trenérem Jaroslavem Dočkalem ho táhli nahoru. „Vytvořil v Jablonci silné mužstvo. A uměl to i mimo hřiště. Bylo těžké proti nim hrát,“ vzpomíná někdejší šéf fotbalového svazu František Chvalovský. Už v sezóně 1992/1993 Jablonec bojoval v baráži s Bohemians o účast v elitní soutěži, z níž zmizely slovenské týmy. Postup se povedl o sezónu později – a Jablonec od té doby první ligu neopustil. Byť z toho byli soupeři říční. „Některé zápasy Jablonce, například jak se zachraňoval opakovanou penaltou v Plzni, vešly do dějin,“ tvrdí Chvalovský. „Od začátku byl takový, že když šlo jít za hranu, tak za ni šel,“ říká o Peltovi Jiří Kubíček, dlouholetý ředitel olomoucké Sigmy.
Jen spornými či nedovolenými praktikami, jimiž divoká 90. léta proslula, to ovšem nebylo. Pelta se ve fotbale vyznal i v pravém slova smyslu. „Přirozený talent,“ pokývá hlavou Kubíček. „Fotbalu rozuměl, byl vždy pracovitý – a taky srdcař,“ podává pravdivou charakteristiku.
Rázovitý chlapík stoupal výš a výš. Pevně se usadil nejen ve společnosti protřelých ligových bossů. „Čím dál víc získával gloriolu největšího šíbra ligy. Uměl to v zákulisí, ale i s hráči,“ popisuje Peltův vzestup Chvalovský. Proto ho během kvalifikace mistrovství Evropy 1996 angažoval jako vedoucího týmu – a Pelta pak asistoval u slavného stříbra. „Byl takovou ,děvečkou pro všechno‘. Ale taky platným členem vedení národního mužstva,“ tvrdí Chvalovský.
Kromě toho už se Pelta zapojoval i do svazového dění, hodil se na černou práci. Dařit se mu začalo i jinak. Zbohatl díky realitám, hned po revoluci na úvěr nakoupil několik domů v samém centru Jablonce, zajímaly ho i jiné objekty, pozemky a developerské projekty. A už tehdy nakoukl do politiky, byť zatím „jen“ té regionální. V barvách ODS pronikl na radnici, uměl ale vyjít i se zástupci jiných partají. Lobboval. Hodilo se mu to pro „civilní“ i fotbalový byznys. Poskočíme-li v čase, radnici získal například pro přestavbu stadiónu Střelnice. V noci pyšně svítí do tmy jako novodobý hrad v jinak zšeřelém a na pohled mrtvém městě, což fotbalového „krále“ vždy naplňovalo uspokojením. „Jsem budovatel. Stadión v Jablonci beru jako svoje dítě, svoje dílo,“ říkal pyšně.
Sparta, vysoká škola fotbalu
Bod zlomu, po němž Peltova kariéra nabrala ještě větší grády, přišel v roce 1999. Tehdy šéf vydavatelství Vltava–Labe–Press Vlastimil Košťál koupil od VSŽ Košice pro německého mediálního magnáta Axela Diekmanna pražskou Spartu. Jako pravou ruku si na doporučení severočeského podnikatele Aleše Vavrušky a díky dalším kladným referencím vybral právě Peltu. „Byla to pro něho vysoká škola fotbalu, na Spartě si udělal disertaci,“ podotýká Kubíček.
Zrodila se symbióza dvou mužů, jimž fanoušci nemohli přijít na jméno. Košťál se staral především o ekonomiku a fotbal přenechal Peltovi, jenž byl generálním a zároveň sportovním ředitelem. „Dal mi do rukou absolutní pravomoc,“ vzpomínal Pelta.
Ocitl se v úplně jiném světě. A řádově vyšších číslech. Na Střelnici potkával sekretářku, údržbáře a pokladníka, na Letné užasle procházel celým patrem nabitých kanceláří. „V Jablonci sháníte nějakých sedmdesát osmdesát miliónů korun, na Spartě jich potřebujete čtyři sta.“ A to ještě pražský velkoklub tížily dluhy ve výši 850 miliónů. „Měla skoro neřešitelné problémy,“ ošíval se Pelta.
Za pochodu se od Košťála učil, jak se v krizové situaci chovat. „V tom jsem ho obdivoval, viděl jsem jeho velikost. Že je hráč, který je minimálně o řád někde jinde,“ netajil svůj obdiv. Společně získali levně pozemek pod tréninkovým hřištěm Sparty, na Strahově vybudovali tréninkové centrum mládeže. Na oplátku za cenné lekce z ekonomiky stál Pelta šéfovi věrně po boku v bitvách o vládu nad celým fotbalem, kterou Košťál fakticky vykonával, i když byl jen svazový místopředseda. Na Peltu se mohl spolehnout i coby manažer reprezentace.
Cinklý jaro
Z nouze Spartě pomohl půlmiliardový prodej záložníka Tomáše Rosického i postupy do Ligy mistrů. Byla to poslední éra, kdy sparťané získávali tituly a účastnili se nablýskané soutěže – ať už na začátku s koučem Ivanem Haškem, nebo posléze Jaroslavem Hřebíkem. Kvalifikace Champions League, to byl pro Peltu největší stres. Spolu s Košťálem se na ni upnuli. „A skutečně se otáčeli,“ glosuje Chvalovský. Jedním dechem pak dodává: „Pelta ve Spartě rozehrál mnohé z toho, co se naučil a co mu bylo vlastní…“
Konkurence skřípěla zuby. Košťál ovšem jakékoli narážky ohledně korupce odrážel slovy, že o ní nic neví. Jenže v roce 2004 se rozhořela velká korupční aféra. Policejní odposlechy odhalily fotbalovou chobotnici. Očekávalo se, že Pelta nemůže uniknout – stejně jako jiný zdatný šíbr: Ivan Horník. I Peltu policejní uši poslouchaly, hlavně když se svěřoval s tím, jak vypadala druhá část sezóny 2002/2003, v níž Sparta urvala titul o pouhý bod před Slavií: „Na jaře jsme se klepali, vole, všechno bylo cinklý, vole, jinak byl konec…“
Ovlivněné zápasy? Uplácení? Podvod? „Zlehčoval jsem to, vytahoval jsem se,“ vysvětloval Pelta – a vyvázl. Zatímco z Horníka se stal symbol korupce, některé velké ryby ze sítě pláchly. Je zjevné, že se všem neměřilo stejně, část odposlechů byla „odkloněna“, což něco stálo. I z této šlamastyky měl Peltu vysekat Košťál. Ze všeho zůstalo jen slavné spojení „cinklý jaro“, které se s Peltou už napořád táhlo. S odstupem let přišel s originální myšlenkou: temnější minulost si prý „odpracoval“ službami pro celý fotbal.
V těžkých chvílích se za něho postavil i byznysmen Daniel Křetínský, jenž klub v roce 2004 koupil pro společnost J&T a pak ho sám převzal. Peltu potřeboval, aby se zorientoval ve fotbalové džungli. On se o něm naopak vždy vyjadřoval uctivě jako o doktorovi Křetínském či jen doktorovi a obracel se na něj i v pozdější době.
Z Letné Pelta odešel takřka po sedmi letech na sklonku roku 2005 a vrátil se do Jablonce. I když… On z něho vlastně nikdy neodešel. Jak je to možné? To je jedno ze specifik domácího fotbalu. Pelta se totiž během angažmá ve Spartě nerušeně o svůj milovaný klub staral dál. Projevovalo se to mimo jiné slušným provozem na přestupové trase Jablonec–Praha. Tímhle směrem vedle hráčů zamířil za odstupné i trenér Hřebík – takže Pelta ho vlastně prodával sám sobě. „Panu Košťálovi jsem řekl nějakou částku. Zaskočila ho, dostal jsem vynadáno, tedy slušně, a dohodli jsme se,“ vzpomínal rozšafně Pelta, který naoko svolal představenstvo. „Dělal jsem ho, jenom když se to hodilo. A on mi řekl: Já ti dám představenstvo! To bylo úsměvný. (…) Já bych to viděl tak, že z toho děláme vědu. Je to fotbal…“ zahnal námitky.
Není divu, že za střet zájmů nepovažoval ani to, že mu Jablonec patřil i poté, co v roce 2011 nahradil Ivana Haška ve funkci předsedy FAČR. Stalo se tak i díky fotbalovému kmotrovi Romanu Berbrovi, jenž přes poslušné delegáty z nižšího fotbalu ovládá valné hromady FAČR a měl pod palcem sudí. Pelta se od něho odlišuje, navzdory své pověsti se vždy snažil (penězi) vyřešit problémy, jež renomé fotbalu ničily. V roce 2013 Berbrovi vyhlásil „nulovou toleranci“, ale jako místopředsedovi mu nechal volné „hřiště“. Až v roce 2016 došlo k vážnému střetu, kdy mu „odebral“ ligovou komisi rozhodčích. Přesto do červnových fotbalových voleb v roce 2017 měli jít ruku v ruce. Na to však už nedošlo.
Jenom „peltovské blábolení“?
Peltu dohnalo to, v čem byl mistr: uměl sehnat peníze a – jeho slovy – „spojovat nespojitelné“. Díky tomu měl výsadní pozici ve fotbale, etabloval se ve vedení České unie sportu a Českého olympijského výboru a stal se součástí skupiny lidí, kteří ovládli domácí sport a měli úzké vazby na politiky v čele s Valachovou. Díky Pavlu Nedvědovi se dostal i k prezidentu Miloši Zemanovi, jemuž se držitel Zlatého míče hodí pro utužování vztahů s Čínou.
Kdo Peltu zná jen povrchně, nepochopí, jak toho ten zemitý, poněkud neohrabaný chlapík, který vypouští výroky, nad nimiž zůstává rozum stát, mohl dosáhnout. Jenže svérázné vystupování je součástí jeho úspěchu, třeskutými hláškami drolí napětí. „Některé z nich jsou neuvěřitelné a už se v oblasti investičního bankovnictví staly kultovními,“ prohlásil před lety Křetínský. „Jel si své kšefty. Ale nebyl zlý. Zato byl vždy neuvěřitelně vtipný. Kolikrát dokázal sebeironickým vtipem uvolnit atmosféru, zvláště tu, kde by se dalo napětí krájet, se nedá vypočítat,“ souhlasí Chvalovský. „Nicméně postupně si z této vzácné lidské vlastnosti udělal know-how na všechny situace a pro prosazení svých slavných ,projektů‘.“
K osobitému chování Pelta přidal pečlivost, s níž si o těch, jež potřeboval získat, zjišťoval, co je zajímá nebo co mají rádi. Nechal je pocítit vlastní důležitost. Postaral se o ně. Důležité lidi bral na letecké VIP zájezdy za fotbalem, pořádal výlety na Ligu mistrů. V Peltově společnosti se málokdo cítil špatně. „Jestli mám někde silnou stránku, tak to je přesvědčit lidi, získat je chemicky, motivačně,“ charakterizoval typickým způsobem sám sebe.
Přecenil své síly
Na jedné straně se choval jako „kluk z ulice“, na druhé podle potřeby zdůrazňoval svůj význam a možnosti. „Mirek rád vytvářel pověst, že je fantóm, že všechno zařídí. To je potřeba k obchodu. Prodával mě, prodával Kejviče (předsedu olympijského výboru Jiřího Kejvala), prodával sebe. On uměl obchodovat,“ řekl deníku Sport šéf ČUS Miroslav Jansta, jenž verbální styl svého letitého spojence zlehčuje výrazem „peltovské blábolení“.
Fotbal a sport jako takový z Peltova působení, podloženého nesmírným nasazením, workoholismem, kombinačními schopnostmi a dodržováním toho, co slíbil, profitovaly lukrativními kontrakty a státními dotacemi. (Ne)přímo z toho samozřejmě těžil i Pelta sám. Upevňováním svého postavení, kdy se snažil uspokojit lidi, které nutně potřeboval, a taky sponzorskými příspěvky pro Jablonec. Mezi klubové partnery například patří stavební společnost Syner, jež nápadně často realizuje Peltovy projekty. Jako třeba stavbu nového sídla FAČR na Strahově.
Pelta však přecenil své síly. Brzy ráno vyjížděl z Jablonce, vracel se pozdě večer. Hlásily se zdravotní potíže. Dohnala ho i upovídanost zachycená policejními štěnicemi a odposlechy, když s Kratochvílovou nejen v pronajatém bytě domlouval, kam půjdou státní dotace. Měl moc široký záběr, zapletl se příliš vysoko. Asi nikoli náhodou zátah přišel hned po vypuknutí vládní krize.
Z obřího průšvihu ještě může vyváznout. O to hlavní však přišel. Už nebude šéfem fotbalu (i když v tom českém nikdy neříkej nikdy…), ztratil své „místo nahoře“ i mocné příznivce. Zbude mu alespoň jeho… Jablonec.
