Mystika gotických katedrál: Co spojuje pařížskou Notre-Dame s pražskou katedrálou Svatého Víta?
Každá z gotických katedrál v sobě skrývá velký díl tajemství a mystiky pocházející ještě z pohanských, předkřesťanských dob. Především je však obrazem nebeského Jeruzaléma, pokusem o věčnost, v níž se jednoho dne rozplyne pozemský čas. Platí to o pařížské Notre-Dame i pražské katedrále svatého Víta.
Jestliže stavba katedrály Notre-Dame počala v roce 1163 a dokončena byla v roce 1345, s budováním pražské katedrály se začalo bezmála o dvě stě let později – základní kámen byl českým králem Janem Lucemburským položen do vyhloubených základů budoucí velkolepé stavby 21. listopadu 1344, tedy pouhý rok před definitivním dokončením chrámu Matky Boží v Paříži.
Obřadu byl přítomný první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, povýšený papežem do své funkce jen několik měsíců předtím (v dubnu 1344) s právem korunovat české krále. Ostatně chrám samotný měl ozdobit novou arcidiecézi.
Nechyběli synové Jana Lucemburského – Jan Jindřich, a především Karel, již zanedlouho český král a římský císař Karel IV.
Zaznělo Te Deum laudamus (Tebe, Bože, chválíme). A možná je to kruté, ale přibližně dvousetleté zpoždění (mezi zahájením stavby pařížské a pražské katedrály) odpovídalo tomu, jak se šířil křesťanský univerzalismus ve své vrcholné myšlenkové a stavební podobě ze západní a jižní Evropy za Alpy, do odlehlejších, dnes bychom řekli provinčních částí kontinentu.
S myšlenkovým světem přicházely také dovednosti. Jejich nositelé – architekti a řemeslníci. Základem pro monumentální stavbu gotické katedrály bylo zvládnutí lomeného oblouku, jenž rozkládal obrovskou váhu klenebního pole a umožňoval stavitelům vystoupat do dosud nevídaných, i dnes impozantních výšin. Relativně tenké stěny chrámu (rozhodně ve srovnání s předchozím obdobím románské architektury) bylo pak možné vyplnit velkými okny, přes jejichž barevné vitráže pronikalo do chóru i jednotlivých kaplí mysticky zabarvené světlo. K tomu přistupoval složitý opěrný systém složený z řady pilířů i propracovaný odvod vody prostřednictvím chrličů. Nemluvě o detailně přesné a umělecky hodnotné kamenické práci. Zvládnout tohle všechno vyžadovalo značné zkušenosti a architektonické vědomosti. Jako první si je v Evropě osvojili ve Francii.
Umění přichází z Francie
Není proto divu, že prvním stavitelem pražské katedrály se stal Francouz, tehdy již pětapadesátiletý Matyáš z Arrasu. Nebyla to totiž jen katedrála Notre-Dame na Île de la Cité (Městském ostrově), která vznikla na pomezí 12. a 13. století.
Už před ní inicioval opat benediktýnského kláštera v Saint-Denis Suger (1081–1151) přestavbu tamní baziliky, jež je dnes považována za vůbec první gotickou stavbu. Práce začaly po roce 1137 a Suger sám se stal čímsi jako ideologem gotické architektury, když popsal vzhled a funkci katedrály, jak se rozšířila po celé Evropě. Jeho pravidla respektuje i chrám svatého Víta, a to včetně své novověké dostavby – ať už je to důraz na světlo pronikající do chóru, hlavní věž umístěná na jižní straně, půlkruhový věnec kaplí rozmístěný po obvodu chrámu, výzdoba dle popisu nebeského Jeruzaléma ve Zjevení svatého Jana nebo tři vstupní portály na východě.
Po bazilice v Saint-Denis, jež je pohřebištěm francouzských králů, následují další stavby v okolí Paříže – katedrála v Chartres (po roce 1194), v níž byli francouzští králové pro změnu korunováni, chrámy v Remeši (po roce 1211) nebo Amiensu (po roce 1218).
A stejně přirozené bylo, že po smrti Matyáše z Arrasu (1352) zve Karel IV. do Prahy rodáka ze švábského Gmündu, možná Kolína nad Rýnem Petra Parléře.
Ten se přes svůj nízký věk, nebo snad právě proto (je mu teprve třiadvacet), ukáže jako geniální stavitel. Matyášovy plány přepracuje, vztyčí a geniálně zaklene chór, vybuduje kapli svatého Václava, v níž jsou uloženy ostatky světce, založí a rozestaví Velkou jižní věž.
V jeho době vznikne také Zlatá brána, kterou císař do chrámu vstupoval, a ojedinělá mozaika posledního soudu. Dokonale ztělesňuje středověké myšlení, jež stálo u vzniku gotických chrámů. Ostatně stejný výjev – tedy poslední soud – nalezneme na prostředním portálu u hlavního vstupu do katedrály Notre-Dame v Paříži.
Pražská mozaika zobrazuje soudný den, jak ho vylíčil svatý Jan ve své Apokalypse – ve středu mozaiky je vyobrazen Kristus coby soudce, pod ním patroni české země jako přímluvci a ještě níž král Karel IV. se svou čtvrtou ženou Alžbětou Pomořanskou. Skutečné drama se odehrává ve spodní části mozaiky. Vlevo zde vstávají mrtví z hrobů, aby je tři andělé přijímali coby spravedlivé k životu věčnému, naopak vpravo jsou hříšníci označení mečem archanděla Michaela vtahováni modrými ďábly do pekelných plamenů.
Ve své době muselo jít o mimořádně působivé vyobrazení, jež bylo – a to je podstatné – přístupné každému, kdo na Hrad přišel. Chudému i bohatému. Šlechtici i kupci z řad měšťanů. Císaři, jakkoli se sám nechal do obrazu zahrnout, i poslednímu žebrákovi. A rozhodně nešlo ve vnímání vrcholného středověku ani tak o umělecké dílo, jako spíš o reálné vyobrazení očekávaných událostí.
Vše o pařížské katedrále Notre-Dame si přečtěte již zítra v novém Reflexu.
