Elvis Presley: Do poslední chvíle za ním putovali skvělí muzikanti, aby se dotkli svého snu
I mnoho let po smrti rock’n’rollového lamače srdcí kolují pověsti, že je Elvis Presley (8. ledna 1935 – 16. srpna 1977) mezi námi. Tak například nedávno ho bulvár zaručeně poznal ve vousatém dědovi s brýlemi, který si přišel prohlédnout Presleyho dům Graceland v Memphisu. Jaká ironie! V době, kdy byl zpěvák ještě prokazatelně na tomto světě, ho zase kritici a fanoušci pohřbívali zaživa. Přesto k němu až do poslední chvíle putovali skvělí muzikanti (Beatles, Springsteen, Led Zeppelin). Aby se dotkli svého snu a na vlastní oči se přesvědčili, že Elvis žije.
Vše, čím Elvis Aaron Presley, rodák z Tupela ve státě Mississippi, ohromil a na věčné časy ovlivnil milióny svých příznivců a nástupců, stihl udělat mezi lety 1954 a 1958. Od první pecky That’s All Right přes nesmrtelné hity Heartbreak Hotel a Hound Dog až po největší oplodňovák všech dob – Love Me Tender. Pak se ovšem dopustil dvou chyb: za prvé se nechal odvést na vojnu a za druhé si usmyslel, že se stane hercem. Než se vrátil do civilu, zaujali jeho místo na rock’n’rollovém trůnu jiní. A než pochopil, že se na filmovém pláně nepohybuje jako Gary Cooper, ale spíš jako oživlé dřevo, museli Presleyho fandové přetrpět více než dvacítku velice průměrných snímků.
Jenomže Elvis se vrátil, a to ve velkém stylu. V únoru 1968 se mu narodila dcera Lisa Marie a do konce roku novopečený otec připravil divákům příjemný šok v podobě živého televizního koncertu, kde na malém pódiu ve tvaru boxerského ringu předvedl omdlévajícím dívkám v prvních řadách, že tak jako on neumí upnuté kožené kalhoty nosit ani Jim Morrison. Comeback vyfutrovaný dodnes hranými skladbami In The Ghetto a Suspicious Minds bohužel netrval dlouho; izolace, prášky, paranoia, přílišná adorace a pochlebování udělaly z Presleyho podivnou figurku, existující v jiné dimenzi. Přirozeně – to, že trpíte stihomamem, neznamená, že vás nikdo nesleduje. Elvisovi bylo mnohokrát vyhrožováno smrtí a asi nejvíce se bál v roce 1970, kdy ho před anonymem požadujícím 50 000 dolarů (jinak poteče krev) musela chránit FBI. Zpěvák si tenkrát bral na koncerty hned dvě pistole: v pravé botě měl schovaný derringer, a k tomu ještě jeden kolťák za pasem.
Ale i v této atmosféře, kdy se dramaticky měnily trendy v životě i umění, naplno zuřila válka ve Vietnamu a Presley s vážnou tváří přemlouval prezidenta Nixona, aby ho jmenoval agentem v protinarkotickém oddělení, si k vyhasínající hvězdě našlo cestu plno jejích obdivovatelů z řad nové muzikantské generace. Na jedné straně sledovali smutným zrakem, jak se jim jejich idol (kvůli němuž začali v mládí hrát a zpívat) rozpadá před očima, vlivem barbiturátů tloustne a rock’n’rollovou víru zahazuje pro nablýskané lasvegaské šlágry. Na straně druhé si ani oni nemohli odpustit svatou pouť do Memphisu ke známému sídlu krále: Elvisovu domu Graceland, jenž je až dosud jedním z nejnavštěvovanějších míst v Americe – hned po Bílém domě.
Elvis a Beatles: Radost až do rána
Frajera, který odstartoval rockovou revoluci, museli jako první zákonitě navštívit jeho nejslavnější žáci: nějací Beatles z Liverpoolu. Stalo se tak při jejich památné návštěvě Ameriky v roce 1965, kdy po Kryštofu Kolumbovi ještě jednou dobyli Nový svět a stali se celosvětovou senzací. Paul McCartney, jenž si Elvisovy písničky pouštěl od dětství jako lék na každý splín, se svým vzorem hovořil po telefonu už o rok dříve. Tehdy zdvořile odmítl Presleyho pozvání, aby za ním Beatles přijeli do Gracelandu. Z bezpečnostních důvodů to prý nejde… „Škoda, právě jsem dostal basovou kytaru a učím se na ni hrát,“ odvětil Elvis, načež dodal: „Vyřiď ostatním, že dělají skvělou práci.“
Paul mu slíbil, že se potkají co nejdříve. Když potom dorazili do Kalifornie, nastala ta správná chvíle požádat znovu o královskou audienci. V pátek 27. srpna 1965 se všichni čtyři Beatlové dostavili na adresu Perugia Way 565 v losangeleské části Bel Air, kde měl Elvis letní byt. Presley je už čekal ve dveřích. Zavedl je do obýváku, kde čekali jeho přátelé, takzvaná memphiská mafie. „Brouky“ zase doprovázel manažer Brian Epstein s dalšími třemi spolupracovníky. Přítomná byla i Elvisova žena Priscilla, později známá ze seriálu Dallas. Konverzace vázla, John, Paul, George a Ringo koukali na hostitele jako na svatý obrázek. Až nakonec Presley poznamenal: „Hele, kluci, jestli tady budete jen tak sedět a zírat na mě, jdu na kutě.“
Celkem logicky padl návrh, že by si osazenstvo mohlo zajamovat. Paul se uklidil za piano, John hbitě sáhl po zapojené elektrické kytaře. Bubeníku Ringovi Starrovi, jenž se probíral sbírkou Mistrových elpíček, se Presley omluvil: „Bicí jsme nechali v Memphisu.“ Pak si sám vzal baskytaru a nejistě se usmál na McCartneyho: „Nic moc, ale cvičím.“ „Nepřestávej,“ houkl od klavíru Macca. „Když se budeš snažit, tady s panem Epsteinem z tebe uděláme hvězdu!“
„Tak by to mělo být: malá domácí sešlost s několika přáteli a troškou hudby,“ napodobil John Lennon hlas a dikci komika Petera Sellerse. Presleyho manažer Tom Parker a Epstein se zavřeli v herně, zatímco Elvis sypal z rukávu jednu historku za druhou. Tříhodinová seance skončila až ve dvě ráno. Na odchodu pravil Lennon, opět imitující schválně zkomolenou angličtinu Petera Sellerse: „Tanks for de music, Elvis. Long live ze King.“ („Dík za tvou muziku, Elvisi. Ať žije král.“) A Ringo Starr si liboval: „Fantazie. Je úplně stejnej jako my, žádnej vyšumělej Hollywood.“ O to víc britskou čtveřici zklamalo, když se později doslechla o Presleyho snaze přesvědčit Richarda Nixona, že Beatles symbolizují drogovou kulturu, jež odporuje americkým ideálům. „Tak my jsme feťáci,“ ucedil Paul McCartney. „A podívejte se, co se stalo z něj.“
V Dylanově almaře
Asi tak rok po setkání s Beatles zpíval Presley v rozhlase naživo baladu nekorunovaného krále amerických písničkářů Boba Dylana. Skladbě s názvem Tomorrow Is A Long Time dodal bluesový, houpavý rytmus, což jejího tvůrce nadchlo. Pro Boba byl Elvis jedním z důvodů, proč vzal před lety v Minnesotě prvně do ruky kytaru. „Ta chvíle, kdy jsem ho uslyšel,“ vzpomínal Dylan, „to bylo jako zdrhnout z vězení.“ Doma měl svého oblíbence dokonce hned dvakrát – na známém obrazu Double Elvis od Andyho Warhola, který se mu ale vůbec nelíbil. „Já to nechci, proč mi to dával?“ stěžoval si příchozím, když plátno obdivovali. Nakonec ho obrácené vzhůru nohama zavřel do almary a po čase ho vyměnil s manažerem Albertem Grosmanem za novou pohovku.
Díky producentovi Bobu Johnstonovi, jenž se znal s Dylanem i Presleym, málem došlo k pracovní schůzce těch dvou. „Pokoušel jsem se je přimět, aby spolu nahrávali,“ vyprávěl Johnston. Nadějné plány však zhatil Elvisův impresário. „Jinak by do toho Dylan určitě šel!“ Ze stejného zdroje víme, že neklapla ani spolupráce s Elvisovým konkurentem Jerrym Leem Lewisem. Jednoho dne údajně přišli oba Bobové za divokým pianistou do studia v Nashvillu. „Jerry Lee, tohle je Bob Dylan,“ povídá Bob Johnston. „Má bejt?“ odsekl rocker. „No, možná bychom spolu mohli něco udělat,“ zdvořile se ozval Dylan. „Ne!“ praštil Jerry do kláves s takovou razancí, že se návštěvníci raději hned klidili.
Později Dylan napsal a natočil píseň Went To See The Gypsy, kterou leckdo považuje za důkaz, že se Bob a Elvis přece jen setkali. „Šel jsem navštívit cikána do velikýho hotelu, kde bydlel. Usmál se, když mě viděl přicházet, povídá: ,Ale ale!‘ V tmavým pokoji bylo narváno, světla ztlumená. ,Jak se vede?‘ zeptal se mě a já mu tu zdvořilost vrátil.“ Jenže to také celé může být jen představa, sen, přání…
Vymalováno
V červnu 1970 (čili v době, kdy už se o něm říkalo, že je odepsaný) nazpíval Presley úchvatným způsobem baladu z repertoáru dua Simon & Garfunkel Bridge Over Troubled Water. Tak moc se mu líbila, že ji zařadil na program svého recitálu v Las Vegas, zachyceného ve filmovém dokumentu That’s The Way It Is. A právě jednomu z těchto koncertů byl dva roky nato přítomen i autor písně Paul Simon. Bez dechu sledoval, jak Elvis koutkem úst trousí tóny patřící k parádním číslům Paulova pěveckého partnera Arta Garfunkela. Po vypjatém finále skladba zanikla v ohlušujícím aplausu a Simon konstatoval: „Hotovo, vymalováno. Líp už to nikdo nedokáže.“
Po rozpadu dua S & G se Paul Simon pustil do natáčení filmového propadáku One-Trick Pony. Snímek přišel do kin v roce 1980 a ne náhodou byl považován za reakci na smrt Elvise Presleyho. Ten zemřel o tři roky dříve v pouhých dvaačtyřiceti na srdeční zástavu, ale každý věděl, že ho zničila kombinace sedativ, amfetaminů a alkoholu. Počátek osmdesátých let byl pro Simona po tvůrčí stránce dobou temna; znovu se vzchopil až v polovině dekády na přelomové desce Graceland. Cesta do Jihoafrické republiky ho paradoxně přivedla zpátky k sobě a k jeho hudebním kořenům. Při skládání jedné písničky si se zjevným odkazem na báseň T. S. Eliota pobrukoval: „Jedu pustinou.“ („Driving through wasteland.“) Pak ho ale napadlo, že tam, kam ve skutečnosti v duchu míří on, se ve všech pádech skloňuje jiný název. „I’m going to Graceland, Graceland in Memphis Tennessee…“ Devět let po Elvisově odchodu dalo sídlo rock’n’rollového krále vzniknout albu, jež patří k pokladům světové pop-music a které si dodnes koupilo šestnáct miliónů lidí!
Šéf přelézá mříže
Paul Simon se s Presleym tváří v tvář nesetkal. A uctivý odstup si (možná ke své škodě) uchoval i jiný špičkový písničkář – Bruce Springsteen. V roce 1976, kdy už měl za sebou veleúspěšné album Born To Run a vyprodával první arény, usmyslel si tento mladý hitmaker, že se pokusí o nemožné. Když jeho turné s kapelou The E Street Band dorazilo do Memphisu, rozhodl se, že po koncertě – kdy je člověk rozpumpovaný a stejně nemůže jít jen tak spát – chytí taxík a nechá se odvézt k Elvisovi. Pak si s ním samozřejmě zajamuje: co jiného, když se potkají dvě superstars? Společně s kytaristou Steviem Van Zandtem a tiskovým mluvčím společnosti CBS Glenem Brunmanem se opravdu vypravil směr Graceland. Jenže se nedostal ani přes vrátného u brány. Inu, byla noc a Boss se předem neohlásil. Chvíli si říkal, že je všechno ztracené, pak ale zničehonic přelezl mříže, skočil na pozemek před honosným domem a jako správný borec z New Jersey se aspoň prošel po králově trávníku…
Dýchánek s Led Zeppelin
V závěru se nelze nezmínit o setkání, jež mohlo vejít do dějin jako chvilka ve výběhu těch největších rock’n’rollových zvířat. Je přece známo, co řekl jeden z Presleyho kumpánů, Lamar Fike: „Na Elvisovi sedělo víc zadků než na záchodové míse.“ Realita však byla docela jiná. Společná schůzka Elvise a britské skupiny Led Zeppelin v roce 1974 probíhala korektně a ve vší počestnosti, téměř jako při audienci u britské královny. Zakladatel kapely a její kytarista Jimmy Page se přitom mohl s Presleym seznámit už roku 1969, kdy navštívil Elvisovu show ve Vegas. Po vystoupení za ním přišel kdosi ze zpěvákovy „memphiské mafie“ a nabídl mu, že může zajít do zákulisí Presleyho pozdravit. „Ne, díky,“ překvapil ho Page.
A tak se Led Zep s „Elvisem Pelvisem“, jak se zpěvákovi přezdívalo podle smyslných pohybů jeho pánve, střetli až o pět let později v Los Angeles. „Král chtěl vědět, kdo jsou ti kluci, kteří vyprodávají sály rychleji než on,“ vysvětloval manažer kapely Peter Grant. Povedený kvartet vyjel hotelovou zdviží do Presleyho podkrovního apartmá… „A pak jsme si asi dvě hodiny povídali. Stáli jsme v kroužku a diskutovali o našich fenoménech, o celém tom šílenství. On totiž jako jeden z mála věděl ještě lépe než my, o čem je řeč. Byl naprosto v obraze – úplný opak toho, co se o něm píše.“ Pak Elvis muzikanty poprosil, aby se podepsali jeho šestileté dceři Lise Marii. Načež „Zeppelini“ zmateně vyklopýtali ven. Ve výtahu se dali do bláznivého smíchu: „Ty krávo! Vážně jsme se podepisovali Elvisovi?“
