Ivan Stěpanovič Koněv: Hrdinný osvoboditel Prahy, nebo padouch?

Navzdory názoru T. G. Masaryka, že demokracie je diskuse, dnes bohužel českou společnost dokáže jakýkoliv vyslovený názor na jakékoliv téma okamžitě rozdělit na dva nesmiřitelné tábory, které se častují raději urážkami než argu­menty. A tak i v letošním pomníkovém sporu trochu zanikalo, co jsou letité komunistické mýty a co je skutečný nevděk k památce padlých sovětských vojáků z jara 1945...

Autor těchto řádků se jako vojenský historik při vyslovení názoru na problematickou osobnost sovětského maršála vzkledem k anonymitě, a především vulgaritě internetových diskusí o sobě od jedné strany dozvěděl, že je kreatura, nevzdělanec, lehkoživka, nácek, a dokonce i „absolvent amerických rychlokursů“! Druhá strana mu naopak sdělila, že je kreatura, nevzdělanec, podělanej komouš a ruský troll.

Ano, historie a pomníky jsou sice dvě strany jedné mince. S tou by se však nemělo házet „panna nebo orel“. Pro začátek je určitě lepší položit si otázku, kdo byl vlastně Ivan Stěpanovič Koněv.

Dřevorubec maršálem

Dobrodinec i škůdce českého národa v jedné osobě (znaménka lze prohodit podle příslušnosti k jedné z hádajících se stran) se narodil v rolnické rodině 28. prosince 1897 ve vesnici Lodějno, ležící poblíž Archangelska. Jeho matka zemřela při porodu a on již od šestnácti let pracoval jako lesní dělník a tesař. Do první světové války byl vtažen v osmnácti a v carské ­armádě to dotáhl na poddůstojníka dělostřelectva.

Ve dvaceti letech vstoupil do bolševické strany a další roky strávil postupně jako komisař bolševických jednotek až do úrovně střeleckého sboru. Kromě bojů občanské války se podílel i na brutální likvidaci opakujících se povstání rolníků, jimž se nelíbily komunistické představy o kolektivizaci zemědělství. Jeho život je tak trvale spojen s jedním otřesným totalitním režimem a jakákoli snaha Koněva za každou cenu nekriticky glorifikovat je stejně nevkusná jako módní obdiv ke „genialitě“ německých generálů, s nímž se stále častěji setkáváme v našich knihkupectvích, časopisech a internetových diskusích.

Až v polovině dvacátých let se Koněv stal velitelem střeleckého pluku a absolvoval zdokonalovací velitelský kurs. Od té doby se již plně věnoval velení bojových útvarů, kdy jeho snaha o vyšší vojenské vzdělání vyvrcholila studiem na Vojenské akademii M. V. Frunzeho. Koněv se stal oblíbencem lidového komisaře obrany maršála Klimenta Jefremoviče Vorošilova a začal stoupat nahoru. Hitlerův útok na jeho vlast jej zastihl ve funkci velitele záložní 19. armády na Ukrajině. V první etapě bojů toho však mnoho nedokázal. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jejž záhy Němci naprosto zničili u Vjazmy. Koněvovi hrozil dokonce trest smrti, ale zachránil jej ­armádní generál Žukov.

S obratem situace na frontě se Koněvovo postavení začalo zlepšovat a opět velel početným seskupením vojsk. V únoru 1944 byl povýšen na maršála a od května 1944 velel vojskům 1. ukrajinského frontu, s nímž došel až do Berlína a na samém konci války do Prahy.

Lidský život nemá cenu