Karel Čapek: Masarykův literární tajemník, jehož jméno bylo v cizině českým kapitálem
Doktor Karel Čapek (9. ledna 1890 - 25. prosince 1938) byl milován i nenáviděn, zatracován i oslavován. Tupen, kritizován. Vážen, obdivován. Jeho dílo, léta žijící na literárním výsluní, se pokoušely potlačit dvě diktatury: nacionálně socialistická a na svém počátku i socialistická. Marně. Měl široké publikum a zůstává v povědomí národa i desítky let po své smrti. Jmenují se po něm ulice a literární ceny. Jeho odkaz je stále inspirativní, ba provokativní: stačilo vyfotografovat foxteriéra podobného tomu, jehož literárně proslavil pod jménem Dášeňka, umístit ho na reklamní billboard - a byl z toho soudní spor vyvolaný prezidentem republiky a jeho manželkou. Sleduje-li to z nebeských výšin, asi se usmívá a - řečeno s Karlem Poláčkem - „jeho hluboké, tmavé oči září šibalstvím a vtipem“.
Na svět přichází 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova, pokřtěn je jako Karel Antonín. Karel po dědečkovi z matčiny strany, Antonín po tatínkovi. Otci, báňskému a lázeňskému lékaři, je v té chvíli necelých pětatřicet, matce Boženě ani ne čtyřiadvacet let. Po Heleně a Josefovi třetí a poslední dítě svých rodičů. Z trojice je mu vyměřen nejkratší život, ani ne padesát roků. Nejstarší Helena (* 1886) oba bratry přežije (+ 1961), prostřední Josef (* 1887) bude prohlášen za mrtvého po válečných útrapách v nacistických koncentračních táborech.
Vazba mezi sourozenci, od dětství nebyčejně silná, vydrží do konce. S Josefem bude Karel bydlet v Praze a krátce i v Paříži, psát i sdílet totéž pracoviště v redakci deníků s celostátní působností. Společně se proslaví, stanou se naší nejznámější spisovatelskou dvojicí, překonají věhlas bratří Nejedlých či Mrštíků. A nakonec se umělecky rozejdou a spolu nanejvýš podepíší nějakou tu petici, na něž si třicátá léta potrpěla - naposledy snad 13. září 1938: K svědomí světa (Projev československých spisovatelů).
Dětství
Ale vraťme se ještě na skok do devadesátých let. Děti MUDr. Čapka prožívají idylické dětství v Úpici. Na svátky a prázdniny zajíždějí do hronovského mlýna k matčiným rodičům, od roku 1890 mají ovdovělou babičku v rodině. Ta drží nad Karlem dohled i v Hradci Králové, kam je nadaný student přijat na gymnázium. Na konci primy má deset jedniček, dvě dvojky (latina, tělocvik) a jednu trojku (krasopis).
V tercii je mu čtrnáct let a „vstupuje do literatury“: brněnský týdeník Neděle publikuje jeho dvě básně, nazvané Prosté motivy. První z nich zní takto:
Podzimní ráno. Zamračeno nebe,
a deštík crčí do oken.
A divno ti je, do kostí tě zebe -
ba věru smutný, smutný den!
Teď venku v dešti mně se mihl právě,
a v ruce nese rakvičku
modlí se v pláči usedavě
za mladou zhaslou dušičku.
Mlhavé ráno. Mraky nebem pílí
a meluzina teskně lká
den podzimní tak truchle, tiše kvílí
pro zesnulého andílka.
Pozor, jsme v časech, kdy ještě žijí Čech, Krásnohorská, Sládek i Vrchlický, ale kdy už publikují i Bezruč, Březina, Karásek ze Lvovic, Machar či Sova. Náklonnost k veršům si Karel Čapek ponese životem. Těžiště jeho tvorby bude v próze, dramatu a publicistice, ale radost ze skládání aktuálních rýmovaných komentářů („rozhlásků“) si ponechá až do svých posledních dní. Sextu absolvuje v Brně, septimu a oktávu na Akademickém gymnáziu v Praze.
Maturuje s vyznamenáním a vstupuje na filozofickou fakultu pražské univerzity. Tam na něj čekají kapacity: Václav Tille, Otakar Hostinský, Vilém Mathesius, Otokar Fischer, František Čáda, František Drtina, Edvard Beneš ... T. G. Masaryka však student Čapek na univerzitě nepotká - počátek jeho vysokoškolského studia se časově kryje s Masarykovým odchodem (ten totiž od letního semestru 1910 přerušuje výuku, aby se mohl plně věnovat politice). Během univerzitních let absolvuje Čapek i semestr na univerzitě v Berlíně, semestr na Sorbonně. Dne 29. listopadu 1915 je promován na doktora filozofie. V Evropě zuří válka a nebude snadné najít si zaměstnání.
Psaní z nezaměstnanosti a zoufalství?
Po letech si Karel Čapek vzpomene, že tehdy „z nezaměstnanosti a zoufalství počal psát knížky“. Jistě, Zářivé hlubiny a jiné prózy (napsané společně s bratrem Josefem) vycházejí knižně u Borového v roce 1916, rok nato samostatná Boží muka a v roce 1918 Krakonošova zahrada (opět s bratrovým spoluautorstvím).
Jenže Čapkovo literární směřování přece jen nevyvolává až světový ozbrojený konflikt a jeho ekonomický dopad. Po oněch citovaných prvních verších začíná chlapec z Malých Svatoňovic pilně obesílat česká i moravská periodika - a ještě před vydáním knižní prvotiny stihne publikovat v Moravské orlici, Moravském kraji, Moravskoslezské revui, Moderní revui, Lidových novinách, Národním obzoru, Snaze, Studentské revui, Ženské revui, Horkého týdeníku, Stopě, Kopřivách, Lumíru, Novině, Přehledu, Národních listech, Uměleckém měsíčníku, Večerech Lidových novin, České mysli, České revui, Almanachu na rok 1914, Scéně, Stylu, Volných směrech a Kalendáři česko-židovském. Není to tedy s psaním tak, jak Čapek s nadsázkou uvádí.
Na druhé straně je známo, že ani jednoznačně výborný prospěch u velkého i malého rigoróza mu nemůže zaměstnání automaticky zajistit. Čerstvý doktor filozofie se hlásí do konkursu na místo asistenta při historických sbírkách Muzea království českého (nynějšího Národního muzea), ale pak se stává domácím učitelem hraběte Prokopa Lažanského, tehdy třináctiletého. Po půlročním působení v aristokratických službách nastupuje u vojenského odvodu opakovaně neúspěšný (nebo naopak úspěšný?) Čapek přece jen do muzea, ale už po dvou týdnech utíká - k redakční práci, do Národních listů. Stává se profesionálním novinářem.
Bude pilně psát do deníku (v roce 1921 přejde - i s Josefem - do Lidových novin a zachová jim věrnost do smrti), nespokojí se však s rolí komentátora, glosátora, fejetonisty, sloupkaře či kritika. Své umělecké ambice uplatní v povídkách, pohádkách, románech i divadelních hrách. Vstoupí do politiky. Stane se neoficiálním „literárním tajemníkem“ T. G. Masaryka. Ale nejprve se musí se starým prezidentem poznat a sblížit.
Masaryk budiž nediskutován
T. G. Masaryka spatří Čapek poprvé až v okamžiku, kdy prezident vystoupí z vlaku na Wilsonově nádraží v Praze po návratu ze čtyřletého exilu. Je 21. prosince 1918. Osmašedesátiletý vůdce zahraničního odboje má před sebou ještě téměř devatenáct let života, osmadvacetiletý novinář a spisovatel jen o rok víc.
Na jaře 1921 je poprvé pozván na Hrad. To už má jeho jméno v českém kulturním prostředí dobrý zvuk. Stihl přeložit Apollinairovo Pásmo (se slavnými závěrečnými verši „Sbohem sbohem jsi ospalý/ Slunce uťatá hlava/ Se kuku kutálí“), jako editor připravil originální literární a výtvarný soubor Nůše pohádek, v Národním divadle měla premiéru jeho hra Loupežník, knižně vyšla Kritika slov (Politika: „... Buď vás absorbuje politika vaší strany; nebo vás absorbuje ukrutná námaha vyhnout se všemu stranictví; v obou případech ztrácíte líbeznou a spontánní svobodu ducha. Buď sám děláte politiku, a pak jste otráven. Utečete-li před politikou, jste zbabělý nebo netečný; děláte-li politiku reální, jste stranický; kážete-li politiku ideální, jste směšný. Mimo to v každém z těchto případů ohrožujete po nějaké stránce republiku. Prosím, vyberte si.“).
Vyšly Trapné povídky. V Národním divadle nastudovali R.U.R. S mužem, jenž má na kontě toto vše, má si o čem povídat i TGM. Na Hrad zvou Čapka stále častěji. Z oficiálních setkání roste osobní přátelství. Mezi spisovatelem a jeho hostitelem je rozdíl ne jedné, nýbrž dvou generací (tak starý jako Masaryk by mohl být Čapkův dědeček), avšak prezident je na mladší spolupracovníky zvyklý (Štefánika od něho dělilo třicet let, Beneše ještě o čtyři víc).
Pět let chodí Čapek k Masarykovi, je jeho literárním konzultantem, jakýmsi soukromým lektorem; v roce 1926 zve na oplátku Čapek Masaryka. To už je laureátem státní ceny (za Krakatit), předsedou pražského Penklubu a z nereprezentativního bytu v Říční ulici se přestěhoval do vlastního domu na Vinohradech. Tam se pátek co pátek setkává pánská intelektuální společnost, "pátečníci“.
Masaryk přichází mezi spisovatele - „od Durycha po Nezvala“. Prezidentovi se mezi literáty líbí, zve je na oplátku do Lán a sám pak mnohokrát svou účast na jejich pátečních schůzkách opakuje. Čapek je do Masaryka přímo zamilován. Muselo to být jasné i tomu, kdo o osobních kontaktech nic nevěděl - 5. září 1926 píše Čapek v Lidových novinách o základních článcích „naší víry“: „1. První článek naší víry je víra v demokracii. 2. Druhý článek naší víry je, že nadevše potřebujeme klidu a pořádku. 3. Třetí článek se ještě týká státu. Věříme a víme, že sama existence našeho státu nevisí jenom na nás, nýbrž na celé soustavě mezinárodních úmluv a dohod. 4. Čtvrtý článek naší víry nebudiž diskutován, jmenuje se Masaryk.“
Poradce prezidenta
Čapek se dává Masarykovi k dispozici, nabízí mu své žurnalistické a spisovatelské služby. Když s prezidentem připravuje interview, posílá nejen návrhy otázek, ale rovnou iodpovědí (7. 12. 1927: „Pane presidente, dovoluji si Vám předložit tento návrh na interview pro Lidovky, jak jsem Vám říkal už v Lánech. Vím, že teď máte vážnější práci, ze které nemáme práva Vás vytrhovat; ale trefil-li jsem v tom návrhu aspoň něco z toho, co byste na takové otázky asi řekl, a není-li lépe hodit ty přiložené poznámky rovnou do koše, snad by Vás nezdrželo déle než několik minut, kdybyste ten návrh jednak seškrtal a jednak glosoval poznámkami, které bych pak textově upravil a Vám předložil. Je-li to tedy nějak možno, aniž by Vás to oloupilo o víc než o pět minut ... “ atd.).
A když se chystá prezidentův projev k 10. výročí 28. října, píše svou verzi i Karel Čapek (4. září 1928: „Pane presidente, tady posílám jeden náčrtek; myslím, že nestojí za mnoho, ne-li za nic, ale přece bych rád zdůraznil některé věci, které tam patrně nejsou dobře řečeny, ale snad stojí za úvahu: 1. Bylo by lépe, kdyby ten projev byl pokud možno stručný; bude mnoho řečí a článků, ve kterých se bude opakovat stále totéž. Nejlepší by bylo nalézt nějaké okřídlené slovo; ale to dovedete jen Vy. 2. Bylo by dobře navázat 28. říjen na dějiny od buditelů; syntéza domácího a zahraničního odboje je dána tím stoletým národním úsilím. [...] 5. Hleděl jsem od slova ,stát´ dospět k slovu ,domov´ - je teplejší, rodinnější, poetičtější; připomíná družnost a lásku ...“).
Masaryk ve slavnostním projevu některé Čapkovy nápady akceptuje: „Cítím se šťastný, že jsme v řadě oslav uctili památku Otce národa a našeho předního politického učitele. Vedle Palackého musil bych, začínaje třeba jen Dobrovským, ocenit dlouhou řadu buditelů-osvoboditelů ...“ A: „... před desíti lety (jsme) stanuli na prahu svého vlastního domova.“
Největší službu prokáže ovšem Čapek prezidentovi knihou Hovory s T. G. Masarykem. Pracuje na nich sedm let, samozřejmě nemá k dispozici žádné technické vybavení, pouze tužku a papír. Čapek je natolik skromný, že první vydání podepisuje pouze iniciálami K. Č. Teprve díky Hovorům vezme Čapka jako spisovatele na milost F. X. Šalda a dílo označí za „právem proslulé“. Helena Koželuhová (1907-1967), neteř bratří Čapků, píše ve svých exilových memoárech Čapci očima rodiny, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Výstižné a stále platné.
Zrušit Senát!
Zájem o věci veřejné je Čapkovi vlastní. Politicky uvažuje, o politice píše - a samozřejmě nejen v legendárním eseji Proč nejsem komunistou (Přítomnost 4. 12. 1924). Na aktivní politickou činnost však nejspíš sám nepomýšlí: „Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za určitou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého krejčího nebo zámečníka; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek.“ (Politikum, Lidové noviny 21. 9. 1925.)
A přece se ve stranické politice ocitá, a to hned ve volebním boji. Již připomenutá Helena Koželuhová ve svých rodinných vzpomínkách píše: „Ještě dědeček se hlásil k mladočechům a zůstal jim trvale věrný. Za jejich nástupce považoval národní demokraty a taky je volil. Strýci neměli jeho stálost a klidně strany měnili. Pokud byli v Národních listech, volili národní demokraty. Když přešli do Lidových novin a Jaroslav Stránský se pokusil o založení strany práce, dali se dokonce, třeba neradi, uvrtat k tomu, že se jejich jména ocitla na kandidátce. Toť se ví, trvali na tom, že budou otištěna na tom posledním, totiž dvacátém místě. I pak z toho byli trochu rozpačití a nevrlí a vyprávěli, že jako nemohli dost dobře odmítnout ...“
Vznik Národní strany práce je iniciován (či aspoň inspirován) T. G. Masarykem. Zakládají ji v září 1925 Jaroslav Stránský a Jan Herben odštěpením opozičního (zejména moravského) křídla od strany národně demokratické. Strana práce je zamýšlena jako politický subjekt pro inteligenci, podle Čapka je „zakládána jako strana středu; jako strana lidí dosti vzdělaných, aby nahlíželi, co je spravedlivé a vývojově nutné v politických požadavcích takzvaných levých čili socialistických stran, a přitom byli ochotni ocenit, co je hodno zachování nebo ohledu v těch zájmech, které zastávají strany pravicové. To neznamená bezpáteřnost, nýbrž schopnost a vůli volit, co je dobré a prospěšné, bez ohledu na partijní vinětu.“
Dne 1. listopadu 1925, krátce před volbami, vychází v Lidových novinách volební provolání Národní strany práce podepsané Karlem Čapkem. Mezi programovými zásadami je uvedena čistota veřejného života (potírání korupce), očista parlamentarismu („V očích veřejnosti není již ctí býti poslancem“, poslanec nemá býti stranickým sluhou, proto: „Jediná Národní strana práce nežádá od svých kandidátů, aby podpisovali reversy", zrušení senátu, drahé instituce, jež se stala jenom „sacím papírem na osnovy, podávané z poslanecké sněmovny“), zachovávání ústavních zákonů. Dále Národní strana práce žádá, aby veřejná místa patřila „lidem odborně vzdělaným", nikoli politickým kariéristům, chce zabezpečit „nezávislost úřadů před nátlakem politických stran, které touží po moci“. V otázce sociální profiluje se strana práce jako ta, která „touží po sociální spravedlnosti a sociálním pokroku" a „uznává (...) právo zaměstnanců na podíl ze zisku a účast na správě v podnicích, v nichž pracují". Dále volební program požaduje „úplnou odluku státu od církví“, mírovou zahraniční politiku a dobudování systému "obchodních smluv, které usnadňují cestu našemu odbytu“. "Prospěch státní a hospodářský" je spatřován „v plném, hospodářském a sociálním zabezpečení úřednictva“, zdůrazněn je význam učitelstva, jež „v žádném směru nesmí být stavěno za jiné státní úřednictvo“, především v „hmotných požitcích“.
Ve volbách do Národního shromáždění však Národní strana práce nezíská ani jedno křeslo. Nicméně odčerpá hlasy Kramářovým národním demokratům, což je zřejmě záměr Masarykův. Čapek si pak posteskne v soukromé korespondenci (29. 11. 1925): „Ta politika mi tak neleží na srdci (...). Ty volby mi tak neležely na srdci, čekal jsem přesně, že to tak dopadne; ale to víte, chvílemi se člověk musí o něco prát.“
Ač zcela neúspěšný, kandiduje Čapek za Národní stranu práce ještě jednou, v říjnu 1927 ve volbách do místního výboru Prahy XII. Na kandidátce je uveden opět na posledním, tentokrát osmnáctém místě. A také tento druhý - a definitivně poslední - volební pokus vychází naprázdno. V roce 1930 neúspěšná strana svou činnost ukončí.
Krátká osobní zkušenost se stranickou politikou Čapka v jeho politických názorech nezmění, ba spíše utvrdí. Dále je přesvědčen o významu a síle nepolitické politiky a když už musí brát na vědomí existenci politických stran, chce v nich vidět osobnosti: „Každý normální občan je spíš a podstatněji člověkem nežli straníkem; proto spíš a podstatněji volí lidi nežli stranu.“ (Poznámky předvolební, Lidové noviny 6. 10. 1929) Nepřestává se ujišťovat, že „je opravdu možno nesloužit žádné straně a přitom prakticky, aktivně sloužit politice“ - k tomu ale nezapomíná poznamenat, že „ovšem mandát si tím nikdo nevyslouží“. (Co se stranou práce? Přítomnost 15. 11. 1928)
Smrt
Dvacátého pátého prosince 1938 Karel Čapek umírá na zánět plic. Protože je jedním z mála našich skutečných literárních profesionálů, zanechává po sobě poměrně velký majetek: „ryzí jmění pozůstalostní“ činí v tehdejší měně 2 652 000 Kč.
Zanechává však po sobě především literární a žurnalistické dílo se silným myšlenkovým potenciálem, knihy překládané do angličtiny, arabštiny, arménštiny, ázerbajdžánštiny, běloruštiny, bengálštiny, bulharštiny, čínštiny, dánštiny, esperanta, estonštiny, finštiny, francouzštiny, gruzínštiny a dalších 33 jazyků.
Jak píše jeho nejbližší přítel Ferdinand Peroutka pod bezprostředním dojmem Čapkova skonu: „Byl to muž, který ze všech českých spisovatelů nejvíce přispěl k známosti českého jména ve světě a jehož jméno samo bylo v cizině pro nás kapitálem.“ Česká literatura je již bez Karla Čapka, ale vlastně to znamená, že pouze nepřibývají nová díla. Jednou (v příštím století) i on bude patřit k autorům víc ctěným než čteným. Zatím však je tu stále s námi.
