John Davison Rockefeller: Zbohatnutí je mravní povinnost, byl přesvědčen nejbohatší člověk novodobé historie
„Započala éra koncernů. Individualismus je pryč a už se nikdy nevrátí,“ konstatoval kdysi ropný magnát John D. Rockefeller (8. 7. 1839 Richford–23. 5. 1937 Ormond Beach). Nejbohatší člověk novodobé historie se rozhodl pozvednout kapitalismus prostřednictvím monopolů, tedy plánovaným hospodářstvím v rukou soukromníků. Hluboce zbožný asketa, polichocený přezdívkou Jáhen, považoval zbohatnutí za mravní povinnost.
Je přelom 19. a 20. století, Spojené státy americké chrlí více zboží než britské, francouzské a německé továrny dohromady. Bez obrovského průmyslového potenciálu USA by západní demokracie nepřežily pozdější první ani druhou světovou válku, v nichž kromě zbraní a potravin sehrají klíčovou roli ropné produkty benzín, nafta a oleje. Tedy doména Johna D. Rockefellera, respektive přediva desítek nástupnických organizací jeho mamutího trustu Standard Oil Company.
Potomka německých přistěhovalců Roggenfellerů, kteří se počátkem 18. století usídlili v pensylvánském Germantownu, od dětství formují zcela protichůdné povahy rodičů. Hochštaplerský otec William Avery Rockefeller rodinu opouští, když je Johnovi šestnáct. Poté pod falešnou identitou lékaře ochotného předstírat hluchoněmce, jen aby své přírodní produkty snáze udal, nabízí mimo jiné moderní všelék – ropu. Vášeň k obchodování stačí vštípit i prvorozenému synovi s malýma ptačíma očkama v šedavém obličeji.
John začne sourozencům prodávat sladkosti, pochopitelně se slušnou marží. Kšeftuje s kuřaty, která se vylíhla z vajec nalezených v lesíku za domem. Jenže právě v tu chvíli přichází ke slovu vliv skotsko-irské matky Elizy, rozené Davisonové – odtud skladba jmen John D. Hluboce věřící žena jej posílá do nedělní baptistické školy a vštěpuje mu mírnost stejně jako poslání vydělávat peníze. Jen tak se zalíbí Bohu. Každé odchýlení na cestě k cíli je hříchem: alkohol má John za ohavnost, v tanci spatřuje hříšné pohyby, v divadle vidí zdroj (mravní) korupce. Nepije, nekouří, vyhýbá se dokonce i kávě a čaji. K stáru prohlásí: „Nikdy jsem nepocítil touhu – po čemkoliv.“
Střední školu Rockefeller opouští předčasně, už v patnácti, načež po kursu účetnictví nastupuje u obchodní a dopravní společnosti v Clevelandu. Práci s čísly považuje za „rozkošnou“, vítězství metody a systému nad chaosem. V osmnácti založí s kamarádem ze školy obchodní dům Clark & Rockefeller a zbohatnou na americké občanské válce (1861–1865). Již během prvního roku bojů Severu s Jihem vzroste zisk jejich společnosti čtyřnásobně. Cleveland u Erijského jezera má totiž ideální dopravní polohu.
Z hlenu zlato
K uhlí a železné rudě brzy přibudou první zásilky ropy, vedlejšího produktu dobývání kamenné soli, „hlenu“ znečišťujícího vodu. Cílenou těžbu odstartuje 28. srpna 1859 u pensylvánského Titusvillu jistý Edwin L. Drake, následovaný stovkami podnikavců. K zařízení vrtu totiž stačí 1200 až 1500 dolarů, denně přitom není problém vytěžit suroviny za 450 dolarů, ekvivalent průměrného ročního platu.
Ropa se mění v černé zlato, země se totiž rychle industrializuje a raketově roste poptávka. Živočišné tuky už nestačí, kytovců lovených primárně pro olej, ne pro maso, v oceánech rychle ubývá. Stroje potřebují odolnější minerální maziva, zpomalující opotřebení a zvyšující výkon.
Tři roky po Drakeovi vstoupí Rockefeller do branže sázkou na rafinaci nové suroviny. Zná Samuela Andrewse, chemika z Yaleovy univerzity, který dokáže ropu zpracovat skoro beze zbytku. Jenže v období 1860 až 1862 vzroste produkce ropy ze 450 000 na tři milióny barelů (1 barel = 158,97 litru). Jen během roku 1861 proto cena suroviny padá z deseti dolarů za barel na pouhých deset centů, načež vyskočí na 7,25 dolaru. Prostě horská dráha lemovaná bezpočtem bankrotů.
Vertikální integrace
Rockefeller nahrazuje chaos řádem, potírá mrhání energií, životy i surovinou. Vždyť formani tehdy vozí sudy s ropou 20 mil divočinou k železniční stanici. Co chvíli uvíznou v bahně, neudržované silnice se po dešti mění v past. Trasu lemují rozlámané sudy a mršiny uštvaných koní. Jen v Clevelandu pracuje roku 1866 padesát rafinérií, na něž útočí hostinští (jedovaté ovzduší podle nich kazí pivo) i zemědělci, jimž prý kvůli ropě kysne mléko. Nemravně snadno vydělané peníze ostatní dráždí.
V cenových válkách se utápějí nejen nákupčí rafinérií, ale také železniční společnosti. Úspěch stojí a padá s dopravou ropných produktů na hlavní odbytiště na východním pobřeží. Rockefeller pochybuje o efektivitě neviditelné ruky trhu, postulované skotským teoretikem kapitalismu Adamem Smithem. John D. ji považuje za „destruktivní“. Východisko vidí v omezení nadprodukce, stabilizaci cenové hladiny a reorganizaci průmyslu na racionálních základech. Kapitalismus podle něj spasí pouze kartel, dohoda „velkých kluků“ a pojistka proti náhodě.
Rockefeller soustředí co nejvíce výrobních fází pod jednou střechou. Nespolehlivé dodavatele dřeva eliminuje nákupem dubových lesů, z nichž jeho zaměstnanci vyrábějí přepravní sudy. Opatří si cisternové vagóny, nádrže v New Yorku a lodě na řece Hudsonu. Vybuduje druhou rafinérii a chemické laboratoře hledající efektivní způsob výroby ropných produktů s vysokou přidanou hodnotou i marží. Brzy má tisíc zaměstnanců, ovládá desetinu rafinérských kapacit USA.
Clevelandský masakr
Klíčový je druhý krok, získání kontroly nad přepravou. Konkurenti mají plus minus stejné náklady, rozhodující je náskok v logistice. Zároveň lze ostatní paralyzovat, odříznout je od zákazníků. Koňské povozy nehrají roli, kraluje železnice, přičemž hlavní tratě spojující Cleveland s vrty v Pensylvánii a velkoměsty na východě ovládají tři společnosti. Rockefeller je navzájem rozeštve, navíc jako jediný garantuje vytížení 60 vagónů denně, takže žádá slevu. Rázem může prodávat o třicet procent levněji než konkurence. Navíc železniční bossy přesvědčí, ať neztrácejí čas a nervy věčným handlováním o každý sud s příštipkáři. Jeho princip se brzy rozšíří i na další odvětví. Obhájci volného trhu volají po jednotných cenách, jenže Rockefeller žádný zákon neporušil, dohoda je objektivně výhodná i pro samotné dopravce.
Zbývá poslední krok, likvidace oslabené konkurence jejím pohlcením. Památného 10. ledna 1870 Rockefeller zakládá The Standard Oil Company a 30. listopadu 1871 spunktuje South Improvement Company, spolek dvou ze tří železničních společností a jím ovládaných rafinérií.
Dráhy nečlenům zdvojnásobí přepravní tarify, zato společnosti Standard Oil poskytnou poloviční slevu. Dopravci si zboží rozdělí podle dohodnutého klíče, aby se zbytečně nepodbízeli. Rockefeller, mozek celé akce, dá k dispozici stovky vlastních cisternových vagónů.
Velký třesk vstoupí do dějin jako clevelandský masakr. Zoufalí malí hráči vyrazí do ulic, třítisícový dav vezme ztečí operu v Titusvillu, místo dostaveníček smetánky. Modré sudy Standard Oil jsou pomalovávány lebkou se zkříženými hnáty, kanceláře firmy obléhány. Rockefeller si do nočního stolku vloží revolver. Po několika týdnech je South Improvement Company rozpuštěna, přesto stačí jen v Clevelandu zlikvidovat 22 z 26 rafinérií. Rockefellerovi lidé jejich majitelům s úsměvem sdělí: „Je nad slunce jasnější, že naše metoda funguje. Mimo toto schéma nebude mít nikdo jiný šanci. Každému však dáme příležitost se připojit – vše v mezích zákona.“
Ve skutečnosti platí Standard Oil za strojní zařízení jako za šrot, značku a adresáře zákazníků považuje za bezplatný bonus. Její podíl na rafinérských kapacitách USA poskočí za jediný rok z deseti až na 40 procent. Sociální darwinismus se stává dominantním principem.
Asketického magnáta posílí i první globální hospodářská krize ze září 1873. Ropy je najednou příliš mnoho, leckde vyjde levněji než voda. Kdo má dost peněz, aby propad příjmů ustál, za babku skoupí soupeře. Akvizice firem uskutečňují prostředníci, „vazalské“ společnosti pak maskují závislost na Standard Oil nejen používáním původních hlavičkových papírů. Vedou tajná konta, s centrálou komunikují šifrovaně. Kdo se nepodvolí, vzápětí zjistí, že nikde nesežene barel suroviny ani přepravce ochotného za rozumnou cenu dopravit zboží na trh. Rockefellerova organizace má síť špiclů mezi železničáři stopujícími každý barel „nezávislých“. Samotné železniční společnosti si od ní musejí pronajímat cisternové vagóny.
Číňanům petrolejky gratis
Osmatřicetiletý Rockefeller ovládá 90 procent kapacity rafinérií v USA, do dvou let už skoro celou branži. Je i světovým hegemonem, vždyť 70 procent americké ropy míří na export. Nová odbytiště dobývá rafinovaně. Rozdá Číňanům milióny lamp, které pořádně svítí jen na petrolej, nikoli živočišné či rostlinné oleje. Rázem má o odbyt svého zboží postaráno. Ustojí i pohřeb petrolejek, vystrojený Edisonovou žárovkou. Boom automobilů šroubuje poptávku po benzínu, do té doby odpadním produktu zpracování ropy.
Rockefeller investuje také do dolů na železnou rudu či uhlí, do bank, pojišťoven. Podnikat proti vůli Standard Oil se stává nemožným. Velcí hráči napříč odvětvími si už pohlídají, aby ceny příliš nerostly, což by podkopalo poptávku a zároveň lákalo další zájemce o podnikání. Koncentrace kapitálu i moci ochromuje odbory, stačí přeložit výrobu ze stávkující továrny do jiného z mnoha provozů.
Bulvární Pulitzer
Standard Oil prorůstá státní správou, novináři firmu pranýřují a karikaturisté ji prezentují jako chobotnici, pavouka, nenasytnou obludu. Samotného Johna D. mají za loutkáře, zloducha. Odpor narůstá mezi dělnictvem i střední třídou, brojící za ochranu spotřebitele a humánnější pracovní podmínky. Politici jsou dotlačeni k akci. Zakážou firmám vlastnit majetek mimo území toho státu Unie, v němž jsou registrovány. Standard Oil v roce 1882 z pasti vykličkuje vytvořením trustu s formálně samostatnými společnostmi, jejichž akcionáři vykonávají svá hlasovací práva prostřednictvím devíti „trustees“, Rockefellera a spol. Čtyřicítka firem prý nemá nic společného, jen „příjemně a harmonicky spolupracují“. Newyorský senát v roce 1888 konstatuje: „Máme co do činění se systémem šířícím se hospodářským organismem země jako nakažlivá choroba.“
Jednotlivé státy přijímají děravé antitrustové zákony, vážnou hrozbou trustům je až nástup energického republikána Theodora „Teddyho“ Roosevelta do Bílého domu v roce 1902. Když se mu tažení nedaří, vezme na milost pomoc bulvárního tisku, „muckrakers“ – kydačů hnoje. Patří k nim i John Pulitzer, duchovní otec prestižní žurnalistické ceny. Ten nabídne 8000 dolarů za skandální informace o údajném rodinném tajemství Johna D., podvodech magnátova otce. Jenže až do smrti přírodního léčitele se nic mimořádného vyšťárat nepodaří.
Tažení vévodí McClure’s Magazine se šéfredaktorkou Idou Minervou Tarbellovou. Její otec byl drobným těžařem, jemuž zlomil vaz růst přepravních tarifů. K 30. výročí bankrotu, v listopadu 1902, Tarbellová publikuje první ze série článků pasujících Rockefellera na veřejného nepřítele číslo jedna. Baptista nechápe: Copak nenaplňuje Boží vůli? Nezabránil snad plýtvání, maření hodnot? Navíc neprováděl machinace s akciemi, nepoužil násilí, držel se litery zákonů.
Výnosná prohra
Po čtyřech letech obviní vláda USA 65 společností v náruči Standard Oil z kartelu. Rockefellera musí před soudní budovou chránit dvacet policistů s obušky, ale i tak mu dav otrhá knoflíky z kabátu. V sobotu 15. května 1911 vynese Nejvyšší soud USA rozsudek: během půl roku se musí Standard Oil rozdělit na 34 nezávislých firem. John D., tou dobou již čtrnáct let na odpočinku, přesto vítězí. Akciový trh si totiž po dlouhé nejistotě oddychne, Henry Ford v roce 1913 spustí výrobní linku a motorismus spolu s první světovou válkou přifouknou poptávku. Do deseti let od soudního verdiktu se akciová hodnota formálně oddělených částí zpětinásobí! Známe je pod pozdějšími názvy, jako Exxon/Esso, Mobil, Amoco nebo Chevron. Patriarcha si stále drží čtvrtinový podíl, vedoucí nástupnických firem se ještě dlouho scházejí v centrále na Broadwayi, aby své akce koordinovali.
Rockefellerovo osobní jmění na sklonku jeho života osciluje mezi 1,5 a dvěma procenty hrubého domácího produktu USA! Hrubým přepočtem jde o čtyřnásobek majetku aktuální světové jedničky mezi boháči, stomiliardáře Jeffa Bezose z Amazonu. Vzhledem k HDP celého tehdejšího světa však měl John D. ještě mnohem silnější pozici.
Efektivní filantropie
„Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Touto biblickou maximou (Lukáš 6,38) se Rockefeller řídil od počátku své kariéry: z platu účetního odváděl baptistům šest procent. V poslání vydělávat a dávat jej utvrdil také propagátor jógy a védánty na Západě, žák Šrí Rámakršna Svádí Vivékánanda.
Po roce 1897 se John D. pro „slábnoucí krevní oběh“ oficiálně stáhl z podnikání. Zbývalo mu ještě 40 let života, třebaže po padesátce trpěl návaly depresí a – snad stresem způsobenou – alopecií, neinfekčním onemocněním způsobujícím vypadávání vlasů a ochlupení. Holá tvář ještě více zbledla, vystoupily ostřejší rysy – ideální podklad pro karikaturisty. Ti nefér shazovali i magnátovu filantropii.
Snažil se do dárcovství vtáhnout co nejvíce dalších osob, aby byly na společném projektu osobně zainteresovány nejen tím, co jim poskytuje, ale i zhodnocováním vlastního vkladu. Během svého života věnoval na dobročinné účely asi 550 miliónů dolarů (dnešních deset miliard), z toho přes 450 miliónů na lékařský výzkum a péči. University of Chicago se změnila z malé baptistické koleje v prestižní světovou instituci se skóre třiadvaceti nobelistů. Rockefellerova žena Laura se zaměřila na občanská práva a rovnost žen. Kritik státní moci tak svými granty vlastně suploval veřejné rozpočty: z náboženského přesvědčení, a hlavně úctyhodně efektivně.
