Komunistická strana USA: Kam to za 105 let (ne)dotáhli američtí bolševici?
Kominterna zavelela – a rozhádaní američtí komunisté se 1. září 1919 sešikovali. Přijali mezi sebe i barevné, ale ani tak na vrcholu své slávy, v temnu hospodářské krize roku 1932, nezískala Komunistická strana USA ve volbách více než 0,26 procenta hlasů. Věrné hájení linie Moskvy po paktu Ribbentrop–Molotov, maďarských událostech v roce 1956 i československém srpnu 1968 ji stálo podporu, prestiž i jakýkoli vliv. Pád do bezvýznamnosti nezakamuflovala ani propaganda a dotace spřátelených režimů.
„Na pozadí jasných a přesných formulací, jimiž náš host vyjadřuje své myšlenky, všímáme si logiky jeho myšlení. A nemůže nám ujít obdivuhodná fyzická a duševní harmonie jeho osobnosti. Ušlechtilá, oduševnělá tvář s vysokým čelem a dlouhou špičatou bradou vyzařovala cosi podmanivého. Čte se v ní jako v knize – o moudrosti, rozvaze, klidu. A jako konfrontace – jeho dlaně! Velké uzlovité ruce jako by dotvrzovaly, co jsme četli v jeho životopise: že tyhle ruce, patřící člověku s čelem myslitele, držely mnoho let dřevorubeckou sekeru, že rubaly uhlí, že stavěly domy, obdělávaly pole, tavily ocel…“
Těmito vzletnými slovy doprovodilo Rudé právo 4. až 5. května 1971 obsáhlý dvoudílný rozhovor, vedený s režimem opěvovaným návštěvníkem Prahy – generálním tajemníkem Komunistické strany USA. Stalinista, soudruh Gus Hall, byl tváří partaje s jednotkami až nižšími desítkami tisíc členů po čtyři dekády její existence. Během té doby se strana – přes dojem, jaký si snad z novin a televize mohli udělat obyvatelé zemí východního bloku – nedokázala výrazněji prosadit na domácí ani mezinárodní scéně.
105 let Velkého třesku
„Proč ve Spojených státech neexistuje socialismus?“ ptal se v roce 1906 ve svém stejnojmenném díle německý sociolog Werner Sombart. A hned si odpověděl: Kvůli roastbeefu a apple pie. Americké dělnické třídě se podle Sombarta po materiální stránce vedlo příliš dobře, než aby se nechala obloudit socialistickou propagandou. Ani mnoha americkým dělníkům se sice nevyhnula bída, a to nejen za časů recesí, zato u nich byla silně vyvinuta touha po (osobní) svobodě, častý důvod, proč oni sami nebo jejich předkové opouštěli své původní evropské vlasti.
Levice se na půdě USA začala sice organizovat již v roce 1876, ale nezůstala ušetřena vysilujících žabomyších sporů nesmiřitelných frakcí, štěpila se a transformovala. O 25 let později vznikla ze sociálních demokratů a Strany práce Americká socialistická strana (SPA), která roku 1912 dosáhla svého historického úspěchu ve volbách. Jenže výsledných šest procent stejně nedokázala přetavit do reálného politického a ekonomického vlivu.
Před 105 lety, pod dojmem bolševického puče v Rusku a nového parcelování světa ve Versailles, došlo k osudnému třesku, hlubokému rozkolu na levici. V březnu 1919 Moskva rozhodla o založení Kominterny, řídícího orgánu světového komunistického hnutí, připravujícího převzetí moci v globálním měřítku. Na ustavujícím kongresu nechyběli ani američtí delegáti. Čelný představitel Kominterny Nikolaj Bucharin vyzval jejich levicovou frakci k vytvoření Komunistické strany USA a organizování „komunistických buněk mezi vojáky a námořníky s cílem násilné eliminace důstojníků a generálů“, zdůrazňoval „nezbytnost vyzbrojení proletariátu“ mimo jiné tím, že demobilizovaní vojáci neodevzdají zbraně.
V socialistické straně se rozpoutal boj hrozící odštěpením až dvou třetin členů. Kritickou situaci měl vyřešit sjezd svolaný na 30. srpna 1919. Střet eskaloval o dva dny později, tedy 1. září, vytvořením odpadlické Komunistické dělnické strany USA. Třináctistránková přihláška nové partaje do Kominterny nese datum 24. listopadu. Sověti však nebyli s vývojem za oceánem spokojeni a tlačili, aby se jednotlivé komunismu nakloněné proudy socialistických stran bez ohledu na osobní animozity jejich vůdců sjednotily, k čemuž došlo v květnu 1921. Ale označení Komunistická strana USA se ustálilo až po deseti letech sporů, v devětadvacátém.
Mezi členstvem naprosto převažovali přistěhovalci ze střední a východní části Evropy, jen pět procent připadalo na Anglosasy. Ti přitom patřili k vůdčím osobnostem, počínaje původem pruským luteránem Charlesem Emilem Ruthenbergem a absolventem Harvardu, novinářem Johnem Reedem. Jeho apoteóza bolševické revoluce Deset dnů, které otřásly světem vyšla právě roku 1919. Oba byli pro své zásluhy o komunistické hnutí pohřbeni u „prvoligové“ Kremelské zdi, ostatně Reed v Moskvě v říjnu 1920 zemřel na skvrnitý tyfus.
Rudé nebezpečí
V letech 1919 a 1920 došlo ve Spojených státech k sérii atentátů a bombových útoků proti institucím, představitelům státní i soudní moci a Wall Streetu, načež následovalo uvěznění tisíců komunistů a také anarchistů, kteří za útoky ve skutečnosti stáli. Partaj se stáhla do podzemí, z něhož se v jedenadvacátém vynořila coby Dělnická strana Ameriky. V intencích pátého kongresu Kominterny (1925) odložila naděje na brzkou světovou revoluci a soustředila se na infiltraci mas pracujících.
Koncem 20. let komunisty rozštěpil další spor, tentokrát mezi stalinisty a trockisty. Ruthenbergův nástupce v čele, Jay Lovestone, vsadil na špatného koně, šéfa Kominterny Bucharina. Vítězný predátor Stalin to Lovestoneovi v Moskvě důrazně vysvětlil, stejně tak se vládci Kremlu nelíbila teze o „americké výjimečnosti“, spočívající v usilování o nenásilné převzetí moci.
Konsolidaci partaje, vyjádřenou již definitivním přejmenováním na KS USA, měl reprezentovat také její nový šéf – Stalinův kůň William Z. Foster. Ten vyhrotil vztahy se sociálními demokraty, pro něj „sociálfašisty“, i s bývalými spojenci z řad Afroameričanů, nyní „kolaborantů s buržoazií“.
První strana barevných
Komunisté se přitom stali prvními aktéry americké politické scény, kteří mezi svým členstvem vítali „negry“. Kromě třídního boje, vyhroceného na podzim 1929 krachem na newyorské burze, vsadili na kartu lidských práv a rovnosti ras.
V březnu 1931 odstartovala kauza „Scottsboro Boys“, při níž se komunistická strana zviditelnila na celonárodní úrovni. Devět černošských mladíků, po zvyku tamních nezaměstnaných a sezonních pracovníků cestující (načerno) nákladním vlakem, byla dvojicí bělošských dívek obviněna ze znásilnění. Lékař sice na žalobkyních žádné takové stopy nezjistil, nicméně všech devět černochů – až na jednoho nezletilého – bylo v rychlém procesu odsouzeno k smrti. Komunisté najali prvotřídního právníka Clarence Darrowa, jenž u Nejvyššího soudu po pěti až šesti letech dosáhl osvobození čtyř zatčených a u dalších zmírnění trestu. Zároveň komunisté uspořádali masové demonstrace – od newyorského Haarlemu po bavlníkové plantáže na Jihu. Řada organizátorů revolt byla zatčena nebo zmizela. Angažmá komunistů v jižních státech ochablo na přelomu 30. a 40. let, kdy se hospodářství poněkud zmátořilo a revoluční nálady obyvatelstva ochladly.
Nástup technokrata
William Z. Foster začal ztrácet počátkem 30. let ve straně pozice, přičemž nevadila jeho předvídatelně neúspěšná kandidatura na newyorského guvernéra i prezidenta USA. Po jeho problémech s anginou pectoris se k moci s pomocí Moskvy dostal zdatný odborářský i partajní organizátor Earl Browder. V takřka měsíční argumentační a zákulisní bitvě na moskevské půdě získal definitivně převahu nad dalším korunním princem, Willem Weinstonem.
Generální tajemník Browder akceptoval novou strategii Kominterny, která vinila KS Německa z valného podílu na hladkém nástupu Hitlera k moci: umetla mu prý cestu svým zaslepeným odmítáním spolupráce se silnými sociálními demokraty. To se v Americe nemělo opakovat, začaly tedy námluvy se socialisty – a pokračovalo označování demokratického prezidenta Franklina Delano Roosevelta s jeho rozsáhlým programem veřejných prací v rámci v podstatě levicové agendy za fašistického diktátora. Komunisté tehdy registrovali propad svých preferencí, výsledek 0,26 procenta hlasů ve volbách roku 1932 se ukázal být jejich zenitem. Browderova – Moskvou posvěcená – snaha o sjednocení levice narážela na nedůvěru nekomunistů i jejich odpor k násilným metodám politického boje. Zjevné úspěchy Rooseveltovy administrativy vedly, počínaje rokem 1936, k ústupu od ostré kritiky vlády k její „podpoře s výhradami“, dočasně vymizela frazeologie třídního boje.
Browder se mezitím inspiroval budováním kultu osobnosti podle Stalinova vzoru, v menším měřítku se nechal oslavovat jako „největší žijící Američan“. Svoji pozici posiloval spoluprací se sovětskou NKVD při budování sítě agentů. Jeho mladší sestra Margerite působila v Evropě jako špiónka NKVD, dokud bratr neusoudil, že by se jí mohlo něco stát, takže byla na jeho žádost stažena.
Na bojištích španělské občanské války se zatím v rámci interbrigadistů angažovala Lincolnova brigáda, první americká vojenská jednotka s černými na roveň s bílými. Browder Kremlu pochleboval bezvýhradnou podporou politických procesů a stalinského teroru, v souladu s kánonem Kominterny prohlašoval trockismus za „zárodky cholery“ a „očistu“ za službu „progresívní humanitě“. Na domácí půdě Stalina účelově a dosti paradoxně stavěl na roveň Abrahama Lincolna či F. D. Roosevelta!
Další veletoč
Nástup fašismu v Evropě a další recese americké ekonomiky, jež byla patrná od roku 1937, získávaly KS USA nové členy. V osmatřicátém jich měla asi 75 000. Jenže napřesrok nastal velký otřes: Molotov podepsal pakt s Ribbentropem, Sověti si s nacisty následně cynicky rozdělili Polsko a ještě před koncem roku zaútočili na Finsko. Již 23. října 1939 dostal Browder krátkovlnnou vysílačkou Kominterny od jejího šéfa Dimitrova pokyn přehodit výhybku a obnovit útoky na Roosevelta jako hlavu „americké proválečné buržoazní strany“. Komunisté zároveň ustoupili od bojkotu německého zboží, nasadili slogany typu „Hands Off“ a „The Yanks Are Not Coming“, s opačným znaménkem parafrázující písničku z první světové války. Třeba v dubnu 1940 stranický list Daily Worker tvrdil, že Židům hrozí stejné nebezpečí od Francie a Británie jako od Německa.
Všechno se jako mávnutím kouzelného proutku znovu změnilo po 22. červnu 1941, kdy Hitler napadl svého zaskočeného spojence Stalina. Komunistická strana USA se zaměřila na vstup Ameriky do války, mařila snahy socialistů a odborářů o stávky, včetně momentálně nežádoucího boje černošských aktivistů o rovnoprávné pracovní podmínky. Třeba v září 1942 se ve výlohách některých obchodů objevily výzvy k otevření druhé fronty, odlehčující Rudé armádě. Stalin vyšel svým novým kapitalistickým spojencům 15. května 1943 vstříc rozpuštěním Kominterny, aby oslabil jejich podezření ze snah Moskvy o vměšování do vnitřních záležitostí jiných států. Browder dokonce napřesrok rozpustil KS USA a nahradil ji „soft verzí“, Komunistickou politickou asociací. Ani tato loajalita mu ale nepomohla. Pro nebolševickou měkkost byl v rámci komunistického hnutí izolován, zvláště po útoku ze strany vedení francouzských soudruhů. V pětačtyřicátém se tak do čela na dlouhých třináct let vrátil v Moskvě uzdravený William Z. Foster, pro jistotu opevňující svoji pozici ještě tvrdším stalinismem.
Mccarthismus
S nástupem studené války, která hrozila každou chvílí přerůst v ozbrojený střet Západu s Východem, nabralo v Americe na obrátkách pátrání po vnitřním nepříteli. Na rozdíl od internace snadno identifikovatelných Japonců za druhé světové války byla od roku 1947 mnohem komplexněji přezkoumávána loajalita federálních zaměstnanců. Šlo o vytěsnění komunistů a jejich sympatizantů coby páté kolony, nadřazující Washingtonu zájmy Moskvy.
Sněmovní Výbor pro neamerickou činnost, založený již v osmatřicátém, vyprodukoval mimo jiné černou listinu tří stovek umělců. Postižen byl Charlie Chaplin, ale třeba i Jiří Voskovec. Oběma byl odepřen návrat do USA ze zahraničí: Voskovec se z „předčasného antifašismu“ obhájil před soudem, uražený Chaplin stáhl svůj majetek do Švýcarska. Celkem bylo prověřeno asi 13 miliónů Američanů, z nichž 1,7 miliónu se ocitlo na seznamech Výboru a CIA, 26 000 osob měla FBI v případě zhoršení mezinárodní situace preventivně zatknout. Na přelomu 40. a 50. let skončilo ve vězení asi 145 komunistů. Včetně jistého Guse Halla.
Generál bez vojska
Potomek finských přistěhovalců Arvo Kustaa Hallberg, jehož rodiče byli aktivními komunisty, vstoupil do KS USA jako devatenáctiletý (1929). O dvacet let později byl pro své aktivity poprvé uvězněn, roku 1959 stanul v čele partaje a funkci si udržel neuvěřitelných 41 let. V Kremlu se zatím vystřídali jeho „řídící důstojníci“ – Chruščov s Brežněvem, Andropovem, Černěnkem, Gorbačovem. Nemluvě o Jelcinovi a Putinovi!
S manželkou Elizabeth, ocelářskou aktivistkou maďarského původu, se Hall angažoval v sérii stávek a získal si ostruhy svou rozhodností i organizačními vlohami. Ambiciózní komunista rychle stoupal v partajní hierarchii, byť ve čtyřicátém roce skončil na tři měsíce ve vězení nikoli z přesvědčení, ale pro podvody a padělání dokumentů při volební kampani.
Po návratu z válečné služby na pacifickém Guamu jej zvolili do výkonného výboru strany, která právě vypudila svého dlouholetého předsedu Browdera. Hall se brzy dostal do hledáčku úřadů a ve vyhrocené atmosféře vyfasoval pět let za konspiraci s cílem podněcovat k násilnému svržení vlády USA. Po propuštění na kauci se skryl v podzemí, během neúspěšného pokusu o útěk do Moskvy jej v říjnu 1951 zatkli v Mexiku, načež si odkroutil pět a půl roku. Po propuštění obvinil šéfa strany ze zbabělosti a díky své auře mučedníka se v devětapadesátém s posvěcením Kremlu vyhoupl do čela partaje.
Byl však generálem bez vojska, z asi 80 000 členů v roce 1944 zůstalo jen tvrdé jádro čítající kolem 5000 osob. Organizaci oslabil nejen mccarthismus, jenž sice mnoho lidí od členství odradil, ale zároveň jí získal řadu sympatizantů. Z dlouhodobého hlediska ještě fatálnější ránu znamenalo zaslepené hájení zkompromitované linie i po krvavém potlačení maďarského povstání či Chruščovově odhalení kultu Stalinovy osobnosti. Ředitel FBI J. Edgar Hoover dokonce počátkem 60. let prohlásil: „Nebýt mě, KS USA už by neexistovala, protože jsem ji financoval, abych zjistil, co podniká.“ Mezi tvrdým jádrem totiž pracovala řada jeho agentů. Citelnou ránu představovalo také zastavení vydávání stranického deníku Daily Worker (1958), silně prodělečného pro prudce klesající náklad.
V 60. a 70. letech se navíc američtí komunisté dál štěpili, „rodnou stranu“ opouštěli například maoisté, jimž imponoval vzestup dálněvýchodní mocnosti. Ale ještě silnějším magnetem se pro „progresivisty“ stalo stalinistickými zločiny nezkompromitované hnutí Nové levice.
Československo 1968
Po intervenci v Maďarsku došlo i na Československo. A ani v tomto případě Gus Hall nezaváhal. Slovy Rudého práva z května 1971: „Vyšel ze svých dlouholetých zkušeností internacionalisty, svého třídního citu, logiky marxistického myšlení. A to jej nikdy nepodvedlo… Ani v srpnu roku 1968.“ Hall polednovému Dubčekovu vedení KSČ vyčítal, že „dělalo pravici jeden ústupek za druhým“ a „revoluční síly byly zmateny a zastrašeny“.
K elaborátu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ komunistický soudruh, přijatý na Hradě normalizátorem Gustávem Husákem, prohlásil, že jde o zásadní, historický dokument: „Nejvíce si vážím toho, že se náprava chyb dělá velmi čestným způsobem. Kriticky se hodnotí celé období bez jakékoli hysterie.“ Na rozdíl od maďarských událostí podle něj američtí komunisté situaci v ČSSR svým členům vysvětlili tak čestně a v souvislostech, že tím prý neutrpěla prestiž strany. Invaze údajně nepoškodila věc socialismu ve světě. Opak byl pravdou, tři roky po Srpnu více než zřejmou.
Do Bílého domu
Politický systém USA, stojící na pilířích tradičních stran republikánů a demokratů a na principu „vítěz bere vše“, nedává extrémům ani z jedné části spektra valnou šanci chopit se ústavní cestou moci. Což ovšem neznamená, že by komunisté nevysílali do boje své kandidáty. Patřili k průkopníkům černošských uchazečů na (vice)prezidenta, například v osmašedesátém postavili afroamerickou feministku Charlene Mitchellovou, jež získala pouhých 1077 hlasů.
U nás známější Angela Davisová, na jejíž počest byla v červnu 1972 v Lucerně uspořádána oficiální slavnost, v 80. letech dvakrát kandidovala na viceprezidentku USA. Na její deklaratorní podporu politickým vězňům „všech zemí světa“ Solženicyn reagoval výtkou, proč tedy nepodpoří intervence disidentů ve prospěch vězňů komunistických režimů.
Sám Gus Hall usiloval o přízeň amerických voličů hned čtyřikrát, do boje o Bílý dům jej strana vyslala v letech 1972, 1976, 1980 a 1984. Jenže ani v době nejhlubší deprivace amerických občanů z úřadujícího prezidenta, tedy po Nixonově aféře Watergate, nezískal více než 0,07 procenta hlasů (1976). S „vice“ Davisovou jeho skóre klesalo na 0,05 procenta, respektive 0,04 procenta (1980/1984). Hall se mohl alespoň utěšovat Leninovým řádem uděleným v roce 1977 a v „táboře míru“ oficiálně ceněným nad Nobelovu cenu.
Od Gorbačova k LGBTQ
Ortodoxní stalinista Gus Hall, pevně třímající otěže své strany propadající se do bezvýznamnosti, ve druhé polovině 80. let nelibě sledoval sovětskou perestrojku a glasnosť. V roce 1989 označil Gorbačovovu politiku za kontrarevoluční, usilující o nastolení kapitalismu – načež chudnoucí a uražení Sověti zastavili finanční podporu KS USA.
Hned v devadesátém roce se tak pracně obnovený stranický deník změnil na týdeník. Napřesrok, po rozpadu Sovětského svazu, začali potápějící se loď opouštět do perspektivnějších přístavů Nové levice aktéři jako třeba Angela Davisová. Z vedení vůbec postupně vymizeli černošští funkcionáři, zato Hall dál vládl pevnou rukou a odstoupil z funkce teprve po 41 letech, a to krátce před svou smrtí 13. října 2000.
Ve stranické budově nedaleko Wall Streetu, prý výhodně zakoupené v 70. letech, nyní komunisté pronajímají šest z osmi pater. Ostatně z úsporných důvodů se zbavili i vlastního rozsáhlého archívu, 12 000 kartonů, nyní deponovaných na půdě Newyorské univerzity.
Po Hallově smrti stanul v čele Sam Webb, jehož strategie spočívala v podporování Demokratické strany, spojoval je zájem o eliminaci krajní pravice. Co za to, zůstává otázkou. Po čtrnácti letech Webba, kritizovaného za demontáž marxisticko-leninských základů partaje a její postrkování k okraji propasti, nahradil John Batchell.
Ten oslavil 100. výročí strany na jejím 31. sjezdu, který označil za „bod obratu“, mezník „narůstající jednoty“. Formace s asi 5000 členy má jasného nepřítele: Donalda Trumpa. Sama se prý nejupřímněji obrací k dělnické třídě, barevnému obyvatelstvu, ženám, mladým a komunitě LGBTQ. Přitom mezi 202 delegáty sjezdu bylo jen 30 procent žen, třetina osob do věku 44 let, respektive desetina Afroameričanů a stejný podíl Hispánců. Americká levice bez imponující sovětské moci v zádech a s reálným čínským kapitalismem před očima už má zjevně úplně jiné ikony a platformy k seberealizaci než jubilující skořápku jménem KS USA.
