Jiří Šlitr: Muzikant, který skládal písničky zcela jiným způsobem, než se skládá uhlí

Kresby newyorských, londýnských a montrealských ulic. Nadšené skici z výletů do Ruska, Polska, pár netradičně barevných obrázků z Prahy. V pečlivě vybraném zlomku Šlitrovy výtvarné tvorby od roku 1958 až do jeho smrti převažují moderní města, domy, kavárny, a hlavně lidé, kteří v nich žijí.

To vše uvidíte, když se do 15. února 2020 stihnete vypravit do Villy Pellé v pražských Dejvicích na právě probíhající výstavu Šlitr Šlitr Šlitr. Doplňují ji klipy z televizního archívu, nikdy neviděné záběry výtvarníka Šlitra v pražských exteriérech a instalace Šlitrových fotografických portrétů od Ivana Englicha, bývalého provozního ředitele Semaforu; jako jediný jej mohl fotit při práci v ateliéru.

V rámci této první velké retrospektivní výstavy, kde najdete i karikatury a sekci „erotika“, vychází kniha a souhrnné dopisy Jiřího Šlitra s přítelem Jiřím Voskovcem, který Šlitrovu vášeň pojmenoval přesně: „Patřil mezi ty na první pohled zamilované. Ztrácel se mi na celé dny a jako utahaný kocour, ale s jiskrou vášně v zarudlém oku se k nám připotácel ze svých dobrodružných výprav. Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku.“

Jiří Šlitr cestoval strašně rád, pracovně i osobně: kromě Evropy a Severní Ameriky projel část střední Afriky, Blízkého východu a Ruska. Daniela Kramerová, kurátorka výstavy, jejíž příprava trvala více než rok, k tomu dodává: „Během šedesátých let vážně uvažoval o emigraci, ale jen do srpna roku 1968. Pak se, zdá se mi, rozhodl zůstat doma, ovlivněn i okouzlen rezistencí a humorným nadhledem, jímž lidé reagovali na okupaci. Zůstal v Československu, aby podpořil českou kulturu.“

Se Šlitrem roste chuť

„Já jsem Šlitr.“

„Těší mě, Suchý.“

Psal se rok 1957, pražská vinárna Reduta. Seznámil je Šlitrův tehdejší spolupracovník Miroslav Horníček; byl si ale jist, že by se tihle dva potkali i bez něj. Suchý zkoušel psát texty, Šlitra lákalo skládat. Vznikla Píseň pro Hamleta, a i když se S+Š v pravém slova smyslu nekamarádili, zůstali spolu víc než dvanáct let, až do Šlitrovy smrti.

Třicátého prvního října 1959, před šedesáti lety, pak hrálo v ulici Ve Smečkách SEdm MAlých FORem poprvé inscenaci Člověk z půdy. Písničky však zbylých šest uměleckých forem brzy převálcovaly. Diváci stávali celou noc před pokladnou divadla Semafor, jen aby viděli a slyšeli Šlitrův rokenrol Měla vlasy samou loknu. Obou autorů se pak celá šedesátá léta ptali, zda k jejich písničkám vznikal nejdřív text a potom melodie, nebo naopak. „Jak kdy,“ reagovali svorně. Na otázku, jakým způsobem skládá hudbu, Jiří Šlitr odpovídal: „Zcela jiným, než jakým se skládá třeba uhlí. Složení uhlí se dá časově odhadnout. Složení hudby ne. Může se také stát, že se hudba nesloží vůbec.“

Už v Člověku z půdy se objevilo Dítě školou povinné, Léta dozrávání, a hlavně Včera neděle byla, které se prodalo čtyři sta tisíc nosičů. Praha šílela radostí, v tramvajích se objevovaly nápisy SE ŠLITREM ROSTE CHUŤ.

Klasika, která zlidověla

Složil hudbu k 296 písničkám s Jiřím Suchým, dalších asi 30 s Pavlem Koptou a zhruba 10 s Miroslavem Horníčkem. Je podepsán pod písněmi k 21 hrám Semaforu a k 10 filmům, k nimž patří i dva celovečerní debuty, Černý Petr ­Miloše Formana a O něčem jiném Věry Chytilové.

V jednom z mála vážnějších rozhovorů v polovině šedesátých let řekl, že mu jde o to, skládat melodie tak prosté a přehledné, aby si je zapamatovaly i malé děti, protože „veselých písniček pro děti je, jak známo, pořád nedostatek“.

To se mu povedlo. Nové a nové generace českých dětí začínají ve školkách svůj hudební život Sluníčkem a Malým kotětem. Pokračují pak se S+Š do puberty, kdy se na kytaru učí Pramínek vlasů (ten složil Suchý, ale Šlitr jej zpíval), který v lednu 2020 oslaví šedesáté narozeniny. Současným dětem je sice srdečně jedno, kdo výše jmenované písně složil a před kolika lety se přehouply přes divadelní rampu, ale tak to má u klasiky, která zlidověla, být. I pamětník začátků Semaforu, dirigent Libor Pešek (86), který se celý život věnoval klasice, poslouchá a ctí Šlitrovu tvorbu dodnes: „Je trochu naivistní, ale nesmírně důležitá. Zasahuje nás. Navíc je v ní obsažen ironický vtip naší generace, odstín absurdity, ve které jsme vyrůstali. Vždycky jsem Semaforu, tedy jeho tvůrcům, záviděl lehkost invence a takřka rodinný kontakt se širokým publikem.“

Pana doktora vždy raději přivezeme