Chybíš mi, Magore! JXD vzpomíná na kultovní postavu undergroundu Ivana Martina Jirouse
Tenhle článek jsem psal o historikovi umění, básníkovi a teoretikovi alternativního směru zvaného underground, kterého nikdo neznal. Někdy počátkem devadesátek, chvíli po revoluci. Řádky o člověku, který byl jedním z nejtalentovanějších ve své generaci, ale který stihnul jen deset procent své práce. Těch zbylých devadesát procent se rozpustilo ve vězení, alkoholu, depresích a v akcích, které mu vynesly přezdívku Magor.
Causa není o Magorovi, ale o Ivanu Jirousovi. Magor byl tehdy figurka, která ztrácela jak význam, tak popularitu. Přestože svého času byla symbolem nepřitakání zlu, není podstatná, psal jsem tehdy a pokračoval: Pokud vás zajímá, přečtěte si o ní jinde. Zde se dozvíte o širší veřejnosti neznámém básníkovi a teoretikovi Ivanu Martinu Jirousovi.
Pevné kořeny na Vysočině
Ivan Jirous se narodil dvacátého třetího září roku tisíc devět set čtyřicet čtyři v odpoledních hodinách. V rodině berního úředníka, který bydlel se svojí ženou a Ivanovou sestrou v Humpolci. Přes riziková padesátá léta se přenesl nedotčen davovým idiotismem generace modrých košil. Velkou zásluhu na tom měla právě rodina – Jirousova teta seděla v komunistickém koncentráku.
„Vzpomínka zastřená přes času dálku: / má matka hází cigarety / na korbu náklaďáku. / Padesátých let detail tklivý. / To do neznáma odváželi / kněze ze Želivi.“ (Magorovy labutí písně)
Druhým pojistným ventilem byl původ rodiny. Na Vysočině starousedlí sedláci měli natolik silné vazby k základním hodnotám – k půdě, přírodě, rodině i Bohu – že je „nejsprávnější světová ideologie“ většinou nezmrzačila. Jirous v celé své pozdější básnické tvorbě netají, že je venkovan, a jeho verše mluví právě o těch základních věcech. Ty totiž nezklamaly ani v momentech, kdy rodina, či alespoň někteří příbuzní selhali.
„Inženýr Jirous chtěl si změnit jméno, / procesem s Plastiky zhanobeno / mu připadalo. / Zamítli žádost na národním výboru. / Ta žalost! / Však rodinu jeho to nezdolalo. / Rychle se Maruška potvora / vdala za fízla z Tábora / či snad on - estébák - / vzal si tu potvoru. / Tak, milý bratranče. / Tolik trampoty selského rodu / Původem z Rybovy Lhoty / Jirousů ze Želče.“ (Magorovy labutí písně).
Ivan vystudoval gymnázium a už na škole začal vydávat samizdat Opsáno na Brancourově (v roce 1960, bavit ho to přestalo až v šedesátém třetím). Mezitím odmaturoval, „byl nepřijat“ na vysokou školu a odešel do výroby precizovat svůj vztah k dělnické třídě. V šedesátém druhém, kdy začal studovat filozofickou fakultu, přišel do Prahy. Tehdy začal naplňovat vlastní slova, napsaná o desetiletí později: „Nezbytným předpokladem k uvolnění skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoliv jedince je prostor svobody, v němž žije, který mu neklade žádná omezení a zákazy.“
Onu svobodu si vybudoval bez větších překážek – doba se blížila Pražskému jaru a životní styl, který nejdříve budoval a žil, pak i teoreticky analyzoval, nebyl tehdy „protistátní“. Byl ale protispolečenský v pravé podstatě toho slova. Opovrhoval a negoval konzumní společnost bez ohledu na momentálně vládnoucí režim: „Bylo s úžasem pozorovat, jak rychle zástupci nejmladšího odvětví umění předstihli v komercionalizaci a zkonzumnění staré zavedené pokleslé žánry, jak se úběžníkem jejich úsilí stala kariéra na půdě takzvaných divadel malých forem, jak dbali o zakademičtění svého projevu, aby jim nic nemohli vytknout duchovně nemohoucí kritikové, kteří posuzují oblast rockové hudby odumírajícími kritérii, která se již nehodí na nic, ani na ty oblasti umění, z nichž byly kdysi převzaty.“
Vůdčí osobností undergroundu
V této době začal pít. Přesněji řečeno chlastat. Bylo (a je) to sice ve společnosti alternativních intelektuálů zvykem, ale rozhodně nešlo jen o vliv prostředí. Jirousův otec byl totiž proslulý výrobce ovocného vína a především – Magorovi to chutnalo a chutná. V šestašedesátém si bere svou první manželku Věru a stává se – spolu s ní – populární osobností. Tehdy se ovšem začaly objevovat i pochybnosti. Pochybnosti o sobě samém, o vlastní síle, mravnosti, o správnosti vlastního činění. Básně z tohoto období se nezachovaly – ale verše pozdější to dokumentují jasně: „Sv. Martine, přímluvče mocný / tys líbal rány malomocných, / já mám nemocnou duši, víš? / Zdali ji také zahojíš /Sv. Martine, vojáku / pomoz mi, pomoz žebráku / Sv. Martine z Tours / zbav mě od nočních můr!“ (Magorovy labutí písně)
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
