Aristotelovy kosti a každodenní bájesloví aneb (za)žijte Řecko jinak
Je jasné, že Evropa se musela zrodit tady, v Řecku. Stejně jako všecko podstatné, z čeho dosud čerpáme. To ví každý, kdo se považuje za Řeka (je přitom jedno, zda v Řecku žije). Za těch deset let, co je Řecko i mým druhým domovem, jsem poznala nespočet místních, kteří (byť jejich skutečný genetický původ je většinou mixem všeho možného) se běžně mezi řečí označují za potomky Alexandra Velikého, Platóna, Hérakla či Aristotela.
První jmenovaný a poslední navíc pocházejí z oblasti dnešního severního Řecka neboli Makedonie (odtud přece Alexandr Makedonský, říkají nám vzpomínky na dějepis), kde stojí i můj skromný domek, a tak je jasné, že tady u nás v Makedonii (v žádném případě neplést se státem Severní Makedonie, kterýžto název pije Řekům krev a vyvolává nemalý despekt k sousednímu národu) a na Chalkidiki jsou téměř všichni nějak s Alexandrem a/nebo Aristotelem spojení. Jak? A co je vám do toho.
Svým způsobem autentické
Vydáte-li se do Řecka jako turista, který nechce strávit dny grilováním se na pláži a večer se zrudlý a namazaný vším možným včetně slavného řeckého jogurtu dorazí řádnou porcí gyrosu v pitě a spláchne to buď umělohmotnou retsinou (kdysi to bylo celkem dobré bílé víno s příchutí pravé borovicové smůly, dnes se chuť vyrábí chemicky) nebo zazdí panákem ouza (řecká anýzovka), máte nespočet možností. Podle mě je nejlepší začít pevninou a vydat se vlastním vozem.
Na kempování na plážích nebo ve volné přírodě ovšem zapomeňte, to je tady zakázáno. A v kempech to, stejně jako v hotelích, není ono, přiznejme si to. Takže zbývá ubytování buď v prázdninových apartmánech, malých rodinných hotýlcích nebo v penzionech u místních (rozdíl je někdy jen v názvu). A přesně to poslední jmenované chcete: trochu adrenalinu a autentického malebného nepořádku, jistou dávku nejistoty a nemožnosti se domluvit jiným jazykem než řečtinou (nakonec to ale vždycky jde), okořeněné smlouváním o cenu a mořem zážitků (od gekonů na stropě pokoje, přes desítky koček hádajících se v noci mezi olivovníky a přes den žebrající o vaše jídlo, po věčně ucpaný záchod). Chcete-li být ještě o trochu víc jako potomci odvážných Helénů, zajistěte si předem nocleh jen na první noc.
Pak uvidíte, zda se rozhodnete zůstat, nebo popojedete o pár set kilometrů dál v podstatě jakýmkoliv směrem; Řecko je dech beroucí a stále ještě vlastně autentické téměř všude mimo vyhlášená turistická letoviska. Proto vězte, že i v plné sezóně nakonec vždycky pokoj nebo aspoň postel nebo místo na zahradě ve stínu fíkovníku najdete. Chce to nebát se oslovit neznámé lidi a hezky drze sjet z hlavní cesty a kodrcat se mnohdy zdánlivě slepou polňačkou. I ty nejméně udržované silnice (reálně spíš stezky) většinou končí u celoročně obývaného, tady u nás na severu ještě občas dokonce starodávného, kamenného domu se zahradou.
Jistě, nebudete mít k dispozici ani snídaňový bufet, ani kuchyňku, kde byste si něco uklohnili. To znamená, že pokud se vás nerozhodnou pohostit domácí (většinou za to čekají peníze, i když se tváří, že ne) budete muset do místní pekárny a kavárny na typickou současnou řeckou snídani. Což je z dietního pohledu dost hrůzná věc - z pece horké tučné plněné sladké či slané pečivo (tak dobré, že vyvolává závislost) a přeslazené kafe s kondenzovaným mlékem nebo instantní ledové kakao. Chtěli jste pravé Řecko? Tak trpte jako antičtí rekové.
Kosti jako adresa
Když se vydáte do Řecka s takto otevřeným přístupem a možnostmi (podle mnohých lehkovážně, což je přece poklona), zjistíte, že navigace a online mapy jsou vám mimo města a hlavní silnice k ničemu, většinou vás dovedou úplně jinam, než kam míříte. Je to logické. Minimálně tady u nás na severu se všecko jmenuje jinak, než jak to uvádí oficiální místa. Třeba já mám dům na místě, jež se zve Aristotelovy kosti. Což nenajdete v žádné mapě ani aplikaci, ovšem já to mám v kupní smlouvě. Kdykoliv se mě na adresu ptá místní, kterému je přes šedesát, stačí říct, že můj dům je ‘na kostech’. Oni vědí a nikomu jinému do toho nic není. Aspoň neotravují nezvaní hosti.
S výše uvedeným souvisí též fakt, že pravda je zde spíš filozofický otazník než cosi, k čemu byste se mohli vztahovat. Každý Řek má svou a každý na ni má nárok. A pak - vždycky je za něčím aspoň ždibec reality (nebo něčeho, co by se jí mohlo blížit).
Zkuste třeba jet právě do rodiště Aristotela. Je to v podstatě na kopci nad mým domem, jak mi řekl kdysi soused, než jsem zjistila, že vlastně ano, jen ten kopec je zhruba třicet kilometrů ode mne za jinými kopci; ovšem když nebudu malicherná, tak zkrátka bydlím pod Aristotelovým kopcem a basta, dokonce piju zřejmě stejnou vodu jako on, protože potrubí do mého domu vede právě od pramene z tohoto pohoří.
Nuže vydejte se do Stágiry, projděte si tam Aristotelův naučný tematický park, abyste vzápětí od obsluhy v nedalekém kafeneiu zjistili, že tady se prý narodil jen jeho otec, matka ho porodila v okolních lesích (jež Stágiru stále obklopují). A abyste si od majitele obchodu s potravinami o kousek dál museli koupit podomácku vytištěný letáček v řečtině a pozoruhodně špatné angličtině a němčině, jež popisuje, že se slavný filozof samozřejmě narodil právě tady. Až na to, že původně byla tahle Stágira dole pod kopcem u moře, ano, tam, odkud jste přijeli. S mrknutím oka je vám pak spiklenecky sděleno, že se logicky musel narodit u moře. Jednak se narodil v létě (kromě roku jeho narození se oficiálně neví, kdy jsou Aristotelovy narozeniny) a pak - ochrannou ruku nad ním držela nejen bohyně Athéna, ale též Afrodíté neboli z mořské pěny zrozená.
Berte nebo nechte být. Když se zeptáte, proč zrovna Afrodíté, dostane se vám pravděpodobně jen soucitného pohledu, jímž se častují slaboduší (mám to opakovaně za sebou).
Kdo nebájí, není Řek
Aristoteles je tady zkrátka všude a nikde. Myslím, že přesně tak si to představoval. Svým způsobem dosáhl řecké verze nesmrtelné dokonalosti. Každý má o něm svou vlastní bajku. Aspoň v okrese Aristoteles, jež nese jeho jméno.
A na jehož okraji stojí moje ‘kosti’. I když ani ty vlastně už dnes nepatří Aristotelovi, podle aktuálního územního rozdělení je můj dům prvním, který je za jihozápadní hranicí Aristotelova okresu. Ovšem podle jiných dokumentů a značek u silnice nepatří ani na sousední Sithonii. Takže zkrátka i můj dům existuje na mnoha místech zároveň a přitom nepatří nikam. Poplatky za služby a energie si řecký stát samozřejmě bere, ovšem když přijde na lámání chleba (jako třeba na vyvážení kontejnerů s odpadky), v obou okresech jen úředníci krčí rukama - milá zlatá, Aristotelovy kosti k nám nepatří, i když jsme Aristotelovi potomci.
Ale vlastní bajku tu má každý nejen o Aristotelovi nebo Alexandrovi (ten je coby prapředek obzvlášť populární u lokálních politiků), živá dramata tvoří podstatu řeckého života dodnes. A řecký stát v tom mohutně napomáhá, srážka s českým byrokratem je ve srovnání s jeho řeckým kolegou jako zakopnutí o kamínek podél cesty. Tady je úředník a úřad, respektive jeho rozhodnutí a (ne) kompetence mnohdy jako mohutná skála vržená vám do cesty některým z jednookých potomků titánů; často jde o něco tak naprosto nečekaného a nesmyslného, z hlediska současného evropského práva mnohdy dokonce nemožného či nezákonného, že tomu lze ztěží věřit. Ovšem skála na nic z toho nedbá, dál se tyčí do nebe a ani se nehne. Na její zdolání je třeba mít všechny ctnosti hrdiny; od vytrvalosti čítající léta, přes stoický nadhled, po lstivost a rychlost a úskočnost. Taky neškodí, když se naučíte bájit.
Vyzkoušejte si to - když spustí během dohadování o ceně ubytování váš řecký domácí lamentaci nad drahotou a těžkým životem, dejte mu prostor, oceňte jeho výkon pochvalným a účastným přikyvováním a mručením a poté předveďte svůj výstup. Neváhejte křičet, máchat rukama, zalamovat hlavu v zoufalství a trochu fakta nafouknout. Budete-li dostatečně přesvědčiví, spatříte v jeho očích uznání. Taky cena bude nižší.
Já to často používám, když se mi v Soluni nebo Athénách nedaří nalézt místo k parkování podél chodníků. Namířím si to k parkovišti s budkou pro hlídače u vjezdu, přestože svítí červený indikátor, že je obsazeno. Dokážu se tak vžít do zoufalství, že mi někdy opravdu i vyhrkne slza. To je nejtěžší kalibr - závora jde nahoru a muž se vzdycháním a brbláním, jak těžký život má, když je takový dobrák, ukazuje, kam můžu zajet. Ano, to bylo místo pro jeho kamaráda nebo pro místního pohlavára. Každé parkoviště pár takových má. Nejen v Řecku. Tuhle úskočnou taktiku přehnané dramatizace běžných situací používám zákeřně občas i v Česku. Naposledy jsem takhle celý den parkovala zdarma na přeplněném parkovišti v centru Ostravy.
