„Playboy“ Hugh Hefner by oslavil 95 let: Postavil se proti konvencím a ukázal světu prsa Marilyn Monroe
Když si vybavíte Hugha Hefnera z posledních let jeho života jako stárnoucího seladona zabaleného do slavného saténového županu a několika nepříliš chytře vypadajících a spoře oděných dívek, je těžké představit si, že šlo o člověka, jenž předefinoval celou jednu epochu mezilidských vztahů. Byl to muž, který dokázal nasát a formulovat vše, co nabízela kultura poválečné Ameriky. A pak to velmi dobře prodal.
Dnes chápeme Playboy jako časopis, jenž dal světu především spoře oděné dívky. Jenomže když se podíváte na jeho první číslo, které vyšlo v listopadu 1953, najdete v něm (kromě slavné fotografie Marilyn Monroe na červeném pozadí, jež Hefner převzal z dříve vydaného kalendáře) neuvěřitelnou sestavu jmen. Vedle sebe tu byli Ray Bradbury, Sherlock Holmes, Francis Scott Fitzgerald, Vladimir Nabokov, John Cheever, John Updike a Gabriel García Márquez. Tedy něco, co dnes těžko najdete v jakémkoli časopisu.
Hefner byl ve správnou chvíli na správném místě. Amerika byla po druhé světové válce (a v tomto článku si můžeme dovolit tenhle příměr použít) doslova těhotná změnou. Ohromný hospodářský boom padesátých let zároveň s touhou části společnosti po změně životního stylu (diktované z valné části válečnými zkušenostmi), to celé doplněné atomovou neurózou studené války… to byl kulturní mix, který prostě nemohl nezpůsobit obrovský výbuch.
Mladý Hefner k němu přišel vlastně náhodou, ale velmi americkým způsobem.
Americký sen za pět dolarů
Syn učitele a účetní se narodil v Chicagu 9. dubna 1926 v době vrcholné prohibice, což by dnes mnoho životopisců mohlo považovat za symbolické. Dostalo se mu nejen velmi konzervativní a prudérní výchovy, nýbrž i vzdělání, jež se mu později hodilo: na Illionis University vystudoval psychologii a stačil pochytit i něco ze sociologie, než ze studií utekl. Nastoupil do armády, kde to až do roku 1946, kdy ho propustili, stačil dotáhnout do hodnosti desátníka. „Mohl ze mě být klidně i seržant, ale moji velitelé si na mě zasedli, protože jsem příliš času strávil malováním vtipů a karikatur,“ tvrdil Hefner v roce 2009 v rozhovoru pro Daily Telegraph.
Po návratu z války čekala Hefnera další frustrace. „Když jsem se vrátil z války, čekal jsem něco, jako byla dvacátá léta. Oslavu, kulturní boom. Místo toho jsme dostali přesný opak. Konzervativní, represívní, puritánskou Ameriku, a to ve všech aspektech – politicky, sociálně i sexuálně.“ Ovšem Hefnera nefrustrovala jen situace ve společnosti; měl i daleko přízemnější důvody k nespokojenosti.
Jeho kariéra se zdaleka neodvíjela tak, jak čekal a jak by potřeboval. Začátek padesátých let ho zastihl v redakci časopisu Esquire, kde dělal textaře za pětapadesát dolarů týdně.
Esquire, založený ve třicátých letech, byl ve své době hlavní časopis životního stylu pro muže. Před masovým nástupem televize to byly právě tištěné magazíny, které představovaly hlavní a vyhledávaný zdroj informací o tom, co si kupovat, co číst, co je trendy, a kromě toho také zdroj zábavy. Servírovaly čtenářům vedle doporučení na dobrou whisky i rozhovory se zajímavými lidmi či právě povídky známých literátů. Hefner v Esquiru pochopil, jak se věci mají dělat, na druhou stranu i Esquire byl na jeho touhu po rozbití společenské konformity zoufale konzervativní. Celá věc v něm bouchla, když mu nadřízení odmítli zvýšit plat o pět dolarů na šedesát týdně. Následoval příběh tak americký, jak jen takový příběh může být.
Co tiskl, to žil
Hefner se rozhodl, že vytvoří časopis vlastní, radikálnější a lepší. Společně s přítelem Eldonem Sellersem se rozhodl, že založí vlastní titul. Měl se původně jmenovat Stag Party, ale časopis podobného názvu už existoval. Navíc nikdo nechtěl poskytnout Hefnerovi půjčku – vybral tedy peníze po známých a příbuzných a v listopadu 1953 vydal první číslo Playboye. Klíčovým rozhodnutím bylo právě uvedení fotografií Marilyn Monroe na obálce a pak na prostřední dvoustraně. Na obálku dal Hefner relativně usedlou fotografii, ale uvnitř byla Marilyn pěkně nahá v solidně lascívní póze. Obě fotografie koupil Hefner od vydavatele kalendářů za dvě stě dolarů, což tehdy představovalo slušnou sumu. Ale vyplatila se.
Po čtrnácti dnech čtenáři zcela rozebrali kompletní náklad časopisu. Spíše než dobré povídky za to mohly právě ony dvě fotografie Marilyn. Ne že by tehdy ženská nahota byla něco zcela neakceptovatelného – ostatně fotografie už existovaly, když je Hefner kupoval. Byly ale vyhrazeny „pokoutní“ distribuci. Plakáty s pin-up girls si věšeli vojáci ve skříňkách stejně jako dělníci, ale nikdo si netroufl umístit je do „seriózního“ titulu. „Málokdo chápe, že Playboy nebyl časopis o sexu, alespoň já to tak nebral. Sex byl jen součástí celého balíčku,“ připomněl v rozhovoru Hefner. „Chtěl jsem jen časopis o zdravém životním stylu a sex byl toho tehdy součástí. Pak přišly tvrdší časopisy Penthouse a Hustler, ale ty to podle mě nepochopily. Než stihly dorazit, Playboy už byl prostě kvalitní pánský časopis.“
Měsíčník okamžitě získal ohromnou popularitu. Už proto, že opravdu přinesl to, co svým čtenářům sliboval. Mohl za to mimo jiné Arthur Paul, jeho art director, který nejen že ke spolupráci na prvních číslech přivedl třeba Andyho Warhola nebo Pabla Picassa, ale navrhl i do té doby vlastně nevídaný design, a především logo s králíkem s motýlkem. „Původně to měla být jen grafická zarážka na konci článků, ale nakonec jsme z toho někdy od druhého nebo třetího čísla udělali logo,“ vzpomínal později.
Ale zpět k Hefnerovi. Ten udělal ještě jeden do té doby ne zcela vídaný tah – stal se tváří svého časopisu. Vše, co Playboy doporučoval a propagoval, Hefner opravdu dělal. Stal se první celebritou svého světa, garantující čtenářům, že to, co časopis píše, je skutečné a je to skutečné proto, že on jako šéfredaktor to opravdu žil. Postupně se jeho tvář (dlouho ozdobená fajfkou, kterou náruživě kouřil) stala symbolem boje proti šosáctví a toho, jak má vypadat život opravdového muže.
Hefner na rybách obklopen ženami. Hefner ve svém designovém bytě, vychutnávající si hudbu a sklenku dobré whisky. Hefner hrající kulečník. To vše jsou fotografie, které pomohly z Hefnera udělat celebritu, ale i velmi bohatého člověka, jenž se navíc nebál konfrontací a aktivně se účastnil debat s puritánskými komentátory nejprve v rozhlase a v šedesátých a sedmdesátých letech stále častěji i v televizi. Právě šedesátá léta postupně přinášela liberalizaci americké společnosti a vypadalo to, že Hefner vyhrál na celé čáře.
Smutný klaun z jiné doby
V roce 1972 koupil za 1,1 miliónu dolarů pseudogotickou vilu v Holmby Hills, z níž udělal Playboy Mansion, centrum svého impéria. Hefner tu nejen žil, ale pořádal tu proslulé parties. V době, kdy koupil Playboy Mansion, byl Hefner bezesporu na vrcholu. Časopisu se tehdy prodávalo neuvěřitelných sedm miliónů výtisků na číslo a Hefnerův majetek překročil 200 miliónů dolarů. (Na dnešní peníze by byl dolarový miliardář.) Značka Playboy byla všude – od parfémů přes televizní kanály až po noční kluby.
Jenomže prudérní Amerika mu úplně neodpustila. V lednu 1975 spáchala sebevraždu jeho sekretářka Bobbie Arnsteinová poté, co se policie pokusila obvinit ji z drogového deliktu. Podle všeho se stala součástí rozsáhlejšího plánu, jak se dostat na kobylku Hefnerovi.
Byla to ale jen první z mnoha prasklin, které se v Hefnerově impériu objevily. Samozřejmě se změnila doba – sedmdesátá léta přinesla první pornografické filmy distribuované v kinech a následně na videu. Dorazil AIDS a vzápětí hospodářská krize počátku osmdesátých let, do níž Hefnerův styl ne úplně zapadal. A samozřejmě přišla konkurence v podobě dalších a dalších časopisů, jež byly pro muže, ale vypadaly moderněji. A s tím souvisel ještě jeden problém. A možná nejzásadnější. Hefner, který stále trval na tom, že bude tváří svého impéria, dojel na nemoc, jež postihuje mnoho mužů jeho postavení.
Odmítl zestárnout.
Značka Playboy, jakkoli pořád známá, začala v osmdesátých a devadesátých letech působit vetchým dojmem. A její revitalizace nebyla možná, protože její tvář představoval v obklopení mladých žen stále komičtěji (nebo naopak tragičtěji, záleží na úhlu pohledu) působící Hefner. Člověk kdysi prodávající čtenářům svoji vitalitu byl najednou starý muž vyprávějící o viagře a obklopující se mladými ženami, u nichž je už zcela evidentní, že nejsou přitahovány jeho mužností a charismatem. A pak začaly docházet i peníze.
Nezpochybnitelná zásluha
Impérium, v devadesátých a nultých letech už otevřeně pod tlakem nejen konkurence, ale i nových médií, jimž se nedokázalo zcela přizpůsobit, se postupně začalo drolit. A ani mejdany v Playboy Mansionu už nebyly co dříve. Když v roce 2010 vydala jedna z Hefnerových groupies, pobývajících v domě, paměti, mluvila v nich o domě jako o zašlém, špinavém místě, kde na postelích jsou hnusné matrace a závěsy v hale očurává pes. Hefner udělal pokus předat vedení společnosti své dceři. Otočení kola osudu to nepřineslo.
V roce 2016 pak došlo k symbolickému kolapsu celého Playboye. Nejprve oznámili, že v Playboyi už nebudou obrázky nahých žen, což mělo ukázat, že časopis bere vážně novou dobu, kde feminismus má opravdu silný vliv, a vzápětí byl prodán Playboy Mansion (cenu 200 miliónů dolarů museli stáhnout na polovinu, aby se našel kupec). Součástí smlouvy nicméně bylo, že Hefner může v nemovitosti dožít.
A také tu dožil. Muž, který nastartoval feminismus tím, že rozbil sexuální prudérii (jeho slavný citát je: „Rozešel jsem se s feminismem, když začal být antisexuální.“) zemřel víceméně vysmíván jako dinosaurus staré, machistické doby. Navždy nicméně zůstane člověkem, jenž se dokázal postavit společenským konvencím a morálce.
A mimochodem, ukázal světu prsa Marilyn Monroe.
