Příběh M. R. Štefánika, vědce, vojáka, hrdiny. Proč měl konflikty s Benešem, proč zemřel a co mu Češi dluží
Uplynulo sto let od tragické smrti člena „Svaté trojice“ zakladatelů Československa, Milána Rastislava Štefánika (21. července 1880 – 4. května 1919), muže, který je z pohledu Čechů většinu času neprávem ve stínu zbývajících dvou – Edvarda Beneše a Tomáše Garrigue Masaryka. Považují-li Češi T. G. Masaryka za hvězdu české politiky prvních let 20. století, pak by M. R. Štefánikovi náležel přívlastek zářivá kometa. Nejen pro život, podobající se scénáři filmu hollywoodského střihu, ale i pro jeho smrt, již by scénárista efektněji vymyslet nedokázal.
Štefánikovu vědeckou kariéru přerušila Velká válka, ale brzy byl úspěšný i na poli válečném a zařadil se vedle T.G.M. a Beneše do čela československého odboje. Poprvé zazářil 2. června 1917, když odplul do USA získat dobrovolníky a peníze pro odboj a byl nesmírně úspěšný nejen v tom, ale i v konsolidaci zájmu krajanů a podpory pro Československou národní radu. Jeho diplomaticko-politické úspěchy v USA ocenila francouzská vláda v říjnu 1917 Křížem důstojníka Čestné legie.
Logicky byl i členem delegace při jednáních o ustavení československé armády a v prosinci 1917 se stal, se souhlasem francouzského velení, jejím velitelem. To jmenování první československé vlády premiéra Karla Kramáře, 14. listopadu 1918, se již stalo předmětem střetů domácího a zahraničního křídla odboje. M. R. Štefánik se sice stal ministrem vojenství – vždyť armádu vydupal ze země on – ale na funkce čekali i jiní. A tak vedle Štefánikova ministerstva vojenství vzniká i Ministerstvo národní obrany, řízené Václavem Klofáčem, pod které spadá domácí vojsko, zatímco do gesce Ministerstva vojenství patří zahraniční legie. Inu, tomu dala, tomu dala…
Spolek Detvan a studium
Synovi evangelického faráře v Košariskách u Myjavy se dostalo v mládí nejlepšího vzdělání a po studiích v Prešpurku, Soproni a Sarvaši odchází studovat na stavební inženýrství do Prahy. Zde vstoupí do národnostního spolku Detvan i podpůrného spolku evangelických akademiků Radhošť, což jej záhy přivede ke stoupencům profesora T. G. M. Po ostrém konfliktu a vyhnání z domova v létě roku 1900 žije v Ružomberoku, ale po návratu do Prahy změní svůj život a zapisuje se ke studiu astronomie.
Později jej usmíření s otcem a i názorové konflikty ve spolku Detvan vedou k odchodu ze spolku, což svědčí sice o jeho neústupnosti, ale u slovenských studentů v Praze tím získává autoritu. Nerad se spokojuje s málem, a proto nakonec odchází studovat do Curychu, což také zvyšuje jeho renomé. Schopnost kompromisu i umění získávat lidi prokáže pozdějším smírem s kolegy v Detvanu, kde je v roce 1902 zvolen předsedou. Píše pro řadu časopisů, mimo jiné i pro Čas, periodikum Realistů, o slovenské kultuře a politice - to vše ve snaze informovat českou veřejnost o Slovensku. Kritizuje maďarizaci a nabádá k pomoci Slovensku i zviditelnění Slováků v zahraničí.
V posledním semestru odevzdává disertační práci „O nové hvězdě v souhvězdí Cassiopeia“, objevené v roce 1572 a 12. října 1904 je promován na doktora filozofie. Jeho cílem je Paříž, jenže prorazit k nejlepším z oboru je těžší, než se zdálo a peněz je – škoda mluvit. Jeho dosavadní mentor, slovenský intelektuál Václav Šrobár, pomůže Štefánikovi získat půjčku – považte – v ružomberské bance a tak po hvězdné slávě toužící hvězdář může zůstat v Paříži.
Kříž Rytíře Čestné legie začátek války
Charisma mu získává důležité přátele, díky nimž v květnu 1905 získá i místo u prof. Janssena na hvězdárně v Meudonu. Ten je nováčkem nadšen a Štefánik v režii meudonské hvězdárny podniká výpravy na světové observatoře, čímž jeho pověst stoupá a on se brzy zařadí do vědeckého světa Paříže. Cestuje světem jako respektovaná kapacita astronomie, má francouzské občanství a hodlá se usídlit na Tahiti.
Vše ale změní v roce 1913 nabídka francouzské vlády, pověřující ho vybudováním telegrafické sítě a soustavy meteorologických stanic v Equádoru a na Galapágách. Záměr je s ohledem na politickou situaci a zájmy Francie v oblasti jasný, a tak, když se Štefánikovi úkol podaří splnit, je mu na návrh ministerstva námořnictví udělen kříž Rytíře Čestné legie. Daní za úspěch jsou takové recidivy chorob žaludku, že v březnu 1914 podstupuje velkou operaci a zpráva o vypuknutí Velké války jej zastihne až během rehabilitace v sanatoriu.
To zcela mění situaci a Štefánik se vrací do Francie. Válku předvídal již několik let a stejně jako Masaryk s Beneš, i on v ní vidí příležitost k osamostatnění Slováků, které si od počátku spojuje s Čechy. Jeho zdraví mu nedovolí odejít na frontu dříve než začátkem roku 1915, kdy nastupuje do vojenské letecké školy v Chartres. Tam získává 11. května diplom pilota a hodnost desátníka, ale na frontu již nastupuje jako podporučík a v kariéře dál strmě stoupá.
Štefánik jako politická hvězda
V srpnu 1915 je mu za bojové úspěchy a činnost v režimu vojenské meteorologie nabídnuto místo velitele meteorologické služby francouzské armády! Ale dobrodruh Štefánik odmítá a žádá o přeložení na srbskou frontu, což se mu splní v září 1915. I vytouženého dobrodružství se dočká, když při evakuaci letiště v Niš havaruje s letadlem a na útěku z místa jej zradí jeho nemoc. Je proto rychlým transportem dopraven do Říma, kde je operován.
Během rekonvalescence se seznámí s paní Claire de Jouvenel, jež se mu stane nejen blízkým člověkem, ale i pomocníkem v boji za samostatnost Slovenska. Díky jí se Štefánik zná s nejvýznamnějšími politiky Francie, ministerským předsedou Aristide Briandem i nejvlivnějším mužem ministerstva zahraničí, Philippem Berthelotem. Při setkáních s nimi prosazuje vizi česko-slovenského státu, jsa si vědom potřeby větší známosti závažnosti české a slovenské otázky. Proto se 13. prosince 1915 setkává s Edvardem Benešem, aby dohodli Štefánikovu a Masarykovu koncepci státu. Štefánik si pro sebe vymíní novou úlohu – vytvoření centra pro společný odboj Čechů a Slováků i česko-slovenského vojska a jeho prosazení u světových politiků. O dohodách informoval předsedu francouzské vlády Aristida Brianda a dohodl jeho setkání s Masarykem. Zrodila se nová politická hvězda!
Odboj
Od začátku roku 1915 se ukazovalo, že válka nebude pouhou vojenskou přehlídkou a od jejího vypuknutí vídeňská vláda tuší, že Češi si ve vztahu k říši pletou podporu s odporem. Situace na frontě ani v týlu nepřispívá dobré náladě obyvatelstva, a proto je jakýkoliv odboj, rozkládající jednotu monarchie, považován za protistátní. Karel Kramář, významný český politik, který změnil dřívější postoj od setrvání Čechů ve federalizovaném Rakousku-Uhersku až k odchodu do náruče ruského cara, se kvůli tomu stává jedním z úhlavních nepřátel.
S podzimem režimu dojde trpělivost a udeří. Blesková vlna zatýkání nažene do vězeňských cel Karla Kramáře i další představitele domácí opozice, Václava Klofáče, Vincence Červinku, Josefa Zamazala i Aloise Rašína. Proces trvá devět měsíců, až do července 1916, kdy jsou jmenovaní odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Edvardu Benešovi se v září 1915 podařilo zatčení vyhnout jen o vlásek a prchl za hranice. Spolu s Masarykem stěhují sídlo Maffie do Paříže za pětatřicetiletým Slovákem M. R. Štefánikem.
Podpis spolupráce je výsledkem řady setkání s T.G.M, z nichž první se odehrálo v Chamonix pod Mont Blancem, kde Štefánik pracoval jako meteorolog. Jeho síla je ve výtečných kontaktech na nejvyšší francouzské kruhy i v tom, že je uznávaným představitelem Slováků. A právě Slováky, Čechům kulturně a národnostně nejbližší, se rozhodl Masaryk přihodit na váhu argumentů při prosazování české věci.
Štefánikovy aktivity v Evropě
Znovu a znovu se vrací Štefánikovo onemocnění, jehož důsledkem jsou opakované hospitalizace, ale i přes tento handicap usiluje o vytvoření reprezentativního orgánu zahraničního odboje Čechů a Slováků. Obává se, že bez něj nebude mít jistotu pevného místa Slováků v mocenské šarádě a ani své pozice v hierarchii budoucího státu. Jednou se jeho obavy naplní, ale teď se daří a všichni se na dělení funkcí shodnou.
V únoru 1916 vzniká Československá národní rada s předsedou T. G. Masarykem, místopředsedy Josefem Dürichem, M. R. Štefánikem a generálním tajemníkem Edvardem Benešem. Sídlem rady je pařížský dům na Rue Bonaparte 18, tiskovými orgány časopisy La Nation Tchéque a Československá samostatnost.
Začíná organizace česko-slovenského zahraničního vojska. Po uzdravení Štefánik v Itálii osobně provádí lety nad bojovými liniemi protivníka, při nichž shazuje letáky pro Čechy a Slováky a snaží se tím infikovat italské vojenské a politické kruhy pro česko-slovenskou koncepci střední Evropy a vytvoření Jugoslávie. Neúnavně se vrací na schůzky do Paříže a ve věci česko-slovenského vojska vyráží do Ruska, kde se díky známostem i francouzskému vlivu setkává s náčelníkem genštábu Alexejevem i s carem Mikulášem II. a získává jejich podporu pro zamýšlené aktivity. Úspěchem je Kyjevská dohoda, podepsaná 29. srpna 1916 Štefánikem, Josefem Dürichem a představitelem amerických Slováků Georgem Košíkem, jíž uznávají Národní radu jako orgán českého a slovenského hnutí v zahraničí. Vzápětí odjíždí Štefánik do Rumunska, kde získává 1 500 dobrovolníků do vojenských družin! Zato v Rusku se věc komplikuje, hlavně ve vztahu s Dürichem, který nedodržuje uzavřené dohody kvůli své procarské orientaci, ale problém vyřeší carova abdikace a nová prozatímní vláda. Jen my víme, že ne nadlouho!
Konflikty s Benešem
Ostatně již od začátku války se vzájemné postoje domácího i zahraničního odboje vzdalují. Exulantské trio Masaryk, Štefánik, Beneš se snaží vyjít vstříc představitelům Dohody a získat jejich přízeň politickými vyjádřeními i vytvářením zahraničních jednotek a jejich zapojením do bojů na frontě. Odboj v českých zemích i na Slovensku sílí až na konci války, po vojenském i hospodářském zhroucení monarchie. Jeho vůdci jsou Karel Kramář, Alois Rašín a další.
Pilná včelka Edvard Beneš je zatím u všeho vždy o dlaň dříve než druzí a koncem října 1918 se mu na ženevském jednání odboje o budoucí podobě státu podaří až podivuhodně poslat na vedlejší kolej i dřívějšího spojence a nyní odpůrce, M. R. Štefánika. Ten není jediný, kdo má s Benešem problém. Další z osobností, které Beneše opravdu nemusejí, byl i výše zmíněný Karel Kramář. Nakonec i jeho se Benešovi podaří odsunout do kouta.
Pokud by měl být uveden příklad tvrzení o konfliktních vztazích mezi představiteli odboje, pak by vztah Štefánika s Benešem byl příkladem ideálním. Beneš na úspěchy mladého atraktivního muže ve skvěle padnoucí elegantní uniformě generála francouzské armády nemohl nežárlit. Drobný a malý Edvard Beneš s nezvykle vysoko posazeným hlasem a visáží bankovního úředníka vnímal Štefánika jako ohrožení své výjimečné pozice v zahraničním odboji na výsluní Masarykovy přízně. Štefánik měl naopak dojem, že by si ve srovnání s Benešem zasloužil lepší pozici, a tak pod povrchem gentlemanského respektu při jednáních vřela skrytá žárlivost.
Vše propuklo ve chvíli, kdy zatímco Štefánik řešil na Sibiři kardinální problémy legií, došlo v Praze k obsazení všech důležitých postů a pro Štefánika kupodivu ve vládě nezbylo místo, odpovídající jeho významu. Těšínské jablíčko v podobě ministerstva vojenství, ztrácí význam, když resort obrany vede Václav Klofáč. Beneše Štefánik ohrožuje i osobně, protože se proslýchá, že má v úmyslu postavit jej před soud za údajnou zpronevěru peněz z krajanských sbírek! Nejen to! Zásadní rozpory mají i v otázce zahraniční orientace na západ na Francii, Itálii i ve vztahu k porevolučnímu rudému Rusku.
Štefánik, Rusko a bolševici
Ještě předtím, koncem roku 1918 byl vzhledem k tragickému vývoji vnitřní situace v Rusku vyslán Štefánik na Sibiř, aby zajistil vojenskou spolupráci legií s admirálem Kolčakem, vůdcem bílé opozice, podporované západními mocnostmi. Legionáři měli nadále držet Sibiřskou magistrálu jako strategickou pozici pro vojenskou intervenci ve prospěch Kolčaka a Prozatímní vlády Ruska a tato pozice měla dát na pařížských mírových jednáních československé delegaci velkou váhu.
Po příjezdu na Sibiř ale Štefánik s údivem a zklamáním zjistil, že se s legiemi už nedá počítat, neboť nálada vojska byla defenzivní. Válka pro legionáře skončila, chtěli jít domů a nikoliv zpět na frontu. Navíc, a to je z historického hlediska nejhorší, mnoho vojáků podporovalo bolševický převrat, což byl pro protibolševicky radikálně smýšlejícího Štefánika šok. Zhroucená disciplína v legiích, samosprávné orgány po vzoru sovětů, kde vojáci hlasováním řešili aktuální problémy a rozkazy! Po několika měsících Štefánik odjíždí do Paříže s vědomím, že legie musí co nejrychleji odjet domů. Vláda má problém i s tím, zda čsl. armádě budou velet Francouzi či Italové, ale budoucnost ukáže, že to je píchni jako řízni.
Zato důsledek vzdání se intervence proti rudému teroru se projeví. Bolševické bandy v březnu 1919 vyhlásily Maďarskou republiku rad a obsazují východní Slovensko. Je to hodně úkolů pro antikomunistu a velitele zahraničních vojsk, M. R. Štefánika, který bohužel 4. května 1919 zahyne při leteckém neštěstí na cestě do vlasti. Jeho smrt je velkým mezinárodním skandálem a otevře spodní proudy české politické scény, proto stojí za to si průběh katastrofy i její důsledky přiblížit minutu po minutě.
Štefánikův poslední let
Štefánikovo letadlo startuje z letiště Campoformido v italské Padově v 8:07 hodin. Podle vyšetřovací zprávy bylo zjištěno, že posádka řešila problém anténního drátu, který se zapletl do ovládacího lanka ocasních ploch. K Bratislavě se letoun přiblížil kolem 11:15 hodin. S ohledem na Štefánikův plánovaný přílet byl vydán zákaz střílet na letadla, což bylo jinak v případech neohlášených přeletů kvůli trvající maďarské intervenci povoleno.
Přesto vojín Jozef Meško po letadle vystřelil, čehož si ale zřejmě posádka nevšimla. Po několika obletech a pokusech o přistání se letadlo asi 4 km od letiště překlopilo tak strmě dolů, že někteří pasažéři z otevřené kabiny vypadli. Letoun se po dopadu vznítil. Bylo 11:45 hodin.
Podle lékařské zprávy se Štefánik nacházel ve chvíli nehody v levé pilotní sedačce a zpráva rovněž uvádí, že před odletem o možnost letadlo řídit sám žádal. Vyšetřovatelé dále uvádějí, že v poslední době se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že i několikrát denně upadal do mdlob. Pokud by seděl za kniplem – zněla úvaha vyšetřovatelů a omdlel – jeho bezvládné tělo mohlo teoreticky zalehnout řídící páku a stlačit ji dopředu. Výsledkem by byl pád stroje do prudkého klesání, ukončeného po několika vteřinách nárazem do země. Druhý pilot by nemohl proti Štefánikově váze druhou páku přitáhnout a pádu zabránit.
Český dluh
Katastrofa letadla a Štefánikova smrt byla v dalších dnech obsahem prvních stránek domácích i evropských deníků, kde mimo nekrologů a detailů nehody, byly i rozporuplné informace, podporující oblíbené spiklenecké teorie. V době letu do vlasti byl Štefánik mezi laickým občanstvem prakticky neznámý, ale ihned po nehodě, jak je v Čechách zvykem, se stal legendou a národním hrdinou první velikosti.
Brzy po havárii se tak objevily zaručené informace, že nešlo o nehodu, ale že letadlo bylo sestřeleno buď nedopatřením kvůli záměně s maďarským strojem, nebo dokonce úmyslně. Střídavě pak bylo letadlo sestřeleno Maďarskem, Francií nebo Itálií, ale nejpopulárnější hypotézou byla teorie o atentátu řízeném z Prahy!
Od smrti M. R. Štefánika uplynulo sto let a přesto jeho památce stále něco dlužíme. Bez jeho úsilí by nejen nebyla vytvořena československá armáda, ale také by chyběly finanční prostředky ze strany amerických Slováků na existenci zahraničního odboje.
Nechme stranou bolševické blábolení, že nebýt VŘSR, nebylo by Československa. Jde o nás a naše – české vnímání Štefánikovy úlohy. Jde o změnu vnímání historie a významu českého elementu v ní. Méně mýtů a více pravdy by mělo být naším mementem i při vzpomínce na Milána Rastislava Štefánika. Často se říká, že ta či ona osobnost zanechala svým dílem odkaz. Soudím, že přesnější než výraz odkaz by bylo slovo poučení. Poučení z mýtů, do nichž máme snahu skrývat své chyby a slabosti. Platí to i dnes, kdy má – zdá se – opět větší váhu to, co si přejeme, než to, co je pravda.
