Josef Kainar: Autor skvělých blues i básník, který věděl, co se nosí
Narodil se před sto lety, ještě za Rakousko-Uherska. A všichni se shodují, že zemřel v pravý čas. V dobách stalinského temna se umazal oportunistickými agitkami, v zlatých šedesátých okouzloval svými blues. Swingař, rybář, básník, na jehož verše se nezapomíná. Později ho objevili rockoví zpěváci, stal se živou legendou. Sedmdesátá léta ho zabila…
I ti, kdo jeho tvorbu přijímají vlažně, se shodují, že je několik Josefů Kainarů. Jako člověk si Kainar zoufale říká o pochopení, ale pochopit se nedá. To naopak básník Kainar by mohl být milován. Má pro to všechny předpoklady, jeho verše berou českého čtenáře za srdce. Takový dar měl jen Seifert, Skácel a pak už snad nikdo. A přece Kainarovo jméno nebývá zdaleka tak často zmiňováno a nevztahuje se k němu tolik mladých adeptů básnictví. Což se ostatně děje i Josefu Hanzlíkovi, Jiřímu Šotolovi, Václavu Hraběti a dalším autorům s poetikou prodchnutou neprvoplánovou hudebností.
Možná že v tom tkví ten hlavní, docela směšný problém: ani ne tak v charakteru a postoji k době, v níž žil, jako spíš v Kainarově „písňovosti“. Ve falešném rozdělování na velkou poezii a jakousi šedou zónu, ústící do jazzového čtení. Pochyby o tom, co vlastně dělá, rozťal sám Josef Kainar jediným výrokem: „Nevěřil jsem nikdy a nevěřím dodnes básním psaným pro čtení nasucho. Hudební (nikoli jen písňová) intonace je pro mne jednou ze záruk, že to, co čtu, je báseň.“
Swing ve stínu Stalina
Bývaly doby, kdy „chodil po Zlíně a voněl po víně“. Tehdy se psal rok 1942, byla válka a Kainar, skvělý kytarista, houslista a klavírista, působil v Doležalově tanečním orchestru. Z vysílání stockholmského rozhlasu odposlouchal řadu světových šlágrů v podání orchestru Tury Örlinga a ty se pak snažil počeštit. Tím, že je doslova chytal z éteru, vytvářel spíš než přesné české texty volnější variace, a to obsahově i rytmicky. Chybuje tedy každý, kdo se je snaží se vším všudy napasovat na původní melodii. Příkladem budiž píseň Miss Otis lituje anebo slavná glenmillerovská znělka Stardust (Takovou žízeň může mít jen bernardýn), jejichž věrná interpretace působí krkolomně, ať je zpívá kdokoli.
Svobodnou duši muzikanta Kainar neprodal v dobách okupace, kdy nacistická propaganda nazývala swing židobolševickou nákazou, ani v následném období komunistických častušek, kdy se slovo „jazz“ muselo nahrazovat ruským výrazem „džaz“. Zatímco Karel Vlach v Praze křečovitě trsal „lidový fox“ Nabrúsil som si kosu, kapelník Gustav Brom v Brně medovým hlasem deklamoval Kainarův text k swingovému hitu Irvinga Berlina Duben, první duben. To je však jen půlka pravdy. Ta druhá zní, že se Kainar po únoru 1948 stal takzvaným básníkem přitakání. Komu? Stalinovi, Gottwaldovi, Nejedlému a po umělecké stránce – naštěstí! – Majakovskému. Jen díky tomu se jeho sbírky Velká láska (1950) a Český sen (1953) dají číst, dokonce lépe než většina ostatních agitek z pera angažovaných poetů, ačkoliv obsah je někdy vysloveně odpudivý.
Zklamání z Kainara – člověka i tvůrce – není tak hluboké jako deziluze z jednání jeho spolubydlícího ze spisovatelského zámku na Dobříši Jana Drdy, jenž byl vedle morálně pevné povídky Vyšší princip schopný napsat a hulákat z balkónu paláce Kinských po boku Klementa Gottwalda projev o nutnosti zúčtování se „zrádci v našem vlastním domě“. Kainar nikdy nehulákal, on se „pouze“ ušpinil. Třeba když se v osmačtyřicátém nevrátil z Londýna jeho kamarád Ivan Blatný. „Na státní subvenci jde genij do Anglie, tam nabídne své služby Bí Bí Sí a zhurta pronese, co všechno myslí si, jak on, co on, že on, a na co všechno plije,“ rýmuje v jednom ze svých rozhlásků, jak říkal satirickým básničkám, které uveřejňoval v týdeníku Svět práce. Slovo „genij“ píše s pohrdáním, ve skutečnosti však dobře věděl, že zrovna v případě Ivana Blatného – autora Paní Jitřenky, Melancholických procházek a fascinující sbírky-manifestu Tento večer – jde o velmi malou nadsázku.
Ďáblík s revolverem
Je snadné obvinit Kainara z oportunismu, prospěchářství, ze zbabělosti. Ovšem kdo do něj vidí? Měla by tu být bohatá srovnávací literatura, jenže není. Měl by se už dávno skloňovat ve všech pádech, a zatím pořád zůstává stranou jako nezařaditelný solitér. Za maskou nevýbojného samotáře, jenž se dobrovolně odklidil do vnitřního exilu na dobříšský zámek, kde si ho za pět minut dvanáct našla bigbítová generace, se přece jen skrývá barvitější postava.
Rodák ze severomoravského Přerova prožil neveselé dětství v rozvrácené rodině. Když mu bylo deset, zůstal s otcem – železničním úředníkem – a jeho novou manželkou, zatímco Josefova matka i sestra se odstěhovaly na Slovensko. Osobní problémy se odrazily na chlapcově prospěchu: v sedmnácti opouštěl přerovskou školu se čtyřmi dostatečnými a s dvojkou z chování. Přestup do Olomouce, kde pobyl jeden rok na reálném gymnáziu, mu příliš nepomohl. Nepostoupil do septimy, a i když mu povolili dodatečnou zkoušku, ze všeho měl nedostatečnou. Jeho další kroky proto vedly do sexty na gymnázium v Hlučíně, vyhlášené svou mírností. Teprve tam Kainar našel sám sebe a díky kvalitním kantorům přičichl k světové literatuře.
V Studentském časopisu otiskoval první básnické pokusy společně s Hanušem Bonnem, za války umučeným v koncentračním táboře Mauthausen. Hanuš Bonn jednou napíše: „Bylo mi dnes večer v pokoji jak v úzkostlivé zdviži, cítil jsem, jak bolest ke mně blíž a blíž se plíží...“ Všední kulisy, existenciální rozměr. Tak vypadal rovněž svět Kainarovy poetiky, ne snad nové, ale vstřebávající po svém vlivy těch nejlepších, kdo přišli před ním: Halase, Nezvala, Hořejšího… O vnitřních mukách by dospívající Josef mohl leccos vyprávět; ještě v Přerově se z nešťastné lásky ke spolužačce pokusil zasebevraždit. Pátého května 1934 se bubínkovým revolverem střelil do levého boku. Naštěstí se dokázal sám dobelhat k lékaři, jenž ho ošetřil a poslal do nemocnice, kde ho pak operovali.
Ona nedramatičnost Kainarova života tedy byla jen zdánlivá. Nabízí se paralela s Karlem Jaromírem Erbenem, jehož osobnost Kainara nikoliv náhodou fascinovala (viz článek Genialita K. J. Erbena v brněnské Rovnosti). Erben byl navenek loajálním úředníkem v éře Bachova absolutismu a držel jazyk za zuby, v skrytu duše však spřádal temné balady, kladoucí ty nejzákladnější otázky na téma lidské vášně a existence. Až začne Vladimír Mišík střádat materiál na své album Ztracený podzim z roku 2010, vybere si Kainarův text – považte! – ze svazáctvím prolezlé sbírky Český sen. Právě zde se totiž schovává báseň Ďáblíci s erbenovsky výhrůžnými verši: „Jdou po lukách dva ďáblíci s růžky své zloby v měsíci.“ Takový potutelný ďáblík, chce se říci, byl trochu i Kainar sám…
Individualismus
Když se Josef Kainar v osmatřicátém roce ocitl na studiích v Praze, mezi velkoměstskými intelektuály se cítil jako nahý v trní. „Víš, čeho si na venkově cením?“ svěřil se tenkrát v dopise příteli. „Ani jeden z tisíce tu nečte. Tady se dá psát po svém. Tady nechodíš kolem redakcí, nejdeš kolem domu, kde bydlila Němcová, tady si nosíš své verše jak kufřík s masem, potajmu a bez ohledů na veřejnost, protože jí zde není. Jsou jenom lidé, někteří blbci, někteří miloušci, někteří mezitypy, ale nehromadí je a nelepí k sobě nic. Když se někde ožerou, propuká vždy jenom a jenom individualismus, nikdy se nehubičkujou a nepláčou do sklenic.“
Individualismus – to je to slovo. Přesně tím vadil Josef Kainar totalitnímu režimu, ať se mu, jak chtěl, vlísával do přízně. Více než celý Majakovskij ho zajímal Langston Hughes se svými básněmi ve formě blues, u nás hojně překládanými kongeniálním Jiřím Valjou. Hughes, jenž s milióny dalších Afroameričanů sdílel slepou víru, že v Sovětském svazu se podařilo vymýtit rasismus, byl zdejší nomenklaturou trpěn – vždyť přece šlo o básně utlačovaného černého lidu.
Kainar si z něj ale vzal to správné: lásku k poezii černošského slangu, zakouřeným jazzovým doupatům, všem těm historkám a tragikomickým příběhům, provázejícím život běžného obyvatele Harlemu, spolu s osudovostí ne nepodobnou moravským lidovým baladám. A tak může Kainar volat v Erbenově duchu „Skoč si do tý vody, dyž tak smutno je ti, vona ti už poví, co si chtěl věděti“ a zároveň ve volné variaci na Hughesovu báseň zpívat „u železničního mostu ve vzduchu visí dým a blues“.
Filosofie přežraného panděra
Kainarovu Blues železničního mostu propůjčí hlas Eva Olmerová. A co teprv, když za doprovodu neuvěřitelně swingujícího Bromova orchestru spustí ještě úžasnější Kainarův text o černé káře? „Každej tu černou káru svou si táhne sám. Kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám? Můžeš si půjčit klobouk, nepůjčíš si nikdy cizí žal… Cizíma ústy ještě nikdo nezpíval.“ Jiný Hughesův žák, zakladatel divadla Semafor Jiří Suchý, se ujme Kainarova Bombardovacího blues. „Tak jsem si zpíval za války, když z umělýho medu bolely mě zuby, a notabene ještě ve sklepě, když jsem se sbíral k Odvaze a Činům, jako se sbírá jedna po druhé krabička zápalek zbůhdarma vyškrtaných.“
To byla první vlna zájmu o Kainarův písničkářský talent. Mezitím rostla jeho básnická reputace, navzdory takzvaným sporům o Kainara, v jejichž rámci ho Jan Trefulka označil za básníka, který ví, co se nosí, „a umí napsat slušné verše na jakékoli téma“. Ne, nikdy nebude přijímán bez výhrad. Jaksi bokem pak zůstává Kainarovo dramatické dílo, převážně pro Divadlo Satiry (dnes Divadlo ABC), kde básník po druhé světové válce působil jako dramaturg. Jeho skrytě kritický Nebožtík Nasredin ale pořád žije, jakož i Kainarův příspěvek ke skandálním tyjátrům Alfreda Jarryho, hra o filozofii přežraného panděra Ubu se vrací. Poprvé byla uvedena v roce 1949 a pak až po čtyřech desetiletích.
Hovor větru s bláznem
Nejlepší by bylo zeptat se samotného Kainara, jak mohl jeden člověk napsat Stalinovu řeku a grotesku o otci Ubu, jak mohl složit báseň Údernická a zároveň krásnou sbírku pro děti Nevídáno – neslýcháno. Jak mohl s Jiřím Brdečkou psát scénář k filmu Karla Zemana o baronu Prášilovi, a přitom snít úplně jiné než prášilovské sny – ty o socialismu, jenž „je písní života“. Jak mohl být autor působivé básně o Janu Palachovi Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969 navržen jen o chvíli později na funkci předsedy přípravného výboru normalizačního Svazu českých spisovatelů. Prý se bál, měli ho v hrsti, přišli si vybrat úroky za léta strávená na cizí účet v dobříšském azylu prověřených literátů…
Přibližně v té době navštívil soudruha Kainara hudební producent Hynek Žalčík, jenž se s ním znal přes svou rodinu, a požádal ho o text pro rockovou skupinu Framus Five v čele se zpěvákem Michalem Prokopem. „Tam v dávném městě prázdném má vítr hovor s bláznem,“ zněla první slova titulní skladby výsledného alba Město Er.
Básník ještě stihl jeho koncertní premiéru ve Slovanském domě v Praze. Ba co víc, Žalčík ke Kainarovi přivedl dalšího vlasatého hipíka ze skupiny Flamengo, mládence jménem Vladimír Mišík. Po menším přemlouvání jim klasik napsal skoro všechny texty na dnes už kultovní album Kuře v hodinkách. Na Mišíkově sólovém debutu z roku 1975 zaznějí písně s Kainarovými texty Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk. A ještě v další dekádě zazáří kainarovská poetika na Prokopově elpíčku Kolej Yesterday, a to ve famózně zhudebněné básni Odjezd. Nic z toho už se ale Josef Kainar nedozví. Nedočká se ani vydání Kuřete v hodinkách. Šestnáctého listopadu 1971 na Dobříši zemře. Je mu 54 let a nenáviděný svaz prorežimních spisovatelů ještě ani nezačal zasedat…
