Zdeňka Havlíčková: Nenáviděná dcera národa poznala, co obnáší, když nenaplní představy vůdců a obroditelů
Osiřelá dcera Karla Havlíčka Borovského se měla stát symbolem mravní velikosti českého národa. Tahle patetická idea se ovšem rychle zvrhla v tupou štvanici a péče o Zdeňčino blaho se rozplynula v zlodějinách.
Plesová sezóna, Praha, 4. února roku 1867. Osmnáctiletá Zdeňka Havlíčková míří na masopustní bál Národní besedy. U vchodu jí páni z plesového výboru podávají vytištěný taneční pořádek, což bývala bohatě zdobená knížečka nebo vějířek, do nichž si dívky zapisovaly své tanečníky, a dokonce i tance, které proseděly. Zdenčin taneční pořádek měl tvar vějířku.
Zdeňka není žádná velká krasavice, ale svěží, štíhlá a drsně vtipná po tatínkovi. O nápadníky nemá nouzi. Většinu tanců uchvátil mladičký Václav Kounic. Jednu mazurku pak věnovala pro ni doposud neznámému mladíkovi ve vojenské uniformě. Netušila, že tím na sebe přivolala pohromu.
Tatínkův policajt
Jmenuje se Quido Battaglio, a přes italsky znějící jméno je to polský šlechtic a poručík rakouské pěchoty. Jeho otec byl vrchním soudcem v Haliči a on sám má za sebou šarvátky s kozáky a bitvu u Hradce Králové. Před nedávnem ho převeleli do Prahy a zatím bydlí u své tety. Nemá tušení, jak významnou figurkou na české politické šachovnici jeho partnerka je.
Přítomné manželky českých vlastenců bedlivě sledují, s kým Zdeňka tančí. Orientaci jim usnadňuje její bohatá hříva vlasů. Sledují ji o to pečlivěji, že ji považují takřka za svůj majetek.
Svým způsobem je to oprávněné. Zdeňka je jediný potomek básníka a buřiče K. H. Borovského, před lety „umučeného“ bídnými Rakušáky. Je naprostý sirotek, protože její matka zemřela ještě dřív než otec. Před pěti lety uspořádaly tyto ženy (s laskavou podporou svých ctihodných manželů) v pražském Novoměstském divadle koncert českých pěveckých sborů na počest Zdeňčina otce. Byla tu vyhlášena národní loterie, jejíž výtěžek byl pak věnován „dceři národa“, Zdeňce. Aby měla na živobytí, vzdělání a na věno.
Prodalo se 150 tisíc tiketů po dvaceti krejcarech, na něž bylo možno vyhrát některou z téměř šesti tisíc drobností, které shromáždily pořádající dámy. Většinou šlo o skleničky a porcelánové předměty, manžety, mýdla, svaté obrázky, a dokonce tu nechybělo ani pár kousků docela cenných starožitností.
Výsledek akce byl ohromující. Po odečtení nákladů předal pořadatelský výbor Zdeňce 24 848 zlatých, což představovalo částku, jež středostavovské rodině stačila tehdy na čtvrt století pohodlného života.
Poněkud groteskní rozměr dávala téhle obrozenské události přítomnost policejního komisaře Dedera. „Zastával službu a byl v úředním obleku, maje na prsou rozličné řády. Podivuhodná to byla náhoda, že tentýž pán, který doprovázel
Havlíčka na osudné cestě do Brixenu a který zvěčněn jest v památných elegiích jeho, ustanoven byl též za komisaře při slavnosti, jejímžto hlavním účelem bylo oslovení velikého jména Havlíčkova a přijetí jeho dcery za dceru národa,“ psalo se v časopise Rodinná kronika.
Drzý polský hejsek
Václav Kounic, potomek slavného českého šlechtického rodu, už třetí rok Zdeňku obkličoval svou přízní. O posledních Vánocích jí dokonce daroval prsten. Ostře sledovaná dcera národa se k němu chovala vlídně a mile, nicméně beze stopy nějaké hlubší vášně. „Schází mi zde jaksi podnět k životu. Ona mi nepíše a s výsledkem své poslední návštěvy v Praze jsem relativně nespokojen. Na listech jejích mi nejvíce záleží, ač vím, že mne neuspokojí,“ postěžoval si Kounic v dopise příteli.
Netušil, že to, co se nepodařilo jemu ani po letech nadbíhání, povedlo se polskému hejskovi v několika minutách. Zdeňka se do Quida Battaglia zakoukala.
Podivnou shodou okolností se její tanečník pár dní po plese nastěhoval do bytu v domě U Racenbeků, kde bydlela Zdeňka a její poručník, známý politik František August Brauner. Potkali se na schodech a o pár dní později Battaglio v altánu za domem vyznal Zdeňce lásku. Ona mu zas přísahala věrnost „před obrazem svého otce“. Začali si psát. Milostná psaníčka doručovala slečna Betty Ševčíková, vychovatelka u Braunerových.
Šťastné období námluv ovšem netrvalo dlouho. Stačily tři procházky v centru Prahy, polední promenáda po Příkopech a vlastenecky naladěná Praha začala vřít.
Zdeňka a její polský amant měli totiž smůlu, že se do sebe zamilovali ve chvíli, kdy vídeňský parlament odhlasoval rovnost Maďarů a Rakušanů, přičemž ostatní národy monarchie ostrouhaly. Češi toužili po federalistickém uspořádání a doufali, že je v tom podpoří ostatní Slované pod habsburským jhem, především haličští Poláci. Ti ovšem hlasovali pro rakousko-uherský dualismus. Vysloužili si za to hlubokou nenávist a opovržení Čechů.
Vlna nenávisti ke všemu polskému se nevyhnula ani Quidovi. Začaly kolovat zaručené právy, že Zdeňka s Quidem čeká dítě a je na útěku. Jedny vídeňské noviny to dokonce otiskly, doktor Brauner, spolehlivý ochránce Zdeňčiny ctnosti (a hlavně peněz, jak si ještě řekneme), je zažaloval a noviny musely zprávu dementovat.
České žurnály se zas předháněly v úvahách, jak moc Zdeňka špiní památku svého otce. Píseň Spi, Havlíčku!, v níž se zpívá: „Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije,“ byla hospodskými pěvci pozměněna: „Ale Zdeňka s důstojníkem žije…“
K nenávistné kampani se připojili i studenti. Na nejbližším bále se Zdeňkou nikdo z nich netančil.
Na útěku
Na konci dubna 1867 Brauner Zdeňku raději odvezl z Prahy. Stačila Quidovi ještě po Betty poslat vzkaz: „Strašné věci odehrály se tady! Co jsem musela vytrpěti a ani mne nikdy nenapadlo, že musím se s Tebou loučiti, aniž bych Tě směla přitisknouti k svému srdci. Odjíždím ihned, odjeti musím, poněvadž dostala jsem takový rozkaz, a zároveň proto, jelikož cítím, že delší můj pobyt v tomto domě mohl by nám jen škoditi a státi se pro mne nesnesitelným. Odjíždím do Poděbrad, ve dvě hodiny odjíždí vlak. Přijď na nádraží! Doprovází mne teta. Budu Ti dopisovati. Odvahy, můj Quido, a setrvání – a zvítězit musíme. Nemám času na psaní dopisu. Zasílám zápisník – nechť je Tvým důvěrníkem!“
Quido rozloučení nestihl. Z Poděbrad mu ještě přišel smutný dopis: „Můj Bože, kdyby Tě poznali, jinak by usuzovali, ale oni jenom vědí, že jsi rakouský důstojník, že nosíš bílý stejnokroj a že jsi Polák, ale neslyšeli tlukotu Tvého srdce a nevědí, že objímá celý svět svou láskou a hned po vlastním národu všecky trpící národy.“
Se Zdeňkou už se Quido nikdy v životě nesetkal. V dopise ji sice ještě požádal o ruku, ale ona jeho návrh odmítla. Dr. Brauner byl v tomto směru velice důsledný a „dceru národa“ přísně střežil. Aby ne. Vždyť kromě morálního a politického kapitálu Zdeňka představovala i kapitál skutečný.
Vyhnancova straka
Zdeňka se narodila 23. prosince 1848 v Praze. „Radujte se, veselte se s námi, Ježíšek nadělil nám pro Vás vnučku jako rybičku,“ napsal své matce šťastný Karel Havlíček. Jeho radost ale netrvala dlouho, protože se ukázalo, že jeho žena Julie trpí jakýmsi plicním neduhem a dcera má pro změnu něco s očima.
Odstěhovali se z Prahy do Kutné Hory a potom do Německého Brodu. Havlíček byl pro své bujaré verše zesměšňující monarchii (a vlastně všechno) před Vánoci roku 1851 odvezen do nejjižnější výspy mocnářství, do Brixenu. Na jaře následujícího roku úřady dovolily, aby za ním přijela i rodina.
Vyhnanství v Brixenu bylo ve skutečnosti pro rodinu požehnáním. Konečně získali ekonomickou jistotu, protože rakouské úřady Havlíčkovi vyplácely slušnou měsíční apanáž, za niž mohl pronajmout druhý nejhezčí domek v Brixenu a žít si na celkem vysoké noze. Úřady hradily také cestu Julie a Zdeňky do Brixenu, a dokonce povolily, aby si Havlíčkova žena s sebou vzala sestru s jejím manželem.
Pobyt v horském prostředí výrazně zlepšil zdraví Havlíčkovy ženy a dcery: „U domku jest na jedné straně obecní místo posázené morušemi a hezky travnaté, na kterém se Zdeňka prohání a válí. Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdeňka zesíleny a uzdraveny, neboť zde, v horách, jest povětří zdravé, čerstvé a tužící.“
A o něco později píše Havlíček Palackému: „Moje žena je nejméně dvakrát tak zdráva a silna, jako když sem přišla. Holka malá od té doby, co zde jest, úplně ztratila svůj oční neduh a jest vzor tělesné bujnosti a zdraví.“
Pobyt v Brixenu měl ovšem i stinné stránky. Především tady všem včetně malé Zdeňky chyběla společnost: „Ke Zdeňce chodí poštmistrovy holky. Má jen ty dvě, jednu jako Zdeňku, jednu trochu starší. To máš celý život, hůř než v klášteře… Zdeňka má teď straku, která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má vyražení. Učím ji taky číst, ale Zdeňku, ne tu straku!!“
Na konci léta 1854 poslal Havlíček manželku i s dcerou zpátky do Čech. Nechtěl, aby Zdeňka chodila v Brixenu do školy: „Zdeňka bude mít šest let a musel bych ji zde posílat do školy: a to bych si raději dal do kolena díru vyvrtat.“
O pár měsíců později se vracel i on. Na silnici mezi Jihlavou a Německým Brodem k němu dorazila zpráva o smrti manželky. Bylo jí pouhých dvacet devět let.
Kazí mi dcery!
Havlíček svou ženu přežil o pouhý rok. Nedlouho po návratu do Čech onemocněl. Je pravděpodobné, že se od své ženy nakazil tuberkulózou. Jeho poslední měsíce byly krušné o to víc, že se mu všichni přátelé kromě Němcové, Friče a Palackého vyhýbali ze strachu, že i na ně padne nemilost úřadů. Na konci července roku 1856 zemřel.
Zdeňka zatím žila v rodině Juliiny sestry Adély. Její manžel František Jaroš byl jmenován Zdeňčiným poručníkem. V listopadu 1856 zažádal jejím jménem o dědictví po otci. Šlo o sumu zhruba 1400 zlatých, což představovalo obnos dostačující ke dvěma letům slušného živobytí pro celou rodinu.
Léta u Jarošových byla příjemná. Měla domácího učitele, který o ní tvrdil, že je „ducha velmi vnímavého, v učení pilna a nových věcí žádostiva“. Pak přešla do dívčího vyučovacího ústavu paní Heleny Svobodové, kde na sebe upozornila tvrdohlavým odmítáním učit se katechismus.
Jenže pak tetu Adélu zavřeli pro dluhy. Ani její manžel si ve věcech finančních nevedl dobře. Kvůli špatným investicím nasekal dluhy ve výši 50 tisíc zlatých. Soud ho zbavil poručnictví a novým otčímem se Zdeňce stal pražský advokát a politik František Brauner.
Byl to muž přísný a nekompromisní. Zdeňka ho hluboce nesnášela. Stejně tak Braunerovu manželku Augustu. Naštěstí Brauner rozhodl, že ji dají na vychování, byt a stravu do rodiny univerzitního knihovníka I. J. Hanuše v Klementinu. Hanuš měl milé dcery, s nimiž se tehdy již patnáctiletá Zdeňka docela sblížila. Nastoupila do městské vyšší dívčí školy a patřila mezi pilné žákyně.
Jenže pak vyšlo najevo, že paní Hanušová má pocit, že Zdeňka jejich dcery kazí. Následoval přesun k nenáviděným Braunerům.
Krycí jméno Božena
Zdeňka nebyla klasicky krásná a v její povaze bylo cosi temného, přesto měla vždy plno nápadníků. Její první láskou byl učitel na obchodní škole Karel Petr Kheil, bratr spolužačky. Navzájem si darovali pramen vlasů a svůj vztah udržovali v tajnosti. Zdeňka byla v podstatě na své unikátní postavení „dcery národa“ pyšná a svému milenci to dala jasně najevo: „Kladu Vám to nyní tím vřeleji na srdce, aby Vám moje láska byla zrovna svatou! Víte, že jsem dcera Havlíčkova – že jeho jméno jest sice slavné břímě, ale také choulostivé.“
Kytice, které jí vynervovaný učitel poté nosil, zdobila slovanská trikolóra. V milostné korespondenci dostal Kheil krycí jméno Božena. Na konci roku 1866 ovšem s hrůzou zjistil, že Zdeňka flirtuje s hrabětem Kounicem a statkářem Svobodou. Před silvestrem proto rázně známost ukončil: „Zajisté mi nyní přisvědčíte, že mám příčiny, abych Vás litoval, neboť nevěrností svojí ke mně a jednáním svým jména Havlíčkova nehodným sama jste pokálela jméno své.“
Začátek roku 1867 byl pro Zdeňku plný nepříjemných zážitků. V lednu jejího poručníka dr. Braunera soud požádal, aby předložil účty ze Zdeňčina jmění. Vyšlo najevo, že ctihodný doktor Brauner si na úkor dcery národa vylepšuje životní úroveň. Nicméně Braunerovo poručnictví soud nezrušil a vše běželo dál jako předtím.
Milostný výmyk
Mladý Kounic, který byl v té době na praxi v Třebešicích, považoval zprávy o Zdeňce za sprosté drby. Přijel za ní do Poděbrad. Tváří v tvář pravdě se neudržel a řekl jí, co si o ní myslí. Zdeňka se urazila, on se omluvil. Nebylo mu to nic platné. Hrdá Havlíčkova dcera se stáhla do sebe: „Dnešním dnem jsem zase upadla do staré melancholie… Považuji svůj stav za onen známý pro mladé vdovy, chci se ho svatě držeti. Má celý svět vidět, že ta věc nebyla lehkomyslna a krátkého trvání,“ napsala své přítelkyni.
Z plánované svatby pochopitelně sešlo. Kounic z toho všeho onemocněl. Zdeňka pak až do ledna 1870 žila v Rakovníku v rodině doktora Aloise Pravoslava Trojana. Přestala korespondovat s Kounicem. Své kamarádce o tom napsala: „Cit, který k němu chovám, jest podoben citu, jakým Tebe miluji. Není to láska, která žádá pozemského svazku – nad to je povznesena!“ Těžko posoudit, jak se na tomto hodnocení podepsala skutečnost, že se Zdeňka začala scházet s Trojanovým koncipientem Antonínem Pacákem.
Na začátku roku 1870 doktor Brauner usoudil, že skandál kolem Zdeňky už utichl, a dovolil jí vrátit se do Prahy. Hluboce se mýlil, protože když se objevila na plese na Žofíně, nikdo ji nepožádal o tanec. Situaci zachránil stále zamilovaný Kounic.
Navzdory svým zkušenostem s vrtkavou Zdeňkou oprášil své rozhodnutí vzít si ji za ženu. Získal k tomu dokonce souhlas své matky. V duchu chystal svatbu. Jenomže Zdeňka, i přes to, že se k němu teď chovala jako ke snoubenci, se nečekaně zaslíbila jinému.
Už několik let se o její přízeň ucházel synek ze statkářské rodiny Antonín Svoboda. Pocházel ze Šnakova u Zámrsk a sňatek si z vlasteneckých i finančních důvodů přála také jeho matka: „Bude vás milovat jako své vlastní dítě a ctít jako Zdeňku Havlíčkovu.“
Dohodla se s doktorem Braunerem a ten na Zdeňku, znejistělou čerstvou konfrontací s tupou nenávistí Pražanů, zatlačil. Na další žádost Antonína Svobody o sňatek odpověděla ano. A dodala, že už mnohokrát litovala, že ho kdysi odmítla, a že cítí, že svazek s Antonínem je to nejlepší, co ji mohlo potkat.
Závěť a smrt
Ve skutečnosti byla zoufalá. Dlouholetému příteli její rodiny Vojtěchu Fričovi na podzim roku 1871 napsala: „Dvaadvacet let již mám, krásu nemám a na tom mém jmění nespočívá snad mnoho štěstí a božského požehnání… Uvážím-li ten svůj dosavadní život, jest pln utrpení a bázně. – Bojím se lidí, poněvadž mne tak přísně a nespravedlivě posuzují; bojím se, aby mne kdo viděl veselou, bojím se, aby mne kdo viděl smutnou… Mě na tom světě ničeho více neoblaží…“
U Braunerů se chystala svatba. Zdeňka se cítila stále hůř. Na jaře 1872 se u ní projevila tuberkulóza. Nastěhovala se k babičce do Německého Brodu (dnes Havlíčkův). V červnu na tom byla už tak špatně, že sepsala závěť. Dvacátého září zemřela. Bylo jí necelých čtyřiadvacet let.
Protože zemřela svobodná a bezdětná, všechny peníze, jež nestačil Brauner utratit, se staly základem jmění spolku Svatobor, založeného pro podporu nemajetných českých spisovatelů.
