Milovaný i nenáviděný. Takový byl Pablo Escobar, temná ikona mezi jihoamerickými narkobarony
Film Escobar (Loving Pablo) o narkobaronovi Pablu Escobarovi (1. 12 1949 – 2. 12 1993) s Javierem Bardemem a Penélope Cruzovou v hlavních rolích vzbudil ve světě velký ohlas. Objevil se čtvrt století od Escobarovy smrti, ale především v době obrovského escobarovského boomu, za kterým stála společnost Netflix s fenomenálním seriálem Narcos.
Příběh Pabla Escobara, mafiána, teroristy a ve své době jednoho z nejbohatších mužů planety, fascinuje šoubyznys již od dob, kdy ho kolumbijští vojáci v roce 1993 zastřelili na střeše jeho posledního úkrytu v rodném Medellínu. Vyšly o něm desítky knih, bylo o něm natočeno téměř dvacet hraných i dokumentárních filmů. Zmínit lze i skvělý snímek Barry Seal: Nebeský gauner s Tomem Cruisem v hlavní roli pašeráka a agenta americké protidrogové centrály DEA z loňského roku. O opravdový šoubyznysový humbuk okolo Pabla Escobara se ale postarala až společnost Netflix.
Z nájemného vraha youtuberem
Netflix se zdaleka nezastavil u Narcos (2015) a snaží se vytěžit z tématu co nejvíc. Tak například v roce 2017 uvedl nový seriál Přežil jsem Escobara, natočený podle vzpomínek jednoho z hlavních Escobarových zabijáků, Jhona Jaira Velásqueze, přezdívaného Pepek námořník. Velásquez má na kontě tři stovky vražd, jež vykonal na Escobarův příkaz, včetně zabití kandidáta na prezidenta Kolumbie Luise Carlose Galána. Ještě před Escobarovou smrtí se ale Pepek námořník vzdal kolumbijské policii a odseděl si třiadvacet let. Ve vězení, odkud byl propuštěn v roce 2014, mu někdo poradil, aby se stal youtuberem. Jeho videokanál POPEYE_Arrepentido (tedy Pepek námořník lituje) má téměř sedm set tisíc sledujících.
Netflix o Velásquezovi natočil během jediného roku (2017) kromě seriálu Přežil jsem Escobara ještě dva dokumenty: Z nájemného vraha youtuberem a J. J. – celebrita zla. Jhon Jairo Velásquez vystupuje i v dalším dokumentu Netflixu o narkobaronovi, nazvaném Countdown to Death: Pablo Escobar. Tam Velásquez říká, jako by se nechumelilo, například tohle: „Zavolali jsme tý ženský, ona přijela k benzínce, šla k nám a my ji zabili. A jako humanitární čin jsme zabili i její dítě, to aby nevyrůstalo jako sirotek.“ Matka i dítě byly prý považovány za „vedlejší oběti“, když Escobar nařídil zavraždit osmnáct bývalých společníků, kteří ohrožovali jeho moc nad medellínským kartelem. Z Velásqueze, tvrdícího, že už své činy odpykal, je díky Netflixu a YouTube latinskoamerická celebrita – vzpomíná na Pabla a omlouvá se před kamerami různým lidem za násilí, jež jeho parta a on napáchali.
Strašlivá reality show
Italský novinář Roberto Saviano, který již deset let žije pod ochranou policie, píše ve svých knihách, že mafiáni a nájemní vrazi vášnivě sledují filmy o svých předchůdcích. Velkým fanouškem seriálu Narcos je i Joaquín „Prcek“ Guzmán, po Escobarovi druhý nejznámější narkobaron historie, před pár lety všemocný šéf mexických kartelů, jemuž se podařilo dvakrát uprchnout z přísně střeženého mexického vězení. Od roku 2017 si Prcek Guzmán odpykává doživotní trest v USA.
V knize o fenoménu kokainových obchodů Nula nula nula (česky nakl. Paseka 2013) Saviano píše, že nejbrutálnější zabijáci současnosti z mexického kartelu Los Zetas mají kromě filmů o mafii slabost pro americké reality shows. „Model těch druhých byl hrůzným způsobem uplatněn při masakru v San Fernandu, vesnici vzdálené sto čtyřicet kilometrů od hranice mezi Mexikem a USA, kde zabijáci z Los Zetas zastavili velký počet autobusů jedoucích po dálnici 101,“ píše Saviano, „cestující nechali vystoupit, vyzbrojili je holemi a noži a přinutili je, aby mezi sebou bojovali jako gladiátoři. Kdo přežije, zajistí si tak místo v řadách Los Zetas. Kdo podlehne, bude pohřben do hromadného hrobu.“ Když tento hrob objevila později policie, bylo v něm sto třiadevadesát těl se stopami silných úderů na hlavách.
I Prcek Guzmán se dočkal od Netflixu dvou seriálů, celovečerního filmu a dokumentu Jak jsem se setkala s Prckem, založeného na vyprávění slavné mexické herečky Kate del Castillové.
Kreolský Robin Hood?
Knižní bestseller Virginie Vallejové, o který Bardem s de Leónem opřeli svůj film Escobar, se jmenuje Milovala jsem Pabla, nenáviděla Escobara. Potvrzuje obecně rozšířenou představu, že Escobar byl extrémní, ale nejednoznačnou postavou. Na jedné straně chlapec z chudých poměrů, jenž, když zbohatl, myslel na chudé a pomáhal jim. Na druhé nemilosrdný mafián, ale zároveň vzorný otec rodiny. Vydělal na kokainu, avšak drogy odsuzoval a podporoval sport. Kdo vlastně byl Pablo Escobar?
Tak především, Pablo Escobar nepocházel z chudých poměrů. Mezi jeho příbuznými byli politici a podnikatelé, za kmotra mu šel známý kolumbijský diplomat a intelektuál Joaquín Vallejo Arbeláez. Jedna jeho vzdálená příbuzná byla na počátku 20. století dokonce provdaná za kolumbijského prezidenta Carlose E. Restrepa. Escobarovi rodiče nebyli bohatí, ale patřili v šedesátých letech, kdy Pablo začal budovat svoje drogové impérium, k solidní kolumbijské střední třídě. Pod vlivem autoritativní matky Hermildy Gaviriové se Escobar snažil být v osobním životě vzorným maloměšťákem. Skvěle ho v této poloze zobrazuje herec Andrés Parra v seriálu Pablo Escobar: Patron zla kolumbijské televize Caracol, jenž inspiroval Netflix. Za seriálem stáli Manuel Cano, syn Escobarovými muži zavražděného šéfredaktora deníku El Espectador Guillerma Cana, a Juana Uribeová, neteř prezidentského kandidáta Luise Carlose Galána, kterého nechal Escobar zastřelit během setkání s voliči. Břichatý a prdelatý Parrův Escobar se prochází v nevkusných polokošilích mezi bandity, pak v pruhovaném pyžamu ulehne na manželské lože. Escobar skutečně drogy odsuzoval a pil celkem střídmě, jeho slabinou však byly ženy, od prostitutek po dlouhodobé milenky, a mnoho z nich neskončilo dobře.
Bílé zlato
Pablo Emilio Escobar Gaviria, jak se rád celým jménem představoval, začínal jako pašerák alkoholu a elektroniky, ale jako jeden z prvních pochopil, že budoucnost patří kokainu. Vybudoval se svými komplici v Medellínu pašeráckou síť a dostával malými letadly a čluny přes Floridu kokain do Spojených států.
Začátkem osmdesátých let už Pablo vydělával půl miliónu dolarů denně. Podle Roberta Saviana „utrácel Medellínský kartel v té době dva a půl tisíce dolarů měsíčně za gumičky na stažení štosů bankovek“. A měl deset účetních, kteří nedělali nic jiného, než bankovky počítali a třídili, protože všechny drogové operace probíhaly v hotovosti. Na konci osmdesátých let museli bankovky zakopávat v bednách na různých místech Kolumbie, protože už jich bylo tolik, že je nemohli nikde bezpečně ukrýt.
V osmé dekádě se Escobar sedm let po sobě objevil v žebříčcích nejbohatších lidí světa časopisu Forbes. Jeho majetek byl odhadován na 30 miliard dolarů. S rostoucím bohatstvím se Pablo Escobar pokusil vstoupit do politiky, ale z Kongresu odešel s ostudou. Jeho koncept řídit stát jako drogový kartel mu nevyšel. Viníka jeho neúspěchu, ministra spravedlnosti Rodriga Laru Bonillu, proto zastřelili Escobarovi muži a stal se prvním z dlouhé řady zavražděných politiků, novinářů či policistů, první obětí války Pabla Escobara s kolumbijským státem. Právě v době, kdy v sobě objevil politické ambice, začal finančně podporovat chudé medellínské rodiny. V součtu postavil přes 400 domů, jež rozdal chudým, vybudoval 60 fotbalových hřišť, stavěl nemocnice a ubytovny. V chudých čtvrtích ovšem zároveň sháněl bezprizorné mladíky, kteří pro něj pracovali jako sicarios, tedy nájemní vrazi a pistolníci. Proto potřeboval, aby ho ve slumech doprovázela pověst milodárce a patrona.
První narkoterorista světa
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vedl Escobar a jeho spojenci regulérní válku s kolumbijským státem. Šlo o to, že vláda několikrát podepsala a zase vypověděla dohodu o vydávání vězňů do USA. Toho se narkobaroni báli jako čert kříže. I kdyby je zatkli a uvěznili v Kolumbii, věděli, že své operace by dál řídili z vězení, jež by si pomocí úplatků a vydírání zařídili jako luxusní hotel plný prostitutek, alkoholu a večírků. Zato dostat doživotí v USA by pro ně znamenalo shnít za katrem jako anonymní vězni bez privilegií. Kolumbijští politici zároveň pochopili, že vydat je do USA je pro ně jediná možnost, jak se jich zbavit; zavírat je doma nemělo cenu a postřílet je všechny během zatýkání také nešlo.
A právě kvůli extradicím do USA a ofenzívě kolumbijské armády po vraždě prezidentského kandidáta Luise Carlose Galána zahájil Escobar proti vládě válku za použití teroristických metod, tedy vraždění civilistů, kteří s jeho byznysem neměli nic společného, akorát se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě.
Escobarovi lidé uskutečnili skoro tři sta teroristických útoků po celé Kolumbii, při nichž umíraly stovky náhodných kolemjdoucích, s cílem zastrašit vládu a donutit ji ke zrušení extradice. V roce 1989 dokonce nechal Escobar za letu vybuchnout civilní letadlo společnosti Avianca na vnitrostátním letu – zemřelo 107 cestujících. Mezi nimi měl být další prezidentský kandidát, César Gaviria Trujillo, ale ten se na radu bezpečnostních poradců rozhodl na poslední chvíli do letadla nenastoupit.
Počet lidí, které Escobar nechal za svoji kariéru zavraždit, se odhaduje na pět tisíc.
Co bylo dál?
Po Escobarově smrti v roce 1993 čekalo Kolumbii ještě dvacet velmi tvrdých let. Medellínské drogové impérium se sice rozpadlo a už se nevynořila silná osobnost Escobarova typu, ale vlna násilí v mnohém ještě předčila osmdesátá léta. Vláda musela bojovat proti třem ozbrojeným silám najednou – drogovým kartelům z Cali a Valle del Norte, levicovým partyzánům z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) a Národní osvobozenecké armády (ELN) a pravicovým paramilitárním jednotkám Spojené sebeobrany Kolumbie (AUC). Ti všichni existovali ještě za života Pabla Escobara, ale po jeho smrti si začali dělit zisky z kokainového byznysu a to jim najednou dalo obrovskou moc. Na konci devadesátých let za vlády Andrése Pastrany šly počty obětí levicové a pravicové guerilly do desetitisíců, v zemi probíhala v podstatě občanská válka, jež nejvíce postihovala civilisty. Světlo na konci tunelu se objevilo až v roce 2006, kdy výměnou za amnestii složili zbraně pravicoví příslušníci AUC, a pak v roce 2016, kdy se rozpustila marxistická guerilla FARC.
Dnes se v Kolumbii vyprodukuje kolem 60 % kokainu pro světový trh, hlavní roli v jeho pašování a prodeji zejména v USA převzaly mexické kartely. Pětadvacet let po Escobarově smrti působí v Kolumbii celá řada malých kartelů, které je těžké rozprášit, ale už společnosti nepůsobí takové škody. Zatímco někdejší Escobarovi nejbližší spojenci byli většinou analfabeti, noví drogoví baroni vypadají jako špičkoví manažeři, často mají diplomy z prestižních univerzit a kokainové zisky investují pokud možno do legálního byznysu. Násilí se stále dopouštějí, jeho vykonavatele však nehledají ve slumech, ale najímají profesionální vysloužilé vojáky a policisty.
Všichni jsou už v Mexiku
Opravdové hrůzy drogové války a narkoterorismu se po Escobarově smrti přesunuly na sever, do Mexika, kde nabraly obrátek, o nichž se Escobarovi ani nesnilo. Vše začalo ještě za jeho života, kdy spolupracoval s bývalým mexickým policistou Félixem Gallardem. Ten postupně na západním pobřeží vybudoval obrovský kartel, který po něm převzal Joaquín „Prcek“ Guzmán.
Mezi lety 2006 a 2016 zuřila v Mexiku drogová válka mezi kartely, v jejímž důsledku zemřelo 170 000 civilistů. Drogové kartely ze Sinaloy, Michoacánu a z Mexického zálivu se v rámci svých válek o kokain čím dál víc zaměřovaly právě na vraždy civilistů, kteří s jejich byznysem neměli nic společného, tedy na metody narkoterorismu, jímž začal Escobar bojovat proti kolumbijské vládě na konci osmdesátých let.
Skutečně za hranicí všeho se chovají především zabijáci z výše zmíněného kartelu Los Zetas, který vytvořili bývalí elitní příslušníci protidrogových oddílů GAFE, perfektně vycvičení a ovládající nejnovější technologie.
Jak v knize Nula nula nula píše Roberto Saviano: „Aby (Los Zetas) své nepřátele vyděsili ještě víc, často obětem uřežou genitálie a nacpou jim je do pusy či věšejí z mostů bezhlavé mrtvoly.“ Jedné oběti „stáhli kůži z obličeje a přilepili ji na kopací míč, který ponechali v igelitové tašce nedaleko radnice se vzkazem: ,Šťastný nový rok, protože pro tebe bude poslední.‘ Zbylé části těla byly nalezeny ve dvou plastových kontejnerech. V prvním trup, ve druhém paže, nohy a hlava bez tváře. Uřezávání končetin se pro Zety stane syntaxí jejich jazyka.“
Los Zetas a dalších osm kartelů, jako jsou třeba „vlastenečtí“ Templáři nebo michoacánská Rodina, postmoderní dědicové Pabla Escobara, organizují v Mexiku krvavá jatka dodnes. Narkobaroni a pistolníci odcházejí, kokain zůstává. Zisky z jeho produkce jsou takové, že není v ničí moci s tímto byznysem skoncovat. Pablo Escobar byl jen první, kdo tohle pochopil.
