Miroslav Šlouf: Bývalý šéfporadce Miloše Zemana, který mu umetl cestu do prezidentského úřadu
Působení Miroslava Šloufa (19. září 1948 – 16. února 2018) bylo od poloviny devadesátých let úzce propojeno se současným prezidentem Milošem Zemanem. Jako nikdo jiný mu pomohl do premiérského a prezidentského úřadu.
Miroslav Šlouf byl politicky aktivní už za komunistického režimu. V polovině sedmdesátých let vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), z níž odešel až v roce 1991. Dařilo se mu rychle postupovat v kariérním žebříčku. Nejdříve se stal předsedou českého ústředního výboru Socialistického svazu mládeže (SSM) a později celostátního SSM.
V roce 1981 se vyšvihl ambiciózní Miroslav Šlouf jako komunistický poslanec do České národní rady, což byla komunisty zmrzačená obdoba českého Parlamentu, kde strávil celých dlouhých jedenáct let. Dva roky byl předsedou Okresního národního výboru v Praze 7. To je zase obdoba dnešního starosty, i když ve zcela jiných podmínkách.
Startuje Zemák
Miroslav Šlouf nejdříve pár let nepříliš úspěšně podnikal, až v roce 1994 vstoupil do sociální demokracie, kde se potkal s Milošem Zemanem. Od té doby se datuje jejich velmi úspěšná spolupráce. Poprvé na sebe upozornil nápadem s autobusem s názvem Zemák v létě 1996. Tenhle starý typ značky Karosa údajně koupil a zrekonstruoval ze svých peněz. V době předvolební kampaně do něj posadil Zemana a společně vyjížděli na mítinky do regionů.
Hlavně díky tomu se Zemanovi a jeho týmu podařilo výrazně zvýšit volební zisky sociální demokracie z hodnot kolem šesti až sedmi procent v roce 1992 na 26,4 procenta v roce 1996 až na vítězných 32,3 procenta v roce 1998. Díky tomu mohl Zeman sestavit menšinovou vládu, kterou tolerovala ODS.
Miloš Zeman se následně stal premiérem a Miroslav Šlouf jeho pravou rukou. Premiérův šéf poradců Šlouf byl jedním z klíčových zákulisních hráčů politické a ekonomické scény. Zeman mu s důvěrou svěřil do rukou moc, která mu umožňovala ovlivňovat řadu důležitých exekutivních rozhodnutí. Stal se hybatelem mnoha dějů nejen uvnitř ČSSD, ale i napříč politickým spektrem.
V téže době byl spojován s několika kauzami. Nejznámější je aféra Olovo z května 2000, jejímž cílem byla diskreditace významné sociálně demokratické političky Petry Buzkové pomocí materiálu z dílny Zemanových poradců. Šloufův přímý podíl na pořízení denunciačního spisu se smyšlenými pomluvami se však neprokázal.
K ministru zahraničí Janu Kavanovi zase přivedl generálního sekretáře Karla Srbu, jenž se v roce 2000 proslavil aférou nevýhodného pronájmu Českého domu v Moskvě. Nakonec byl odsouzen na dvanáct let za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové.
Byla to ovšem zejména doba, kdy expandovaly silné ekonomické skupiny, z nichž některé bojovaly mezi sebou a pohybovaly se na hraně, ne-li za hranou zákona. Zdokumentované jsou Šloufovy vazby na později zavražděného vládce podsvětí Františka Mrázka, patrné i z policií monitorovaných telefonátů. Mrázek Šloufa familiárně přezdíval Vodník.
Konflikt s Babišem
Tato doba přelomu století zrodila i rozmach impéria miliardáře Andreje Babiše. Zrovna s dravým majitelem Agrofertu si ovšem Šlouf lidsky ani jinak nesedl, což je zajímavé i z pohledu současného vývoje. Co by asi dnes ve vztahu k němu radil Miloši Zemanovi, kdyby zůstal v jeho službách?
Jejich vzájemné vztahy ochladly po první neúspěšné privatizaci petrochemického státního podniku Unipetrol, kam se Babišovi podařilo s předstihem protlačit do vedení svoje lidi v čele s Pavlem Švarcem.
Zemanova vláda rozhodla o prodeji tohoto gigantu Babišovu Agrofertu, ačkoli nepodal nejvyšší nabídku. A proti byli i Šlouf a vládní privatizační komise. Nakonec musel Babiš Unipetrol vládě neslavně vrátit, protože proti původním slibům nezaplatil.
Na kordy
Od té doby byli Babiš se Zemanem dlouho na kordy a nemohli si přijít na jméno. „Pan Babiš určitou dobu s majetkem Unipetrolu hospodařil a je velká otázka, zda s ním hospodařil dobře a zda nešlo o tunelování,“ říkal Zeman ještě v roce 2011, kdy šéf hnutí ANO uvažoval o přímém vstupu do politiky.
Přisazoval si i Šlouf. „Protahoval to dva roky a za tu dobu všechno, co Unipetrol produkoval, prodával ve svých obchodních organizacích. Právě tam je zřejmě základ jeho dnešního bohatství,“ tvrdí. Babiše v médiích označoval za „podvodníka“, který „dva roky kradl“. V Hospodářských novinách dokonce prohlásil, že v mezidobí, kdy ovládal Unipetrol, z tohoto podniku „odsál“ několik stovek miliónů korun.
Vzájemnou averzi potvrzovaly i reakce majitele Agrofertu. Tvrdil o Šloufovi, že na Zemanovu hlavu vybíral za dohodnuté schůzky peníze a chtěl je i po něm. Stejně jako za první kolo privatizace Unipetrolu.
Vzájemné neshody se Zemanem se projevily ještě v první prezidentské volbě v lednu 2013, kdy dal Babiš ve druhém kole přednost Karlu Schwarzenbergovi. Tato volba byla zároveň důležitým milníkem vztahů Miloše Zemana a Miroslava Šloufa.
Zemanův comeback
Miloš Zeman odešel z politiky v roce 2003 po prohrané prezidentské volbě, jež dodnes zanechala hluboké šrámy mezi ním a ČSSD, kterou označil za původce svého neúspěchu. S ním se z veřejného dění na několik let stáhl i jeho šéfporadce, přičemž nadále zůstali dobrými přáteli ve velmi úzkém kontaktu.
Šlouf se zapojil do politického dění v roce 2007, kdy přesvědčil dva sociálně demokratické poslance – Miloše Melčáka a Michala Pohanku –, aby v patové situaci podpořili vládu Mirka Topolánka. Důvodem byla mimo jiné nevraživost vůči osobě Jiřího Paroubka v čele ČSSD, z níž Šlouf odešel o dva roky později. V roce 2008 zase vyšlo najevo jeho angažmá při druhém zvolení Václava Klause prezidentem.
Bývalý šéfporadce stál téhož roku u vzniku sdružení Přátelé Miloše Zemana, složeného hlavně ze Zemanovy „staré gardy“, a to včetně několika ministrů jeho vlády. Vytyčilo si nemalý cíl: vrátit odpočívajícího matadora z Vysočiny do politiky.
O dva roky později se toto seskupení překlopilo ve Stranu práv občanů – zemanovce. U jejího zrodu stál rovněž Šlouf, který za ni kandidoval na post pražského primátora. Vznik tohoto fanklubu byl reakcí na prohlubující se nespokojenost s působením Jiřího Paroubka, jenž Zemanovi ani Šloufovi k srdci nepřirostl.
Miloš Zeman se v roce 2010 postavil do jejího čela a kandidoval ve volbách do Poslanecké sněmovny. Seskupení však ziskem 4,3 procenta hlasů propadlo a Zeman poté na funkci předsedy rezignoval. Stala se však servisní a finanční základnou pro jeho pozdější kandidaturu v první (i druhé) přímé prezidentské volbě v lednu 2013.
Když už bylo zřejmé, že tento pokus o comeback vyšel, došlo k náhlému zlomu. Zeman dal od Šloufa ruce pryč, protože se potřeboval zbavit „staré kontroverzní zátěže“, která by ho mohla táhnout ke dnu. Doba byla velmi vyhrocená a v politickém boji se hodil každý kostlivec ve skříni.
Nečekaná zrada
Jedině tak se mohlo stát, že ve volebním štábu slavila Zemanovu výhru nová postava po jeho boku, Martin Nejedlý. Šlouf si v něm pěstoval následovníka, jemuž předával svoje zkušenosti i kontakty. Propojil je i byznys, pomáhal mu v získávání zakázek. Nejedlého firmy sídlily na stejné adrese jako Šloufova společnost Slávia Consulting.
Takový konec ovšem machiavellisticky založený Šlouf nečekal. Nejedlý s Mynářem, jejž rovněž vytáhl nahoru, ho následně vytěsnili i ze Strany práv občanů. Stvořitel hlavních Zemanových úspěchů se rázem octl na vedlejší koleji. Se svými pocity se následně svěřil ve své knize z roku 2014, pojednávající o Zemanovi a jeho cestě na Hrad.
„Bez nejmenší falešné skromnosti říkám, že jsem sociální demokracii dopomohl k obrovskému úspěchu. Levici jsem poté pomohl, když jsem jí vytáhl člověka až na Hrad. Vždy mi však bylo záhadou, že ať jsem dělal cokoli dobrého, ať jakýkoli kolektiv díky mé pomoci nebo radám zaznamenal jakýkoli úspěch, vždy se neomylně našla skupina lidí, která zakrátko po úspěchu vystoupila proti mně a dělala vše pro to, aby se mě zbavila,“ postěžoval si a svůj veřejný soud viditelně proměnil i v pohledu na samotného prezidenta.
Dva Zemani
„Velmi zvolna, hodně pomalu jsem přicházel na to, že vlastně spolupracuji se dvěma Zemany – s jedním úžasným člověkem, skvělým kamarádem a vynikajícím politikem a s druhým, nerudným, domýšlivým ješitou, úplně ztrácejícím empatii i diplomacii,“ uvedl Šlouf v knize mimo jiné.
Zemanovy povahové rysy se podle něho začaly měnit už v devadesátých letech. Postupem času prý ztrácel schopnost uznat chyby a propadal nepředvídatelné umanutosti. „Po bankrotu jeho snů o Hradě v roce 2003 v něm vyhasly i ty poslední zbytky sociální inteligence a normální lidské loajality,“ napsal.
Už tehdy nemocný Šlouf se poté stáhl do rodinného ústraní. Nebyl andělem a dokázal ze své funkce těžit.
