Semenyaová, Koubková a ty další: Příběhy vrcholných atletek s hermafroditismem
Jihoafrická atletka Caster Semenyaová uzavřela nedávno manželství se svou dlouholetou partnerkou Violet Raseboyovou. K obřadu, který se konal v Pretorii, Semenyaová přišla jako ženich v tradičním mužském oděvu, zatímco nevěsta Raseboyová oblékla klasicky bílou róbu. Semenyaová, vítězka běhu na 800 metrů na olympijských hrách 2016 v Rio de Janeiru, čelí od roku 2009 podezření, že není žena. Shodou okolností na stejné trati dominovala v polovině třicátých let česká atletka Zdena Koubková, jež čelila – a právem – stejnému podezření.
Ostatně jako žena nevystupovala Caster Semenyaová ani na zmíněné svatbě. Jihoafrický bulvární Daily Sun uvedl, že rodiče Semenyaové i Raseboyové uzavřeli dohodu zvanou lobola. Podle té, jak velí jihoafrická tradice, ženichova rodina zaplatí rodině nevěsty poplatek. Semenyaovi zaplatili za nevěstu 25 000 randů (v přepočtu asi padesát tisíc korun). V článku také zaznělo, že Caster a Violet jsou lesbičky, po zasnoubení v roce 2013 spolu žijí a jejich okolí se domnívá, že sňatek jejich kariérám pomůže. O pět let starší Violet byla kdysi rovněž atletkou.
Caster Semenyaová vystupuje v soukromí zjevně jako muž, ale jakmile vyběhne na atletickou dráhu, nekompromisně vyžaduje, aby bylo plně respektováno její ženství, byť právě to je víc než diskutabilní. S tím však ona sama nemá nejmenší etický problém. Opakuje totiž jako mantru větu: „Nejsem podvodnice, narodila jsem se jako dívka!“
Dějiny světového sportu zaznamenaly nejeden příběh podobných „atletek“. V jednom – snad lze říci, že v tom úplně prvním – figuruje dokonce československá běžkyně Zdena Koubková, v roce 1934 světová rekordmanka, tehdy ovšem po anglicku rekordwoman. Její příběh i diagnóza jsou takřka identické s příběhem Semenyaové, jenomže Koubková se ve finále zachovala zcela jinak – čestně. Když si uvědomila, že vítězit nad soupeřkami díky vrozeným tělesným dispozicím není férové, ženskou atletiku opustila. O jejím složitém, dnes již pozapomenutému osudu, se tento článek ještě zmíní.
Vrozený hermafroditismus
Nyní se vraťme k mediálně výživné story Jihoafričanky. Jako osmnáctiletá (je ročník 1991) vyhrála na mistrovství světa 2009 v Berlíně běh na 800 metrů a sportovní svět šokovala neženskou muskulaturou, hlubokým hlasem a celkově mužným zjevem. „Je to chlap!“ řekla jedna z jejích soupeřek, Italka Elisa Cusmaová, a k názoru, jenž nebyl ojedinělý, se připojily další frustrované atletky. Sportovní odborníci, stejně jako běžní fanoušci, zákonitě usoudili, že mladá Jihoafričanka trpí zřejmě hormonální či sexuální poruchou. K obdobnému závěru dospěla i Mezinárodní atletická federace (IAAF) a atletku pozvala k sex-testu. Testování i následné lékařské prohlídky prokázaly, že Semenyaová má nadlimitně vyšší hladinu testosteronu v krvi a kromě toho i mužské a ženské pohlavní orgány, byť ne zcela vyvinuté. Diagnóza proto zněla: vrozený hermafroditismus.
Po zveřejnění této informace média kritizovala funkcionáře Jihoafrického atletického svazu za to, že Semenyaovou na mistrovství světa vyslali, neboť se zjistilo, že minimálně o jejím vyšším testosteronu věděli. Trojnásobně vyšší množství přirozeného testosteronu, než ženy běžně mívají, plus hermafroditismus – to bylo příliš.
Mimochodem, podle antidopingové komise IAAF má přirozeně vyšší hladinu testosteronu sedm z tisíce špičkových atletek. I přes zdánlivě malé číslo komise tyhle atletky sleduje, protože kromě přirozeného testosteronu existuje i testosteron umělý, jehož aplikace zvyšuje sportovní výkonnost. Testosteron je tudíž logicky považován za doping.
Hormonální léčba, nebo rasismus?
Sledování atletek s přirozenou vyšší hladinou testosteronu má jasné opodstatnění: Jde o to, aby neměly „vrozeně“ neférovou výhodu proti těm soupeřkám, které příroda vyšší hladinou testosteronu neobdařila. Když se Semenyaová stala jednou z takto obdařených, vzala to na vědomí a v souladu s pravidly IAAF absolvovala v roce 2010 hormonální léčbu. Léčbou množství testosteronu snížila, ale zároveň, což vyplývalo z logiky věci, zaznamenala pokles výkonnosti.
Tenhle fakt se jí, stejně jako jejímu realizačnímu týmu, nelíbil. Načež s podporou jihoafrických sportovních funkcionářů i politiků začala prohlašovat: „Atletická federace IAAF omezuje mou sportovní činnost!“ Brzy pak označila postoj federace za „rasistický a sexistický“. To už byla silná demagogická káva.
Jak tahle rozepře dopadla? Do jisté míry překvapivě. Atletická federace nátlaku Jihoafričanky – a to zjevně vlivem stále více se šířící politické korektnosti – podlehla. Neboť po uplynutí jednoho roku atletičtí šéfové prohlásili: „Semenyaová je žena, může závodit.“ Zatímco sportovní veřejnost nechápavě kroutila hlavou, atletka se na běžecké dráhy vrátila úspěšně. Získala stříbrnou medaili v běhu na osmistovku na mistrovství světa 2011 i na olympiádě 2012 v Londýně. Poté se kvůli nespecifikovaným zdravotním potížím na pár let ze světové elity vytratila, trochu se na ni pozapomnělo, ale vloni na olympijských hrách v Riu osmistovku suverénně vyhrála.
Jestliže se tedy média začala o její příběh znovu zajímat, bylo to i tím, že svět – s výjimkou lesbické komunity – vnímá její kauzu negativně. Jde ovšem o názory zaznívající převážně ze sportovního zákulisí či kuloárů a méně z kruhů oficiálních, kde vládnou spíše rozpaky či korektní mlčení.
Nejsem podvodnice
Semenyaová se opakovaně a srdnatě hájí. „Nejsem podvodnice, jsem přirozená. Takhle jsem se narodila. Jsem prostě Caster. Nechci být někým, kým nejsem. Chci být sama sebou, nechci žádné změny. Nechci být tím, kým mě lidi chtějí mít,“ opakuje své argumenty. Ano, je to postoj a názor.
Jiný názor však mají běžkyně – současné i dřívější. Například bývalá česká reprezentantka Ludmila Formanová, mistryně světa na 800 metrů v roce 1999, atletka nanejvýš povolaná, při komentování olympiády v Riu prohlásila: „Kdybych dnes běhala, byla bych na Semenyaovou hodně naštvaná. Atletky se s tím už smiřují, byť je to pro ně nešťastná situace. Jihoafričanka svými mohutnými svaly či stylem běhu připomíná ženskou atletku opravdu velmi vzdáleně. To je z mého pohledu vůči ostatním běžkyním jednoznačně nefér!“
Arbitráž chce vidět vědecký důkaz
Když Semenyaová tvrdí, že není podvodnice, chce tím také říci, že neporušuje zásady fair play? Zřejmě ano. Jenomže ve slovech Formanové a v postojích sportovního světa zaznívá opačný názor.
Proto si položme otázku: Existuje světová sportovní instituce, která by obě protichůdná stanoviska fundovaně a spravedlivě posoudila?
Odpověď zní: Ano, existuje, protože za tímto účelem dokonce vznikla. Nazývá se Arbitrážní soud pro sport (Court of Arbitration for Sport, CAS) a sídlí ve Švýcarsku. Právě na tuhle instituci se Semenyaová a další „testosteronová atletka“, sprinterka Chandová z Indie, v roce 2015 obrátily, protože požadavek atletické federace IAAF, aby se hormonálně léčily, považovaly za neetický a lidsky nedůstojný.
Jak uspěly? Víceméně nadějně, což zní opět překvapivě. Arbitrážní soud dal totiž oběma atletkám za pravdu. Dodejme však, že zatím… Soud souhlasil s tím, že hormonální léčba atletek je neetická a lidsky nedůstojná, a svůj postoj zdůvodnil takto: Je nutné vědecky prokázat, že sportovkyně s přirozenou vyšší hladinou testosteronu v krvi, tedy ženy s hyperandrogenismem, jsou proti ostatním soupeřkám v takové výhodě, že je to vůči těm ostatním (rozuměj: těm, co nemají přirozeně vyšší hladinu testosteronu) nespravedlivé. Ale to dosud prokázáno nebylo. Tečka.
CAS dal proto IAAF dvouletou lhůtu k předložení vědeckého zdůvodnění, aby bylo jednou provždy jasné, co je anebo není spravedlivé.
Po vyjádření arbitrážního soudu si mnohé atletky s nadlimitním testosteronem přestaly jeho hladinu léčebně snižovat. A patřila k nim právě Semenyaová, jejíž výkonnost se díky tomu zjevně zvýšila.
Medaile nejsou důležité?
Medicínské výrazy – jako jsou hermafroditismus, dále přirozeně vyšší testosteron a posléze hyperandrogenismus – označují onemocnění i jistý lidský úděl, ale zároveň se zdá, že z jejich kontextu vyplývá i jistý druh alibi pro ty, kdo jimi v jakémsi druhém plánu porušují pravidla či zásady fair play. Jako by se omlouvali: Bohužel… To já ne, to příroda.
Tohle potvrzují i názory objevující se na různých serverech či na sociálních sítích. Jistý biolog (sic!) se zastává Semenyaové tvrzením: „Nevidím problém v tom, proč by nemohla závodit s ostatními dívkami, když jí to působí radost. Coubertinovo heslo přece hlásá, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. To by její soupeřky měly akceptovat. Jsou snad medaile ve sportu tím nejdůležitějším?!“ Soudný člověk nechce věřit, že tohle vyjádření bez nejmenšího náznaku ironie je míněno vážné. Jiný názor v této souvislosti tvrdí, že „jistému světovému šachistovi s IQ 190, jímž jistě předčil své soupeře, taky nikdo nezakazoval hrát světové turnaje, takže jaképak zákazy v atletice“.
Zmíněné kuriózní postoje však naprosto výstižně dokreslují bezbřehou relativizaci dané problematiky, k níž přispívá neznalost, neodbornost, chaos i preferovaná korektnost. A všechno tohle vládne v institucích současné světové atletiky.
Čestná dívka Koubková
Zazní-li v závěru příběh naší atletky Zdeny Koubkové, v němž zdravý rozum a férový přístup ke sportu zvítězily, lze mluvit o události jakoby z jiného světa. Koneckonců třicátá léta minulého století v Československu jiným světem opravdu byla.
Zdena se k atletice dostala náhodou. V průběhu své pouze čtyřleté sportovní kariéry začala trýznivě pociťovat, že mentálně i fyzicky je spíš mužem než ženou. Byla však úspěšná, a tak po přestupu z Brna do Vysokoškolského Sportu Praha, nejlepšího atletického klubu u nás, sváděla větší souboje s vlastním svědomím než se soupeřkami. Navíc jako začínající trenérka byla ke sportu vázána existenčně. Když v roce 1934 překonala dvakrát světový rekord v běhu na 800 metrů, stala se takřka stejné populární jako fotbalový brankář Plánička.
Tohle však její situaci neulehčovalo. Spíš naopak. V atletickém zákulisí ji deptaly zlovolné pomluvy, k nimž přispěla tím, že nechodila do ženských sprch. Nepomohlo jí ani vlastní poznání, že její největší soupeřky – Němka Kraussová, Britka Lunnová či Polka Stanisława Walasiewiczová, atletky světového formátu – jsou na tom obdobně. Koubková se k nim mohla alibisticky přiřadit, ale ona odmítla nepoctivě vítězit nad dívkami. Proto v těžko představitelném vnitřním zápasu dospěla posléze k veřejnému přiznání, že není žena.
Obrátila se na lékaře, ti u ní konstatovali hermafroditismus (neměla vyvinuté mužské ani ženské genitálie), doporučili jí léčbu a chirurgický zákrok. Zdena Koubková se stala Zdeňkem Koubkem. Ten se zanedlouho dokonce oženil, a co víc, později hrál ragby za Říčany. V tehdejší prudérní společnosti, kdy „tak neslušné věci“ představovaly tabu, šlo bez přehánění o epochální průkopnický čin. Proto by si dnes zasloužila udělení Světové ceny fair play in memoriam. Aktuálně i kvůli kontrastu s postojem a počínáním Caster Semenyaové.
Hrst zajímavostí nakonec: Světová atletická federace a také naše atletická asociace výkony Koubkové z rekordních tabulek navždy vyškrtly. Její příběh ignorovala a dosud nespravedlivě ignoruje sportovní historiografie – naše i světová. Přitom na druhou stranu Polka Walasiewiczová, u níž byly při pitvě po jejím úmrtí v USA objeveny mužské i ženské pohlavní orgány, čili rovněž hermafroditismus, figuruje dosud na seznamu všeobecně vážených olympijských vítězek, neboť v roce 1932 vyhrála v Los Angeles běh na 100 metrů…
Pavel Kovář je autorem knihy Příběh české rekordwoman. Zákulisí největšího sportovního skandálu první republiky.
