Mount Everest: Nejvyšší hora světa trpí pod náporem masové „ego-turistiky“ a nadbytkem odpadků

Stanout na nejvyšším bodě světa je nepochybně samo o sobě mimořádným zážitkem, o příležitosti k luxusní sebeprezentaci na sociálních sítích v čele s Instagramem nemluvě. Jako první se sem v pátek 29. května 1953 půl hodiny před polednem probojovali Novozélanďan Edmund Hillary s nepálským šerpou Tenzingem Norgayem. Hrdinové bouřlivé atomové éry dokázali vlastní ego potlačit do té míry, že po desítky let svého života odráželi zdůrazňováním souhry v týmu stereotypní spekulace, kdo z nich tedy byl nahoře první. Norgay, podle různých konspirátorů z rasových důvodů „okradený“ o primát a upozaďovaný nejen nižším stupněm vyznamenání z rukou královny Alžběty II., přitom v jednom z pozdějších rozhovorů připustil, že Hillary byl na vrcholu přece jen „o chlup ­dříve“.

Prakticky každý komentář na téma současné ad absurdum dovedené komercionalizace výstupů na Mount Everest nadhodí moralizující otázku, jak by asi šokující kontrast mezi lety 1953 a 2019 hodnotili aktéři prvovýstupu. Norgayův syn, který – stejně jako potomek Hillaryho – na Mount Everest sám vystoupal, kritizuje především dopady na ekosystém a hazardování s životy nezkušených turistů i jejich vůdců a nosičů. Sám Hillary, který zemřel před jedenácti lety, sice nebyl nadšen zprůmyslněním horolezectví jako takového, ale jedním dechem zdůraznil svoji radost z přílivu peněz do chudého regionu Himálaje: „Necítím lítost, protože jsem sám opravdu tvrdě pracoval na zlepšení životních podmínek místních lidí. Když jsem se mezi ně dostal poprvé, neměli žádná zdravotnická zařízení, během let jsme vybudovali 27 škol (nyní jich Hillarym v roce 1960 založená neziskovka Himálajský trust spravuje přes šedesát; pozn. red.), máme tu dvě nemocnice spolu s tuctem poliklinik, dále jsme postavili mosty přes divoké horské bystřiny a položili vodovodní potrubí, takže se ve spolupráci s šerpy podařilo pro místní leccos udělat.“ Jenže od Hillaryho komentáře se situace výrazně změnila: jen v období 2000 až 2010 se uskutečnilo třikrát více výstupů než za celé předchozí půlstoletí a letos už dosáhlo vrcholu k devíti stovkám lidí (oproti 543 v roce 2010). Nemluvě o řadě dalších, kteří vzdají před cílem.

Nejistá sezóna