Srpen 1968 a 1969: Fotograf a režisér Josef Ráž vzpomíná na chvíle, kdy šli Češi proti Čechům

Jak jste se dozvěděl o invazi v srpnu 1968?

Bydlel jsem v Melantrichově ulici. Bylo léto, okna jsem měl otevřená. Probudil mě neznámý zvuk a hlášení z ampliónů na Staroměstském náměstí. Nevěděl jsem, co se děje, popadl jsem fotoaparát, filmy a vyběhl ven. Vydal jsem se na Václavské náměstí.

Co vás napadlo, když jste spatřil sovětské vojáky?

Nepociťoval jsem nenávist, bylo to jako divný sen, pro který jsem nenacházel slova. Rachot tanků a mračna kouře mě však vrátily do reality. Vojáci v potrhaných neforemných uniformách vypadali zvláštně. Neměli jednotnou výstroj, byli oblečení v letních stejnokrojích i dlouhých zimních kabátech, zapnutých až ke krku. Venku přitom bylo třicet stupňů. Nechovali se agresívně, byli rozpačití a lhostejní. Ve tvářích se jim zračila únava a stud. A také pocit hanby. T  o na tom bylo zvláštní. Když jsem na ně zamířil fotoaparátem, provinile uhýbali pohledem. Uměl jsem rusky – všichni si v srpnu uvědomili, že umějí rusky. Dal jsem se do řeči s vojáčkem, který hlídal tank. Bylo mi ho až líto, někteří lidé mu nadávali. A on tam stál jako školáček, sklopené oči, samopal namířený do země. Zeptal jsem se ho, kolik je mu let. „Osmnáct,“ odpověděl. „Dneska…,“ dodal zaraženě. Ten den měl narozeniny. Šeptem mě poprosil o vodu. Natočil jsem ji do prázdné láhve od destilované vody a vrátil se. Jenže jak dát okupantovi vodu? Postavil jsem láhev na zem a šel pryč. Za zády jsem zaslechl tiché „Bolšóje vam spasíbo“. (Velice vám děkuji.) Sovětští vojáci od svých velitelů slyšeli, že k nám jedou bojovat s kontrarevolucí, na to byli vycvičeni a vyzbrojeni. Neočekávali, že je tady nikdo nebude ohrožovat, naopak s nimi lidi budou diskutovat, a navíc v ruštině. Lidé se jich stále dokola ptali „proč“?! Myslím, že tím vojáci byli zaskočeni. Šel jsem nahoru na Václavské náměstí a byl svědkem toho, jak sovětští ozbrojenci rozstříleli bezdůvodně fasádu Národního muzea. Pak jsem pokračoval k Československému rozhlasu, kde byla situace rázem zcela jiná.

Tam šlo o život.

Tanky, rozježděná tramvaj, střelba, exploze, hořící tank, výbuch muničního vozu, ranění, sanitky, beznaděj… Kousek od chodníku před rozhlasem stál transportér, na něm seděla skupinka vojáků. Napadlo mě v jednom záběru zachytit sovětský transportér, vojáky, nápis Československý rozhlas a hvězdu na střeše budovy. Abych vše dostal do hledáčku, sedl jsem si na obrubník a chtěl fotit. V tom okamžiku si přede mne stoupl nějaký mladík a zaclonil mi výhled. Plácl jsem ho do lýtka, aby uhnul, ale v tom okamžiku zazněla dávka ze samopalu a on se zhroutil k zemi. Sovětský voják z transportéru ho zasáhl ze tří metrů do hrudníku. Střílel po mně, zabil jeho… Vletěl jsem do domu, který byl za mnou, a uklouzl na dlažbě v kaluži krve. Napravo leželi mrtví, nalevo ranění čekali na sanitku. Když jsem mohl vyjít ven, všiml jsem si nábojnic na chodníku. Hilznu z náboje, který patřil mně, ale bohužel trefil toho kluka, mám pořád schovanou.

Některé fotografie jste pořídil přímo ze sovětského tanku na Václavském náměstí. To jste se nebál?

Tanky na Václaváku byly ověšené lidmi, kteří se vojákům snažili vysvětlit, že je všechno jinak. O strach vůbec nešlo. Fotil jsem ze sovětského tanku, dokud mi sovětský poddůstojník doprovázený dvěma samopalníky rázným gestem neukázal, ať se klidím dolů. Slezl jsem a už si mě nevšímal.

Nafotil jste tehdy stovky ­snímků…