Simon Ter-Petrosjan: Revolucionář a gangster přezdívaný Kamo, kterého se bál i Lenin
Napůl rytíř, napůl bandita, mistr převleků, revolucionář věrný až za hrob. Simon Ter-Petrosjan (27. května 1882 – 14. července 1922), řečený Kamo, byl Stalinův nejvýkonnější gangster. A také nejděsivější. Hrůzu z něj měl i Lenin.
Stalin v sobě měl něco, co přitahovalo psychopaty a získávalo mu jejich oddanost. Simon Ter-Petrosjan, přezdívaný Kamo, byl z jeho předrevolučních kavkazských kumpánů nejvýraznější. Stalin ho uchvátil natolik, že ho dokonce prosil: „Dovol, abych pro tebe zabil!“
Budižkničemu bez kopejky
Znali se už od dětství, v Gori. Oba byli pouliční darebáci, jejichž oblíbenou činností byly krádeže ovoce a box. Kamova maminka Marie se přátelila se Stalinovou matkou. Jeho otec Aršak se živil armádními dodávkami. Dědeček, jenž byl knězem, prosazoval, aby Kamo nastoupil do semináře. Matka se stavěla proti, a tak Kamo zůstal doma a chodil do místní střední školy. „Během tří let, co jsem strávil ve škole, jsem se nejen nenaučil jednu jedinou věc, ale dokonce jsem zapomněl, co jsem se dříve naučil. … Rád jsem četl o válkách a hrdinech. Byl jsem hluboce věřící a zpíval v kostelním sboru,“ vzpomínal později.
Nakonec dědeček prosadil svou a Kamo odešel do semináře v Tiflisu (od roku 1936 Tbilisi). Nechtěně tak předurčil jeho osud. V semináři totiž studoval o tři a půl roku starší Stalin.
Stalina ze semináře vyhodili v roce 1899, Kama o dva roky později. Tehdy jeho otec zbankrotoval a ztratil nad synem moc. Kamo se chtěl stát důstojníkem, ale pak se ukázalo, že jednodušší cesta za dobrodružstvím je držet se Stalina. O filozofii ani politice neměl ponětí, nicméně svět revolucionářů a vzbouřenců ho přitahoval. Bylo to jako v knížkách, které četl.
Nejprve roznášel letáky a noviny. V únoru 1903 na sebe upozornil, když z balkónu tifliského divadla naházel na hlavy publika pět set letáků s jakousi revoluční výzvou. Policie přijela okamžitě, ale Kamo stačil uniknout. Na ulici se vmísil do davu čumilů a pozoroval strážníky, jak prohledávají každého, kdo z divadla vycházel, a zadržují ty, kteří vypadali podezřele.
Tyranský otec na něj řval, proč tráví čas se Stalinem, tím „budižkničemu bez kopejky“, ale Kamo se mu jen smál. Brzy se stal nejužitečnějším členem stranické buňky v Tiflisu. Na rozdíl od svých intelektuálně zaměřených kolegů se totiž nebál násilí a bolesti.
Nejlepší úkryt: nevěstinec
V prosinci 1903 Kama při náhodné prohlídce zatkli četníci. V jeho tašce našli zakázanou revoluční literaturu. Čtyři měsíce strávil na samotce, pak ho přesunuli k ostatním vězňům. Onemocněl malárií, a tak mu dovolili procházky na vězeňském dvoře. Kamo využil nepozornosti strážných a přelezl zeď, za níž byla rušná ulice. Naskočil do projíždějícího vozu. Podařilo se mu uniknout.
Pak přišla revoluce roku 1905. Stávkoval každý, od prostitutek až po osoby, jež se živily čtením z ruky. Atentáty byly na denním pořádku. Kavkazské národnosti si spolu vyřizovaly účty, muslimové vraždili křesťany a naopak. Pořádek měly zavést kozácké oddíly, s nimiž bojovali všichni dohromady. Kama opět zatkli. Kozáci ho mučili, skoro mu uřízli nos, ale on se k ničemu nepřiznal, a proto ho zase propustili. „Dokázal snášet každou bolest. Pozoruhodný člověk,“ pochvaloval si Stalin.
Kamo neměl dost peněz, a tak přežíval jako gigolo. „Často jsem se divil, proč po mně moje bytná tak vytrvale pokukuje. Pak jsem s ní měl intimní styk. Byl jsem naprosto zhnusen – ale poněvadž jsem neměl žádný tajný byt, musel jsem se podřídit, a ještě jsem si od ní musel půjčovat peníze,“ píše ve svých pamětech o manželce lékaře, u něhož nějaký čas bydlel.
Poté se nechal vydržovat jakousi židovskou chůvou. Jeho zhnusení bylo stejné: „Potom jsem odešel a snažil se ji už víckrát nevidět!“
Není známo, že by s nějakou ženou někdy navázal skutečný vztah. V jeho revolučním gangu bylo několik mladých dívek, s nimiž se stýkal, ale i to byla jen jakási soudružská výpomoc. Nijak se také netajil svými kontakty v kavkazských bordelech. Jenže i to bral jako součást revoluční práce: „Nevěstinec je nejlepší úkryt, protože tam není žádný fízl.“
Strašidelný meloun
Kamo se stal velitelem Stalinovy „technické skupiny neboli bolševického vyvlastňovacího klubu“, jemuž se říkalo Organizace. Rozesílali obchodníkům dopisy zdobené „bombami, roztrhanou mrtvolou a dvěma zkříženými dýkami“ a pak si k nim chodili pro výpalné. Peníze poté posílali z větší části Leninovi do Finska. Při přepadení vlaku s výplatou pro horníky ukořistili například 21 tisíc rublů, z nichž 15 tisíc, ukrytých v lahvích gruzínského vína, poslali za Leninem.
Nejvýnosnější se nakonec ukázaly bankovní loupeže. Jejich éru v Gruzii zahájili právě Kamo se Stalinem. Dokonce se říkalo, že všichni lupiči pocházejí z Gori.
Kamo byl také hostem tajné noční svatby Stalina s jeho první manželkou Kato. Konala se v kostele, jak si přála nevěsta. „Všichni jsme se při obřadu smáli, a zejména sám soudruh Soso (Stalinova kavkazská přezdívka),“ vzpomínal jeden z účastníků.
V září 1906 Stalinův gang vyloupil poštovní loď. Kamo se s uloupenou hotovostí vypravil na nákup zbraní. Jeho cesta vedla z Paříže do Belgie a odtud s nakoupenými výbušninami a střelnými zbraněmi do Bulharska. Kamo ve Varně koupil malou jachtu, najal posádku a vyrazil na cestu přes Černé moře na Kavkaz. Sám na lodi sloužil jako kuchař a celou plavbu chodil opásán trhavinami, které byl připraven odpálit, kdyby je lapili carští agenti.
Nakonec je lapila mělčina. Nálož na Kamově těle navlhla a nebyla k ničemu. Všichni se nakonec zachránili, ale náklad skončil na dně moře.
Kama po tomhle debaklu vyslali za Leninem do Finska, aby z něj vymámil peníze na novou výzbroj. Tehdy se poprvé setkal s hlavou ruských bolševiků. „Byl to takový neobyčejně vyrovnaný člověk a poněkud naivní a jemný soudruh,“ zhodnotila ho tehdy Leninova družka Naděžda Krupská. Salónní soudruzi měli z Kama zároveň strach: „Jednou přišel na oběd a položil na stůl oválný předmět zabalený v ubrousku. Všichni se zděsili, že přinesl pumu. Byl to ale jen meloun.“
Oběšený a podřezaný
Smůla se Kama držela dál. V květnu 1906 mu v náručí vybuchla bomba vyrobená inženýrem Krasinem, jakýmsi Edisonem ruských bolševiků. Kamo přišel málem o oko. Nicméně ani to mu nezabránilo, aby se vzápětí postavil do čela nejslavnější akce ruských bolševiků před revolucí, přepadení banky na Jerevanském náměstí v Tiflisu. Loupež si vyžádala pětapadesát zraněných a skoro čtyřicet mrtvých.
Kořist byla velice slušná: zhruba 350 tisíc rublů, což by dnes obnášelo skoro sto miliónů korun. Jenomže opět zafungovala Kamova smůla: většina lupu sestávala z pětisetrublových bankovek, jejichž čísla měla k dispozici policie. O tom ale gangsteři neměli tušení. Kamo se znovu vydal do Finska, aby peníze vítězoslavně předal Leninovi. Cestoval vlakem, převlečený za knížete, jenž vyráží na svatební cestu. Roli novomanželky sehrála členka jeho bandy, paradoxně dcera policisty. Lup měla ukrytý v prádle.
Zločin získal celosvětovou publicitu. Stalina dokonce jeho útlocitní soudruzi na čas vyloučili ze strany. Policie sledovala stopy bankovek a postupně po Evropě pozatýkala distributory lupu. Kamo odjel z Finska do Berlína. Měl si tu léčit poraněné oko, avšak on začal okamžitě plánovat loupež století, „která by straně zajistila příjem na šest let, ale vyžádala by si nejméně 200 životů“.
Shromažďoval výbušniny. Měl ovšem jako obvykle smůlu. V jeho hotelovém pokoji provedla policie náhodnou razii. Byl zatčen a uvězněn v berlínské věznici Alt Moabit. V březnu 1908 vyšla najevo jeho totožnost a carská vláda požádala o Kamovo vydání. V Německu byl jen bezejmenný anarchista, ale v Rusku mu hrozil trest smrti za loupež v Tiflisu. Krasin, univerzální génius bolševiků, Kamovi poradil, ať předstírá šílenství.
Kamo se do toho pustil s plnou vervou. Křičel, plakal, trhal na sobě šaty a mlátil dozorce. Zavřeli ho nahého na devět dní do mrazivé samotky. Další měsíce vzdoroval tím, že v noci nespal a přestal jíst. Krmili ho násilím. Pokusil se oběsit, ale odřízli ho. A tak si kusem ostré kosti podřezal zápěstí. Našli ho včas.
„Jeden z policistů mě donutil podívat se do zrcadla a já tam neviděl sebe, ale vyzáblého opičáka, děsivého na pohled, s vyceněnými zuby. Pomyslel jsem si: Možná jsem se opravdu zbláznil! Byl to strašný okamžik, ale znovu jsem sebral sílu a plivl na zrcadlo. Víte, že si myslím, že se jim to líbilo... Dělali svoji práci, svou vědu, ale neznali Kavkazany. Možná že každý z Kavkazu je šílenec… Věci uvízly na mrtvém bodě. Oni se snažili, já vzdoroval.“
Ďáblův bratr
V květnu 1908 ho převezli do blázince na pozorování. Kamo zde našel novou inspiraci: předstíral, že je Napoleon. Na to mu ovšem lékaři neskočili. Začali problematického pacienta testovat mučením. Pálili ho rozžhaveným železem a vráželi mu jehly pod nehty. Vydržel všechno. Němci ho nakonec uznali za blázna, i tak ho ale předali Rusům. Kamo tak konečně stanul před soudem za tifliskou loupež. Držel se role blázna, během přelíčení vytáhl z rukávu malého ptáčka, zvonka Peťku, a bavil se jen s ním.
Soud ho předal ruským lékařům na další vyšetření. Vyšlo najevo, že Kamova kůže vůbec nereaguje na bolest. Dokonce do něj pouštěli i elektřinu. Když jim Kamo poklidně sdělil, že „spálená kůže strašlivě smrdí“, uznali, že opravdu není normální. Jistá historička jeho chování komentovala takto: „Kamo předstíral šílenství, a přitom skutečně šílený byl.“
V září 1910 ho zavřeli do kavkazské pevnosti Metechi, na oddělení pro šílené zločince: „Stěžuje si, že ho obtěžují myši, ačkoliv v jeho budově myši nejsou. Trpí halucinacemi. Slyší podivné hlasy, mluví s někým a dostává odpovědi. V noci vstává, chytá něco ve vzduchu, leze pod stůl a něco hledá… stěžuje si, že mu někdo do cely hází kameny, a tvrdí, že je to ďáblův bratr,“ popisuje dozorce trable s vězněm-pacientem.
V létě roku 1912 se Kamovi podařilo uplatit svého strážce, aby mu do cely propašoval pilu a lana. Přeřezal mříže, spojil je chlebovou břečkou, aby to nebylo vidět, a pak se ve vhodnou chvíli zbavil pout a sešplhal po zdi. Lano při tom prasklo, on spadl do řeky, ale protože necítil žádnou bolest, vyškrábal se na břeh, došel na tramvaj a odjel na druhý konec města. Měsíc se skrýval u známých a pak v převleku uprchl přes Batumi a Istanbul do Paříže. K Leninovi.
A hned se pustil do práce. Opět pašoval zbraně na Kavkaz. Cestou ho zatkli, znovu utekl. Nakonec se dostal ke svým kumpánům z Gori. S osmnáctičlennou bandou přepadli poštovní vůz kousek od Tiflisu. Zabili při tom tři policisty a pošťáka.
Nedlouho poté byla celá banda pochytána. Kamo dostal čtyřnásobný trest smrti. Nerozhodilo ho to: „Na mém hrobě měla už růst dva metry vysoká tráva. Člověk nemůže před smrtí unikat navždy. Jednou umřít musí. Ale zkusím ještě jednou štěstí…“
Srdce na dlani
V roce 1913 vyhlásil car Mikuláš II. u příležitosti třístého výročí nástupu Romanovců na ruský trůn rozsáhlou amnestii, jež Kama zachránila před oprátkou. Dalších pět let ovšem zůstal ve vězení v Charkově. Opět plánoval útěk. Inspirován Monte Christem uvažoval o tom, že vězení opustí v rakvi, ale pak se dozvěděl, že každé mrtvole dozorci pro jistotu rozbíjejí hlavu kladivem. Kamo se tak dostal na svobodu až po revoluci v roce 1917.
Zamířil okamžitě za Stalinem do Petrohradu. Ten ho přivedl do bytu rodiny Allilujevových, svých starých přátel z Kavkazu. Na jejich dceru Naďu – ta se měla již brzy stát Stalinovou druhou ženou – působil jako milý člověk: „Stalin přišel s nějakým kavkazským soudruhem. Statným, s hladkými černými vlasy a matným bledým obličejem. Všem nám stydlivě potřásl rukou a usmíval se velkýma přívětivýma očima… Vyprávěl nám o svém napůl fantastickém životě.“
Dívka se měla brzy přesvědčit, že tenhle kavkazský soudruh má i jiné kvality.
Kamo byl pověřen výcvikem speciálních jednotek pro boj s kontrarevolucí. Do nich naverbovali také Nadina bratra Fjodora. Kamo vymyslel nový způsob, jak trénovat loajalitu svých svěřenců. Zinscenoval zajetí nepřítelem: „V noci je soudruzi zajali a vyvedli je, že budou zastřeleni. Když někdo začal škemrat o milost a stal se zrádcem, zastřelili ho. Tímto způsobem si můžete být absolutně jisti, že vás v budoucnu nepoloží.“ Uchvácen velkolepostí své výcvikové metody rozřízl jednomu zastřelenému „zrádci“ hruď a vyrval mu srdce. Strčil ho ještě pod nos Fjodorovi: „Tady je srdce vašeho důstojníka!“
Fjodor se zhroutil. Několik let pak proseděl v nemocnici, aniž by vydal hlásku. Až do smrti nebyl schopen vést normální život.
Mrtvý cyklista
Kamovu psychiku silně poznamenalo to, co prožil. To z něj, v kombinaci s jeho patologicky vysokým prahem bolesti, udělalo hotové monstrum. V období občanské války těsně po revoluci se jeho odvaha a zkušenosti ještě hodily. Nastoupil k čekistům, bolševické tajné službě, ale nakonec ho převeleli do Tiflisu k celníkům, protože si s jeho šílenými metodami práce nikdo nevěděl rady. Lenin dokonce zrušil plánovanou dovolenou na Kavkaze, protože Kamo prohlásil, že ho chce doprovázet jako osobní strážce.
Konec bláznivého kavkazského bandity je opředen legendami. Podle všeho hodně pil a všude vyprávěl o krásných časech, kdy se Stalinem dávali co proto kavkazské buržoazii. Pro Stalina, v té době už druhého nejmocnějšího muže v zemi, to představovalo ožehavé téma. Gangsterská minulost se k roli vrcholného státníka nehodila.
Poslední kapkou bylo, když Kamo začal psát paměti. V červenci 1922 se vracel domů na kole a srazilo ho nákladní auto. Byl na místě mrtev. Po městě pak koloval vtip: Jediného cyklistu nám tu srazilo jediné nákladní auto, které tu kdy jelo!
Stalin okamžitě poslal do Tiflisu agenta, aby shromáždil všechny záznamy a dokumenty z Kamovy pozůstalosti. Do pamětí Stalinova zabijáka tak bylo možno nahlédnout až v devadesátých letech minulého století.
Veřejnosti ale Kama po jeho smrti prezentovali jako hrdinu. Stalin nechal svého spolubojovníka pohřbít na Jerevanském náměstí, v místě, kde proběhla jejich nejslavnější gangsterská akce. Sochu Puškina tu nahradila socha Simona Ter-Petrosjana, jejíž podstavec nesl nápis: „Nezapomenutelnému Kamovi, od Lenina a Krupské.“
Později dal Stalin Kamův pomník odstranit a jeho ostatky převézt na neznámé místo.
