Edvard Beneš: Dramatické okamžiky druhého prezidenta ČSR. Co soudil o komunistickém puči?
Druhý československý prezident Edvard Beneš zemřel 3. září 1948, tedy přesně před 75 lety. Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech jako desáté dítě svých rodičů, byl pokřtěn jménem Eduard podle katolického ritu a sudičky, které podle pověr v minulém století ještě živých stály u jeho kolébky, mu přisoudily život vskutku podivuhodný.
Byly v něm obsaženy hluboké evropské krize, z nichž první dvě vyústily do zničujících válek, získavších si přívlastek světové. Ta třetí, odehrávající se těsně po vkročení do nukleární éry, se už tradiční válkou řešit nedala, nicméně velmocenský zápas probíhal i přesto, avšak jako válka studená. Ve všech těchto krizích hrál Beneš úlohu nepominutelnou, o níž dodnes probíhá bádání a vede se spor.
Začněme jeho příběh první světovou válkou, poněvadž právě v ní se mladý Beneš profiloval jako výrazný a obratný politik. Jeho role nespočívala pouze v působení diplomata a vyjednavače, ale také, zpočátku jistě především, v úsilí organizátorském. Poněvadž boj za vymanění z nadvlády dvouhlavého císařského orla nebyl jenom bojem politickým, nýbrž bojem v pravém slova smyslu.
Ve svých pamětech Světová válka a naše revoluce líčí okamžik, kdy přijíždí na italskou frontu a je vítán dvěma tisíci legionáři. "Proběhly mi hlavou v těchto chvílích všechny události od roku 1914 až do října 1918, od chvíle, kdy jsem se plížíval po pražských ulicích s velezrádnými dokumenty po kapsách, kdy jsem přijímal posly ze Švýcar s podezřelými kufry, kdy jsem jako psanec v poslední chvíli utíkal přes hranice, kdy jsem začal skromný těžký život v Paříži - až do dnešní chvíle, kdy mne národní vojsko se zpěvem, s hymnami, s puškami a kanóny vítá jako zástupce národní a státní suverenity s generálem spřátelené velmoci a kdy několik kilometrů odtud stojí celá rakousko-uherská vojenská moc, očekávajíc ránu, snad osudnou, snad pro ni poslední ..."
Beneš měl tehdy jistě všechny důvody k pohnutí, musel to být pro něj okamžik nepochybně silný a dramatický, který se mu vryl nadlouho do paměti. K myšlence legií, tj. zahraničního vojska, se ještě - o mnoho let později - vrátí. V této chvíli zaostřeme na detail, který by mohl uniknout pozornosti: Ve Francii, již v jeho éře diplomatické, se v jeho blízkosti bude často vyskytovat legionářský major, o němž také ještě bude řeč. Bude jeho vojenským poradcem a důvěrníkem, tehdy a ještě dlouho potom ... Poznamenejme si jeho jméno: Zdeněk Fierlinger.
Volba prezidentem
Celé meziválečné období je vyplněno horečnatou prací. Udivující výkonnost, maximální nasazení bez ohledu na okolnosti, práce neznající odpočinku - to jsou znaky Benešovy osobnosti a budou ho provázet po celý život.
Počínaje už jednáními ve Versailles v roce 1919, stává se jedním z nejznámějších evropských diplomatů a jako šéf československé diplomacie si po řadu let udrží skvělé renomé. Má ctižádost sloužit nejen své zemi, ale stát se i architektem nově budované Evropy. Vytvoří Malou dohodu, spojenecký trojúhelník ČSR, Rumunska a Jugoslávie. Působí ve Společnosti národů v Ženevě.
Je stoupencem zapojení sovětského Ruska do evropské politiky. V roce 1935 cestuje do Moskvy, tehdy ještě jako čs. ministr zahraničí, setkává se se Stalinem, podepisuje spojeneckou smlouvu a absolvuje asi týdenní pobyt. Během něho pronáší několik projevů - a všechny v ruštině. V jeho hostitelích to zanechá ten nejlepší dojem: jaký skvělý sympatizant! Brzy se to mělo projevit: při volbě prezidentem v témže roce českoslovenští komunisté (řízení z Moskvy) hlasují pro Beneše a Beneš se jím stává. Stanul na vrcholu.
Mnichovská krize
Dlouho se však ze splnění svých snah netěšil. V sousedním Německu je již dva roky u moci Adolf Hitler. A ten se stává Benešovým úhlavním nepřítelem. Jejich souboj vrcholí mnichovskou krizí v září 1938. Není pochyb, že je to období Benešova pádu, z něhož - zdálo by se - nebude už vzestupu. Pátého října 1938 abdikoval z funkce prezidenta republiky a hodlal se uchýlit do ústraní, aby nepřekážel dalšímu politickému vývoji.
Avšak pod tlakem nacistické diplomacie (to zdůrazněme: Beneš neutíká z potápějící se lodi, jeho odchod je vynucený) musí tyto plány změnit. Dne 22. října téhož roku odlétá do Londýna. Odlet z vlasti uzavírá zřejmě nejdramatičtější období jeho života. Má za sebou dny odhodlání bojovat, bránit a ubránit se hitlerovské agresi - ale také dny zrady.
Čerstvou, sotva měsíc starou vzpomínkou je pro něj zážitek z noci na 21. září, kdy byl probuzen francouzským a britským vyslancem. Bylo krátce po druhé hodině, a jak píše Ferdinand Peroutka, měl sotva tolik času, aby přehodil župan přes svůj noční úbor. Čekající pánové mu sdělili, že Francie a Británie se usnesly doporučit československé vládě, aby přijala Hitlerovy požadavky. Úder kladivem by nemohl působit drtivěji ... Beneš ten úder přijal. Neviděl jiného zbytí, přestože ještě v den předcházející, 20. září, při telefonickém rozhovoru s Janem Masarykem, který působil v Londýně jako československý vyslanec, tiše, ale pevně říkal: "Ano, ano! Zůstaneme pevní!"
Jeho slova zaznamenal dr. Goebbels, říšský ministr propagandy, který tento telefonický rozhovor odposlouchával s Adolfem Hitlerem. Linky totiž vedly přes Německo a Němci si je samozřejmě "napíchli". Pražská vláda o tom ovšem nevěděla. Za několik dní Adolf Hitler vystoupil v berlínském Sportovním paláci. Hřímá a řve o nesnesitelném bezpráví, které se děje na sudetských Němcích a které už oni, Němci v říši, dále nehodlají trpět.
Konflikt vyhrocuje do osobní roviny: "Zde stojím já a tam Herr Peneš. A mezi námi dvěma musí být rozhodnuto!" Krize trvá ještě tři dny. Pak přichází mnichovský diktát - a Beneš přijímá. Je spravedlivé přiznat, že Benešovi vůle k odporu nechyběla. Zlomila ho však představa krveprolití, odporu sice hrdinského, ale osamoceného, bez spojenecké pomoci odsouzeného k porážce, jakou si malý národ nemůže dovolit. Navíc zde byl ještě jeden motiv: zachování evropského míru. Má-li být zachráněn, pak tedy ... Československo přinese oběť svého zmrzačení.
Válka přesto vybuchla
Ve skutečnosti ovšem nevěřil, že Hitler se u výsledku Mnichova zastaví. Byl politikem natolik realistickým, že věděl, že s jídlem roste chuť. Což se u Hitlera potvrdilo beze zbytku: za pouhého půl roku likviduje zbytek Československa a okupuje Čechy a Moravu, respektive to, co z nich po Mnichovu zbylo.
Beneš, jehož tato událost zastihuje u krajanů v USA, veřejně protestuje, prohlašuje, že tím se stala mnichovská dohoda neplatnou, a proklamuje kontinuální trvání československého státu. Od tohoto okamžiku se současně staví do čela formující se politická emigrace. Nyní již nepochybuje, že válka je nevyhnutelná a že k ní dojde brzy.
Nemýlí se: za rok po jeho pádu Evropa neměla mír, ale válku. Beneš je ovšem přesvědčen, že válka, kterou Němci rozpoutali, bude pro ně záhubná. Považuje za zcela vyloučené, že by ji vyhráli. Vždyť proti nim stojí takové mocnosti, jako je Francie a Velká Británie. Jenomže co se nestalo: Francie je poražena (1940) téměř stejně rychle jako Polsko! První kontinentální velmoc padla pod údery nové taktiky blitzkriegu, opřené o tankové klíny a nálety střemhlavých bombardérů.
Británii zachránil jen kanál La Manche, který se osvědčil jako skvělý protitankový příkop ... Pro Beneše je to nový drtivý úder, věřil ve Francii i po tvrdé lekci, jíž se mu dostalo v roce 1938. Ale znovu osvědčuje svůj nezdolný optimismus a telegrafuje ustupujícím československým jednotkám na francouzské bojiště: "Moji nejvlivnější přátelé mi slíbili pomoc. Vydržte! Beneš."
Pohled do zákulisí
Dnes už si jen stěží dovedeme představit, jak tento stručný vzkaz působil. V atmosféře naprosté krize a zkrušující deziluze, neboť ve Francii věřili a doufali všichni, měl sílu elektrizujícího impulsu, doušku živé vody, poněvadž znamenal novou - tolik potřebnou! - naději. Na koho se však Beneš odvolával, když hovořil o nejvlivnějších přátelích? Vždyť jeho začátky v emigraci byly těžké a obtížné, pro mnohé byl stále ještě padlou veličinou. Byl to snad Chamberlainův nástupce Churchill? Dost možná - ale ani on nebyl nejvlivnější.
Beneš svou naději čerpal zřejmě ještě z jiných zdrojů. Abychom lépe porozuměli, vraťme se o rok zpět, k jaru 1939. Beneš tehdy působil ve Spojených státech ... a 28. května se setkal s americkým prezidentem. Šlo o cosi stěží uvěřitelného: prezident světové velmoci přijímá jakéhosi neúspěšného státníka, který se musel uchýlit do emigrace a přednáší nyní na univerzitě v Chicagu. Dodejme ještě, že F. D. Roosevelt byl opakovaně zvolen prezidentem země díky svým předvolebních slibům, že Amerika nebude zasahovat do evropských záležitostí, že zůstane neutrální. A přesto právě tento muž podává ruku jakémusi politickému outsidrovi, usmívá se na něj, ba co více, slibuje mu podporu!
Beneš, který si vždy zakládal na své jasnozřivosti, je samozřejmě schopen dohlédnout, co to znamená. Ví, je si tím bezpečně jist, že Amerika nezůstane stranou velkého evropského konfliktu. Nakonec - kdy, to se ještě ukáže - zasáhne na straně bojujících demokracií - a jako už v první světové válce i nyní to bude znamenat rozhodující předěl. (Zaostřeme opět na zajímavý detail: Roosevelt Beneše nepřijal jako československého prezidenta. Beneš k němu cestoval inkognito pod jménem dr. E. Brown, v doprovodu novináře Edwarda B. Hitchcocka, který se též kryl pseudonymem. Do Hyde Parku, soukromého sídla prezidentova, přijel dr. Brown s černými brýlemi na očích, aby zůstal nepoznán. Jako by se odkudsi vrátily doby jeho konspirací proti monarchii. Ale i konspirace zřejmě patří k politice, nevyjímaje ani tu vysokou.)
Podpora amerického prezidenta spadá však zatím do oblasti morální. Benešovi se dostává podpory daleko konkrétnější: do jeho služeb se přihlásil plukovník Moravec se svými zpravodajci, kteří si podrželi v rukou konta a sítě plus fungující spojení do okupované vlasti. Jak se záhy ukáže, Benešova situace jako exilového prezidenta se tím dramaticky mění. Má nyní co nabízet, neboť disponuje čímsi velice cenným: kvalitními informacemi. Britové znají jejich cenu, československá zpravodajská služba u nich měla vždy vynikající zvuk.
Současně se na půdě Velké Británie organizují ozbrojené jednotky, v nichž jsou pro první období zvláště cenní letci. V československých perutích existujících v rámci RAF jako by znovu ožila idea legií. Beneš nic nevynalézá, bere starou osvědčenou praxi. Ví, že o svobodu se neprosí, je za ni nutno bojovat. Československé perutě, třebaže jich zdaleka není tolik jako perutí polských, představují jednotky s výborně vycvičenými bojovníky, vysokou bojovou morálkou, mající za sebou křest ohněm ve Francii. Spolu se zpravodajskou službou jsou Benešovým hlavním trumfem. Jsou důkazem faktu, že Československo dále existuje, a co více - bojuje po boku evropských demokracií!
Karta se obrací
Po odvrácení nebezpečí hitlerovské invaze na britské ostrovy se válečná situace pozvolna začíná měnit. Ukazuje se, že Němci nejsou neporazitelní, třebaže dosud vítězí a ovládají prakticky celou Evropu. Rok 1941 však přináší dramatický zvrat: Hitler přepadl Sovětský svaz. Pro Beneše to znamená obrovskou satisfakci, poněvadž přepadení předvídal. Dávno předtím říkal, a to každému, kdo byl ochoten mu naslouchat, že k tomu jednou dojde. A nyní tato situace nastala.
Jeho kredit jasnozřivého politika okamžitě vzrostl. Kromě toho zná Rusko, před válkou je navštívil, osobně se dokonce setkal se Stalinem, mnoho lidí nyní zajímá jeho názor. Vydrží Rusové německý nápor? A Beneš odpovídá: ANO, jestliže se jim dostane pomoci Západu. V jednačtyřicátém roce byl takový názor výrazem skutečného optimismu. Ale Beneš byl vždycky optimista a neshledával nutným se měnit. Věřil i tentokrát, že na jeho slova dojde. Šel ve svých úvahách ještě dál. Vždy nahlížel válku jako sociologický fenomén s obrovskými a dalekosáhlými důsledky.
Válka mění všechno. Promění i vnitřní situaci Ruska. Rusko se přiblíží Západu, bude se demokratizovat, určitě se změní. Přichází Stalingrad - po němž je Benešovi zřejmé, že Němci již válku vyhrát nemohou. Kdo ji tedy vyhraje? Spojenci, jimiž jsou nyní i Sověti. Kteří se navíc, uvažuje Beneš, dostanou do Evropy. A kdo se stane pánem střední Evropy, až válka skončí? Sotva může být pochyb ... že Sověti. A tehdy se Beneš rozhoduje, že zasáhne. S předstihem, aby si nové pány získal a dohodl s nimi spojenectví pro svou zemi. A přestože ho mnozí od tohoto kroku zrazují, učiní jej: vypraví se na cestu do Moskvy.
Beneš a Stalin
Poznamenejme, že do Moskvy Beneš necestoval s černými brýlemi na očích, a už vůbec ne jako dr. Brown. Přijíždí tam jako československý prezident a je uvítán se všemi poctami. Po osmi letech se znovu setkává se Stalinem. Je po teheránském summitu, Stalin je na vrcholu své moci, ctěn a uznáván všemi jako vůdce vítězící protihitlerovské velmoci.
"Stalin přicupital drobnými stařeckými krůčky přes dlouhou přijímací dvoranu v Kremlu," popsal toto setkání Benešův tajemník Eduard Táborský, "na vrásčité tváři mu zářil dobrácký úsměv, oči měl čtverácky přivřené a hned začal se svými obvyklými ,šutkami`. Věru pranic nebylo v jeho chování, co by ukazovalo na krutého diktátora. Tento vnější dojem byl podepřen i způsobem, jakým Stalin tehdy jednal. Zdál se postupovat veskrze prakticky a realisticky, jeho mysl se zdála být zaneprázdněna jen tím, jak porazit Němce, jak zlikvidovat fašismus a vytvořit předpoklady pro to, aby se německá agrese nemohla opakovat. Nejevil žádného smyslu pro diplomatické jemnosti - a to dodávalo jeho postupu rázu přímosti a otevřenosti, která byla místy až drsná, avšak budila dojem upřímnosti."
Jednání probíhalo hladce. Stalin bez sebemenší výhrady akceptoval obnovení Československa v předmnichovských hranicích (tzn. včetně Podkarpatské Rusi), připustil dokonce, aby mu Beneš tlumočil i názory londýnských Poláků, s nimiž neměl dobré vztahy, k otázce obnovení Polska. Stáli s Benešem v maršálově kremelské pracovně, kde na jedné straně visela velká mapa Evropy se Stalinovou představou poválečného uspořádání. Do Sovětského svazu zahrnul nejen ony východní části Polska, jež obsadil v roce 1939 po dohodě s Hitlerem, ale i část Východních Prus s Královcem. Jak popisuje Táborský, nové západní hranice Polska tam měl zakresleny podél Odry.
Když Beneš podotkl, že Poláci snad počítají na jihu s hranicí podél řeky Nisy, chopil se Stalin tužky a pohotově přiznačil dotyčnou část území pro Polsko. Třímaje stále tužku v ruce, zeptal se Beneše, co by chtěl on. A když Beneš naznačil, že nemá zájem o německá území, že mu nanejvýš půjde o vzájemné vyrovnání pohraničních výběžků, jako například u Kladska, Stalin bez meškání zaškrtl kladskou oblast k Československu. A neskrýval přitom svůj podiv a očividnou nespokojenost, že Beneš nic víc nechce.
Nelze se divit, že prezident byl tak vstřícným jednáním mocného vůdce získán. Zvláště když ho výslovně ujistil, že Sovětský svaz nebude v žádném případě zasahovat do našich vnitřních záležitostí. Ty jsou a zůstanou výhradně naší věcí! Trochu jiný, zdaleka ne tak vstřícný průběh měla Benešova návštěva v Moskvě o necelé dva roky později. To už bylo o přivtělení Československa (již bez Podkarpatské Rusi) ke vznikajícímu rozsáhlému impériu definitivně rozhodnuto. Mimo jiné také proto, že na jeho území - jak Sověti věděli - se nacházela strategicky vysoce významná surovina. Trhák dvacátého století - uranová ruda!
Návrat do vlasti
Jestliže do exilu Beneš odjížděl jako vyřízená politická veličina, po sedmi letech se vracel jako vítěz, jako uznávaná hlava druhého odboje, jako nezpochybnitelný prezident obnoveného Československa. Byl to fascinující úspěch, z něhož se ovšem netěšil dlouho.
Za deset let po Mnichovu, v roce 1948, přichází krize nová - a pro Beneše poslední. Avšak než k tomu dojde, musí svést ještě zápas - o němž patrně tušil, že ho nemůže vyhrát. Je historickou skutečností, že postavení tehdejšího Československa bylo mimořádné. Ve střední Evropě bylo jedinou zemí, jež nebyla okupována cizími vojsky.
Komunisté, kteří měli v rukou většinu klíčových pozic, je získali ve volbách v roce 1946, tehdy ještě poměrně regulérních. V zemi přetrvávaly sympatie k Sovětskému svazu jakožto vítězné velmoci nad nacistickým Německem a osvoboditeli země (nebo alespoň její větší části). K těmto sympatiím se družily různé resentimenty idejí slovanské vzájemnosti a pospolitosti, přežívající z dob ještě starších. Něco podobného neexistovalo ani v sousedním Polsku, ani v Maďarsku, o sovětskými jednotkami okupované části Rakouska už vůbec nemluvě.
Sověti ovšem na pouhých sympatiích stavět nehodlali. Stalin totiž výhledově, v perspektivě několika příštích let, počítal s novým válečným konfliktem, který SSSR přinese ovládnutí západní Evropy. Proto je na podzim roku 1947 svolána do polského lázeňského městečka Szklarska Poręba tajná porada devíti komunistických stran, na níž je rozhodnuto, že českoslovenští komunisté musí dokončit převzetí moci v zemi.
Pohled do tváře
To byla situace, v níž se ocitl Beneš éry poválečné. Je známo, že v té době již nebyl zdráv. Ba hůře: byl vážně nemocen. V roce 1947 přestál dokonce mozkovou příhodu, svůj stav si však plně neuvědomoval. Sedmačtyřicátý rok přinesl ještě jednu událost příznačnou pro další vývoj: Stalin se se vší rozhodností postavil proti tomu, aby Československo přijalo Marshallův plán. Jak nám ve svých pamětech dochoval Hubert Ripka, když hovořil s československou delegací (která se jela radit do Moskvy, jak se máme zachovat), byl velmi laskav. Ale současně byl i velmi rozhodný a neústupný: buď my (tj. Sověti), nebo Západ. Pro tehdejšího předsedu vlády Gottwalda byla volba zcela jasná.
Pak přišel únor, nová volba, kterou tentokrát musel podstoupit Beneš - a která vlastně již byla rozhodnuta. Později, již po své abdikaci, v ústraní své sezimovské vily, se Beneš svěřil, že se ocitl pod obrovským tlakem. Autentické svědectví ze setkání 12. března 1948 nám o tom zachoval profesor Václav Černý: "Bylo to mnohem horší, než jsem čekal. Prezident vypadal strašně, zestárl o dvacet let, vpadl se, zhroutil. Mužíček jakoby navlečený do cizích šatů, boty si zřejmě nešněroval sám. Tvář popelavá, oči vyděšené, zalité vodou. Pohyby loutky, mechanismem pokaženého dítětem: při kroku vpřed se mu noha sama vymrští, nepružná, v kolenou neohnuta, jako by padal šikmo na tvář, zbaven rovnováhy. Spěchá ihned usednout do křesla v pravém rohu u okna, vypadá v něm, jako by do něho utekl. Mluví neobratně, chvílemi špatně článkuje, v ústech se mu tvoří sliny a co chvíli hutně a bíle plivá do misky na zemi po své pravici. Odvracím úzkostný mlčenlivý pohled, tak jsem si představoval Háchu na konci války."
Přes kormutlivý stav fyzický byl však prezident plný emocí. Poprvé v životě ho slyším nadávat, poznamenal si Václav Černý, nadávky patřily našim i moskevským stalinistům. Snad nejvíc měl spadeno na Fierlingera, pro něhož měl jen jméno "zrádce". "Rozdupat jako hada!" Beneš mu důvěřoval, s mnohým se mu svěřoval, o čemž Fierlinger průběžně informoval komunisty. "Musí viset na nejbližším stromě," prohlašuje nyní Beneš zajíkavě s pohledem upřeným do zahrady.
Potom sděluje Černému svou verzi únorových událostí. Přijmout demisi ministrů byl přinucen, bylo mu vyhrožováno občanskou válkou, nechtěl připustit "nové Lipany". Přímo se však děsí představy, že by měl platit za Háchu číslo dvě. Odmítá odpovědnost za výsledky vládní krize, nebyl informován o úmyslu ministrů podat demisi, v opačném případě by byl rozhodně proti. Postavili ho před hotovou věc. Nedalo se nic dělat - neměl armádu za sebou, Svobodovo ujišťování, že armáda jde za svým prezidentem, je falešné, i ona by byla rozdvojena. Budoucnost vidí temně: jsme vsazeni bez možnosti nápravy na rozjetý vůz, na ten nepravý, nemáme již volnost o svém osudu rozhodovat. Jdeme do katastrofy - bude válka a v ní budou komunisté rozdrceni "v měřítku světovém".
Emigrace do třetice?
Je zajímavé, že přes zcela evidentní fyzickou sešlost, kterou nezaznamenal pouze profesor Černý, se po jeho abdikaci z prezidentské funkce (2. 6. 1948, oznámena 7. 6.) uvažovalo o jeho nové emigraci. Tato skutečnost jednoznačně svědčí o uznání formátu jeho osobnosti, která ztělesňovala demokratický proud středoevropské politiky. Poúnorové emigraci bylo zřejmé, že Benešovo jméno (v roce 1948 už jenom jméno, avšak i jemu se přikládal velký význam) by sjednotilo formující se třetí odboj a zvýšilo jeho váhu.
Beneš sice všechny takové návrhy odmítal, ve svém okolí opakoval své stanovisko: "Zůstat s lidem, s národem, neopustit ho a neučinit nic, co by poškodilo zájmy Československa ve světě," nicméně i přesto byly zahájeny přípravy pro jeho přesun na Západ. Nebylo totiž vyloučeno, že svůj názor ještě změní. Jak podrobně rozebral v objevné studii Petr Kopečný (revue Přísně tajné 3/98), iniciativy se ujala skupina českých emigrantů soustředěná v Innsbrucku, získavší podporu francouzské tajné služby.
Francouzi měli bohaté zkušenosti z uplynulé války, kdy běžně zajišťovali přepravu osob z okupované vlasti do Británie, a byli připraveni poskytnout lehký spojovací letoun a zkušeného pilota. Domácí odbojová síť měla zabezpečit ostatní. Smrt však byla rychlejší: 3. září 1948 Beneš zemřel. Jeho pohřeb se stal první velkou poúnorovou protirežimní demonstrací, byť na dlouho poslední. Zúčastnil se ho též Zdeněk Fierlinger, jehož s někdejším dobrodincem nevázalo již žádné pouto. Ostatně vyjádřil to velmi svérázně: nevzal si ani bílou košili a uvázal si pestrou kravatu. Tvářil se sice neproniknutelně (jak bývalo jeho zvykem), avšak přece jen: co všechno asi táhlo jeho hlavou.
Dnes Benešovo jméno žije především v jeho dekretech, bývá dosti často kritizován (kritici ovšem mají tu výhodu, že vědí, jak všechno dopadlo, což Beneš samozřejmě vědět nemohl), nicméně jeho zásluhy o Československo zůstávají nesporné.
