Levné jídlo, volná tráva, hledání novinek. Jak po covidovém marasmu vypadá oblíbené Thajsko?
U Královského (Velkého) paláce v Bangkoku pořídíte láhev vody v přepočtu za pouhých šest korun. Na večerním trhu v letovisku Hua Hin malý kuřecí špíz za korun devět. Za jedno z nejpopulárnějších thajských jídel, rýžové nudle phad thai, dáte na ulici 30 až 40 korun. A inflace, která cloumá světem, dosáhla v Thajsku v červnu bizarně malé hodnoty 0,23 procenta. Asijský turistický ráj se po covidovém šílenství naplno probral k životu. Ale hledá i nové možnosti, co pro turisty dělat v budoucnosti.
Návštěva Královského paláce v Bangkoku je takřka povinností. A je to „povinnost“ báječná, protože na světě existuje jen málo míst, která by na tak malém prostoru v koncentrované podobě představila to, čím je některá země typická, výjimečná a okouzlující. Asymetrický komplex královských budov je příkladem třpytivé elegantní architektury a ohromí množstvím pozlacených míst s obrovskou kulturní i historickou hodnotou. Poprvé jsem palácový komplex navštívil v roce 1991 a naposledy koncem letošního června. Dispozice staveb se za tu dobu samozřejmě nezměnila, navíc další části předtím veřejnosti nepřístupných prostor se postupně otevírají. A když vejdete do Wat Phra Kaeo, nejposvátnějšího buddhistického chrámu země a silného nábožensko-politického symbolu thajské společnosti, zatají se vám dech. Proto i různé nápisy a stránky paláce uvádějí: „Při návštěvě chrámu mějte na paměti, abyste se chovali uctivě a zdvořile.“ Bejvávalo…
Při mé první i druhé návštěvě v první polovině 90. let si člověk mohl vychutnat Wat Phra Kaeo v klidu, dalo se tam posadit do koutka a chvilku meditovat. Svědkem vašeho rozjímání pak zde byl Smaragdový Buddha, což je mytická, pouhých 66 centimetrů vysoká soška vytesaná z drahokamu zelené barvy, jejíž původ a stáří nejsou známé. Každý Thajec i naprostá většina západních turistů respektují posvátnost tohoto místa a chovají se zde jako pomyslné myšky, po podlaze jen tiše šustí jejich chodidla (před vstupem do chrámu se musíte zout). Jenže přišla doba masových nájezdů čínských či ruských turistů. A to je v některých případech peklo. Když je to v obchodě či na ulici, můžete se jim vyhnout, ale v Královském paláci v Bangkoku není kam uhnout. Jsou všude… Neustále mluví zvýšeným hlasem, pokřikují na sebe, valí se historickými místy bez ohledu na ostatní a zdevastovali i někdejší klid a ticho ve Wat Phra Kaeo. Je to zde nepříjemné a bohužel podle všeho neřešitelné. Přitom do Thajska každý rok přijíždějí milióny Číňanů a Rusů a to se nezmění. Jedno řešení ale existuje – přijďte do Královského paláce hned po otevření, tedy po půl deváté ráno, to ještě Číňané snídají v hotelu. Vstup stojí 500 bahtů, což je v přepočtu asi 315 korun.
Přestože je Thajsko země velká skoro jako Francie, na některých místech je turistů občas až moc. Zkusil jsem proto zajet do míst méně známých, konkrétně do provincie Loei na severovýchodě Thajska. Ta je z jedné strany oddělena od sousedního komunistického
Laosu řekou Mekong.
HLEDÁNÍ: ČEHO VLASTNĚ?
Ať už budete v Thajsku kdekoli, některé věci platí všude: a) místní lidé jsou příjemní; b) je to bezpečná země; c) doprava, wi-fi a další moderní vymoženosti fungují bez problémů; d) nabídka ubytování je neskutečně široká a variabilní; e) jídlo a pití jsou báječné všude a na naše poměry neobvykle levné; f) nemusíte chodit do každého chrámu v okolí, i když vám to někdo bude tvrdit, tyto svatostánky jsou si hodně podobné.
Ale provincie Loei může být pro Čecha objevem. Zkoušel jsem před cestou hledat na internetu články o tomto místě v češtině a našel jsem jich minimum. Takže co?
První zastávkou byl národní park Phu Ruea. Zvolil jsem (přiznávám, že kvůli lenosti a nadváze) kombinovanou cestu. Pod jeden z vrcholků jsem se nechal vyvézt autem a pak pokračoval kousek pěšky. Chůze zabrala asi 15 minut. Nahoře mě poněkud zneklidnila velká tabule s blikajícím nápisem, jako kdybychom nebyli v přírodě v národním parku, ale na pouti. Psali tam, že se jedná o nejchladnější místo v Thajsku, takže rarita. Bylo 16 stupňů. Pozdějším průzkumem jsem zjistil, že je to jen jedno z několika nejchladnějších míst v zemi, ale budiž. Stačilo popojít několik desítek či stovek metrů od tabule a otevřel se báječný výhled do údolí a na okolní hory. Měl jsem štěstí – bylo krátce po dešti, mezi kopečky se procházely bílé obláčky a dělalo to perfektní kulisu na focení. Poznámka k focení: Thajci jsou dnes stejně posedlí svými mobily jako kdokoli jiný. Selfie, videa, pózy. Dobré je, že se fotí rádi a jsou u toho uvolnění. Stačí požádat. Na rozdíl od Japonců či Korejců, kteří při žádosti o snímek úplně zkoprní, krásné thajské dívky se usmívají a mávají.
Pode mnou se v Phu Ruea rozkládalo v horských údolích několik vesnic a kolem nich se vrstvila barevná políčka. Kromě rýže i další plodiny, z dálky to nebylo poznat. Na kopci jsem byl se známým slovenským moderátorem Milanem Sedláčkem. Rozjímali jsme, zda se na těch políčkách pěstuje i tráva. Tedy marihuana. Říkal jsem, že já bych ji zkusil, Milan se tvářil, že ne (a taky že pak večer on skutečně ne). Thajsko bylo přitom dlouho proslulé drakonickými tresty za pěstování, prodej i držení drog. Od roku 2018 byla ale povolena marihuana pro léčebné účely a od loňského léta si výrobky s THC můžete koupit legálně doslova všude. Vybírat si můžete mezi marihuanovými gumovými medvídky, sušinou, oleji, výtažky i předbalenými jointy. Například tři hodně velká ubalená brka na trhu v Hua Hinu pod honosným názvem „Green Crack“ byla za 200 bahtů. To je v přepočtu asi 120 korun. Kvalita dobrá a jste v klidu. Ovšem ať nikoho nenapadne to vozit domů, to je pořád trestný čin.
Fantastickým zážitkem v provincii pak byla návštěva festivalu Phi Ta Khon ve městě Dan Sai. Je to takový thajský Halloween, který se koná jednou za rok (pokud budete mít zájem, tak v roce 2024 to bude 7. července). Je to fantastický vizuální, hudební a emocionální nářez. Něco mezi bláznivým barevným rejem a významnou kulturní událostí s hlubokým náboženským podtextem (i když zde uvidíte i stylizované penisy). Obyčejní lidé i umělci si na něm zdobí masky velmi kreativními a složitými vzory a přidávají na ně vyřezávané dřevěné nosy a uši. Někteří tanečníci nosí volné a barevné patchworkové kalhoty a košile, na zádech mají šňůry zvonků, které jim visí z opasků. Těmi cinkají a zahánějí vše zlé. Zejména duchy. Pro tisíce návštěvníků je to především zábava spojená s tancem a jídlem. „Jsme tady s kamarádkami, protože to musíte vidět, to tady skoro nikoho nemine, je to sranda a pořídíte super selfie,“ říká mi hezká osmnáctiletá studentka Čarija dobrou angličtinou a hned šoupe fotky a videa na aplikaci Line, což je obdoba WhatsAppu. Mimochodem – Čarija i její kamarádky jako kdyby vypadly ze žurnálu, který vydávají v New Yorku či v Praze. Špičkové mobily, široké módní kalhoty, topy obepínající štíhlá těla, vyhlazené dlouhé vlasy, trendy brýle. A vedle nich zjevně daleko chudší vesničané, kteří si to ale užívají stejně. Phi Ta Khon je totiž takový rovnostářský fesťák. Co je ale vlastně Phi Ta Khon, na to jednoduchá odpověď není. Dokonce se při hledání odpovědi dostanete do hluboké historie a filozofie buddhismu. Existují dvě místní legendy, jež údajně stojí za vznikem festivalu, jednou z nich je příběh o dvou milencích, jejichž románek se setkal s odporem rodičů a kteří byli nešťastnou náhodou uzavřeni v jeskyni, kde zemřeli. Postupem času přicházeli další a další duchové, kteří je doprovázeli. Když nastane čas festivalu Phi Ta Khon, tito duchové se vynoří, aby se připojili k průvodu s posvátným Phra Uppakhutem. To byl dříve mnich s nadpřirozenými schopnostmi. Po dosažení nejvyšší fáze meditace se stal tak mocným, že se mohl proměnit v cokoli, co se mu líbilo. Rozhodl se stát bílým oblázkem a žít v samotě pod místní řekou Mun. Příběh hezký, ale existuje i jiný. A to legenda vycházející z buddhistické literatury džátak, což jsou příběhy minulých zrození Buddhy. Tahle líčí cestu prince Vessantary (poslední bývalý život Buddhy) a jeho ženy Madi domů po letech vyhnanství v lese. V dřívějších dobách se na konci festivalu házely strašidelné kostýmy a masky do řeky Mun na znamení, že návrat prince Ves-santary zahnal zlé duchy. Dnes si však lidé kostýmy a masky nechávají i na příští rok. No bodejť, vždyť to dalo tolik práce a stálo to tolik peněz.
Od romantizujícího bloumání historií se vraťme na zem. Konkrétně do městečka Čiang Kan, které je zřejmě nejhezčím městem v provincii Loei. Tyčí se nad řekou Mekong, vidíte z něj do Laosu za vodou a je slavné zejména díky jedné jediné ulici, jíž se vzletně říká „Walking Street“. Večer se úzká ulice uzavře pro dopravu, obsadí ji stánkaři, kteří mají za sebou po obou stranách obchody, hospody, kavárny a spoustu hotýlků, jež sídlí ve starých zrekonstruovaných domech. Místo je to hezké, příjemné a ještě pořád zde nejsou davy turistů (jak dlouho ještě, to nevím). Nic zcela speciálního zde nepořídíte, hlavní specialitou jsou malé krevety, což je velká mňamka. Ale k dostání je samozřejmě i všudypřítomná thajská palačinka na ulici, jejíž příprava zabere tak minutu, stojí od 30 do 50 bahtů (dvacet až třicet korun), tedy jako jinde.
Jedna rada, která platí pro celou zemi. Všechny provincie na severu Thajska lákají turisty i na návštěvu vesnic, kde žijí obyvatelé různých národností. Někdy to připomíná skanzeny, kde je vše nastraženo a postaveno jen pro turisty. Místní obyvatelé se tím živí a nelze se jim divit, vždyť předváděním a potvořením se vydělají lehce peníze. Vidět to můžete, ale podle mě jsou to vyhozené peníze a špatně investovaný čas. Vesnice, kde se skutečně žije ještě tradičně, jsou odlehlé a tam moc turistů nejezdí. Navštěvují jen místa pro ně připravená, která za moc nestojí. Dejte si místo toho raději skvělé thajské jídlo.
TO SI DEJTE
Že je thajské jídlo jedno z nejpestřejších a nejchutnějších na světě, se ví dávno. Na rozdíl od jiných míst můžete bez obav jíst a pít kdekoli na ulici, kde to je nejenom dobré, ale i levné. Pro Čecha, který už delší dobu vyjeveně kouká na drahé potraviny, jež se u nás prodávají, je Thajsko v tomto směru naprostým rájem. Nejenom fantasticky širokou nabídkou, ale i cenami. O tom se skoro ani nedá normálně mluvit, protože ceny jídla nejsou oproti Česku nižší třeba o polovinu, ale někdy i několikanásobně.
Trošku jiné je to s alkoholem. Ten je v restauracích poměrně drahý, cenově dostupný je v obchodech a výhodou je, že si ho dokonce můžete přinést sami do hospody a tam ho vypít. Podmínkou je, že si dáte v restauraci jídlo. Upozorňuji, že ne ve všech restauracích to jde, ale v nějaké obyčejné ano. Thajsko sice nabízí volně marihuanu a ženy i muži zde všude nabízejí sexuální služby (prostituce je ale oficiálně zakázaná), ale je hodně přísné k tabáku a prodeji alkoholu. Například na benzínových pumpách si alkohol většinou nekoupíte. A jeho prodej je omezen i jinde – třeba od 11 dopoledne do zhruba 17 odpoledne. U cigaret nevidíte značky a jsou v obchodech schované v regálech. Před prodejnou, kde mají „schované“ cigarety, si ale klidně můžete zapálit jointa. Thajsko vlastně nabízí všechno, jen vědět, kdy a kde to najdete.
