Před 140 lety se znovu otevřelo Národní divadlo: Dům stavěný z největších ideálů a „zlatá kaplička“

Úvodem nabídnu dva modelové citáty, vycházející z názorů, jež byly vysloveny v různých dobách, ale lze je v různých obměnách slýchat dodnes.

Názor číslo 1

Národní divadlo, jeho vybudování, jeho vyvzdorování na nepřízni doby, patří k největším výkonům české společnosti 19. století a snad i novodobých českých dějin vůbec. Je neodmyslitelným, oprávněným zdrojem národní hrdosti. Dlouhá řada děl, výtvarných, hudebních i činoherních, jež Národní divadlo v průběhu 136 let nám všem darovalo, má povahu trvalé platnosti a věčné inspirace.Takové přesvědčení lze spolehlivě podložit řadou zářných příkladů.

Od samotného smělého projektu architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, jenž fakticky spoluvytvořil slavnou „generaci Národního divadla“ (František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Julius Mařák či Vojtěch Hynais), přes dramata Mrštíků, Čapků nebo Josefa Topola a vpravdě národní opery Smetanovy a Dvořákovy, dirigentské výkony Kovařovicovy a Talichovy, velké jevištní výkony Vojanovy, Kvapilové, Hübnerové, Kohoutovy, Högerovy, Lukavského, Medřické, Tomášové, Třískovy, Munzarovy, Medvecké či Javorského. A pěvecké výkony Burianovy, Destinnové, Hakenovy, Blachutovy, Šubrtové, Beňačkové či Brisceinovy až po celé éry režisérů Kvapila, Hilara, Frejky, Krejči, Radoka a scénografů Hofmana, Trnky, Tröstera a Svobody.

O značné části ze jmenovaných osobností lze i s odstupem konstatovat, že jejich díla mají trvalý punc českosti i světovosti. A také to, že nebýt velkorysých možností, jež jim nabízelo právě a jedině Národní divadlo, nikdy by tato a podobná díla nevznikla.

Přinejmenším premiérami Smetanových i Dvořákových oper, Frejkových, Dostalových a Radokových inscenací a celkově érou Jaroslava Kvapila a Karla Kovařovice (1900–1918), K. H. Hilara a O. Ostrčila (1920–1935) nebo érou Otomara Krejči (1956–1964) se může česká kultura, jejíž sláva v řadě opusů pronikala i do světa, pyšnit dodnes. A i poté se může ND – i když už těžko mluvit o „velkých érách“ – jednotlivě pochlubit třeba skvělými inscenacemi Miroslava Macháčka, po Listopadu kromě hostujícího Krejči i opusy Miroslava Krobota, J. A. Pitínského, Michala Dočekala, Štěpána Pácla a v opeře například Davida Radoka nebo Jiřího Nekvasila. Na zhodnocení poslední éry Daniela Špinara je asi ještě brzy, ale už teď je jasné, že přízeň (zejména mladších) rozhodně neztratila.

Názor číslo 2

Národní divadlo, tento vícesouborový, těžko řiditelný kolos o mnoha budovách, který přinejmenším od svého postátnění tradičně spolkne ze státní kasy zhruba tolik prostředků jako ostatní divadla dohromady, je v kontextu moderního světového divadla hybrid, relikt minulosti, jenž je státem vydržován pouze ze setrvačnosti a z nedostatku odvahy položit si konečně otázku po jeho smyslu.

I druhý názor si nachází v různých dobách až dodnes své opodstatnění. Pod rozbujelou vlajkoslávou legendy o „zlaté kapličce“ zaniká prostý fakt, že celá tzv. generace Národního divadla pěstovala ve světě už dávno opuštěný historismus a klasicizující akademismus. Připomeňme si, že v době otevření ND a v následujícím desetiletí ve Francii vrcholí, a poté i končí, po dříve odeznělém realismu i éra impresionismu. A schyluje se v dílech van Gogha, Gauguina či Cézanna k fauvismu a expresionismu (příznačné je, že slavná Monetova Imprese, východ slunce, jež vývoj evropského moderního umění nastartovala, vznikla deset let před otevřením ND!). A problematičnost reálné divadelní existence ND se ukázala hned na počátku, kdy už dva tři roky po slavném otevření významný český kritik v řadě svých článků znovu a znovu, obrazně řečeno, buší do železné opony: „Ten nápis Národ sobě by se měl sejmouti... Dům stavěný z největších ideálů jest naplněn překřtěnými fraškami, nicotnými balety, dětskými výpravnými hrami, křiklavými dramaty a senzačními operami. Konec tohoto tříletého nehospodaření nyní upomíná na zubožený stav Země české za Jana Lucemburského, který hledal v cizině slávu své vlasti a činil oběti z peněz a krve českého národa...“ (V. V. Zelený, 1884–1887)

Autor těchto slov, redaktor tehdy jediného hudebního časopisu Dalibor, vyzval správu ND k veřejné diskusi, což neměl dělat. Správa na výzvu reagovala v duchu domácích tradic (podobně jako jiné správy v dobách Havlíčkových a Nerudových): za trest odňala vydavateli listu, hudební agentuře Urbánek, dodavatelství hudebnin pro ND a mladý kritik se poroučel.

O pár desítek let později mluví i F. X. Šalda o „lenivém kolosu nad Vltavou“, jenž potřebuje k probuzení pořádnou herdu „zdravé konkurence z Vinohrad“, mluví o kulatých jubileích „zlaté kapličky“ jako o „veteránských přehlídkách ve velkém“ a s českým státem, který divadlo převzal roku 1930, se kvůli ND neváhá soudit. Dvě třetiny repertoáru prvých desetiletí ND vidí Šalda jako „pouhé kasovní kusy a pouhou divadelní akrobatiku a kuchyň pro obecenstvo, jež jindy vyhledává ukojení svých potřeb v cirkusech a šantánech“.

Ale i současná divadelní historička, která po důkladném archívním výzkumu poměrně nedávné kapitoly Národního divadla za normalizace, „žasne nad mírou této ubohosti“, nakonec usoudí, že „nejspíše právě kdesi v normalizačních sedmdesátých letech koření (…) definitivní zpochybnění statusu umělecky i národně elitního ústavu. Několik de facto vyvzdorovaných a na jevišti z milosti trpěných inscenací, které se v sedmdesátých letech vyhouply nad všeobecnou šeď a vzbudily divácký ohlas, nemohlo mnoho změnit na celkovém profesním i mravním úpadku ceněné národní instituce.“ (Barbara Mazáčová-Topolová, 2014)

Co na to Palacký?