Gérard Depardieu: Slavný herec, světoběžník a bonviván, jehož domovinou se stalo Rusko
V budově na rohu pařížského bulváru, jenž nese jméno maršála Jeana Lannese, a ulice pojmenované po herci Gérardu Philipovi, bylo 18. března 2018 rušno. Mezi oprávněnými voliči, kteří přišli toho dne na ruskou ambasádu k prezidentským volbám, byla také ikona francouzského filmu, Gérard Depardieu (* 27. prosince 1948). Ruský pas má už pět let.
Ruské občanství udělil francouzskému herci prezident Vladimir Putin 3. ledna 2013. O tři dny později mu v Soči osobně předal ruský pas. „Gérard Depardieu se zasloužil o ruskou kulturu. Mimo jiné skvěle zahrál Rasputina,“ vysvětlil prezidentův mluvčí Dmitrij Peskov. Gérard Depardieu uznale prohlásil, že Vladimir Putin „je muž s velkým M a velký humanista“. Uvedl také, že Rusko zbožňuje, že jeho otec poslouchal Rádio Moskva a on se začne učit rusky. „V tak velké zemi není nikdo sám.“ Depardieu měl skutečně pocit, že je v Rusku obklopen samými přáteli. Před kamerami si tehdy oblékl vyšívanou rubášku a vypadal šťastně. Autonomní republika Mordvinsko mu okamžitě nabídla post ministra kultury a trvalý pobyt. „Rusko je velmi demokratické, navíc to není země, kde by premiér označoval občany za ubohé.“ Depardieu totiž ruské občanství přijal poté, co ho smrtelně urazil francouzský premiér.
Do Alžírska
„Přátelím se, s kým chci. Putina mám opravdu rád,“ říká Depardieu. Oceňoval i kubánského vůdce. „Fidel byl bezva chlap.“ Potkali se na Kubě, kde Gérard Depardieu v devadesátých letech utopil milión dolarů při hledání ropy.
Jedné návštěvy za hranicemi Francie však veřejně litoval. V září 1998, pět dnů před slovenskými parlamentními volbami, podpořil Vladimíra Mečiara a jeho Hnutí za demokratické Slovensko. (Honorář pro filmovou hvězdu údajně činil devět miliónů korun. Claudia Schifferová tehdy vyšla HZDS na třetinu.) „Jel jsem na Slovensko kvůli prodeji vína. Bývalý Mitterrandův poradce Jacques Attali mi oběd s Mečiarem nerozmlouval, ptal jsem se ho. Bylo to nedorozumění. Sedl jsem na lep. Jsem z toho špatný, netušil jsem, že to je člověk Miloševićova typu,“ kál se Depardieu v roce 1999.
Od té doby si našel v politice nové známé. Na konci roku 2012 nazpíval duet s dcerou uzbeckého prezidenta, v únoru 2013 – už s ruským pasem – navštívil Groznyj, družně pohovořil a popil s čečenským prezidentem Ramzanem Kadyrovem. V červenci 2015 se na louce v Bělorusku zúčastnil zahájení prezidentské kampaně Alexandra Lukašenka. Když po slavnostní senoseči odložili kosu, Depardieu upřímně sdělil Lukašenkovi, že mu jeho krásná země připomíná Švýcarsko.
S Ukrajinou, kde si prý velmi rozuměl s prezidentem Janukovyčem, si to herec rozházel v létě 2014. – „Mám rád Rusko a Ukrajinu, která je součástí Ruska,“ prohlásil tehdy a dalšími výroky si to rozhodně nevyžehlil. Ukrajinská tajná služba to viděla na pětiletý zákaz vstupu na území Ukrajiny.
„On se dočista zbláznil. Je to bizarní, groteskní tyátr,“ neskrývají rozladění Depardieuovi herečtí kolegové. Zato kamarádi z dětství se ničemu nediví. Gérardovi, drzému klukovi ze Châteaurouxu, jenž od osmi let kšeftoval s americkými cigaretami, toulal se po nocích a ve třinácti se rval s policajty, odjakživa imponovali lidé, kteří se nenechali omezovat pravidly a šli si za svým.
Režisér Daniel Vigne věcně podotkl, že Gérard Depardieu se zhostil role, již by pro něj nikdo jiný než on sám nedokázal vymyslet. Psychonalytik Gérard Miller před rokem pro vřelá objetí s autokratickými politiky našel odborné vysvětlení – Depardieu podle něj celý život hledá silného, náhradního otce. Millera upoutala věta z rozhovoru, který Depardieu poskytl v roce 1974. „Můj otec, Dédé, byl vykořeněný člověk. Téměř na nás nepromluvil.“
Mlčenlivý, negramotný, udřený René Depardieu, zvaný Dédé, synovi předal alkoholové geny a životní postoj. „Jsem světoobčan stejně jako Dédé,“ říká Depardieu. „Mám sedm pasů. Dédé by byl nadšený.“ Depardieu by měl mít pas francouzský, belgický, ruský, běloruský, ukrajinský, čečenský a alžírský. Je ovšem možné, že mu nějaký nový přibyl.
Před měsícem Gérard Depardieu oznámil, že brzy přesídlí do Alžírska. „Je to úchvatná země, Eric Cantona se tam už taky přestěhoval, žije v Oranu.“
Krvavý obřad
„Zvládl jsem to. Už mě nemohli zabít, tak mě začali mít rádi,“ shrnul lakonicky Gérard Depardieu okolnosti svého narození a vztah s rodiči. Alice Depardieuová, přezdívaná Lilette, se vdávala ve dvaceti a třetí dítě už nechtěla. Odvar z pelyňku nezabral, pletací jehlicí se plodu taky nezbavila. Těžko říct, proč pak Lilette malému Gérardovi vylíčila, jak se ho snažila vypudit. Neměl jí to za zlé. „Být nechtěné dítě mi dodalo neuvěřitelnou sílu. Přežil jsem veškeré matčino úsilí vyvolat potrat,“ tvrdí Depardieu v autobiografiích i interview.
V láskyplném, literárním dopise, který matce adresoval, Depardieu píše, že mu Lilette připomínala stračenu – s obrovským břichem, mlékem v prsou a mírným, netečným pohledem. „Byla jsi pořád těhotná, tvoje porody byly slavnost, byl to krvavý obřad.“ Gérard poprvé asistoval u narození sestry Catherine. Bylo mu sedm let. Svým dvěma bratrům také pomohl na svět. Porod šestého potomka Lilette málem nepřežila. „Tvoje postel byla zbrocená krví, měla jsi stejný výraz jako koně na jatkách, kam jsem tenkrát často chodíval. … Museli jsme zavolat doktora… Otci se doneslo, že se doma něco děje… Myslel si, že u nás hoří. Dorazil s hasiči a po požárním žebříku vyšplhal do okna ložnice.“
Osmičlenná rodina trpěla nouzí. „Brambory a chleba kupovali na dluh. Žili v bídě,“ uvedl v dokumentu Le Mystère Depardieu Michel Pilorgé. „Měl jsem báječné dětství! Obklopovala mě láska Lilette a fantazie Dédého. Nikdy jsem si nepřipadal chudý. V kapse jsem měl dva franky a bohatě mi to stačilo,“ uvádí Depardieu ve své nové autobiografii Monstre. Prázdniny trávil na záchodcích letiště Orly, kde pracovala jeho babička. Rád poslouchal letištní hlášení. Představoval si, že se jednou podívá do Saigonu, Addis Abeby, Buenos Aires…
V noci se potloukal po Châteaurouxu, potemnělé město vybízelo k dobrodružství. „Ulice ti nic nepromine.“ V deseti kradl, šmelil, občas se zašel podívat do školy. Mužům, které zaujal, tvrdil, že je mu patnáct. „Když mi týpci s ksichtem Lina Ventury chtěli vykouřit ptáka, řekl jsem si nejdřív o svý prachy,“ uvedl ve své zpovědi Ça s’est fait comme ça. Ve třinácti odešel z domova. „Chtěl jsem žít svobodně.“ Od čtrnácti pracoval v tiskárně, pak dělal skladníka. „Vypadal na dvacet, policajtům se vysmíval, párkrát je zmlátil,“ vzpomínal Michel Arroyo. Pod ochranná křídla na čas vzala Gérarda místní rodina Brossardů. Do vězení ho přivedla krádež auta. Vězeňský psycholog mu řekl, že má ruce jako sochař. „Vzpomněl jsem si na něj, když jsem ve filmu Camille Claudel představoval Augusta Rodina.“
Gérardův přítel Michel Pilorgé toužil hrát divadlo. Díky němu se na konkurs do Paříže vydal i Gérard. „Byli z něj paf.“ Režisér a učitel herectví Jean–Laurent Cochet před sebou spatřil nevybroušený diamant. Bylo zřejmé, že urostlý, ramenatý mladík s dlouhými vlasy a tváří Vikinga má nadání od Pánaboha. „Depardieu byl herecký Mozart.“
„Slovům ve scénáři jsem nerozuměl, nedávala mi smysl, vnímal jsem však jejich melodii,“ popisoval své divadelní začátky Depardieu. Hltal Molièra, Musseta, Racina. Texty se učil při jízdě na kole. „Pomáhá to správnému dýchání a udržení rytmu řeči.“ Osvědčenou metodu neopustil ani po letech. „Na kole jsem se naučil Cyrana a Tartuffa,“ potěšil Depardieu cyklistickou šampiónku Jeannie Longovou.
„Talent je schůzka s tajemstvím,“ napsal ve své poslední knize Monstre. „Nehraju, nepředstírám. Jsem.“
Gérard Depardieu na filmovém plátně kraluje od začátku sedmdesátých let. Za Poslední metro a Cyrana z Bergeraku získal Césara, v roce 1991 si za roli v Zelené kartě odnesl Zlatý glóbus. Natočil přes sto padesát divácky úspěšných filmů. Zpravidla pracuje na pěti snímcích ročně. „Je filmový bulimik,“ říkají jeho kolegové.
Dva gramy heroinu
„Lístky do první řady jsou vyprodané,“ přesvědčoval na podzim 1967 neodbytného Maročana ředitel pařížské Olympie Bruno Coquatrix. Při pohledu do ústí namířené zbraně si uvědomil, že se vlastně dá přistavit ještě jedna židle – a klidně zadarmo. Arabské publikum pařížský koncert egyptské zpěvačky Umm Kulthum prožívalo se zjitřenými emocemi, bylo pět měsíců po šestidenní válce. V hledišti umělkyni aplaudovaly také stovky sefardských Židů. Když se Coquatrix několika z nich zeptal, jestli jim nevadí, že Umm Kulthum není Židům nakloněna, dozvěděl se, že vedle jejího dokonalého, úchvatného zpěvu je tohle nepodstatné. Mezi diváky ojedinělého koncertu byl i devatenáctiletý Gérard Depardieu. Pod dojmem z uměleckého vystoupení Umm Kulthum se začetl do koránu a každý den se chodil modlit do mešity. „Stal jsem se kvůli Umm Kulthum na dva roky muslimem,“ řekl Gérard Depardieu.
Víru si uchoval, korán však nahradilo Vyznání svatého Augustina, z něhož čerpá naději. Na pohřbu svého sedmatřicetiletého syna v říjnu 2008 ale necitoval ze světcova spisu, půjčil si slova z Malého prince od Saint-Exupéryho. „Neopustím tě. … Také se budu dívat na hvězdy.“
Gérard Depardieu ze synova konce stále viní francouzskou justici. Soud ve Versailles poslal v roce 1993 dvaadvacetiletého Guillauma Depardieua za mříže kvůli držení, užívání a distribuci drog. „Měl u sebe blbé dva gramy heroinu. Za to se nedává flastr. Vězení Guillaumovi zlomilo vaz,“ říká Depardieu. Jeho advokát rozsudek označil za nepřiměřeně tvrdý. Při líčení navíc zaznělo, že mladíkovi jeho jméno „dobře sloužilo, už mu ale dosloužilo“, což o nestranném posuzování příliš nesvědčí.
Guillaumově dceři, nyní sedmnáctileté Louise Depardieuové, její děda Gérard připomíná: „Tvůj otec byl především velký umělec a básník.“ Guillaume Depardieu v patnácti obdržel Cenu Jeana Gabina a Césara pro nejslibnějšího herce. Jeho filmografie je obsáhlá, ačkoliv Guillaumův umělecký rozlet zbrzdil alkohol, drogy, kriminál a potom i těžké zranění. V říjnu 1995 na motorce narazil do kufru, který před ním vypadl z auta. Absolvoval sedmnáct operací, kvůli trvalým bolestem si po osmi letech nechal amputovat pravou nohu. V době mezi lékařskými zákroky Guillaume skládal operu, psal texty k písním a zpíval. (Guillaumovo album Post mortem vydala jeho sestra Julie před pěti lety.) Pro zpěvačku Barbaru napsal píseň A force de. Loni, dvacet let po její smrti, navázal Gérard Depardieu na dávné přátelství s Barbarou – v osmdesátých letech spolu účinkovali ve hře Lily Passion – a začal vystupovat s jejím repertoárem. Diváci žasnou, jak se hřmotný herec dokáže proměnit v křehkého interpreta. Do recitálu Depardieu zařadil i přesmutnou píseň A force de o ztrátě milované bytosti, kterou pro Barbaru složil jeho syn.
„Nesnáším slovo intelektuální. Co je intelektuální, postrádá srdce. Důležitá je láska,“ promlouvá na koncertech k posluchačům. Přiznává, že výchovu svých dětí více méně dobrovolně nechal na jejich matkách.
Guillaume a Julie se narodili v manželství s Elisabeth Guignotovou. Roxanu mu porodila senegalská modelka Karine Sillová a vychovával ji Vincent Pérez, který ve filmu Cyrano z Bergeraku ztvárnil Kristiána. S Hélène Bizotovou má Depardieu jedenáctiletého Jeana. „Dédé mi dal svobodu a důvěru. To jsem chtěl taky dopřát svým dětem… Představa spokojené rodinky mě děsí, to je televizní klam, přetvářka, paskvil… Slovo rodina ve mně budí neklid a odpor… Nevím, kam patřím, cítím sepětí s Ruskem a Čínou, tam je asi moje domovina,“ napsal ve své autobiografii.
Víno a biovodka
„Otec volil komunisty,“ zdůvodnil Depardieu, proč po propadáku Roberta Huea v prezidentských volbách před šestnácti lety finančně podpořil skomírající Francouzskou komunistickou stranu. Depardieu byl dlouholetý příznivec Françoise Mitterranda a později Nicolase Sarkozyho. Do oka si ale nepadl s prezidentem Françoisem Hollandem, jenž navíc horoval pro milionářskou sedmdesátipětiprocentní daň. Tisíce bohatých Francouzů se v tichosti přesunuly do Belgie, Švýcarska, Británie a USA. Depardieu netajil, že si na konci roku 2012 za daňové útočiště zvolil belgické městečko Néchin kousek od hranic. Tehdejší premiér Jean-Marc Ayrault to označil za dost ubohé. Depardieu mu napsal otevřený dopis: „Ubohé, řekl jste ubohé? … Od čtrnácti let pracuju jako tiskař, skladník a umělec, za pětačtyřicet let jsem zaplatil na daních 145 miliónů eur, zaměstnávám osmdesát lidí. … Kdo jste, abyste mě soudil? … Vracím francouzský pas… Odcházím kvůli Vašemu přesvědčení, že se má trestat vše, co se vymyká průměru, co je výjimečné – ať je to úspěch, talent, nebo umělecká tvorba.“ Ayraultův výrok a Depardieuova odpověď se dopodrobna probíraly na následujícím mezinárodním lingvistickém kongresu ve Francii, každému však bylo i bez podrobné analýzy okamžitě jasné, že premiér Depardieua hluboce ranil.
Ruský prezident Vladimir Putin přispěchal s nabídkou pasu a občanství. Depardieu byl dojatý. S Putinem se seznámil v roce 2008 na vernisáži v Petrohradě, vládce Kremlu na něj udělal ten nejlepší dojem.
Je třeba říci, že Depardieu se placení daní nevyhýbal. V roce 1999 mu Le Point položil otázku: „Jste nejlépe placený francouzský herec. Co děláte s penězi, které vyděláte?“ „Platím vysoké daně a to, co mi zbude, vrážím do svých utopií. Mou vášní je víno,“ odpověděl Depardieu a dodal, že podnikání ho sice baví, ale že jeho ropným vrtem je herecký talent.
Depardieu vlastní vinice ve Francii, Španělsku, v Portugalsku, Maroku a Alžírsku. Jeho vinařství Château de Tigné vyrábí kvalitní vína. Na začátku tisíciletí dodávali do obchodů čtyři sta tisíc lahví ročně. Před čtyřmi lety Depardieu konstatoval, že jsou dny, kdy vypije dvanáct čtrnáct lahví. „Nejsem alkoholik, trpím fobií, slyším tlukot svého srdce, praskání kostí, piju, abych se z toho nezbláznil. Neusnu, dokud nejsem namol.“
Náruživě pil už jeho otec. Lékaři Depardieuovi nakázali, aby spotřebu alkoholu výrazně omezil. Poslechl. Byl nejvyšší čas. Se zbytkovým alkoholem v krvi se herec v roce 1998 vyboural na motorce, v roce 2012 se situace opakovala. Před pěti lety mu za řízení v opilosti na půl roku sebrali řidičák. V té době dostal Depardieu nový podnikatelský nápad. Vyrábět v Rusku biovodku. „Bude to sváteční pití.“
