Kudlanka módního světa, která diktuje, co máme nosit. Šéfka Vogue Anna Wintourová slaví 70. narozeniny
„Buď módě rozumíš, nebo ne,“ byla si už jako malá holka jistá ANNA WINTOUROVÁ. A ona jí rozumí. Ledová lady, přezdívaná kdysi „Nuclear Wintour“, Nukleární zima, již od roku 1988 vede globální módní bibli, po 125 let vycházející americký měsíčník Vogue. Na všech módních přehlídkách je jí vyhrazeno to nejlepší místo v první řadě a oděvní designéři jí posílají své desetitisícidolarové šaty, protože dobře vědí, že ta ženská má moc člověka – návrháře, modelku a příležitostně i politika – dostat na vrchol. Nebo taky zničit. Viděli jste přece ten fashion horror Ďábel nosí Pradu. Dnes slaví 70. narozeniny.
„Fantasticky přitažlivý hmyz,“ napsal o ní kdysi dávno britský deník The Daily Telegraph. A před dvaceti lety k tomu dodaly jiné britské noviny, The Independent, že „jít za ní je jako pozorovat kuchyňské nůžky v plném zápřahu“. Ano, je už léta úplně stejná – jen 155 centimetrů vysoká (ovšem bez podpatků!), hubená, odtažitá a stejně jako pokeroví hráči nosí obrovské černé brýle, aby podle výrazu v nehybném obličeji nikdo nemohl vydedukovat, co si o té Diorově jarní kolekci vlastně myslí. Z určitého úhlu připomíná kudlanku nábožnou nebo masařku na dietě, aspoň těm zástupům chudáků, které nemilosrdně vyrazila z práce.
Od čtrnácti let nosí jeden a tentýž účes, střízlivé a elegantní pážecí mikádo zvané anglicky bob. A taky prý je pěkný nabob. Skoro se nesměje, prakticky nejí a obklopuje se celebritami (a některé pak odvrhuje – s dlouholetým rodinným přítelem Harveym Weinsteinem, jejž v těchto #MeToo dnech netřeba představovat, už ji asi nikdy nikdo neuvidí). Svoje bohaté kamarády čas od času instaluje na obálku nejsledovanějšího módního časopisu na světě a milióny čtenářek si mohou oči vykoukat. Přičemž zpravidla platí, že Anna sama je větší módní ikonou než všechny ty holky z plakátu. Jak se jí to přihodilo?
Prošlapanou cestou
Narodila se v dobré londýnské čtvrti váženému novináři Charlesi Wintourovi, editoru a posléze šéfredaktorovi deníku Evening Standard (tehdy tyhle noviny samozřejmě ještě nepatřily někdejšímu agentovi KGB Alexandru Lebeděvovi jako dnes), a dceři harvardského profesora Eleanor Tregové Barkerové. V rodokmenu má šlechtice i literáty a dostatek peněz v rodině i zásilky dívčího časopisu Seventeen od americké babičky jí umožnily naplno se věnovat módě. Buňky na studium neměla, zato nejspíš věděla, kdo a co ji vyveze sociálním výtahem ještě o pár pater výš.
Jako patnáctiletá začala randit s Piersem Paulem Readem, později významným spisovatelem, o osm let starším. O pár let později vymetala kluby po boku Nigela Dempstera, přeborníka ve sportovní disciplíně „gossip column“, což si představme jako časopisecký sloupek s drby o slavných lidech na úrovni o vlásek vyšší než zpravodajství někdejšího českého Spye nebo bulváru Extra.cz. Chodila také s Richardem Nevillem, šéfredaktorem kontroverzního, podle některých obscénního a vulgárního britsko-australského magazínu Oz.
O „mladých letech“ se toho od rezervované, na veřejnosti málokdy hovořící ženy mnoho nedozvíme. Něco se dočteme v jejím čtyřsetstránkovém neautorizovaném životopise od Jerryho Oppenheimera (kniha Front Row: Anna Wintour vyšla roku 2005), něco málo řekla na kameru R. J. Cutlerovi, režiséru celovečerního dokumentu The September Issue (Zářijové číslo; snímek je mimochodem veřejně dostupný například na YouTube a Anna W. v něm hraje hlavní roli). Doma prý měla ve své zálibě plnou podporu, tatínek jí pomohl sehnat brigádu ve známém butiku Biba a později v luxusním obchoďáku Harrods.
Od módy v regálech byl k módě na stránkách lesklých časopisů pro podnikavou dívku, která v tom díky starším exponovaným boyfriendům a prominentní rodině uměla chodit, zdánlivě jen krůček. A člověku se zdá až neuvěřitelné, kolikrát musela selhat a padnout na ústa, než se jí povedlo prorazit.
Na ostří lokte
Nejprve ji najali jako píšící elévku do Harper’s & Queen. Psaní jí sice podle (anonymních) kolegů nikdy moc nešlo – už dávno se obtěžuje prakticky jen tvorbou úvodníků –, zato se nebála oslovit význačné fotografy typu Helmuta Newtona nebo Jima Leeho. Ale asi nebylo vhodné v tak kompetitivním prostředí plném ctižádostivých loktařek prohlašovat, že by jednou ráda vedla Vogue, nebo se věčně hádat se starší a zkušenější nadřízenou Min Hoggovou. Ze značně toxického pracovního ovzduší frnkla do New Yorku, kde posléze získala místo redaktorky Harper’s Bazaaru. Vyhodili ji až za devět měsíců. O svém údajném románku s Bobem Marleym z té doby nemluví, ani o následném tři roky trvajícím zaměstnání v erotickém ženském magazínu Viva, vedeném manželkou vydavatele Penthousu Boba Gucciona Kathy Keetonovou.
Po rozchodu s novinářem Jonem Bradshawem, který jí pomáhal ke zmíněným pracovním pozicím, si našla francouzského vydavatele desek a časopisů Michela Estebana, zásadní postavu punkrocku, a vystřídala pozice módní redaktorky magazínů Savvy a New York. Jako úspěšná inovátorka pojetí módy a módní fotografie se také sešla k polopracovnímu pohovoru s Grace Mirabellovou, tehdejší šéfkou Vogue. Údajně ji, aby řeč nestála, zpravila o tom, že by ráda její místo. Tím rozhovor skončil.
Na vysněnou pozici se ovšem Wintourová skutečně vysápala – ale až v druhé půli roku 1988. Do té doby stihla rozhádat několik redakcí, rozpustit v intrikách a vyhazovech v roce 1985 celý tvůrčí tým britské Vogue, již chvíli vedla a kde získala výše zmíněnou, přiléhavou přezdívku Nukleární zima, kterou samozřejmě nenávidí. Během necelých dvou let skoro zničila americkou mutaci časopisu House & Garden, když do měsíčníku odnepaměti věnovanému titulnímu domu a zahradě rvala tolik své módy, že se mu začalo posměšně přezdívat House & Garment, Dům & Oděv. Zmatení čtenáři ho odkládali, inzerenti se pakovali. A pakovala se i Wintourová. Zcela nepochopitelně na vyšší pozici.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
