Banánové republiky: Jak United Fruit Company ovládla Latinskou Ameriku
Do Maconda, tropického městečka z Márquezových Sta roků samoty, vtrhne zahraniční banánová společnost. Euforii z pokroku a modernity brzy vystřídá kocovina neokolonialismu. Zásadní vliv firem jako United Fruit Company na hospodářský a politický vývoj kontinentu bere i po letech dech. Původně O. Henryho termín banánová republika platí dodnes, ať už jde o závislost na banánech, koce, mědi, nebo internetových doménách.
William Sydney Porter, alias O. Henry, napsal první sbírku svých čtivých povídek v Hondurasu, kam ze Států uprchl po obvinění ze zpronevěry. Bývalému pokladníkovi a účetnímu v bance se vymstilo vydávání prodělečného humoristického magazínu The Rolling Stone. V létě 1896, během cesty vlakem k soudu, se rozhodl uchýlit do Hondurasu, tehdy země, s níž neměly USA extradiční dohodu.
Během půl roku pak v tujillském hotelovém pokoji sepsal prvotinu Kapusta a vladaři. Příběh fiktivního středoamerického státu Anchurie odráží pitoreskní turbulence mocenských převratů, operetních diktátorů i ovocnářských korporací. Ty postupně přebírají kontrolu nad zemědělstvím stejně jako politickým životem v zemi stojící a padající s produkcí jediné plodiny – odtud O. Henryho termín banánová republika.
Banány jsou dnes považovány za čtvrtou nejvýznamnější potravinu světa po rýži, pšenici a mléce. Dramatický příběh jejich vzestupu odstartoval v roce 1871, kdy brooklynský rodák Minor C. Keith, působící v Kostarice jako rančer, vysadil podél tamní železniční trati plantáž banánovníků. Klíčem k úspěchu totiž bylo usnadnit a zlevnit sklizeň i dopravu této výživné plodiny k bonitním zákazníkům. Do Spojených států se banány rozšířily přes Filadelfii, kde roku 1876 patřily k senzacím výstavy ke století nezávislosti země. Prodávali je po měďáku, tedy se zhruba tisíciprocentní marží.
Banánoví magnáti hned od počátku využívali finančně i politicky nestabilních vlád latinskoamerických zemí k posilování svých pozic až po převzetí faktické kontroly nad většinou půdního fondu. Kostarickému prezidentu Prósperu Fernándezi Oreamunovi vytrhl Keith v roce 1884 trn z paty, když tíživý státní dluh pomohl umořit půjčkou 1,2 miliónu liber šterlinků, kterou na rozvoj vlastních plantáží sjednal v londýnské City. Odměnou mu bylo prohlášení 3200 km2 státem darované půdy za bezcelní zónu, nemluvě o pronájmu právě budované železnice na 99 let.
Tehdy spojil Keith síly s bostonským obchodníkem Lorenzem Dow Bakerem a založili společnost United Fruit Company. Díky pohlcení čtrnácti konkurentů dostala pod palec 80 % dovozu žlutých sladkých plodů do USA. Během následující dekády vybudovala UFC flotilu lodí natřených na bílo, to aby se na slunci tolik nerozpalovaly a banány se nekazily. Díky rozmachu chladírenských železničních vagónů začaly tropické plody pronikat hlouběji do nitra USA, dalším šlágrem se staly sušené banánové chipsy.
Od počátku 20. století se – za pomoci agilní společností najatých lékařů a reklamních grafiků – rozběhla kampaň prosazující měkké banány s řadou vitamínů a minerálních prvků jako ideální potravinu pro každého: od dětí sotva odstavených od prsu přes adolescenty („udržují čistou pleť, dodávají mužnou sílu a jiskru v oku“) přes atlety či ženy hlídající si linii až po seniory oceňující „snadno žvýkatelné i stravitelné plody“.
Chobotnice
Po Kostarice se pozornost United Fruit Company zaměřila na politicky nestabilní Guatemalu. Vliv korporace prorůstal i do zdánlivě nesouvisejících oborů, od státu si pronajala poštovní služby, včetně strategického telegrafního spojení se světem. Počátkem 30. let už UFC v Guatemale platila za největšího latifundistu, ostatně v regionu Střední Ameriky a karibské oblasti vlastnila na 1,4 miliónu hektarů, nemluvě o železnicích, silnicích, přístavech. Impérium se rozkládalo hlavně na území Guatemaly, Salvadoru, Hondurasu, Nikaraguy, Kostariky a Panamy.
Vytěsňováním tradičních lokálních magnátů i plodin nahrazovaných lukrativní monokulturou United Fruit Company hrstka jejích skoro výhradně amerických konkurentů rychle posilovala hospodářský i politický vliv v oblasti. Na důležité posty si korporace dokázaly prosadit své lidi. V latinskoamerickém prostředí se proto začalo mluvit o chobotnici – el pulpo.
Množily se stávky a střety s ozbrojenou mocí. Diskreditace lokálních elit podporováním UFC na úkor národních zájmů vedla v roce 1930 k volební porážce kolumbijské konzervativní strany – po 44 letech u moci. Roznětkou se stala palba do stávkujících z 12. listopadu 1928. V Kostarice se roku 1934 zúčastnilo Velké banánové stávky ke 100 000 farmářů. Kromě mzdových požadavků byly ve hře také zdravotní následky fyzicky náročné práce. Teprve mnohem později přišly na přetřes následky chemizace zemědělství, jako nárůst výskytu onkologických onemocnění, tuberkulózy či neplodnosti.
Exemplární příklad
K nejpevnějším oporám banánové korporace UFC patřil guatemalský diktátor Jorge Ubico, stojící v čele země v letech 1931–1944. Během jeho vlády ovládala United Fruit Company již 42 % půdy a prakticky kompletní produkci banánů. Místní pěstitele drtila svým výsadním postavením, původně nemusela platit daně, později jen v symbolické výši. Na 77 procent guatemalského exportu tehdy mířilo do USA, odkud zároveň pocházelo 65 % importu – aniž z něj UFC odváděla cla. Zároveň měla postaráno o levnou pracovní sílu; bezzemci, tvořící přes 90 procent obyvatelstva, totiž podle Ubikovy legislativy museli ročně zdarma odpracovat 100 dní.
Zlom nastal v roce 1944, kdy povstání svrhlo Ubikův režim. Zásadní změny měl přinést nejen vzdělaný prezident Juan José Arévalo, ale také ústava vycházející z amerického vzoru. Nový režim se opíral o podporu zdola, získanou mimo jiné uzákoněním minimální mzdy, postupným zrovnoprávňováním žen s muži, budováním tisíců škol či investicemi do zdravotní péče. Arévalo zároveň vystupoval antikomunisticky, v podnicích s méně než 500 zaměstnanci zakázal odbory a odmítal pozemkovou reformu.
Po 25 nezdařených pokusech o atentát na hlavu státu, patřících k místnímu folklóru, se v roce 1950 dostal k moci demokraticky zvolený plukovník Jacobo Árbenz Guzmán. USA podráždil benevolencí k aktivitám místní komunistické strany. Neměl totiž pocit, že by se jí měl obávat: ve třímiliónové zemi disponovala jen asi 4000 členy.
Kamenem úrazu se stal zákon číslo 900, na jehož základě začala vláda rozdělovat velkými vlastníky neobdělávanou půdu. Firmy jako UFC si totiž v zájmu zajištění výsadního postavení zajistily rozsáhlé lokality, oficiálně jako rezervu pro případ živelních událostí. Árbenzova administrativa se však rozhodla pro krok zavánějící komunistickými manýrami, totiž rozdělit tuto půdu bezzemkům, tvořícím k 90 procentům obyvatelstva. Dvě procenta vlastníků zemědělské půdy tehdy ovládala 70 % fondu, vyvlastňování se týkalo 1710 majitelů z celkových 350 tisíc.
S náhradou poskytovanou státem za vyvlastnění se korporace nehodlaly smířit. Požadovaly plnou tržní cenu, jenže vláda trvala na podstatně nižším ocenění uvedeném samotnými společnostmi v jejich daňovém přiznání z května 1952. Do června 1954 se uskutečnilo přerozdělení 570 tisíc hektarů. Za minimální cenu se tedy podařilo vyvlastnit ke 40 % procentům půdy držené zahraničními subjekty, následně rozdělené půl miliónu Guatemalců.
Dvaačtyřicet let bojů
United Fruit Company, která ještě v roce 1950 v zemi dosahovala dvojnásobně vyššího zisku, než kolik činily příjmy guatemalského rozpočtu, se dostala do kleští. Obdělávala totiž jen 15 procent z držených 220 000 hektarů, zbytek ležel ladem a reforma jej přímo ohrožovala. Při vyvlastňování sice UFC dostávala za hektar v průměru 2,99 dolaru, tedy dvojnásobek původní kupní ceny, jenže perspektiva podstatných ztrát co do peněz i vlivu vedla k zintenzivnění lobbingu. Mělo na něj být vyčleněno kolem půl miliónu dolarů – v době, kdy luxusní osmiválcový automobil stál kolem čtyř tisíc.
Specialisté na PR vykreslili UFC v amerických médiích jako oběť guatemalské vlády načichlé komunismem, členové Kongresu obdrželi 235stránkový pamflet o situaci v Guatemale. V roce 1951, ještě za prezidenta Harryho Trumana, zastavily USA dodávky zbraní Guatemale.
Nejsilnější oporu United Fruit Company v rámci nové, Eisenhowerovy administrativy představoval ministr zahraničí John Foster Dulles spolu se svým bratrem Allenem, šéfem CIA a zároveň významným akcionářem UFC. CIA vsadila na guatemalského emigranta, důstojníka Carlose Castilla Armase, účastníka neúspěšného puče proti Arévalovi z roku 1949. Akci podpořili diktátoři Venezuely a Dominikánské republiky, v Nikaragui a Hondurasu byly vybudovány výcvikové tábory pro „osvobozeneckou armádu“. Árbenzovi se začínalo nedostávat zbraní, USA zablokovaly také předjednané dodávky z Kanady, Německa i Rhodesie. Ve čtyřiapadesátém prolomilo ledy Československo. Jako zřejmě první země východního bloku dodalo za studené války na americký kontinent vojenský materiál švédskou lodí naloženou ve Štětíně.
Od konce května už fungovala americká blokáda. Čtyři Armasovy jednotky o celkem 480 mužích vyrazily 15. června 1954 do útoku. Významně pomohly americké letouny, byť řada svržených pum neexplodovala – šlo o skladové zásoby z dob druhé světové války. Nemalou roli sehrálo shazování letáků stavějících Guatemalce před hotovou věc – jako by už vláda padla. Armáda se k obraně režimu stavěla vlažně, nejbojovnější tak nakonec byly odbory, ale ty pochopitelně nedokázaly převážit nad útočníky. Prezident Árbenz 27. června 1954 rezignoval, prý aby předešel předpokládané invazi USA, a unikl zatčení do mexického exilu. Téhož rána 27. července shodilo vojenské letadlo USA omylem pumy s napalmem na britskou obchodní loď pronajatou americkým rejdařstvím, převážející guatemalskou bavlnu a kávu. CIA měl tento incident stát na odškodném milión dolarů.
Převrat v Guatemale se stal učebnicovým příkladem „korekcí“ vnitropolitického vývoje banánových republik státem, v němž sídlila dominantní zainteresovaná obchodní společnost. Na Američany se snesla kritika také z Londýna, kde bývalý labouristický premiér Clement Attlee hovořil o „jasném příkladu agrese“. V metropoli Ciudad de Guatemala pobýval v době puče tehdy pětadvacetiletý lékař Che Guevara. Uchýlil se do bezpečí velvyslanectví své rodné Argentiny, odkud následně uprchl do Mexika. Pod dojmy z převratu prý definitivně „opustil cestu rozumu“ a vydal se na dráhu revolucionáře.
Novému guatemalskému režimu se ale nepodařilo zemi stabilizovat, situace eskalovala do vleklé občanské války, která si do roku 1996 vyžádala odhadem 140 000 až 200 000 obětí.
Vše při starém?
United Fruit Company, zpracovávající v době guatemalského puče až 1,2 miliónu tun ovoce ročně, souběžně čelila rozsáhlé stávce svých honduraských zaměstnanců. Stejně jako řadu předchozích rebelií se ji ale podařilo překonat. Koncem 60. let společnost ovládl Eli M. Black, americký investor polského původu, svého času působící na jihu státu New York jako rabín. Firma přemalovala štít na United Brands Company, ale její tržní pozice slábla, dluhy rostly, načež jí v září 1974 zasadilo osudnou ránu zpustošení banánových plantáží v Hondurasu hurikánem Fifi. Black vyskočil ze 44. patra newyorského mrakodrapu Pan Am Building, načež americké úřady odhalily kanál pro uplácení honduraského prezidenta Arellana ovocnáři. Pak došlo opět na přemalování štítu, společnost Chiquita Brands International využila ochrannou známku na banány Chiquita, kterou UFC používala už od sedmačtyřicátého. Dávný hegemon latinskoamerického hospodářství i politiky má nyní švýcarský domicil, patří k pěti největším společnostem, ovládajícím osmdesát procent světového obchodu banány. Zároveň je z nich asi nejznámější.
Princip banánových republik, tedy zkorumpovaných a vnějšími vlivy smýkaných států závislých na jediném produktu ovládaném zahraničními společnostmi, rozhodně nepatří minulosti. Honduras, na nějž bylo označení poprvé vztaženo, zůstává na exportu banánů silně závislý, byť postupně narůstá význam cestovního ruchu. Jihoafrická Botswana stojí a padá s produkcí diamantů, připadá na ni čtvrtina jejich světové produkce. Guatemala se sice vzpamatovává z následků vleklé občanské války, nicméně údaj o 65 % obdělávané půdy v rukách dvou procent zemědělců i soustředění na banány, kávu a cukr mluví za vše. Ekonomiku Laosu tvoří ze tří čtvrtin těžba, zpracování a vývoz dřeva, prakticky veškeré příjmy Nigérie zase plynou z ropy. Průmysl Zambie se z devíti desetin točí kolem mědi, Ghana by se neobešla bez osmdesátiprocentních příjmů z pěstování návykových lístků koky.
Bali je pro změnu ve vleku extenzívního rozvoje cestovního ruchu, dominantně ovládaného zahraničními poskytovateli služeb. Kuriozitu moderní doby představuje souostroví Tuvalu v Oceánii, druhý nejméně lidnatý stát světa po Vatikánu. Významnou část rozpočtu tvoří příjmy z národních internetových domén „.tv“, v jejichž poskytovateli má ale místní správa pouze pětinový podíl – zbytek vlastní Kanaďané.
