Příběh české pracovitosti, umu a hrdinství. Jak manažer Jaroslav Frei schoval Němcům stovky tun surovin
Šéf Janečkovy zbrojovky, zahrnující i Jawu, poschovával Němcům pod nosem díly k výrobě 8200 motocyklů a 700 aut. JUDr. Jaroslav Frei (16. listopadu 1904 - 12. ledna 1981) pro svobodnou vlast zajistil i desetitisíce ložisek a stovky tun strategických surovin. Zároveň vyreklamoval z totálního nasazení stovky zaměstnanců. Před zatýkajícími estébáky utekl v říjnu 1949 do Kanady.
Budoucí krizový manažer Frei se narodil 16. listopadu 1904 do rodiny pražského krejčího. Na gymnáziu v Křemencově ulici studoval o rok výš než Voskovec s Werichem, ale přešel na obchodní akademii, slibující dřívější uplatnění v praxi. Sice absolvoval s vyznamenáním, na maturitu však nedošlo, v poválečné mizérii potřeboval zaměstnání. V osmnácti nastoupil do skladu benzínu a olejů, pak s bratrem odjeli do Paříže, kde skládal cihly, myl auta a coby krejčovský synek spravoval i žehlil šaty hostů Hôtelu de Crillon. I díky francouzštině to doma na vojně dotáhl na nadporučíka v záloze.
Měl štěstí na životní partnerku, obětavou Františku „Išku“ Kučerovou z Havelské ulice, jejíž otec úspěšně dovážel ovoce a zeleninu nejen na místní tržiště.
Hrdé Česko
Seriál Hrdé Česko mapuje naše úspěchy v současnosti i minulosti. Strhující příběhy výjimečných Čechů, jejich osobního hrdinství, neuvěřitelného umu a skvělých znalostí. Přesvědčte se o tom, že máme být na co hrdí!
1. díl: 10 českých nej2. díl: Příběh české pracovitosti3 díl. Čech na hranici zázraku
Jaroslav Frei se uchytil v účtárně dovozce anglických motorek AJS Ing. Zdeňka Kliky. Ten talentovaného mladíka zasvětil do obchodu, a když bylo Freiovi 24 let, udělal z něj Klika nejmladšího prokuristu v republice – tedy osobu zmocněnou majitelem ke všem právním úkonům jménem firmy.
Světová hospodářská krize vše rozmetala. Frei přešel do letňanského Aera, jištěného leteckými zakázkami a produkcí nejlevnějších aut na trhu. Po nocích si zvyšoval kvalifikaci. Volba oboru byla jasná, pouze právnická fakulta nevyžadovala osobní účast na výuce. Za nového šéfa karlínského „Aero Service“ docházel přednášky stenografovat jeden z jeho asi sto dvaceti podřízených.
Zachráněný Littlejohn
Hned druhý den po promoci, 1. května 1937, nastoupil jako šéf Jawy, auto-moto divize pražského podniku „Zbrojovka Ing. F. Janeček“, který měl pobočky i v Brodcích a Týnci nad Sázavou. Zdánlivě prosperující tuzemská motocyklová jednička balancovala na hraně bankrotu. Šéfovu osobnímu tajemníkovi se však dařilo podnik stabilizovat.
Janeček, na podzim 1938 po Benešově abdikaci jeden z uvažovaných kandidátů na prezidenta, přivedl tehdy do továrny další významnou posilu. Dr. Ing. Karl Peter byl padesátiletý profesor německé techniky, erudovaný strojař s perfektní češtinou a demokratickým smýšlením. S Freiem si brzy padli do noty.
I za druhé republiky se v „Janečkárně“ horečně pracovalo na konstrukci nových zbraní. Když už nepomohou Československu, mohly by se hodit dosud nepostiženým demokraciím. Hlavní prioritu dostala protitanková puška, vyvíjená od roku 1936. Speciální zužující se hlaveň umožnila výrazné urychlení střely při jejím současném přetváření, výsledkem byla větší průraznost tankového pancéře.
Šéfův syn, konstruktér Ing. František Karel Janeček, se vydal vyjednávat s britskými zbrojovkami. Hodinu před půlnocí 14. března 1939 telefonoval Freiovi do Týnce, že podle Angličanů Němci do rána dorazí do Prahy. Výkonný manažer neztratil ani minutu, a když dorazil do nuselské továrny, jím mobilizovaný vedoucí projektu Ing. Jeroným Kynčl s kolegou z Jawy, anglickým konstruktérem a závodníkem Williamem Patchettem, již balili prototyp a technickou dokumentaci. Patchett ji spěchal předat na britskou ambasádu, proti podpisu antedatovanému na únor. Když pak ve tři odpoledne do zbrojovky dorazili Němci a žádali vydání zbraně, předložil jim Frei sotva oschlou „únorovou“ stvrzenku.
Britům se vynález podařilo propašovat do Londýna diplomatickou poštou až v létě, pro jistotu oklikou přes Indii.
Hvězdná chvála protitankové pušky, přesněji speciálního nástavce, nadešla v rozhodujícím střetu na severoafrickém bojišti, na podzim 1942 u egyptského el-Alamejnu. Podle Janečka, řekněme Malého Jana/Johna, který zůstal v Británii, aby pokračoval ve vývoji zbraně, jí říkali Littlejohn. Stejně se jmenoval i parťák Robina Hooda. Patent koupili také Američané, zbraň se hodila i Kanaďanům při osvobozování Itálie a během invaze v Normandii.
Hra s ohněm
Po vypuknutí války 1. září 1939 se ve zbrojovce usadili němečtí zmocněnci, včetně odborníků dohlížejících na vývoj i výrobu. Když zakladatel firmy 4. června 1941 zemřel na rakovinu plic, řídil již podniky triumvirát generálního ředitele dr. Freie, profesora Petera a zástupce Živnobanky dr. Antonína Malého.
Distingovaný elegán s kostěnými brýlemi, erudovaný a energický Frei, mluvící perfektně německy, pendloval mezi Týncem, Brodci, Prahou a Berlínem. Referoval o zbrojním programu, budoval cenné kontakty, shromažďoval užitečné informace. Hlavní zakázkou pro nuselskou zbrojovku se staly nosiče se speciálními zámky pro shazování dvoutunových pum bombardéry Heinkel He 177 Greif. Vyráběla se tu i různá čerpadla a další součástky pro junkersy. Na rozdíl od řady jiných podniků, které se loajálně zavazovaly plnit dodávky Němcům se současným strojním zařízením, Janečkárna požadovala „nezbytné“ investice a dodávky špičkových strojů. Budou se přece hodit osvobozené vlasti. Křečkovala i nedostatkový materiál, jejž ani nemohla spotřebovat, používala provázaný systém dvojích faktur: ve vztahu ke svým dodavatelům a pro ministerstvo zásobování.
K husarským kouskům patřila Freiova berlínská intervence v roce 1942, když hrozilo zřízení výcvikového střediska SS v prostoru mezi Sázavou a Benešovem, včetně vystěhování obyvatelstva, zabrání továrny v Brodcích a části Týnce. „Pak ovšem na čerpadla pro junkersy zapomeňte,“ tvrdil. Hranice uzavřeného prostoru se posunula. V opuštěných vesnicích zůstala spousta nestřežených stodol, statků i hostinských sálů. Prostě míst, kam šlo ukrýt kvanta nasyslených součástek a materiálu, který už ve fabrikách nebylo kam dát.
Po fiasku v bitvě o Británii zakázal Göring výrobu bombardérů He 177 Greif – jenže objednávku nosičů se zámky jaksi nikdo nezrušil. Od té chvíle snad nemělo berlínské ministerstvo zásobování pilnějšího dodavatele. Výrobky s osvědčením německé výstupní kontroly odvážely náklaďáky do vystěhovaných vesnic. Luftwaffe nic neurgovala, a kdyby se někdo přece jen po nosičích zeptal, byly přece uskladněny, pěkně po ruce. Tímto a podobnými způsoby firma „ulila“ 31 000 kuličkových ložisek plus 1,6 miliónu kuliček a válečků do ložisek!
Od roku 1943, kdy na Němce dolehla nouze a přikázali sešrotovat veškeré zbytky z dob civilní výroby, se podařilo ze skladů do stodol a sálů přemístit součástky postačující (až na několik úzkoprofilových komponentů) k poválečné výrobě neuvěřitelných 8200 motorek a 700 automobilů Jawa. Na papíře všechno sedělo, existovaly doklady o předání součástek k likvidaci do firemní slévárny, kde se pod plachtami ukrývaly suroviny a polotovary.
BMW Z Chytrovny
Podnik „Jawa Service“ na Pankráci si Němci vybrali za hlavní pražskou opravnu vozidel SS. Přes zákaz vývoje civilní produkce, za jehož porušení hrozil až trest smrti, pracovalo ve tmě pod svícnem nejméně 30 zaměstnanců na nové motorce. Jawa 250 „Pérák“ se stala legendou, na Pařížském autosalónu 1946 byla oceněna zlatou medailí. Šlo o dílo šéfkonstruktéra dr. Ing. Vsevoloda Grečenka a mladého Josefa Jozífa. Souběžně tu tým Vincence Sklenáře pracoval na závodních čtyřdobých „mašinách“.
V pankrácké Chytrovně, jak se pracovišti říkalo, tým Ing. Rudolfa Vykoukala vyvinul moderní lidový vůz Jawa Minor II. Do roku 1944 vzniklo devět prototypů pískové barvy, jako by patřily Rommelově armádě. Nesly absurdní označení BWM, podle Vykoukala „Böhmische Werke Minor“. Jeden z vozů během dvou měsíců najezdil 30 tisíc zkušebních kilometrů! Vnuk zakladatele Jawy Marcel Janeček vzpomínal, jak je s maminkou tovární řidič vezl tímhle BWM do Národního divadla na Evžena Oněgina.
Válka nervů
Nepovolený vývoj a výrobu samozřejmě nebylo možné před Němci dokonale utajit. Krytí poskytoval nejen profesor Peter, ale také síť vytipovaných kontrolorů. O perné chvilky se postaral třeba důstojník říšského ministerstva zásobování, jistý Therflot, usilující o Peterovo místo. Frei pečlivě dokumentoval všechny protivníkovy přešlapy, a dokonce Therflotovi vyplatil 10 000 marek za patenty údajného důstojníkova přítele, přestože byly pro firmu bezcenné. Na silvestra 1943 opilý Therflot v Kvasinách obtěžoval ženu místního českého Němce, která to vyřešila fackou. Když pak Therflot Freiovi řekl, že prý bude Peter brzy zatčen, objednal se generální ředitel ke generálu von Schellovi z pražské kanceláře říšského ministerstva zásobování. Doložil nepostradatelnost německého odborníka Petera a u vojenského soudu coby zdatný právník působivě svědčil proti Therflotovi – následně degradovanému a poslanému na frontu.
Krytí a podpora v různých záležitostech stály nejen „vagóny slivovice“, ale i shánění bytů, potravin, alkoholu – pro dobrou věc. V létě 1944 si Frei, trpící srdečními problémy a únavou z přepracování, vybral mimořádnou dovolenou. Sjížděl se starými kamarády z oddílu vodních skautů Vltavu, když za ním k řece přijel Peter: 200 zaměstnanců zbrojovky má být odvedeno do Kasselu. U „malého pána“ von Schella neuspěl, a tak se Frei vydal přímo na berlínský Jägerstab, za vysokým důstojníkem, jenž příkaz vydal. Po vyčerpávajícím jednání, při němž argumentoval zastavením produkce čerpadel pro junkersy, dosáhl svého. Přes noc se vlakem vrátil do Prahy, dostihl kamarády a tu Vltavu s nimi přece jen sjel.
Celkem pod ním během války pracovalo asi 4000 zaměstnanců, ale i přes obětavé nasazení ve firmě nezaváhal, ani když do jeho vily rodinný lékař poslal židovské děvče. Freiovi je v pokojíku za kuchyní schovávali od roku 1944. Smyčka se přitom stahovala: koncem února 1945 gestapo sebralo profesora Petera a Frei cítil, že i jemu se čas krátí.
V první den Pražského povstání, 5. května, vedl přehnaný optimismus revoluční závodní rady ke zbytečnému vyprovokování jednotek SS, jež obklíčily nuselskou továrnu s více než 1000 zaměstnanci. Frei a členové rady byli zatčeni, internováni v protileteckém krytu, ale v noci propuštěni. Frei se místo útěku do bezpečí za Prahu, k rodině, rozhodl vrátit do továrny. Bál se, aby nevyhořela: 60 procent budov slavné Janečkovy zbrojovky bylo totiž ze dřeva.
Špína stoupá vzhůru
Po osvobození se Frei energicky pustil do příprav mírové výroby. Jenže po znárodnění a s centrálním plánováním národního hospodářství to šlo s Československem s kopce. Motorky ještě dopadly celkem dobře, zato výroba aut byla direktivně přeložena do leteckých továren a jawskou novinku přejmenovali na Aero Minor.
Dr. Frei, doufající ve větší sociální spravedlnost, vstoupil do KSČ, ale již po dvou měsících, začátkem srpna 1945, z ní doporučeným dopisem vystoupil. Prožíval obrovskou deziluzi, jaká špína se nejen v továrně dere k moci. Profesor Peter byl vyhozen stejně jako Sovětům (a domácím kariéristickým podřízeným) nepohodlný šéfkonstruktér Jawy, bělogvardějský imigrant dr. Ing. Grečenko.
Frei kromě potíží s anginou pectoris prodělal infarkt, v listopadu odmítl nabídku k opětovnému vstupu do KSČ, spojenou s nabídkou funkce náměstka ředitele kovodělného průmyslu ČSR. Na konci roku 1947 se stal sociálním demokratem, ale po sloučení napsal do hlavního sekretariátu komunistů, že si nepřeje „státi se členem KSČ“.
V létě 1946 obchodně vycestoval do USA, kde mimo jiné dojednal prodej péráků a strakonických čezet pod slavnou značkou Indian CZ 125. U StB si to ale rozlil hlavně pozváním amerického automobilového odborníka dr. Alexe Tauba do Československa ke konzultacím. Taub byl po únoru 1948 vypovězen coby údajný špión a jeho jméno figurovalo i v procesu se Slánským.
Pár dní po Vítězném únoru srazil Freie druhý infarkt. Syn Jaroslav, „Slávek“, byl zatčen mimo jiné kvůli slavnému pochodu studentů k Benešovi na Hrad. V září už dr. Frei nedostal cestovní pas, byť byl jmenován vedoucím reprezentačního týmu na Šestidenní motocyklové soutěži v San Remu. Nezbývalo než emigrovat. Aby neutíkal s prázdnou, požádal konstruktéra Jozífa, aby pro něj – soukromě – zkonstruoval malou padesátku. Frei zaplatil na dřevo, projekt se stal základem pozdějšího pionýra.
Na jaře 1949 si Slávek odseděl 17 dní na Pankráci. Zatkli jej coby údajného člena skupiny „Šeřík“ v rámci připravovaného procesu proti bývalému veliteli Pražského povstání, generálu Karlu Kutlvašrovi. Naštěstí se otci podařilo, aby úředníci soudu „vypustili“ ze žaloby část policejního protokolu a mladý Frei se dostal na svobodu.
Přes kopečky do Kanady
StB měla dr. Freie „za vyloženě reakční živel, zapřisáhlého nepřítele dnešního, lid. dem. zřízení a pracujícího lidu“, pročež měl být dodán do tábora nucených prací „na dobu pokud možno [co] nejdelší“. Zatknout jej přišli 11. října 1949 před pátou ranní. Manželka estébáky chvíli zdržela, Frei utekl po štaflích a přes plochou střechu, u tchána si vyzvedl motorku Manet. Jen tak nalehko vyrazil na Šumavu, kde měl na chalupě v Novém Světě pár drahých kamenů a menší obnos ve valutách. Pěšky došel do německého Finsterau.
Ani ve sběrném táboře nesložil ruce v klín. Přihlásil čtyři patenty, s návrhem malé motorky kontaktoval italskou značku Moto Guzzi, spojil se s obchodními partnery, známými, nakonec mu pomohly i americké úřady.
Rodině se 7. ledna 1950 podařil přechod hranic. V dubnu 1951 všichni odpluli do Kanady. Tam se úřadům zaručil ročním ubytováním celé rodiny Ing. František Karel Janeček. Začali společně podnikat v montovaných domcích, ale nedařilo se jim. Další džob u letecké společnosti Freie nebavil stejně jako autoškola, kterou dva roky vedl. Přibral si byznys s kovovým nábytkem.
Problémy se srdcem a tlakem se zhoršovaly, v extrémním pracovním nasazení však nepolevil. S padesátkou na krku stále hledal své životní poslání. Manželka se realizovala ve Společnosti pro sociální péči o rodinu. Když hledali administrativního manažera, Frei na nabídku kývl. Pustil se do vyčistění Augiášova chléva místní účtárny, což ho stálo další infarkt.
V sedmapadesáti začal studovat obor sociální péče, magisterského titulu dosáhl s vyznamenáním, přednášel, vedl výzkum sociálních problémů v centru Montrealu. Mezitím po operaci plic přežil klinickou smrt a v pětašedesáti již šéfoval největší nestátní instituci v oboru sociální péče. Místo penze přijal nabídku na podobnou práci v Torontu, v roce 1977 obdržel medaili Alžběty II. Poslední úkol, školu pro děti svobodných matek a imigrantů, již nedokončil. V pondělí 12. ledna 1981 zemřel manželce v náručí.
Více se dočtete v knize Jana Králíka - Jawa, můj osud.
