Moldavsko: Kišiněv a okolí

Po letech cestování jsme s manželkou Romanou došli k závěru, že být užitečný a pomoci někomu je důležitější než dál hromadit turistické zážitky. Svými nápady a podněty přispěli i naši přátelé a nakonec z toho vzešla „průzkumná“ cesta do moldavského hlavního města Kišiněva a okolí.

Na internetu jsme nejdříve našli americkou rodinu žijící v Kišiněvě a od ní dostali kontakt na Vitalije, pastora tamějšího evangelického baptistického sboru. Mailová komunikace s ním probíhala velmi sporadicky a na cestu jsme se vydali takřka bez přípravy, jen s několika mapami a číslem jeho mobilu. Ukázal se ale jako spontánní, pozitivní člověk, přítel i dobrý průvodce. Nejenže nám pomohl s ubytováním, ale především nám zprostředkoval bezprostřední zkušenost s lidmi a konkrétními místy, kde bychom mohli trochu pomoci.

Cizí krev se cení

Moldavský venkov je fascinující. Domy jsou ještě dřevěné, školáčky v uniformách svážejí do školy koňské povozy, kolem se vlní kopce s vinicemi, na loukách se pasou stáda ovcí a krav… Člověk si připadá, jako by se vrátil v čase alespoň o sto padesát let zpátky. Při pohledu zblízka ovšem idyla mizí.

Život vesničanů je tvrdý o to víc, že většina práceschopného obyvatelstva mizí do zahraničí, nebo to alespoň plánuje. Pokud totiž Moldavané najdou mezi předky do třetího kolena někoho rumunské národnosti, mohou požádat o rumunské občanství. A podobně to funguje i s Ruskem a Ukrajinou. Odchod do zahraničí je díky tomu snazší a staří lidé se tak často musejí starat nejen o sebe, ale ještě o vnoučata, jejichž rodiče „emigrovali“ za prací.

Džíny za osm tisíc

Kišiněv je jiný. Na první pohled by člověk ani neřekl, že jde o hlavní město nejchudší země Evropy. Starší architektura sovětského typu je docela zachovalá, nová je moderní a moderně oblečena chodí s výjimkou starých bábušek i většina obyvatel. Už po několika dnech je však jasné, že sociální rozdíly jsou obrovské.

Šťastlivci, kteří pracují pro mezinárodní firmy, mohou oslavovat. A někteří i rozhazovat plnými hrstmi. V běžném obchodním centru jsme viděli džíny, jejichž cena vycházela v přepočtu na osm tisíc.

O takových nákupech se však většině lidí ani nesní. Pokud například moldavský vysokoškolák sežene práci u domácího zaměstnavatele, jeho plat se podobá spíš almužně. V přepočtu vyjde asi na dva tisíce korun měsíčně. Když se po letech dostane na čtyři a půl, může si gratulovat. Jak se ale domůže vlastního bydlení, když se ceny stavebnin či nemovitostí podobají těm našim? Je to, jako bychom si u nás chtěli koupit dům za nynější cenu a měli na něj našetřit z platu, který jsme měli před třiceti lety.

Církev utěší i pomůže

Díky Vitalijovi a jeho stařičkému džípu, jenž se během našeho pobytu asi čtyřikrát porouchal, jsme poznali Kišiněv i několik vesnic v okolí. Situaci starých lidí tam pomáhají řešit církevní komunitní centra, obvykle malé domky s místností pro nedělní shromáždění, kuchyní a společenskou místností, kde zároveň žije pastor s rodinou. Někde se v nich dědové a bábušky scházejí už k ránu a kromě duchovní útěchy většinou dostanou i mléko, zeleninu nebo nějaké jiné jídlo.

Po škole tam přicházejí i děti, respektive mládež, od pěti až do dvaceti let, dostanou oběd, pak dělají úkoly a mohou si hrát.

Domy vypadají všelijak, většinou potřebují novou střechu, aby lidem při dešti nekapala na hlavu voda, někde chybějí venkovní omítky a vodovod není zdaleka samozřejmostí. Pomáháme, s čím se dá. V jihozápadní části Kišiněva při stavbě nového církevního domu, ve vesnici Rascova, asi hodinu drkotavé jízdy na sever od města, pro změnu děláme vnitřní omítky ve sto let starém domku. Vitalij s ostatními si zatím berou na starost střechu, dokončení oken a úpravu zarostlého terénu. Pro vodu chodíme do studny, která slouží i okolním domům. Vědro se do ní spouští pomocí sedmimetrového vahadla.

Holka jako kluk

Zážitků, jež nelze zapomenout, byla spousta. Grilování v parku, kdy místo alobalu posloužily krabice od džusů, nebo třeba vaření oběda důchodcům a pokusy domluvit se s nimi naší zaprášenou ruštinou.

Za zmínku stojí návštěva sirotčince, ze kterého se vyklubal spíš jakýsi domov na půli cesty. V sirotčinci mohou být moldavské děti jen do šestnácti let, ale pak mají možnost využít státního zařízení, kde smějí zdarma bydlet bez omezení věku. Živit se ovšem musejí samostatně.

Procházíme branou a sedáme si na lavičku ke čtyřem klukům. Jeden z nich je tak opilý, že při podání ruky ani nemůže vstát. Další je střízlivý, ale překvapuje nás jeho vzrůst – prý je mu dvacet šest, ale vypadá na dvanáct a neměří ani metr a půl. Při odjezdu se ptáme Vitalije, jestli jsou tyto ubytovny i pro dívky, a odpověď nám vyrazí dech. „Vždyť jste vedle jedné seděli.“ Vychází najevo, že jsme se při představování přeslechli – „mladík“, co vypadal jako malý kluk, byla holka! Jako spoustu dalších i ji zřejmě poznamenala nedostatečná výživa v předchozím dětském domově.

Hosty posílá bůh

Pobyt v Moldavsku nepatřil k našim nejdelším, ale určitě v nás zanechal největší stopy. Vitalij a lidé kolem něho nás naučili, že člověk se může radovat z maličkostí a s přáteli a trochou optimismu je i život v chudobě tak nějak lepší. Zmizely také naše předsudky, že k bídě neodmyslitelně patří i všudypřítomné riziko okradení. V Moldavsku jsme se setkali jen s pohostinnými lidmi, kteří by se rozdali z posledního, případně s lidmi, již nás cestou prosili o drobné na jídlo. O drahý fotoaparát jsme ale přišli až cestou zpátky, za moldavskými hranicemi, na maďarsko-slovenském pomezí.

Do Moldavska se ještě letos v létě chceme vrátit. Zatím v Česku sháníme, kdo by k tomu chtěl trochu přispět, ať už penězi, nebo prací. Pro dobrovolníky, kteří by chtěli pomoci, je tam práce habaděj.